úterý 1. září, Krnov:
Zatímco školáci začínají svůj nový školní rok a zřejmě všichni chodící policajti se vyrojili po přejezdech (pardon, nemoc z povolání...:-)) - po přechodech hlídat bezpečí malých capartů, já drtím od samého rána své kolegy nejen Googlovským pohledem na Provincetown, ale také svou drsně předdovolenkovou náladou. Už zítra! Propustka z procesu od mého dočasného vedoucího přichází k večeru a jak se tak vracím z Krnova domů záměrně přes Opičí hory, kochám se jako pan doktor ve Vesničce, jako bych ty své oblíbené hory už neměl nikdy vidět. Spiklenceky koukám i na vzdálenější Beskydy a lituji, že jsem letos na Lysou nevydrápal na kole, jakoby žádné příště už být nemělo. Asi ten pocit taky znáte, když valíte na (relativně) druhý konec světa (co, Zippe?) a nevíte, co očekávat. Ne, obavy z Obamy ani cesty nemám, nebojím se, že bych nedorazil, nebo se nevrátil, dokonce i cestovní horečku jsem si užil už ze včerejška na dnešek, ale tenhle kraj bych nerad navěky opouštěl. Jediné, co mne v tom krásném rozjímání mrzí, že byl večer takový fofr, že ani "poslední" české čerstvě orosené nebylo...
středa 2.9., Ruzyně:
... a tak jsem si orosené částečně vynahradil až na letišti. Pravda, Plznička byla jen v plechu (na čepované za 149 jsem byl vážně dutý...), ale svůj účel splnila. Rozloučil jsem se s maminou, se kterou sice jedu také, ale každý letíme vlastním érem (Londýn versus Zurich, šak su onasis, ne?) a odcházím z tříhodinovým náskokem na G3. Nelítám často a tak jsem se proti zkušeným sympatickým sousedkám pěkně kochal, až mne za krkem bolelo. Škoda jen, že Vary byly před Průlivem tím posledním, co jsme zahlédli. Celý zbytek Evropy se pod námi zatáhl nízkou oblačností. Pidlivizace se ocitla kdesi hluboko pod námi.
středa 2.9., Heathrow aneb město ve městě:
Totální ztráta měřítek, taková malá rozcvička na Zemi Neomezených Možností (příště už jen ZNM:-))), přichází s příletem na pátý terminál hlavního Londýnského letiště, kór když ještě přifrčíte na gate A a dále svištíte z Béčka. Metro, kde je místo řidiče jen výhled na trať s dvojitými dveřmi a dírou mezi nástupištěm a vlakem, kam nestrčíte ani palec, dostane každého. Sir mne na Trutnově varoval, že nejde o nic malého, dokonce i Londýn (dali jsme si jej dokonce dvakrát do kolečka!) se občas objevil, ale až tady pochopíte, že Ruzyně je jen a jen provinční záležitost (prosím, neplést s Provincetownem, ten přijde později:-)), ať se snaží sebevíc. Cenami už přešvihla sice svět, ale Guinness za 3 a půl si tady dáte v pohodě. Koukal jsem na Londýn a nostalgicky vzpomínal, když jsem se tady před mnoha lety (tuším 1995?) objevil cestou za (jak jinak!) ségrou do Cardiffu. Jenže dneska se mi Město ukázalo jen zvrchu. Asi by se chtělo zajet podívat někdy příště. Tři hodiny času jsem tady strávil šopingem a taky psaním, poáč je třeba. Ale už vzhůru za louži!
Kdesi nad oceánem:
Dát si vysoko nad mraky, pod kterými není vidět nic než modro, oběd, je docela nevšední zážitek. Mnohem lépe by si jej člověk zcela určitě vychutnal v bussiness oddělení, kde k plastu podávají aspoň pravý sekt. I tak přiznávám, že 747 je už docela slušný strojek na lítání, leč místa je v něm skutečně pomálu. Slečna vedle si kreslí dost vyhraněné postavičky, jak tak občas koukám a jde ji to. Kde že jsem? Vím já? Je osm večer londýnského času, takže zřejmě někde v půli cesty, dostavuje se únava z předchozího nevyspání. U nás je už tma jako v pytli...
Kdesi kousek od Halifaxu..:
Aspoň tak tvrdí mapa přede mnou přichází trochu drsné probuzení, ale v pravý čas. Do Bostonu chybí nějakých 500mil, stále držíme 12kilometrů nad mořem a 777km/h a přede mnou nádherné slunce, pod kterým - no ano! - kus Kanady! Vše pořádně hluboko, ale jasně rozeznatelné. Jestliže se Evropa s námi loučila olověnými mraky, tady nás vítá kýčovité azůro. Řeknu vám, stejně je ta naše planeta nádherná. Za hodinu přistáváme a doufám, že si ještě prohlídnu zvrchu i Provincetown tak, jak to zatím jenom musím věřit Googlu:-)
Boston, 6:45p.m.:
Jo, tak to můžu! Přistání do moře je luxusní záležitost. Už kroužení nad Bostonem stálo za skouknutí a jsem rád, že let byl natolik klidný, že neměl potřebu nikdo tleskat. Už jen imigrační, beru bágl a v naprosto obyčejné hotelové hale už na mne čekají ségra s malou princeznou Madlenkou. Nádherné setkání, jen Amerika mi zatím nedochází. Však je ještě čas:-) Za hodinu už přisedá letadlo s naší mamčou a můžeme vyrazit vzhůru do víru velkoměsta. Máme dvě hodiny ráno našeho času... Provincentown, 5:30a.m.:
Tělo už nevydrželo spát. Koukám z okna, slunce se teprve dere k oblakům a já vím, že třeba zítra ráno si přivstanu a zajdu udělat pár kýčovitých fotek k oceánu. První fotku z Amíkova bych už měl:-)
P-town, čtvrteční dopoledne:
Jdeme vyvenčit s maminou a ségrou drobotinu a poprvé zároveň mrknout na Provincetown. Už cestou si užívám všudypřítomný čerstvý vzduch stejně jako klasickou architekturu těchto míst - dřevěnými doškami obložený celý dům. Standard, který se tady nosí už hodně let a dobře vypadá. Městečko je malé, malebné a hlavní úzký bulvár skrývá života větší než malé množství. Obchodní pasáží procházíme na pláž s půjčovnou lodních strojků a hned po vysazení drobotiny koukám, že vodním živlem tady rozhodně nebudu já. Malá Ema by si to klidně dala vodou třeba i do Bostonu. Je k nezastavení a strejda Medvěd má co dělat. A co teprve ten koncert na závěr, když se ji z vody vůbec nechtělo! Jojo, užívám si drobotiny naplno:-) Z pláže míříme do přístavu s pěknou řádkou lodí. Je příliv a lodě je pěkně vidět včetně fast-ferry, kterou zítra se ségrou použijeme na výlet do Bostonu.
Po dobrém tripu zasloužíme dobrý oběd a nejdeme zbytečně daleko - Fast food of Port je hned na pevnině a ségra tady měla před dvěma roky svatbu, takže ví. Co dáme? Pochopitelně mořské příšery včetně malých smažených chobotniček a ústřic. Ústřice mne doslova dostaly! Vše čerstvé tak, jak má u moře být. Žádná zbytečná obloha, však hromady zeleniny přece stačí. A místní pivo? Jak zjistím později, ještě pořád dobrý oproti tomu, co mne čeká v Bostonu:-)
Stadion Novoanglických Patriotů, 9:00 p.m.:
Druhá totální ztráta měřítek přichází právě na tomto stadioně. Kde socka aréna v MNM končí svým socka patrem, je tenhle stadion sotva v půlce. Obrovské zázemí a především chodby zaručují, že příchod i odchod (v pvém případě z nezbytnou osobní kontrolou) jsou otázkou několika okamžiků. Dostatečně dimenzované parkoviště a dálnice, které se různě zúžují a rozšiřují podle potřeby, pak zvládnou také nápor bez problémů. Domácí Patrioti vyhráli 31:24 nad NY a přesto, že šlo o "pouhý" přípravný zápas, stadion byl zaplněn a vše fungovalo naplno včetně nezbytné hymny, davů mažoretek, střelců či nástupu právě se navrátivších vojáků z mise. Co mi ovšem taky neuniklo, byla hodnota americké měny. Vstup do socky za kilo (my byli v klubovém patře za dvě), parkovné 40 a pivo 10. Hodnota dolaru? Posuďte sami... Já se však přišel bavit a jako správný český pepík jsem byl ze všeho auf:-)
Americký život?
Což třeba tenhle příklad: Před cestou na fotbal fasuju dres Patriotů, abych zapadl mezi ostatní, cestou se postupně plní naše velké auto nejen lidmi, ale i zásobou piva a jídla. Koukám, že u každé pumpy stojí bedna s ledem, který si můžete kdykoli nabrat do svých přenosných mražáků. Pak koukáte na široké dálnice, kde by se do prostředního "pruhu" mnohde vlezly i další dvě naše dálnice. Výhoda? Ušetříte na svodidlech a podobných nesmyslech. Max. rychlost? 70m/h a žádný spěch, předpisy se tady přece dodržují. Pak přijedete na prkoviště před stadionem, vyndáte jako všichni ostatní přenosný gril a uděláte si u auta přímý piknik s tím množstvím klobás, steaků a piva. Na parkovišti stojí spousty toi-tojek, nic není problém. Občas krouží kolem AAA servis, různá vozítka, policajti na kolech a nad hlavou krouží vrtulník s vlajkou hlásající, že chlastání za volantem je přímá cesta do průseru. Říkejte si, co chcete, mně se to líbilo. Na všechno tady otevřeně zírám a poznávám svět tak, jak mi ho cestovka nezařídí. Ano, to může být jeden z mnoha amerických snů...
Měl to být samozřejmě článek o Trutnově. Jenže se pak, týden v absolutních a naprosto pozitivních vzpomínkách, najednou ocitnu ve společnosti podobně postižených. Jeden sy stýská, že už to nejde, druhý je zamindrákovaný jako já před několika lety a sám se snažím sám sebe marně přesvědčit o opaku, že už dávno tomu tak není. Pak dopijem poslední doušek krušných krušek, do kterých se nelze vpít ani po týdenním intenzivním snažení se do nich aspoň večer vkousat.
V narcistní atmosféře pak jdeme ulehnout každý do své kajuty s pocitem, jak jsme jeden druhého pěkně zase zválcovali a v nekonečných snech tajných přání se snažíme zapomenout na den, který mezitím uběhl bez toho, aniž bychom aspoň trošku přišli k lizu. Aha, práce!
No jo, jenže v tom si vzpomenete kromě spousty malicherností, které dnem prošuměly jako loňský sníh v Charlieho vzpomínkách na toho spokojeného kolegu, který se k lizu podle uspokojeného výrazu v tváři o víkendu dostal, zatímco ty se tváříš veledůležitě, že máš zase o čem psát, když se pachtíš přes Vendelín z MOM do Krnova. Ba ne, vo tom to není a teď po 4 krušných máš opět potřebu neukojený rozdávat ty své rozumy do světa. Achjo...
Znáte to? Tu staroušskou potřebu vpravit někoho do něčeho, co ještě nezná? Ve čtvrtek táhnu z Krnova (bože, jak bezútěšná to díra!) na Trutnov s oním - dnes ráno na pohled po druhém v pořadí dobře prožitém víkendu zcela spokojeným kolegou (přičemž mu závidím jak věk tak i najivitu, která mi dnes tak chybí) a mám potřebu najivně mu povykládat, že nechápe, o co celý život přicházel, když dosud obrážel zcela jiné festivaly než Trutnov. Jediné, co věk přináší, je dobrý vkus a schopnost jinak šokovat. Navlíkl jsem to dokonale. Cestou je třeba v tom vedru někde zastavit. A proč ne Pecka? Kór, od Kalu, ale to už si nechám pro sebe, poáč jak Pecka, tak i Krkonoše to právě odsud umí! Kávička u bazénku a inspirace známou pípou v garáži, vše dokonale připraveno Delegací? Chytne se přece každý! Nebuďte dětina, pane Kabát!
Ale teď už vážně jedeme do Trutnova. S Delegací, s Navigací, s očekáváním toho nejlepšího, co ještě tahle planeta pohodového dokáže občas připravit. Pravda, i Věchet musí přispět nemalou silou k Bojišti tak, aby se v něm i medvěd cítil dobře. A zase nemohu nevzpomenout kolegu, kterak cestou zpátky povídá (a já mu závidím, že může pařit tři dny a za den je ready, kdežto já...), jak takhle v rauši koukne do náruče a co nevidí: "Ty, vole, blondýna. A docela pěkná," aby ji o pár chvil cestou do stanu kdesi ztratil. "Všiml sis," povídá: "Jak ty baby byly na Trutnově dajný?" "Všiml, pokyvuji, a snažím se ustát delší cestu zpátky do Krnova.
Jenže, jak to, sakra, jinak napsat? V okolních kajutách jen chlapi a medvěd by raději dělal jiné věci než psaní a tak se vrací rychle zpátky na Trutnov, než jej napadne něco jiného...
Tak Trutnov: 22 léto pod Krkonošemi, další ze setkání s mnoha lidmi. I Věchet si užíval a nebýt jeho úletu s Kryštofem, jenž tady natáhl náplavu, která naštěstí odtáhla stejně rychle jako Krajčo, který zpívat vážně neumí. Taky kelímků a bordelu vůbec bylo více než jsme zvyklí, ale za to urkitě může krize, poáč lidi si dneska koruny nehledí. A pro pírko přes plot? Kdoby dneska skákal?
Ale o tom Trutnov nebyl! Především setkání třetího druhu, výlety v raketách na Mars, Šuby - duby - du, Zkurvenej den! Who killed my libido? Nikdo, tady to pořád jede! A sakra, že jo! Však obýváček na benzínce s nezbytným nonstop Strakonickým Dudákem fungoval stejně dobře jako drsná obsluha U Kopeckých, kterou jsme stihli pohodově třikrát. Štamgasti? Jsan! I tak, kua, ten víkend utekl jako voda. Nebo, že by ženy-víno-zpěv? Kdepak! Jdu chcát, jsem přece zase v Trutnově, pardon, Krnově. Achjo:-)
Zdraví, na Ameriku mimořádně natěšený, Medvěd See you later:-)
"Kua, čo to ten Medveď zasa trepe," jako bych slyšel stěžovat si v mlžných luhačovických ozvěnách Matese. "Asi sa zbláznil, lebo som tam opäť nebol," dodal by, když jako první si tady přečte o sobotním večeru. Tou dobou již pozůstalá pětice zcela jistě přešla z denní fáze B na fázi C, zatímco s Kufberkem vystupujeme v Uherském Hradišti. Nikdy jsem neměl tu čest v centru města být. O to více mne překvapilo, jak "daleko" je na hlavní náměstí z nádraží. Den končil, slunce již nepanuje tak dlouho jako uprostřed června a my vcházíme někam, co nás zcela pohltí. V Hradišti se odbývá Letní filmová škola. Festival s dobře vypěstovanou a hýčkanou tradicí, kde se jeho návštěvníci "učí" filmu. Netušil jsem, jak lehce se jeho kouzlu dá propadnout. Stačilo pár minut pobýt a okamžitě na člověka dopadla ona neuvěřitelná pozitivní atmosféra. Všude kolem spousta mladých lidí a mezitím vším naše dvě vykopávky, které však zhola nikomu nevadí. Mladá generace se baví jinak než my, netráví mládí po hospodách a byl-li tohle typický vzorek našich nástupců, jsem spokojen. Škoda, že náš čas byl tak krutě vymezen na pouhou hodinu a museli jsme přístav plný pohody opustit zrovna, když na náměstí začínala filmová produkce. Nevěříte? I já to bral jako krásný sen. Ba ne, napřesrok tam musím přijet pobejt rozhodně na delší dobu!
Freedland nebo Kurzovní? Vyhrál Zdena, Kurzovní a Praděd! Pravda, moc vás nehlasovalo, nicméně i tak bylo jednoznačně rozhodnuto, že Retro Freedland se odkládá na neurčito. Doufám, že se v hojném počtu sejdeme pod Pradědem a užijeme si parádně přicházejícího podzimu. Já budu pracovně tou dobou nedaleko a pobyt v horách urkitě přivítám:-)
Stavba nové KAROLINY dokončena! Dokonce i v rekordním čase. Není to tak dávno, co jsem tady nadával na developery a málem je označil za obyčejné parazity lidské společnosti. Možná právě proto společnost Multi development vyvinula maximální úsilí a společně se svými dodavateli dokončila přestavbu staré Karoliny na novou. Obdivuhodné je také fakt, že společnost opustila své čistě ekonomické plány a vrátila se k původnímu projektu - totiž vytvořit z Karoliny odpočinkovou zónu pro všechny Ostravaky. Už z prvních dnů po otevření nového areálu je zjevné, že zájem předčil všechna očekávání... medvěd:-)
Ostrava - Polanka - Jistebník - Košatka - Petřvaldík - Albrechtičky - Nová Horka - Sedlnice - Skotnice - Příbor - Štramberk - Příbor - Skotnice - Mošnov - Petřvald - Stará Ves nad Ondřejnicí - Proskovice - Osrava, 82km
Proč to nepřiznat? Na území mezi městy Frýdlant - Hukvaldy - Štramberk vznikl v nedávné minulosti pro pivomily přímo magický trojúhelník. Pivovary na poměrně malém prostoru se to přímo hemží (celkem je jich tady šest!) a z Ostravy coby kamenem dohodil. Však nejen za Pištachatem lze tudy prolézti. Jednou z nejoblíbenějších (pro ostatní rozhodně minimálně nejmalebnějším) je nejzápadnější cíp trojúhelníku, totiž Štramberk. Vynechat jakoukoli příležitost navštívit moravský betlém, jak se Štramberku zcela oprávněně říká, by bylo velkou chybou. Nědbám a s Pivkem se domlouváme na jedno příjemné červencové páteční odpoledne. Pravda, zasloužený korbel Trubače dnes bude obzvláště, neboť jižní fukejř se mocně ozývá stejně jako nenápadně, ale stále vzdorující beskydské kopce...
Kdo by hledal místo jako stvořené k začátku putování na Štramberk, nezvolí asi nic jiného než sviňákovský mejnstejšn či něco jemu podobného, máme-li se vžít do kůže náhodného, ale o to víc lačného cyklistického putovatele. Pravda, průjezd Sviňákovem rozhodně nepatří k tomu nejlepšímu, co lze poznat, a my místní máme výhodu svých zkratek, kudy naše pedály sviští mnohem lépe než po jediné značené cyklostezce, ale jakmile se Jantarová stezka stane na pomezí Polanky příjemnou a názvu zcela odpovídající (mimochodem, nevynechejte Hospůdku U Machů tolik z našich stránek známou jako DP!), průjezdy tu lužními lesy, tu na hrázi nejednoho rybníka místní rybářské soustavy, nechá dojem na každém. Ano, Ostrava jako krajská metropole na svém území skrývá dokonce i CHKO Poodří. Černá Ostrava?
Praděd - Kurzovní chata (2) od 25. do 28. září 2009
Jeseníky na podzim mají své kouzlo proto se nechejte zlákat a přjedte.
Vybral jsem víkend od 25.9 do 28.9. Ubytování bude kde jinde než na Sporthotelu Kurzovní
2 až 4 lůžkových pokojích s vlastním sociálním zařízením. Cena 350 Kč se snídaní. Polopenze
stojí 170(předkrm, polévka, hlavní jídlo, dezert). Domáci zvíře: ano, za poplatek 100/den.
Parkovné 100/den. Více na www.sporthotelkurzovni.cz. Program: kdo chce co chce, hlavně PIVKO a trochu (cyklo)turistiky. Horské kola máme, není třeba vozit.
Možnosti: sauna, fitko, kulečník atd. Kdo by měl zájem, ať napíše do konce srpna počet osob a nocí,
abych mohl zarezervovat pokoje. Ahoj Zdena
Pokusem navázat na mých 35 stejným způsobem jsme se v poslední červencový pátek odpoledne vydali alespoň se Skoumalem směrem do Hotýlku na Zátiší, jenž je příjemnou oázou klidu a stínu v jinak perném létě tohoto roku. Pravda, číšník byl mírně nešikovný a leccos zazdil, nicméně pivem navíc vše vyřešil a my mohli v klidu vyjít vstříct oněm dvanácti kilometrům, které nás dělily od Klenby. Vězte, že taková páteční túrka člověka nijak nezatíží, naopak příjemně unaví a nachystá k děním následujícím...
Dle Kufberkových představ mělo vše propuknout ve čtyři odpoledne, což jsme troštičku nestíhali a báli se, že dostaneme kartáč. Jaké však bylo překvapení, že u stolu seděl Kufberek právě s Brekounem, kterýžto neměl nutkání, ba ani potřebu, ozvat se před samotnou akcí a domluvit se alespoň na výši daru. Tak nějak jsme logicky počítali, že se na akci neobjeví. Opak byl pravdou, byť během večera neustále odbíhal obletovat nám cizí ženský ansámbl vedlejšího stolu a ve finále i zabrečel, že jsme mu nenechali nic z jídla...
Po dlouhých měsících jsme se vlastně sešli v kompletní sestavě dávno vyvanulého SZKF, neb i Nadporučík Lukáš přišel a Kufberek se mu celou dobu omlouval, že jej nedopatřením v oslavách poněkud předběhl:-) Předpůlnoční autobusový expres byl tím správným a logickým tahem na branku, neb s Kufberkem máme namířeno hned zčerstva na akci další. Nechat si ujít tradiční Bystřičku, by bylo donebevolající. Kufberkovi zároveň děkujeme za pozvání a trpělivost v oslavách sedmatřicátého léta páry. medvěd:-)
Jasně, červencem léto nezačíná, ale prázdniny rozhodně. Jeho začátek trápil celou republiku neuvěřitelný pařák. Nebylo příliš vedro, spíše nepříjemné tropy a k tomu neutuchající bouřky. I na kole se nedalo jezdit, z člověka tekl jenom pot. Však i výkony tomu odpovídaly:-) Až o prodlouženém víkendu se počasí trošku uklidnilo a dalo se vyrazit. Měl jsem emcy, tak aspoň do Beskyd. Okolí Hukvald jednoduše nemá chybu. Opičí hory v neděli pak jako bonus.
Emcy jsem ukončil až další čtvrtek, protože v Ostravě začíná tradiční festival Colours of Ostrava. Vrcholný svátek ostravského léta. I letos přibyli do medvědova doupěte Delegace s Pivkem, Vendelín pak vše sledoval z povzdálí ostravského centra. Jestliže vloni jsem nenechal na Barvách nit suchou, letos jsem pěl jenom chválu. Báječně jsme si festival užili a jeho dozvuky mne držely ještě další týden. Obzvláště Špinarka, Tatabojs s Ahn Triem, neuvěřitelný Nohavica a mnoho dalších. Jó, Barvy!
Léto, jak má být! Hoteliéři si stěžují, že nejsou lidi a my se máme potřebu chodit schovávat před sluncem a třeba i svlažit. Nejinak tomu bylo v pátek 17. července v den Kufberkových přirozenin, kdy jsem pro sebe objevil kouzlonevídané, místo příjemné, pohodou a ledovou vodou naplněné. Ano, kuňkaliště v Proskovicích. Jaká lahoda! S Kufberkovými jsme pobyli v příjemné oáze a asi ani Kufberek si nedokázal představit své narozeniny jinak. Povedly se, byť zatím neoficiálně.
20. vychází další Thájmsy, kde jsem konečně zpracoval k dokonalosti článek i fotky k Barvám a 24. jsme pak s Pivkem mohli (nějak jsme se zatím nestačili potkat) vyhodnotit tytéž Barvy. Kde? Ve Štramberku. Úplně změnili recepturu světlého piva a my si na něm pořádně ujeli. O dva dny později jsem se na Medové Požaze dozvěděl, že dosud ve Štramberku nestíhali a nechali si ležák vyrábět v otřesném Avaru v Hlučíně. Nevím, ale možná na každém šprochu je pravdy trochu.
Medová Požaha byla vynikající, se samotným majitelem a sládkem jsem měl tu čest povykládat a to byla jedna z posledních věc, kterou jsem si pamatoval. Cestou zpátky jsem měl nepříjemný cyklistický jump a ztráta paměti trvala až do příštího rána...
Závěr července nás zastihl v Klenbě. Pěkné zakončení příjemného měsíce, dá se říct. Kufberek zde oslavil své 37. léto s párou, dnes již nefunkční SZKF se po dlouhé době sešel a je jen škoda, že jsme cestu ze Zátiší absolvovali jen se Skoumalem...:-)
úterý 1. září, Krnov:
Zatímco školáci začínají svůj nový školní rok a zřejmě všichni chodící policajti se vyrojili po přejezdech (pardon, nemoc z povolání...:-)) - po přechodech hlídat bezpečí malých capartů, já drtím od samého rána své kolegy nejen Googlovským pohledem na Provincetown, ale také svou drsně předdovolenkovou náladou. Už zítra! Propustka z procesu od mého dočasného vedoucího přichází k večeru a jak se tak vracím z Krnova domů záměrně přes Opičí hory, kochám se jako pan doktor ve Vesničce, jako bych ty své oblíbené hory už neměl nikdy vidět. Spiklenceky koukám i na vzdálenější Beskydy a lituji, že jsem letos na Lysou nevydrápal na kole, jakoby žádné příště už být nemělo. Asi ten pocit taky znáte, když valíte na (relativně) druhý konec světa (co, Zippe?) a nevíte, co očekávat. Ne, obavy z Obamy ani cesty nemám, nebojím se, že bych nedorazil, nebo se nevrátil, dokonce i cestovní horečku jsem si užil už ze včerejška na dnešek, ale tenhle kraj bych nerad navěky opouštěl. Jediné, co mne v tom krásném rozjímání mrzí, že byl večer takový fofr, že ani "poslední" české čerstvě orosené nebylo...
Kdesi nad oceánem:
Dát si vysoko nad mraky, pod kterými není vidět nic než modro, oběd, je docela nevšední zážitek. Mnohem lépe by si jej člověk zcela určitě vychutnal v bussiness oddělení, kde k plastu podávají aspoň pravý sekt. I tak přiznávám, že 747 je už docela slušný strojek na lítání, leč místa je v něm skutečně pomálu. Slečna vedle si kreslí dost vyhraněné postavičky, jak tak občas koukám a jde ji to. Kde že jsem? Vím já? Je osm večer londýnského času, takže zřejmě někde v půli cesty, dostavuje se únava z předchozího nevyspání. U nás je už tma jako v pytli...
P-town, čtvrteční dopoledne:
Jdeme vyvenčit s maminou a ségrou drobotinu a poprvé zároveň mrknout na Provincetown. Už cestou si užívám všudypřítomný čerstvý vzduch stejně jako klasickou architekturu těchto míst - dřevěnými doškami obložený celý dům. Standard, který se tady nosí už hodně let a dobře vypadá. Městečko je malé, malebné a hlavní úzký bulvár skrývá života větší než malé množství. Obchodní pasáží procházíme na pláž s půjčovnou lodních strojků a hned po vysazení drobotiny koukám, že vodním živlem tady rozhodně nebudu já. Malá Ema by si to klidně dala vodou třeba i do Bostonu. Je k nezastavení a strejda Medvěd má co dělat. A co teprve ten koncert na závěr, když se ji z vody vůbec nechtělo! Jojo, užívám si drobotiny naplno:-) Z pláže míříme do přístavu s pěknou řádkou lodí. Je příliv a lodě je pěkně vidět včetně fast-ferry, kterou zítra se ségrou použijeme na výlet do Bostonu. 
Stadion Novoanglických Patriotů, 9:00 p.m.:
Druhá totální ztráta měřítek přichází právě na tomto stadioně. Kde socka aréna v MNM končí svým socka patrem, je tenhle stadion sotva v půlce. Obrovské zázemí a především chodby zaručují, že příchod i odchod (v pvém případě z nezbytnou osobní kontrolou) jsou otázkou několika okamžiků. Dostatečně dimenzované parkoviště a dálnice, které se různě zúžují a rozšiřují podle potřeby, pak zvládnou také nápor bez problémů. Domácí Patrioti vyhráli 31:24 nad NY a přesto, že šlo o "pouhý" přípravný zápas, stadion byl zaplněn a vše fungovalo naplno včetně nezbytné hymny, davů mažoretek, střelců či nástupu právě se navrátivších vojáků z mise. Co mi ovšem taky neuniklo, byla hodnota americké měny. Vstup do socky za kilo (my byli v klubovém patře za dvě), parkovné 40 a pivo 10. Hodnota dolaru? Posuďte sami... Já se však přišel bavit a jako správný český pepík jsem byl ze všeho auf:-)
Americký život?
Což třeba tenhle příklad: Před cestou na fotbal fasuju dres Patriotů, abych zapadl mezi ostatní, cestou se postupně plní naše velké auto nejen lidmi, ale i zásobou piva a jídla. Koukám, že u každé pumpy stojí bedna s ledem, který si můžete kdykoli nabrat do svých přenosných mražáků. Pak koukáte na široké dálnice, kde by se do prostředního "pruhu" mnohde vlezly i další dvě naše dálnice. Výhoda? Ušetříte na svodidlech a podobných nesmyslech. Max. rychlost? 70m/h a žádný spěch, předpisy se tady přece dodržují. Pak přijedete na prkoviště před stadionem, vyndáte jako všichni ostatní přenosný gril a uděláte si u auta přímý piknik s tím množstvím klobás, steaků a piva. Na parkovišti stojí spousty toi-tojek, nic není problém. Občas krouží kolem AAA servis, různá vozítka, policajti na kolech a nad hlavou krouží vrtulník s vlajkou hlásající, že chlastání za volantem je přímá cesta do průseru. Říkejte si, co chcete, mně se to líbilo. Na všechno tady otevřeně zírám a poznávám svět tak, jak mi ho cestovka nezařídí. Ano, to může být jeden z mnoha amerických snů...
