chat

Akce roku 2013

Náš diář

Editorial No.174

Zdá se mi, že tady máme opět majinko dost přemedvědováno:-) Nemyslíte? Tak pojďme někam kousek vedle. Ke kamarádům. A třeba i kamarádkám. Pochopitelně. Užil jsem si především díky nim (každý si dosaďte sami...:-) další báječný měsíc na tomhle ještě báječnějším světě. Nebo mi řekněte, zda byste taky jako já společně s Paroubkem rádi neřekli: "Dámy a pánové, upřímně, kdo z vás to má?" Jezdíme, setkáváme se a fungujeme. Někdo míň (proviněně třeba - já, ehm), někdo víc a výsledek je pak obvykle dokonalý. Pak musím v nastalé situaci jen slušně poděkovat, poáč kdykoli je možnost na chvíli zaluštit sjezdovky, vyrážím. Nepamatuji rok, kdy by mne to tak bavilo. Fakt! A už jsme zase zpátky u medvěda:-)

      Ne, soráč, kozoroží měsíc je holt jasný. Tam je nás jen pár (a podle všeho se navíc rozrůstáme!) a mrzí mne především ti, se kterými se nevidím. Jasan, Alpáče, nástupce Roháčů, poslali lyžbu úplně někam jinam. A taky vinou LUSTI, pochopitelně. Mám pocit, že někdo postavil zeď mezi ženáče a svoboďáky. A tu je snad třeba zbourat, ne? Tak to cítím a čekám (vychcaně) reakci protistrany. Proč? Protože Roháče! Několikrát jsme vzpomněli a někdo "to" musí holt zorganizovat. Je to na vás. Hej, no na vás! Slyšíte, Slováci!? Vy tam, (taky) na druhé straně zdi? Já vím, můžeme ještě chvilku počkat až třeba skončí Expedice Apalacha, poáč děti půjdou svou cestou. Inu, jak myslíte. Tohle píšu právě proto, že vím, proč:-)
      A jinak? Letem měsícem je jasný! Nemám mnoho času na psaní a když už nasbírám chuť (témata průběžně), jsem jako neřízená střela. Stejně jako dneska. Tři články za den? Maso. Teď potřebuji jen nějakou crew, aby dodala patřičné fotky na ta správná místa. Fotky stíhám upravit, nestíhám připravit. Bo nebaví:-) Jo. Chcete mě?
      Takže pak tady máme druhé pokračování pivního Bambergu. Návnada, která tady už taky sedla a mnozí už ví, byť se bojí vytáhnout paty za humna. Třeba jen proto, že mají strach z němé ne-domluvy. Tady je jediná rada, která funguje všude: Už jste viděli domorodce, kteří nemají radost, že se jako cizinci snažíte doporozumět jejich haťmatilkou? Já jen jednou. A ještě jenom z vyprávění. Jinak kdykoli vyrážím do Tyrol, byť jejich jazyku moc nerozumím. Ale to je spíše návnada do dalších Thájmsů:-)
      A zase se nevyhnu medvědovi, poáč kozoroh. A jeho (medvědí) Hotelíková pařba. Chápete blízká setkání jiného druhu? Už vím! A funguje to. Třeba v tramvaji následně brouzdící údolím po proudu potoka Porubky. Afterpárty, ne? A nečekaný tramvajový catering, vždyť je zima! Zbytek na správném místě ve správném článku. Mějte se fajn, užívejte života podle svých představ a všechny, kteří ví, zdravím!

medvěd:-)

Chystáme se. Chcete nás? Kua, pojeďte taky!

!!! BAMBERG 2013 !!!
v noci z pátku 26. na neděli 29. dubna roku 2013

Máte snad pocit, že o Bambergu nebylo řečeno zdaleko všechno? Nedivím se! Seriál zážitků z loňského roku ještě neskončil! Navíc se nám blíží jaro a s ním pivní repete. Takže, kdo chcete, hlašte se do konce března! Budete vítáni a užijete mimořádnou akci.

SHÁNĚJTE ŘEZIHO NEBO MEDVĚDA. (oba ví své:-)
*****
Zcela jistí účastníci zájezdu: Alýšek, medvěd, Řezi a Skoty. Co, Skoumale? Kdo se ještě přidá?

Nový seriál: cesta z MhM

Bamberg 2012 - 2. část
Výlet do malebného pivního ráje nedaleko za hranicemi v Bavořích.

Nevím, kolik z vás si pamatuje, že jsme se naposledy loučili ve třetím pivovaru. Tam jsme opustili dva naše výletníky s tím, že zbytek historky nám dodají. Stejně jako Thájmsy vycházejí více nepravidelně než v roce před koncem světa, i Řezi potřeboval čas. Dostal jej (s kudlou na hrdle...:-) a dopsal další pokračování. Až k osmé zastávce...:-)

4. pivovar Brauerei Greifenklau

      Všude už byla tma a sychravo. Po půlhodinové procházce jsme se ocitli před posledním cílem dnešní cesty. Světelný nápis pivovaru už se mi v očích lehce rozmazával, ale za to mohl listopadoví vítr.
      Před hospodou postávaly hloučky kouřících hostů a zevnitř se ozýval hluk jak z nějaké vesnické zábavy: „Tak vzhůru do hlubin!“ Prohlásil jsem s svým tak typickým ironickým úsměvem. Vevnitř nás čekala opravdu plná pulsující hospoda. Naštěstí za rohem výčepu byl jeden volný stůl. Určitě tam na nás nečekal moc dlouho, protože na stole stály ještě neodnesené vypité sklenice. Veselá vrchní u nás byla cobydup. Uklidila stůl a my si rovnou objednali pivo. Samozřejmě že pivo bylo dobré. Tady je to prostě standard! Jedinou vadu to tu však mělo. Přes ten hluk dobře se bavících bavoráků jsme se skoro neslyšeli. Tahle hospoda byla celkem z ruky, cca 30 minut chůze od hostelu. Tedy dali jsme si ještě jeden půllitr a pak vyrazili směr hostel.
      V těsné blízkosti našeho ubytování se nacházel jeden noční bar. Po půlhodinové procházce nám lehce vyschlo v hrdle. Nakoukli jsme tedy do toho baru a nestačili se divit. Vypadalo to tam jak v nějaké grotesce o místní galerce. Holky se mezi sebou hádaly a od baru na ně křičel dvoumetrový černoch oblečený celý v bílém obleku s bílou vestičkou. Bylo to hodně vtipné. Snad proto jsme si dali na stojáka dvě piva. Z pivovaru Fässla. Kolem jedenácté večer byl čas jít spát. S těmi dvanácti pivy, co jsem za celý den dal, se mi usínalo velice dobře.

Sobota...

Druhý den jsme se probudili kolem půl deváté. Ráno. Všechny včerejší piva byly velmi kvalitní, protože ani z jednoho nás nebolela hlava. To bylo fajné. Tento den byl určen k výšlapu po vesnických pivovarech. Po nezbytné hygijeně jsme se zastavili do blízké kavárny. Ranní kávička a tvarohový koláč to je něco pro mě. Na tváři se mi objevil blažený úsměv a byl jsem připravený vyrazit vstříc novým čepovaným zážitkům. Po cestě z města jme museli udělat ještě jednu zastávku ve dvou pivovarech. Totiš ten jeden je o víkendu otevřen pouze v sobotu dopoledne a ten druhý byl prostě hned naproti. Udělali jsme moooooc dobře. Tyto minipivovary byly prostě luxusní!

5. pivovar Brauerei Keesmann

      Pivovar Keesmann nás přivítal opět pěknou budovou a ještě hezčím průjezdem s typickými stoly ze sudů. Uvnitř na nás čekala stejně příjemná čistá hospoda s masivními světlými stoly a mohutnými železnými lustry. Taková kovářská práce se opravdu nevidí. Tady snad musel být kovář někdo z rodiny, protože to by si jen tak někdo do hospody pořídit nemohl. Dnes tu točili dvě piva, Herren Pils a speciální podzimní Bock. Kdybychom tu dnes nezačínali, určitě by jsme se tu zdrželi mnohem déle. U jednoho stolu hráli důchodci karty. Byli do hry pořádně zabraní. Svižně bouchali rukama do stolu, když tasili trumfy. Ve dveřích se objevil další důchodce. Sedl si k práznému stolu, objednal si pivo. Potom si vytáhl s tašky svoji svačinu a začal svačit. Nikdo se nad tím ani nepozastavil. To by se u nás asi nestalo. Prostě pohoda.

6. pivovar Mahrs-Bräu

      Tento rodinný pivovar nás vyzýval k návštěvě velkým nápisem nad vchodem do zahrádky. Vedle byla velká vitrýna s produkty pivovaru. Se zájmem jsme se dívali na láhve, krýgle a sklenice vystavené ve výloze. Začaly se nám sbíhat sliny. Logicky jsme vklouzli do dveří. Tentokrát nás nepřivílala chodba se stoly ze sudů jako v předchozích pivovarech. Jako stoly zde sloužily police po bocích chodby. Nechybělo tu ani klasické výdejní okénko pro výčepního do hospody. Když jme vešli do hospody, první místnost s výčepem byla už plná. Na to, že bylo dopoledne tak to byl celkem úlet. Šli jsme tedy do druhé místnosti. Zde jsme pro změnu seděli sami. Tmavě hnědé až černé obložení stěn a chmelem ověšené lustry vyvolávali tajuplnou atmosféru. Dali jsme si pivo a vychutnávali tu pohodu. Pivo bylo dobré, jak jinak.
      Naše dopolední rozjímání přerušil až zájezd německých pivních turistů. Vtrhli do místnosti jako povodeň a zabrali přes polovinu stolů. To bylo najednou vzruchu. Všichni si dali jedno rychlí pivo a zaplatili. Než jsme si pořádně uvědomili, co se kolem nás děje, tak už byli zase pryč. Po zájezdě pivních turistů tu zůstaly jenom vypité sklenice na stolech. Ochutnali jsme ještě jeden weissbeer a pomalu se vydali na cestu. První vesnice byla asi 6 km daleko. Příjemnou procházkou jsme ty dopolední 4 piva v pohodě vychodili. Na venkově na nás čekali rovnou 2 pivovary: Brauerei Höhn a Brauerei Drei Kronen.

7. pivovar Brauerei Höhn

      Tohle už byla krapet jiná káva než v Bambergu. Moderní pivovar i s penzionem, jakých se nám v republice poslední dobou rodí dost. Jako houby po dešti. Bohudík! Nový dřevěný nábytek ve starším stylu a světlé stoly napovídaly, že i zde se jedná o pivovar. Sem už nechodili pouze štamgasti, ale celé rodinky na sobotní oběd. Bylo tu to takové více načančané. Pojmenoval bych to spíše jako lepší restaurace, než-li pivovar. Právě zde probíhaly Svatomartinské hody. Pivo uměli taky dobře uvařit. Chutnalo mě, ale pomalu jsme dostávali hlad a na husu jsem zrovna chuť neměl. Tedy hurá do dalšího pivovaru!

8. pivovar Brauerei Drei Kronen

      Ani jsme nemuseli chodit moc daleko. Jak už jsem psal, tento pivovar leží ve stejné vesnici jen pár desítek metrů od Brauerei Höhn. Uvnitř nás čekali tři části a každá úplně jiná. Ta první kopírovala styl klasických bavorských hospod, ale ty dvě další se už nesly v modernějším stylu. Trošku mě to připadalo, jako by se zde chtěli zavděčit všem. My jsme samozřejmě zvolili klasiku. Pivo nám přinesli v šedém kameninovém půlitru s logem pivovaru. Bylo to nejen pěkné na pohled, ale dobře se z toho také pilo. Že nám pivo chutnalo snad nemusím ani psát. K našemu údivu tu jídla vařili až od 16. hodin, ale v nabídce měli ještě další dva druhy piv. To bylo vážně dilema. Nakonec zvědavost zvítězila nad hladem a my si právem vychutnali ještě dva skvosty ze zdejších várnic. Tentokrát nám už je donesli ve skle, protože pro každý druh piva mají jiný typ půllitru.

Venku začalo opět mrholit a do další vesnice to bylo asi dva kilometry. I přes nepřízeň počasí jsme se dali na cestu. Přece jenom po 9 pivech to nějakou procházku a jídlo potřebovalo.

Pokračování příště ......
řezi

welká wlaková wýprava

WWW mezi MNM a MOM
aneb Jak si užíváme konkurence?

Kdo miluje tramvaje a chtěl by je někdy vidět na tzv. "velkých" kolejích, musí nutně vyzkoušet Paštikářský černozlatý vlak. Kdo miluje absurdní kontrasty, sedne si do těžkodrážního pendolina. A kdo miluje prostor, dokonalé služby crew a především pohodu, zasedne u Žluťáka do Relaxu. Tedy pokud si sežene včas lístek...

V následujících řádcích vás čekají moje jedinečné postřehy z konkurenčního prostředí na kolejích mezi MNM - MhM - MOM. Bohužel pro drtivou většinu českých kolejí zažíváme nebývalý luxus funkční konkurence, který lze zažít právě a pouze na trati mezi Městem Neomezených Možností a Městem Omezených Možností. Odtud název. Štěstí pak ještě mají nácestná Olomouc (nově MhM, díky, Řehy:-) a Pardubice, jinak Perníkov nad Labem. Ostatní česká a moravská velká sídla mají jednoduše smůlu a jsou odkázána na tradiční modrou těžkodrážní (obvykle koženkovou) armádu. A aby bylo jasno hned na začátku mé recenze: Jejím účelem není vyzdvihnout ani jednoho ze tří přepravců. Jde sice o můj subjektivní názor, ale ten je (na druhoub stranu) podložen dlouhodobými zkušenostmi...
<3>Kupujeme jizdenku, ale jak?

      Jako první už před mnoha lety přišel s prodejem jízdenek fyzicky (a logicky) i přes internet náš monopolní dopravní přepravce Žaluda - ČD. Nákup jízdenky na počátku drážního digitálního věku vyžadoval velmi, ale velmi mnoho trpělivosti ze strany přepravovaného substrátu. Totiž nás:-) Stránky byly naprosto nepochopitelné a přiznám se, že dodnes se dopředu posunul jejich vývoj pro mou maličkost jen nepatrně. Algoritmus byl na začátku jednoduše extrémně špatně zadán. Totiž podle hesla: Zákazník je vychcánek, který ojebává.
      Raději odlehčíme: Teď jen udávám s velkou radostí, že mobilní aplikace je (naštěstí!) někde úplně jinde než twrdý web. Povedl se nadmíru, vyvíjí se a já nestíhám! Ale naopak nákup ČD jízdenky přes "klasický" internet vyžaduje dodones veskrze otrlého jedince a naprosté vypnotí veškerého uvažování i logiky. Nejlépe se má (možná?) majitel in-karty. Inkarta? Klasický produkt ve stylu "nechci slevu zadarmo." Hlavní důvod, proč "ČD produkt" nevlastním a nikdy vlastnit nebudu. Stejně by měl uvažovat každý pravidelný cestující na trase MNM - MOM, protože konkurence na kolejích in-kartu naprosto znemožnila a sám zřizovatel na její logice ještě přidal. Přes veškerá žaludovská prohlášení se jednoduše nevyplatí. Takže jako rozumný člověk si ji nekupuji a jsem tak nucen otrocky vepisovat pokaždé své jméno a občanku (ano, skutečně to čtete správně) i přesto, že mám zřízen jako u každého dalšího přepravce svůj účet. Mimochodem, když si zakoupíte u ČD lístek přes internet, je lístek vázán právě na vás a Vaši občanku. Proč? Prý pro zamezení zneužití. Znovu si laskavě povšimněte, že pro ČD stále nejste zákazníkem, ale potenciálním zlodějem. S tímto přístupem monopolisty se tady potkáme ještě několikrát. A díky tomuto přístupu NIKDY nemůže vyhrát.
      Paštikář. Jeho web je ještě více zmatečný než ČD. A navíc na něm v podstatě vůbec, ale vůbec nic není! Tady je nákup jízdenky stejně neveselý jako u Žaluda. A navíc možná ještě více nelogický. Byť prošel mííííírným, skuečně míííírným upgradem. Přesto vás nikdo nenutí kupovat in-kartu či podobný produkt. Nutností je zadat emailovou adresu, kam bude (snad - časy krutých začátků, kdy Paštikář klesá nejhlouběji ze všech ostatních) zaslána jízdenka. To se však jen tak nedozvíte a nemusíte hned chápat smysl takového požadavku. Zaplacením příslušné jízdenky by se Vám měl vytvořit váš virtuální účet, pomocí kterého byste se příště nemuseli více starat. Fikce. Dvakrát jsem tady nakupoval a dodnes se do něj nedostanu. Dodatek? Ano, fikce, která padla až po dvou měsících, kdy jsem se ke svému kreditu konečně dostal. Po dvou měsících ostrého provozu, který Leošek sliboval. Stejně tak úpí přehlednost a logika webu. A znovu opakuji, že tam vlastně nic není. To freedland je proti němu veleobr:-) No, nic:-) Oproti ČD je na Paštikářských stránkách výhodou, že nejsou tak "hutné" a přece jen se v nich tolik neztratíte. Ovšem více než o švýcarskou kvalitu, se kterou se tady rádi opírají, jde o polskou paštiku. Flash na stránkách je vždy jasným varováním, že o obsah tady rozhodně nejde. Inu, je to jízda!
      Hurá, sladký konec nakupování! Ano, Žluťák. Od začátku logika stránky, pár kliknutí a jízdenka je na mém kontě. Ano, i tady (stejně jako u ČD) je nutná karta. Ta však nic nestojí. Oproti ČD či paštikářům musíte předem nakoupit "kredit," kterým následně hradíte jízdné. Výhoda? Ano. Jedna obrovská a nikým jiným nenabízená: Samozřejmé storno jízdenky. Do patnácti minut před odjezdem z viny mé dokonce bez poplatku. Stejně tak vám žluťák automaticky z viny své pošle bez debat nějaký nezanedbatelný peníz zpátky při nečekaných událostech. Když s tímhle Jančura před rokem vyrukoval, šlo o neuvěřitelnou službu. Funguje dodnes, takže sázka na slušnost evidentně vychází. Ani já skutečně nemám potřebu někoho okrádat. Chci se jen někam vlakem přepravit. A propos, stejně jako u paštikáře ani tady nikdo jízdenku naváže na konkrétní jméno. A občanku... Dodnes NIKDO jiný nenabízí a v tomlhe žluťák jasně vede o několik (h)řad!

Tady musím odbočit. Poprvé jsem psal tyto řádky začátkem prosince, kdy jsem pokoušel služby Polské Paštiky. A nyní je začátek února. Ledy se majinko hnuly a přibyly nám (už zmíněné) mobilní aplikace. Zatímco Paštikář vsadil na vlastní aplikaci, kterou bych, milý Leoši, naprogramoval dříve než za deset měsíců od příjezdu polských paštik do České republiky. Žluťák vlastní aplikačku nemá. Ale má studenty, kteří ví a fungují. Takže Paštikář znovu ztrácí. Nevím, které školy jsi, Leošku, dělal? Cože? Aha, takže chápu. Technika je v Brně a Praze. To abys veděl:-) A ČD? Spoléhají na mobilní http. Zatímco Paštikář přes svou aplikačku prodá pouze lístek (nic více, ano tři stránky!), Žluťák spoléhá na studenty (jasan, Agency:-), kteří kopírují jeho zdroják a vymysleli velmi dobrou aplikačku, ČD bodují. Ano, bodují, poáč pořád má WWW výhodu v rámci své flexibility. A jestliže na začátku, byly mobilní stránky dost dobré, evidentně na nich stále pracují a vyvíjejí. Výhoda? Jednoznačná! Nemusíte mít android či jabko, stačí jakýkoli prohlížeč, a jste tam. Jen mi, proboha, prozraďte, proč to takhle jednoduše nejde i na welkém WWW? V tabletích (či mobilních) aplikačkách jasně vítězí ČD. Nikoli naposled!

Nastupujeme do vlaku

      Předesílám, že tady ignoruji ČD vlaky osobní, spěšné, rychlíky a intercity. To bych nemusel o ČD psát vůbec. Leda, že bych měl chuť na kruté retro. Odtud zkratka R před číslem vlaku:-) Ano, konkurovat lze mezi MNM a MOM v případě ČD pouze pendolinem. Soupravou, která brousí české koleje již (nebo teprve?) sedmý rok. To, když Žaluda tolik kritizoval Jančuru za vagóny. Já bych si, milý Žaludo, třeba fiata nikdy nekoupil. Ale tos tam nebyl.
      Před sedmi lety, když vyjelo klopidlo, pendolino, či moudivláček, šlo na českých kolejích o neuvěřitelné zjevení. Dokonce počáteční nadšení přineslo jistou šanci na zlepšení. Časem však nadšení logicky opadlo do těžkodrážna a i prémiový vlak upadl do stejnému těžkodrážního humusu. Dril z lidí jen tak nedostaneš. A pak před rokem přišel žluťák. Žaluda sice vyhrožoval, že žluťák nikdy nevyjede. Ale nakonec pro vyděšení na vltavském nábřeží vyjel.
      Pak chvíli Žaluda lhal, že nevidí úbytek cestujících. A ještě později se začaly dít změny. Trvaly rok. Nakonec přišel navíc i Paštikář a z moudivláčku se stal postupně plnohodnotný produkt. Ale teď teprve nastupujeme. V případě pendolina do nejrychlejšího vlaku mezi MNM a MOM. Prvenství, které mu nikdo jen tak nevezme. Máte - li při nástupu štěstí, potkáte hned ve dveřích torzo palubního personálu. A třeba i úsměv. Zřejmě nadlouho poslední. Vstupujeme do vlaku, jehož údržbě věnují ČD mimořádnou pozornost. Inu, musí. Proto i po sedmi letech lze přiznat soupravě jasnou exkluzivitu. Ze všech vlaků a ze všech konkurencí vypadá stále nejlépe.

Tady znovu odbočím. Po dvou měsících mi došlo, že musím hodnotit jednotnou kvalitu. Tudíž se budu zabývat tím nejlepším, co dopravci nabízí. V případě moudivláčku je to 1. třída, v případě Žluťáka Relax vozy a v případě Paštikáře pak Premium class...

      Zato žluťák je ze všech tří konkurentů na opačném chvostu. Zvenku přináší soupravám exkluzivitu jenom ona typická Žlutá barva. Jinak jde o úplně klasický vlak. Žádná souprava vzbuzující respekt. Oproti konkurenci žluťák poskytuje pouze druhou třídu. Ta má ovšem hned několik tříd! Třešinkou na žlutém dortu jsou vozy Relax. V Německu jezdily jako lepší jednička. Tzv. Manager class. Logicky jsou vždy mezi prvními vyprodány. Ale to jsme uvnitř. My však teprve nastupujeme. A zásadně s úsměvem! U každých dveří čeká jeden vzorek usměvavého vlakového crew. Kdykoli ochotně pomohou. Třeba i s bagáží. Ochotu jsem ověřil při odletu Amíků zpátky domů do Zálouží, kdy bagáže bylo snad ještě více než pět velkých cestovatelů.
      Věřím, že stejná ochota vládne i u paštikáře. Naopak u ČD na něco podobného rovnou zapomeňte. Aktivní přístup k zákazníkovi nečekejte. Musíte si říct, že chcete pomoct. ČDcrew má především starost samo o sebe. Nestíhají s fofru, kdy musí roznášet, roznášet, kontrolovat, roznáčet, roznášet...

      Premium Paštikáře jsem vyzkoušel až dneska. (a znovu po dvou měsících, pozn.) První pokus neskončil valně. Tenkrát Paštikář poněkud podcenil proslulou "preciznost" polských dodavatelů skrytých za švýcarskou kvalitu. A nevyjel, jak chtěl. Takže až dnes (9. února). Černá souprava nevzbuzuje respekt. Spíše údiv. První, co mne udivilo, ne přímo trklo, byl nápis na čele : BOHUMIN. A sakra, švýcarská kvalita neumí interpunkci. Teď koukám, že ani uvnitř. Ano recenzi začínám psát na Paštikářské palubě. A jde vskutku o palubu. O té ale později. Teď pojďme zpátky před vlak. Znovu mne vítá usměvavý tentokrát zelenožlutý personál. Označení jednotlivých sekcí vlaku je z venku mizerné, dveří pouze trojích. Asistence personálu je tudíž nutná. Ale jsou všichni v pohodě.
      První styk se zákazníkem je důležitý. I když vlastně tohle je již druhý. První - virtuální - styk vyhrál s přehledem žluťák. S velkým odstupem pak oba dva zbývající, byť paštikář měl o kousek přeci jen před těžkodrážníma na vrch. Druhý - fyzický - styk vyhrává znovu žluťák. O prsa před paštikářem. Proč o prsa? Právě pro ně :-) Jinak bych musel dát u obou společností rovnítko. Inu, dámské crew u mne vždy vyhrává:-) O třetím hráči v poli je zbytečné se bavit. Přesně před rokem, když Žaludovi došlo, že konkurence skutečně existuje, začala křeč ve formě nového přístupu, nové gastronomie atd. Vystresovaní zaměstnanci byli tlačeni do úplně něčeho neznámého, nutně nového. Šéf vlaku, totiž všemocný průvodčí, byl najednou donucen roznášet noviny. Taková potupa! Dnes už je vše zase zpátky v zajetých těžkodrážních kolejích. Zákazník je zde jen potenciální zloděj, přinejmenší obtížný substrát...

Jsem na místě!

      Takže, hurá, nástup k vlastnímu místu. V případě pendolina do "erste" kláse, která však svou exkluzivitu s příchodem konkurence jasně ztratila. Polovinu "defaultních" služeb dostanete i ve dvojce a mikrobagetka s šílenou kávou už nic nespraví. Ajtakrajta:-) Sedačky červené, ale jinak némlich ty samé jako ve dvojce. Pomůže snad menší obsazenost (ale to už vlastně i ve dvojce) a přece jen častější pendl vlakových crew. Tady vlakušek:-) Dojem? Před sedmi lety bomba, nyní standard, za který netřeba připlácet. Takže rozhoduje zase jen a jenom rychlost samotného moudivláčku.
      Žluťák a jeho Relax vozy. Bývalé německé či rakouské premium třídy dopřávají českému cestovateli nebývalý luxus. Za stejné peníze jako zbývajícím ostatním. Rozhoduje pouze rychlost. A nebo štěstí:-) Relax vozů je drtivá menšina. Ale stejný občerstvovací "default" pak dostane úplně každý ve vlaku. V Relaxu je navíc spousta prostoru a taky míst pro odkládání momentálních nepotřebností. A ten klid a pohoda! Vagón doslova plave po kolejích. Tady se přemýšlelo hlavou a Jančura dělá moc dobře, když přesně tohle prodává jako reklamu. Nedivím se. Takže jasně vítězí!
      A Leošek a jeho Premium třída? Tak zaprvé prásknu, že veškerou konzumačku tady máte v ceně lístku, což ráda oznámí i příjemná crew. Takže takové malé vlakové all-inclussive. A slečna crew vás uvede a skutečně vše s radostí vysvětlí. A kmitá. Potud se cítíte vskutku jako king. Jenže pak se vlak hne dopředu a začne trpěné jauvajs! Zaprvé jste nad hnaným podvozkem, což poznáte ihned, jakmile obsluha roztočí motorové vrtule našeho paštikářského turbodmychadla. Odhlučnění je v premium třídě naprosto katastrofální! Pak jste na špici vlaku, takže se smiřte s přirozeným větším "drcením" vzduchových proudů a tím pádem nutným fyzikou vyvolaným kýváním. Bim bam. Velmi nepříjemným kýváním. Kdo kdy jel v tramvaji Astra, rychle pochopí situaci v paštikářském prémium. Stejně tak rychle pochopí chování vozidla na "nekoridor" tratích. Nedejbože v České Vepřové na výhybkách, kdy je třeba se vrtěti do jiné koleje...
      Ano, jako na křižovatce U soudu v Olomouci zprudka doprava:-) Budiž, to bych chápal. Ale zajímalo by mne, kdo Paštikářovi navrhoval celé Premium kupé? Odkládací místa totiž neexistují! Jakmile sympatická crew přinese objednávku, jste v situaci, kdy nemáte kam na svém stolíku jen něco málo větším než rozměr A4 cokoliv odložit. Aniž byste se zvedli ze své pracně nastavené a jinak velmi pohodlné sesle. Totiž jediného kladu Premium třídy. Ale řekněte mi, kolikrát vás bude bavit štělovat křeslo do původní polohy po předchozí túře za notebookem? Leošku, tohle si vážně posral! Hnědá imitace dřevěných obkladů už pak definitivně Švýcarskou kvalitu pohřbívá kamsi k proslulé polské paštice, ehm kvalitě, a mým pocitům:-) Škoda, personál dělá půlku firmy. Ale já musím i z té lepší (dobré) půlky nerad odečíst. Aha, jsme opět u hoven...:-) Ještěže jsi mi vlastně na paštikářské Premium svezení sám přispěl. Díky, ale never more! Takže kdo z naší svaté trojice vyhrál? Dejte mi chvilku na rozhodnutí, poáč přichází velmi zásadní a pro mnohé velmi nečekaný rozstřel:

Welká Wlaková Wýprava aneb webové služby na palubě!

      Začaly s tím před pěti lety ČD. Pilotně a hned v neskutečných čtyřech vozech první třídy. Jeden jezdil na ranním Hutníku z Ostravy, tak vím. Občas vysněná wifina fungovala a obvykle dosáhla o vagon vedle. Do prvního kupé. Později do vedlejšího jídeláku. Když jej tam zařadili. Představa ČD byla, že Žaluda vydělá i na internetu. A než vše dozkoušel a vyhodnotil, vyjel Žluťák se svou wifinou na palubě. Zaprvé na ní postavil rezervační systém pro své crew a pak ji prodal v reklamě i cestujícím. A v pendolínech se začaly potichu montovat aspoň zásuvky do druhé třídy... Takže rok stará záležitost.
      O rok později (takže před chvilkou) přišel Paštikář. Stejně jako Žluťák nasliboval a nevyjel. Pak vyjel a z "Bude to jízda!" dodnes nefunguje ani polovina "jízdy." Pravda, spustil portál na palubě, ale ten byl na začátku pomalu lepší než ten současný. Kua, řekněte mi, jakto že se v Premium třídě nemohu pořádně připojit k portálu? Na netrhaný stream předních/zadních tramvajových kamer rovnou zapomeňte. Oproti prosinci portálová nabídka zhubla (už předtím byla mizerná) a ze slibovaných služeb funguje tak čtvrtina. Navíc ten v nádobí tolik oblíbený plastový program včetně příboru? Sorry, Leošku, ale teď dostaneš přímý knockout ze strany, kde bys to nečekal. Je to vážně jízda!
      ČD je vážně divná firma. Nejprve se vychloubá nesmysly, a když konečně vymyslí WhOW! produkt, nedokáže jej prodat. Divte se nebo ne, ale v prosinci portál spustily i ČD. Bez reklamy, skromně až tiše. A já si sedl v pendolinu pořádně na zadek. Nevím, jaké ajťáky zaměstnává Leošek, ale tady v ČD vlaku jsem dostal něco mimořádného! Chválím nejen za neblokovanou wifi (myšleno porty), ale právě za samotný slušně propracovaný portál. Jednoduchý, funkční, bez opiček a (pozór!) zábavný! Kde Leošek mlží flashem, tady všechno funguje a s čerstvě přidanou hodnotou v podobě online objednávky (starého capa novým kouskům nenaučíš, tak aspoň takto) v bistrovoze. Chápete? ČD stále na portálu pracují a v tomhle žaludovcům fandím. A mnohdy při svým pravidelných jízdách nestíhám!
      A Žluťák? Nic!!! Mobilní aplikačku svou vlastní nemá (má studenty, jak jsem psal), portál nenabízí, mlží něco kolem objednávek. Nula. Takže jasná prohra. Škoda. Neříkám, že by zrovna tohle byl důvod, proč se Žluťákem jezdit (fakt ne!), ale tady něco smrdí. Velká škoda.

Takže verdikt?

A Leošek? Zcela soukromě si myslím, že každý z nás vyzkouší tramvaj na "velkých" kolejích v podobě polské paštiky a uteče jinam. Komfort jízdy je děsivý a tramvaj má jezdit maximálně tak z Olomouce do Přerova nebo Nezamyslic. Velmi dobré služby palubních crew, kterých je mi vážně líto, nikdy nedoženou nedostatky, které přináší souprava, která je určena úplně jinam, nenahradí. Ano, myslím si, že polskou paštiku budeme časem potkávat na úplně jiných a podstatně kratších tratích...

Doufám, že berete mou www s nadsázkou. Je v ní kus pravdy. Samozřejmě i té mé.
medvěd:-)

*****
A propos, jak asi vidíte, fotoarchiv na Thájmsech máme nevídaně bohatý...

---

ze spolku

Medvěd. Třicet devěd.
přirozeninová taškařice v Hotýlku, na zámku i pod horou Medvědí
Víkend v noci z pátku 11. na neděli 13. ledna

To jsem z toho Medvěd. 39! Jojo, věk, kdy naposledy pokouším plody skvělé trojky na začátku vlastního věku. Vlastně už od loňska pomalu, ale jistě, někteří kamarádi postupně opouštějí (prý) zlatý věk a dávají se s danielsem hůlkou v ruce vstříct vlastním důchodcovským zážitkům. Snad neméně skvělým, jako těm doposud:-) Už dávno od odumření klenbovských radovánek jsem oslavu svých přirozenin přesunul z Kénigu poněkud severozápadněji. Do Hotelíku na konci světa. Totiž na Zátiší. Až tam někam lze dojet z Ostravy tramvají. A až tam někde lze zažít něco velmi netradičního. Třeba medvědoviny, které se pro mne staly luxusním základem celého teprve nadcházejícího víkendu. A propos, pozvali jste někdo Brekouna, kamarádi...?

Hotelík na konci světa

      Přirozeniny na Hotelíku jsem začal v rámci svého klasického nestíhání zařizovat pět dnů před akcí samotnou. Nad celou Otravou ležela nejen deka plná sněhu, ale především smogu. Nebo naopak? Původní myšlenku jízdy na kole jsem kvapem opustil. A dobře jsem udělal, že jsem se do Hotelíku v neděli (byť tramvají) dokopal. V pondělí a úterý totiž na Hotelíku cérez zimu nepremávajú. A středa, uznejte sami, by byla až příliš velká hoňka se zařizováním. Takhle jsem se s Milanem (výčepákem a majitelem, tudíž nefalšovaným hostinským) domluvil na podrobnostech nadcházejícího pátku a nic mi vlastně nebránilo opustit lokál. Leč chuť psát byla větší a tím pádem ani u jednoho radíka nezůstalo:-)
      Hotelík je stále již několik let ve výstavbě. Oproti loňsku přibyla nádherná "býlí" fasáda a částečně i podhledy na zakryté části zahrádky. Milan (tentýž majitel myšlenky jako hospodský) zcela správně razí teorii, že buduje postupně podle toho, kolik má peněz. Dluhy a hypotéky zduše nenávidí. Jsme na tom velmi obdobně. A jeho Hotelík dávám rád jako kvalitní příklad naší společné kapitalistické obrody. Jedinou šmouhou na běloskvoucí fasádě je tak loňská hodně předčasná smrt koktavého Romana. Číšníka, jehož dny byly až příliš brzy sečteny. Velká škoda, neb i s ním tady bývala vždy sranda. Na jeho počest na baru stojí i dnes jeho fotka se svíčkou. Byli s Milanem sousedi a kamarádi. Chápu.

*****

      A jsme o pár dní dále. Pátek. V naší sviňákovské továrně se postupně scházíme jako švábi na pivo. První doráží Had, jehož jsem neviděl vlastně celý rok. Ano, ano, je smutné, když už se scházíme jenom (jak by řekl klasik) na vlastních pohřbech. Pardon, oslavách:-) Netrvá dlouho a přibývá i Pivko (v podstatě tentýž případ) a po nějaké chvíli i Kufberek. Očekávané startovací kvarteto je kompletní. Tudíž nám nic nebrání dopít a opustit stavědlový koráb vstříct zážitkům nových Sviňákovských mostů, které se za tři týdny zatím svou novotou kupodivu neokoukaly ani mně. Pánové nemají mnoho času na obhlídku, neb čas tlačí a pětek do Zátiší sice jezdí relativně hodně na trať do Pérdelovy Lhoty v Zátiší. Nikolivě však zase moc často, jak bychom si možná představovali:-)
      Na Vřesinské, jinak konci všech ostatních tramvají bloumajících různými směry Městem Omezených Možností, se k našemu kvartetu předpokládaně přidává Skoumal. Klára stejně jako návštěvníci z Města hanáckéch Možností (MhM) jsou očekáváni později, poáč je to stále přes konkurenci na drahách časová darda. Při družné zábavě se zdá, že cesta kvalitně zabezpečenou a udržovanou (ehm, totiž námi...:-)) tramvajovou tratí utíká nečekaně rychle. Zátiší přichází nezvykle rychle. Nejen naším družným hovorem, ale také přítomností staré dámy u níž mne napadá z první vody jediné: Svéráz národního lovu:-) Na nějaké obhlídky okolí (Zátiší? Díra s pěkným okolím:-) není čas. Vzhůru rovnou do Hotelíku!

Vida, vánoční výzdoba tady i po pěti dnech stále trvá. A množství dárečků pod stromečkem mi jasně naznačuje, že kamarádi na mé maličkosti zřejmě nijak nešetřili! Nebo snad nejsou všechny dárky moje? Má tady snad ještě někdo jiný přirozeniny? Třicáté deváté přirozeniny?

      "Televizní" stůl jako jediný na Hotelíku nese hrdou cedulku RESERVÉ. A tak nějak podvědomě tuším, že jde pro dnešní večer o náš stůl. Jeho slavnostní úprava všemu nasvědčuje. Zasedáme a já si připadám jako na školení. Zatímco si coby osravenec sedám logicky do čela stolu, ostatní zasedají ale na úplně opačnou stranu. Rezignuji (dneska fakt nehodlám školit, spíš skolit...:-) a přesedám si za ostatními "školenými" do zadních partií. Přece jen nejsem osamopíčem. Jen pro ten dnešní den...:-)
      Atmosféra se nám během chvilky slušně rozjíždí. Místo avizovaného a zároveň nešťastně ochořelého Vendelína (family inclussive:-) přijíždí plnohodnotná předem nedlouho nahlášená náhrada: Nadporučík Lukáš! Vloni čerstvě zamilován, tudíž na kamarády nemyslel a přirozeně ignoroval. A letos? Situace se stabilizovala a překvapil! Zřejmě nadchází první spermouš a po chvilce i oficiální vinšovačka. To už na Hotelík dorazili bratři v chlastu Petr a Pavel z Olomouce. O obouch na stránkách Thájmsovských v poslední době řeč byla, takže netřeba představovat. Peťan navíc zaslouženě vyhrál v soutěži o Dárkového referenta, což je funkce nadmíru zodpovědná. A obvykle přísluší pouze rozumným lidem. Peťan se funkce ujal s rozvahou a šarmem. Uspěl a všichni byli mou volbou nadmíru spokojeni;-)
      Ano, nastalo rozbalování dárků pod stromečkem. Zcela sobecky jsem nikoho poblíž nepouštěl. Alespoň do doby, než jsem našel ten správný dárek. Bond, James Bond. 50let. Na blue-ray. Kdo by to řekal? Jo, dárek jako sviňa! Pravda, tady na Hotelíku nebylo na čem přehrát. Ostatně nebylo třeba, protože jsme si vystačili sami se sebou. K večeru totiž započaly Aktivity. Hra nadmíru vhodná do hospod k pobavení nejen svým stolovníkům, ale i bezprostřednímu okolí. A nebýt pivkova pro všechny zcela nepochopitelného urpuťáctví (a mémo nasrání, poáč jsem jej vážně nepochopil...), hráli bychom Aktivity snad až doteď. Takhle zklamané skoumalově Kláře rád slibuji, že na mnohem povedenější repete zcela určitě někdy v budoucnu dojde!!!
      A pak se to stalo. Někdo na malou, skutečně malou chvilku zhasl obrazně světlo a když znovu rozsvítil, už nebylo osm hodin večer, ale čas těsně předpůlnoční! Všechny zábava evidentně brala, protože i přespolní (říkejme jim pracovně) Ženáči zapomněli na předposlední možný spoj ze Zátiší, který jim ještě jakštakš garantoval dnešní dojezd do rodinných příbytkům k nebožatům. Takto jim nezbylo nic jiného než společný odjezd s námi ostatními skutečně poslední možnou tramvají:-)
      Stejně jako minule i letos jsme nedobaštěné jídlo shrnuli na jednu velkou mísu a vydali se k domovům. Nezvyklý tramvajový catering mnohé pocestné překvapil. Málokdo odmítl a tak na konečné u vozovny v Porubě zbyly už jen suché masaprosté rohlíky. I ty se mi nakonec podařilo udat. Dva mlaďoši byli tak vykalení, že nakonec nepohrdli ani suchým pečivem. Ano, celou dobu jsem obsluhoval anglického krále já. A bavilo mne to, poáč nejeden pocestný bral nikým nečekaný catering za skrytou kameru:-)
      A tady někde by měl být konec. Měl, kdybychom na Třebovické nezahučeli do tuctuctárny. Ono totiž (říkejme jim pracovně třeba) Ženáči dostávají povolenku k vycestování z rodinných okovů maximálně třikrát za deset let. Schovávají se za jakousi pro mne neznámou zodpovědnost. Jejich drahé polovičky by si měly uvědomit, že pak se z nich stává neovladatelná zvěř čerstvě utržená z řetězu. A logicky naprosto netzřízená zběř:-) U druhého tuctuctárenského piva, které jsem snad už ani nedokousal, jsem se však jasně rozhodl k odchodu. Necháváme (říkejme jim pracovně třeba) Ženáče vlastnímu osudu a posouváme se směle k domovům. Kufberka opouští naše svatá trojice u Luny. Snad nějak dobře dojde.
      I my tři dóbro došli. Pochopitelně nikoli rovnou do kanafásu, ale k TV, kam jsem zasunul Dr.No a dali jsme tím pádem prvního Bonda. Nikoli však celého neb někdy kolem páté hodiny ranní nás neočekávaně u nedopité pivkovice 53 vol. přemohla únava. A kdo že bude ležet v posteli uprostřed? Přece já, mám narozeniny!

*****

Zámecká zabijačková sobota

Kdo mohl tušit, že Pavel je svým zaměstnáním natolik ovlivněn, že o půl osmé začal kramařit po baráku a nás tím nenápadně budit. Po osmé jsme už definitivně vzhůru všichni tři a nezbývá nám než nastartovat dalšího Bonda a pustit se do krutého vývaru...

      Vysvětlovat Bonda nemá asi valného smyslu. Bonda lze po předchozích řádcích celkem v pohodě pochopit. Ale krutý vývar? Napekl jsem jej spoustu. Takovou spoustu, že ještě teď týden po akci mi jej dobrá polovina zbývá. A to vlastně celý týden nebaštím v podstatě nic jiného! Krutý vývar vznikal od úterka. Postupně, pomalu, mnoho hodin. Tak, jak vývar vznikat má. I kosti z krůty postupně změkly a rozpadaly se. Ano, odtud krutý vývar. Baví mne, když mohu vařit pro někoho jiného. Nebaví mne vařit pro sebe. Proto vařím málokdy a velmi rád. Z toho vyplývá, že vzpomínka na dávného freedlandského sojového psa je zcela na místě.
      Kromě krutého ukrutného vývaru a druhého Bonda, Jamese Bonda, jsme dali ještě Brak. Film, se kterým přišel Pavel a který nás bavil. Vlastně oba:-) Spokojenost vládla celým podolednem a po jedné odpolední nadešel čas opustit medvědovo doupě a alespoň na chvíli dát vyvětrat svým rozpařeným kostem na čerstvém zimním smogu. Kupodivu i slunce zasvítilo, takže do dnešní další naplánované destinace jsme vyrazili pěšky. Člověk (potažmo medvěd) by nevěřil, jak nebývale zdravotní se stává procházka jižní částí Města Omezených Možností. Byť jsme to vzali šturmem hlavním dopravním bulvárem zvaným Výškovická. A kam? Na Zámek, pochopitelně:-)
      Skotty nás v pivnici zábřežského zámku už čekal. Nikoli dlouho. Pochutnával si na první z hřady příjemně hořkých jedenáctek, zatímco my se rozkoukávali po zabijačce na nádvoří. Prasátko už viselo na šibenici a kousek vedle něj u stánků na levnou krásu prodávali všemožné výrobky, které z něj lze jen vymyslet. Sliny se nám jenom sbíhaly. Jenomže my pořád nevěděli, zda budeme po včerejšku schopni něco do sebe pozřít. Povedlo se. Objednaná mísa lahůdek všechny (kromě mne) rozladila svým malým množstvím a vysokou cenou. Leč jsem je varoval, že za dobrou krmi je třeba zaplatit. U nás a bohužel. Nicméně s pivním mokem byli všichni nadmíru spokojeni.

Zapomněl jsem zmínit jednu drobnost: Prezidentské holby. Nešťastně totiž procházely mou předem naplánovanou oslavou. Ano, další z hřady klausových schválností:-) Svůj plán jsem měl jasný: V pátek absolutně nestíhám, takže v sobotu vstanu, opařím se čajem, vyhrnu rukávy, vezmu přidělenou várku devíti losů a půjdu k urně. Leč nestalo se. Úplně jsem totiž na volby zapomněl! A přitom jsme se kolem volební místnosti za pět minut dvě dokonce prošli. Nikoho z nás tří nenapadlo mne tam dokopat...

      Dobrá hospoda se pozná i podle flexibilní obsluhy. A také flexibilní rezervačky. Ta první brzy pochopila, jak dlouho se zdržíme a druhou elegantně posunula kamsi jinam. I tohle jsou přece body plus, ne? Vskutku jsme poseděli poměrně dlouho a na cestování se dali tak, aby hosté měli sdostatek času a poslední možnost dostat se domů. Brněnský koženkový expres před devátou večerní jim byl souzen stejně jako přestup v již tři roky rozestavěném Přerově. Podle všech zpráv dorazili na správné místo určení. Oproti skupině (říkejme jim pracovně třeba) Ženáčů, jejichž celá jedna polovina procestovala kus Moravskoslezského kraje. Inu, první vlaky k cestování nejsou zrovna nejpohodlnější. A neočekávaná konečná v Českém Netěšíně jakbysmet...:-)

*****

Nedělní lyžba v Koutech nad Děsnou

Hned na začátku neuvěřitelné lyžařské neděle mne napadá jeden typický bonmot: Kdepak byste našli u nás v republice s největší pravděpodobností Medvěda lyžovat? Buď na Medvědíně ve Špindlu nebo na Medvědí hoře tady v Koutech nad Děsnou! Ano, zcela zodpovědně moho prohlásit, že jsem za posledních pět let u nás nikde jinde nelyžoval. A přidáme-li k tomu medvědí přirozeniny, pak nelze Medvěda vážně potkat nikde jinde než právě na Medvědí hoře v baru U Medvěda...

      Ranní vstávání nebylo ani tak drsné, jako krutě brzké. My, kamarádi co spolu chodíme luštit sjezdovky, jsme zvyklí začít pěkně od prvního lana. Nejinak tomu mělo být v Koutech nad Děsnou. Avšak noční sněžení a ranní kalamita rozhodla jinak. Když se za Olomoucí na dálnici místo sněhu objevil konečně asfalt, chybělo nám do cíle o dvacet minut více než dle původního předpokladu. Kupodivu cesta Žamberk/Vamberk, kudy dorazily do Koutů Laštovky, byla nepoměrně sjízdnější. Takže zatímco my se ploužili SKOkárou Šumperkem, Laštovky už čekaly na spuštění onoho tolik vzácného prvního lana.
      Říkal jsem si, že se mohu na kamarády spolehnout a že nemusím řešit, jak dopadne na první pohled fatální situace s mou výzbrojí uloženou v Laštokáře. Charlie si ví rady sám, takže klíče od Laštokáry nechal zkušeně na pokladně a neméně vtipně je i zahesloval. Netušil, že stojí pod Medvědí horou a proto nechápal ani potutelné úsměvy velmi sympatické slečny pokladní. Stejně sympaticky se po chvíli smála i na mne a zatímco Skoumalovic rodinka marně a pozvolna rozehřívala své v rakvi drsně vymražené přezkáče, já si to valil k nástupní kotvě zdejšího areálu.
      Ano, Kouty nad Děsnou. Poprvé jsem je zmérčil předloni na kole, když jsem se tudy táhl doslova jako smrad vzhůru na Praděd. Podruhé nyní a znovu mohu jenom nadávat na typicky slovenský vstup na sjezdovku. Neříkám, že se ranní rozcvička nehodí, ale už jsem odvykl sypat se několik stovek zbytečných metrů (pro jistotu navíc do kopce) k přibližováku, který vás teprve přivede k ostrému ježdění, lyžbě či luštění. Pak však už mohu v podstatě jenom pět chválu na celý areál. Sympatický přístup personálu k věci a dvě sjezdovky se zajímavými místy. Modrá by byla možná taky dobrá. Ovšem červená vzhledem k množství lidí držela až do pozdního odpoledne. Měli jednoduše strach. A tu jsme luštili v podstatě neustále.
      Ano, na začátku zmíněný Bar U Medvěda. Tady a teď. Stojí u horní stanice sedačky (je tam i konečná kotvy, která obsluhuje horní úsek - tzv. somárskou lúku) a cenově se velmi podobá Špindlu. Respektive Svatému Petru. Ano, Zubr (a Medvědín) je fakt levnější! Tady zřejmě mají příplatek za tolik oblíbený plastový program. Škoda. Jinak by se tady u porcelánu a skla sedělo výrazně lépe. Odpoledne tady navíc musí příjemně svítit slunce. Nikoli však dnes. Respektive jsme jej taky viděli, ale pouze před polednem, kdy jsme museli s radostí obdivovat i okolní pardorámata.
      Nezávislý pozorovatel by mohl chtít konstatovat, že více než na LISTÍ, viděl nás spíše u mne - U Medvěda. Opak je pravdou! Přiznávám, že welcomedrinků bylo povícero, neb jsme byli slušně rozfázováni, ale ani lyžbu jsme nijak neflákali a naopak se snažili luštit o duši. Ostatně jsme sjezdovku i zavírali! Sluší se podotknout, že kromě Laštokáry a SKOkáry se pod Medvědí horu dostavilo i brněnské družstvo. Dokonce rovnou ve třech! Tudíž jsme kromě starých (pardón:-) známých xichtů Michala a Lenky poprvé poznali i Volejčiného bratra Martina. Pohodový chlapík, který si způsobil takové malé sjezdové vánoce. A především obrovskou radost z lyžby.
      Nevím, kdy naposledy se mi stalo, že bych na konci dne nebyl na konci sil. Vskutku je silvestrovský trénink zřejmě znát i na v zimě spícím medvědím těle. A dnešní lyžba na tvrdém a zároveň rychlém povrchu byla navíc poslední možnou přípravou na přípravu před nadcházejícím lyžákem ve Ski Alpáčích 2013. Ano, Zillertal aréna na nás již pomalu, ale jistě čeká. A já jsem nyní o to více natěšen, že tyto řádky dopisuji vskutku jen pár hodin před naším odjezdem do Tyrol.

Jestliže za odvoz pod Medvědí horu velmi rád a v rámci slušnosti musím poděkovat Skoumalovi, za odvoz naopak děkuji Brňákům, kteří mne bezpečně dopravili do Olomouce, tedy MhM. Nikoli však na nádraží, ale "pouze" na brněnskou výpadovku, odkud je to jen coby kamenem dohodil (a zbytek došel) k Peťanovi. A především k Dr.Ápalovi. Už podruhé jsem letos fantastickou lyžbu zakončil v jeho komnatách a napadá mne, že není vůbec od věci založit další takovou malou áftrpárty tradici u soudu...

Děkuji moc všem, kteří se podíleli na víkendu, který se maximálně povedl a který se mi tak líbil. Dííííky!
18. ledna 2013
medvěd:-)

---

Letem lednem

LUSTI, Medvědín, Volejky, Alpáče, Laštovky, Cobra a Olomouc. A to vše několikrát dokola...

Mámínkó, tátínků, zástávtéééé tůůůů prááááčkůůůůůůůůůůůůůůůůůů! Nemám jak jinak navázat na rok 2012, který chytil pro mne naprosto neuvěřitelný fičák. Fofr životní (jak jinak), fofr zážitků a fičák dobrých událostí. Až jsem se těšil, kdy konečně po silvestru zabrzdím. Nic. Jenomže to by mne Laštovky nesměly po vánocích místo na svah postavit na Stoh. Poprvé v lyžařské sezóně (ano, vidíte dobře), poprvé na mém novém LUSTÍ RCT 155 - only (jo, ještě pořád jsem se nezbláznil!) a nesměly by říct: "Jeď, hňupe!" Takže o přibrždění se rozhodně nejednalo a naopak jsem si říkal, že má-li být těžko na cvičišti, bude snad lehko na bojišti. Pozor, psáno s malými písmeny! A bylo. Napadá mne ještě jedno pořekadlo: Jak na Nový rok, tak po celý rok. No potěš!

      Ano, ano! Nový rok nás nepřekvapil. Teda půlnoc ano, při hraní Soudruhu, nezlob se. Ale pak už vše vzalo svůj na Pecce U Karloj tradičně radikální, čiliže rychlý spád. A jestliže já ulehl v dobře rozpařené místnosti U Karloj únavou v podstatě ihned, Charlie s Volejkou rozebírali výhradně pánské téma hladomoru v Somálsku až kamsi k brzkému ránu. Nebo tak nějak. Vstávání měli určitě těžší. Ale welcome drink u lana pod Medvědínem je evidentně vrátil do hry:-)
      A byl to parádní Nový rok! ZaLUSTIli jsme sjezdovku nevídaným způsobem, načež jsem byl navečer v Hradci Králové Volejkama vyplaven na nádraží jen proto, abych nečekaně skončil vlakmo v Olomouci. Takže tři mouchy jednou ranou? Jak se to vezme. Spokojenost ze mne jenom zářila! Rozhodně ne naposledy:-)
      Týden (a něco málo...) jsme si my lyžníci dali od sebe pokoj. Vlastně skoro dva týdny, protože "až" třináctého jsme se sešli pod Medvědí horou na Medvěd baru u panáka v plastprogramu za 65 k medvědovým přirozeninám pozdvihli. Dráž než ve Špindlu, ay, carramba! Ale bylo třeba vyzkoušet Kouty. Rozumíš? Kouty, tady! Za málo peněz slušná muzika a k tomu starší bratr Volejky. Na to, jak dlouho se známe, docela úspěch, že to tak dlouho vydržel:-) Volejky přijely obě dvě, stejně jako Laštovky a medvěd dorazil se Skoumalovic rodinkou, aby nakonec skončil? No ano, opět v Olomouci, kde (dejá-vu!) mne znovu z auta klopí Volejky. Pane jo, to je jízda! Sakra, v Olmíku se mi nějak moc líbí:-)
      Jenže to byl "pouze" konec povedeného víkendu. Ten osudný víkendový kvas totiž začal už slušně v pátek. Tak, jak se patří. Na Hotelíku na akci Medvěd, třicetdevěd. Sakafaka, poslední trojka na začátku. Co už. Vyjma prudícího Pivka povedená veselice, kde navíc na Hotelíku na konci světa někdo v osm jenom na chvilku zhasl. A najednou byla půlnoc. Což mi přiopomíná, že "Už je čas, soudruhu učiteli!" vrátit zapůjčenou mísu z Hotelíku, která znovu po roce posloužila coby dokonalý catering při jízdě via údolím potoka Porubky. Tentokrát bez ztráty jakékoli kytičky:-) Program pochopitelně pokračoval i v sobotu zabijačkovým zámkem v Zábřehu, odkud jsem vyprovodil pro jistotu kamarády až k vlaku jen proto, abych se s nimi mohl o necelý den později znovu potkat:-)
      A je tady další víkend a také malé dejá-vu. Někdy v roce 1998 (tuším?) snad nebyl víkend, kdy bychom se my kluci a holky, co se spolu bavíme, neviděli na nějaké té akci. Tudíž jsme s CK Martin vyrazili další sobotu v šesti (včetně obou Laštovek) do Tyrol a Mayrhofenu, odkud jsme vyráželi LUŠTIT sjezdovky buďto do Penkenu nebo kousek dále na ledovec nad Hintertuxem, kde jsme se potkali (jak jinak!) letos potřetí i s Volejkama. Kua, to je jízda! A tak zatímco my lyžbovali celý týden od neděle do soboty (Volejky od čtvrtka do neděle), čas utíkal jako bláznivý. Nádherně utíkal. A já? Jako obvykle. Když se kdykoli letos vracím z lyží, nutně skončím v Olmíku. Je to vůbec možné?
      Aspoň konec ledna se mírně přibrzdil. Dal jsem si placený detox a dokoukal zbývající narozeninové Bondy ze sérii k jeho vychytané padesátce. Jinak dárek pro mne k posledním třicátinám od kamarádů. Inu, byl to neuvěřitelný nářez. Celý ten leden. A tak říkám znovu: Mámínkó, tátínků, zástávté tůůů práááčkůůůůůůůůůůů!

4.2.2013  medvěd:-)

A co jsme vymýšleli zhruba přesně před deseti lety?

      Máme tady třetí rok nového století. Mnozí z nás do něj vstoupily určitě zcela bujaře a s následnou kocovinou v hlavě. Uplynulý rok lze zpětně označit jako společensky úpadkový, neboť se mnozí z nás začínají zařizovat rodinně a tak zcela logicky ubývá i akcí, na kterých se scházíme. Předpokládám, že v nastoleném trendu nás bude stále více pokračovat. A protože jsme rozházeni po různých koutek světa, je velmi pravděpodobné, že tzv. "velké akce" budou tak tři, maximálně dvě. Uvidíme. O to více bude v našem diáři přibývat akcí, které budou úzce spojeny s našimi aktivitami v MOM a jeho okolí.

      Kupříkladu hned 2. nastupuji do šéfovské pozice na pótrati a odpoledne to jedeme patřičně zapít do Klenby. 3. ledna jsme se Skoumím a Pivrncem sedli na vlak a jeli si užít hokej do Zlína. Začíná tak "nevalně" proslulé zažrání Medvěda do hokeje (dostávám totiž všem známý Pivkodres) a zároveň důrazný hokejový průnik na stránky Freedlandu. Celý leden se tak točil ve znamení hokejů a zatímco někteří lidé stránky přestávají číst, jiní naopak v nich nacházejí třeba i zalíbení. První podstatnou a velkou akcí se pak stává tradiční lyžák na Roháčích, kterými se jako červená nit totální neschopnosti táhl Tatrawest. Ještěže jsme si stačili zpříjemnit mnohokrát náladu na středisku.