chat

Náš diář

21. až 29. januára

- odjezdová -

      Ze čtvrtka na pátek mám poslední noční. Jsou poruchy, a tak od čtyř ráno jsem na nohách. Jsou plus 4°C a prší. Slušná obleva. Auto už mám od včerejšího večera, kdy jsem si pro něj musel zajet do garáže. Maminka mne totiž velmi slušně zapinkala. O půl sedmé sedám do auta. Jedu k našim. to už neprší, je mokro a nula. Po sedmé odjíždíme do Makra a nakupujeme. Při odjezdu (o půl deváté) je už nasněženo, kluzko a mínus dva. Slušná změn a za pár hodin. Rudnou neriskujeme a raději jedem přes Klimkovice a nakonec i přes Vřesinu. To už je opravdu drsný.
      Po deváté nabírám Zippa, jedeme ke mně. Konečně se balím. Po desáté vyrážíme pro Volejníčky do Vítkovic na nádraží a v jedenáct míříme do centra vyřídit pojištění. Zhruba na dvanáctou přijíždíme před Bobův domček, přebalujeme auta a před půl jednou odjíždíme na východ. Do Těrlicka je mokrá, pohodová cesta. Dále už začíná pravá nefalšovaná zima. Údržba jako vždy nestíhá. Za Třincem už slušně kydá a s ulehčením zastavujeme za čárou u Benzinolu s tím, že to nejhorší máme za sebou.
      A to byla právě chyba lávky. Neustále kydá sníh. Do Žiliny nejedeme více než šedesátkou. Není skoro nic vidět. Po půl třetí opouštíme Žilinu a míříme na Strečno. Zatím to pořád jde.
      První kolona nás čeká ve Vrútkách. Chvíli v ní stojíme a pak nás po letmém dotazu ("projíždím z Martina čtyři hodiny!") napadá zkratka po druhém břehu Váhu. Zkratka je lehce prohrnutá a maximálně na jedno a půl auto. Před námi jede tranzit, tak se uchlácholujeme tím, že nás snad bude více.
      U zdymadla na Váhu přichází první překvapení: zablokovaná 815. Druhá už ji mezitím vytahovala. Vše zelené. Po chvíli se nám podaří vojáky přesvědčit o uvolnění cesty. Hurá! Vyjíždíme na úplně prázdnou I/18. Pokračujeme dále na Kraľovany. Ne dlouho. Po třech kilometrech zamrzáme v koloně. Je mínus patnáct a jsem v dokonalých kleštích.
      Od motorestu voláme ostatním a zjišťujeme, že jsme první, to je nejblíže k cíli! Všechna tři ostatní auta jsou za námi. Informujeme ostatní o sjízdnosti pravobřežní zkratky a Čárlímu doporučujeme ani nevyjíždět z domu. Zanedlouho se všichni setkáváme.
      Po letmém dotazu u policajtů ("Je to tak na dve až tri hodiny.") jdeme papat do motorestu. Sotva si objednáme, jiná guma velí k odchodu. (potřebuješ-li zneprůjednit cestu, zavolej policajty!). Některá jídla rušíme a sedáme do aut. Ujeli jsme asi kilometr a opět stojíme. Skoro dvě hodiny.
      K opuštění této pakárny v Kralovanech nám chybí asi 3 nekonečné kilometry. Zhruba uprostřed nich nám dochází, v čem je problém: Změna okresu. Policajti se totiž nedokáží domluvit, pokud jsou každý z jiného okresu! Navíc je na této hranici otáčení zimní údržby! Hotové peklo. Policajti vždy pustí jen jeden pruh. Na jeho začátku jede volha, která lehce pošimrá sněhovou vrstuhttp://rohace.kvalitne.cz.
      Konečně po čtyřech hodinách opouštíme tuto pakárnu a míříme s oddechem na Dolný Kubín. Na cestě je zákaz vjezdu nad 20t a i přesto předjíždíme a míjíme hromady kamionů. O asfaltu si můžeme nechat tak maximálně zdát.
      Do střediska po mírně riskantní jízdě dojíždíme o půl jedenácté. A tady se musím zmínit o jednom pozitivu: čeká na nás teplá večeře! To už opravdu nikdo nečekal. Po jídle dáváme pár piv v hospodě, ubytováváme se na ambasádách a paříme asi do čtyř hodin do rána.

- sobotní -

      Nezačíná nám to zrovna dobře. Ve Spálené se údajně nejezdí. Prý chybí jedna vleková brána, kterou sejmula lavina. Většina tedy po snídani odjíždí do Zuberce, já se potřebuji dospat. Před obědem přijíždí otrávená první část. Byli na nové sjezdovce, které nikdo neřekne jinak než somárská lúčkahttp://rohace.kvalitne.cz.

- týden na lyžích -

      Jak se říká: "Týden dal, týden vzal". Už to máme za sebou. Než jsem se k tomu psaní znovu dostal, týden si uběhl jako voda. Nota už je přerušená, takže si dovolím jen stručnou sumarizaci. Tak tedy:

Zranění:

      pouze jedno (naštěstí!). Petra, omrzliny II. stupně na rukou.

Chlastání ...

      http://rohace.kvalitne.cz. se účastnili fšichni. Každý podle svých možných dispozic. Dohromady to stálo rozhodně za to.

Lyžování ...

      Tak to tady opravdu stálo letos za to. (Už vidím Zippův fejs, jak naznačuje něco jako: "Ty to teda tak můžeš hodnotit!") Díky propuklé fámě o padlém vleku nebylo lidí tolik, co v minulých letech. Zato sněhu bylo na Spálené tak dva metry.
      Ještě kdyby tak Tatrawersťáci fungovali tak, jak by měli. Svah byl po ránu skvěle upravený, ale tzv. stopa pod vlekem (velkým obzvláště) snad raději nezmiňovat.
      I já jsem si letos lyžování užil. Bohužel málo. Po druhém dni lyžovačky jsem upadl do nemoci a tak jsem lyžoval už jen jednou. Hodnotil bych to tak: konečně jsem jezdil tak, jak jsem chtěl já a ne tak, jak chtěly lyže.
      Srandy jsme si užili taky na svahu dost. Zvláště v pátek, kdy se nám v předešlé noci Čárlí ožral tak, že ještě na svahu jel velmi zdařilým způsobem, jenž připomínal velmi, ale velmi ohebnou gumu. (Totéž jsem si vyzkoušel - pravda v menší hrůze - v úterý a musím se Čárlímu poklonit, že to na těch lyžích nejenže ustál, ale i lyžoval!) Celkově jsme jinak fšichni pořádně zlenivěli.

ORAVICE:

      Kapitola sama pro sebe. Snad jedinou nevýhodou této zimy byly cesty. Byly jen plužené a cesta na Oravici z Habovky byla široká jen na jedno a půl auta. A co hůř! Nebyl tam led, a tak se tam odvážili i Poláci. (to snad není ani národ!) To, co ukázali ze svých řičičských "zkušeností" by vydalo minimálně na tříhodinový horor s dvěma pokračováními. Zbytečně nasazovali řetězy a ryli a ryli a ryli. Umělci! Vrcholem všeho našeho vyčerpání byl polský autobus. Samozřejmě v protisměru.
      Z toho všeho vyplývá, že jízda to byla vždy krkolomná a o nervy. Tudíž osobně jsem byl na Oravici jednou. A ještě jsem to odstonal! Nicméně zážitek to byl skvělý. Voda +40°C, vzduch -15°C a k tomu kolem bazénu metr sněhu. Pohoda.
      Čárlí a spol. tam snad byli čtyřikrát. Všechna čest! Na to jsem nervy neměl. Cesta na okolo byla velmi vysilující. Maximálně šedesátkou po zledovatělém povrchu.

Občerstvovna pri jedálně:

      Tak zde musím rozhodně chválit! Otevřeno celý den podle hostů. A večer? Dokud paříme, tak paříme! Nechali jsme tam spoustu peněz a odnesli spoustu zážitků.

Večery na búdách:

      První noci se pařilo na hostitelské (rozuměj slovenské) ambasádě. Měli i vlastní vlajku a my tam měli svého zvěda (Lochaye). To už je taky stálé osazení. Po třech nocích řekli: "A DOST!" a pařeniště se přesunulo z devítky na osmičku. Tady byly pařby kratší, zato intenzivnější. Ani oni nevydrželi tento zápřah a na poslední dvě noci se pařeniště stěhuje k nám na sedmičku. Kulturizací jsme to rozhodně vyhráli. Tedy hlavně díky Sylvii, která přinesla Otázky a odpovede, které nám vycházely více než super.
      A ještě jeden postřeh: O co méně se lyžovalo, o to více se chlastalo.

- odjezdová -

      V sobotu nad ránem jsem odvezl Pala Okenku na vlak do Podbiela, vrátil se zpět na středisko, odkud jsme po kávě vyrazili ve čtyřech na zpáteční cestu do Evropy.
      Po týdnu jsme konečně viděli morký asfalt. Ale v Párnici jsme se jej zřejmě nabažili natolik, že jsme pokračovali směrem na Terchovou. Sedlo bylo skutečně brutální. Zimná údržba s.o. si vždy na Slovensku udržuje svůj okres, a tak snad proto, aby nedošlo ke zbytečným hádkám, každý svůj kus cesty udržuje pro jistotu jen pod sedlo.
      Ještě starobystrické sedlo za Bránicí (hokejkama) bylo řidký. Stejně tak i hospoda v Mostech u Jablunkova. Ta samozřejmě z jiného důvodu. Ryze obsluhovatelského. Honzík nám v ní (hospodě) začal slušně prudit a tak jsem jej opravud velice rád po šesté večerní předal k další cestě naší firmě. Ještě jsme se rozloučili s Lenkou a fijá domů.

- Toť vše? -

      - Téměř. Po osmé večerní jsme se se Zippem domluvili na pivko. on potřeboval přikrmit opoci a já hlavně potřeboval po té pakárně pivo. Tož jsme zašli do Budvarky. U stolů plno, nepohrdli jsme barem. Pivo točili více než skvělé a skvěle. Až pozdě v noci jsme pochopili warum. Majitelé a příbuzní a další zde totiž slavili.
      My jsme mezitím dost dobře povykládali o našich životních postojích, hodnotách a tématech. Piva i čas padaly do nás větší než malou rychlostí. Jen jsme zaregistrovali, že z cizáků jsme zůstali jen my dva. Nevadili jsme. Semo tamo se s námi dal někdo do hovoru. To už ovšem registruji jen matně. Jen vím, že jsme platili snad šestnáct piv a další jsme dostali skorográtis.
      V jeden okamžik jsme dostal nápad, že budu dělat DJ-e. Jenže v tom mém stavu (Budvar je opravdu silné pivo) jsme nedokázal číst tituly většinou zpirátěných CD, ale co hlavně: místní Juke-box měl velikost cca 10x15x15 cm bez beden, byl umístěn vysoko nad mým dohledem a nedokázal jsem najít otvírač CD-boxu. Naštěstí jsem byl vypoklonkován jednou z (ani nevím co byla zač).
      Zaplatili jsme tedy 20 Kč a odcházeli k Meluzajnům. Mohlo být tak půl druhé. V tomto stavu jsem opravdu k našim nemohl ani náhodou. Po příchodu dostal Zipp nápad, že dáme panáčka. Nápad jistě dobrý. Výsledek nebyl dobrý. Panáček mne uvedl do stavu vysoké turbulence. Už jen vím, že jsme dali chleba se sýrem a česnekem a upadli do bezvědomíhttp://rohace.kvalitne.cz.

Těžká rána opilcova!

      To byl snad Boží trest! Chvíli po probuzení to vypadalo, že postupně vrhnu, pak jsem to nějak ustál. Ale jak mi bylo zle. Paní Meluzinová mne ještě obdarovala snídaní (se svým vlastním synem přitom jednala jako s největším hovadem), zkousnul jsem buchtu a Smolíkovic rodinu a raději šel na čerstvý vzduch.
      Tak pěkný den to byl. Sluníčko svítilo, lidé kolem se usmívali a já házel všechny barvy. Maminka můj zbídačelý stav přešla taktně mlčením. Odpoledne jsme jeli do Makra, ale definitivně jsem snad vystřízlivěl až v pondělí. Skutečně zbytečný denhttp://rohace.kvalitne.cz.

-md-