Tour de Súľov
na sv. Václava - 28. října
- úvod -
Už teď vidím, jak následující řádky čte Vlado v práci a říká si: "Prečo sa ten kokot neozval?!?" Jenže u nás jsme v pátek svátkovali (svatého Václava jsme měli) a na Slovensku panoval tvrdý předvíkendový pracovní den. Poznali jsme to v Žilině i v Súľově, kde jsme potkávali samé Čechy-turisty. S nápadem projít Súľovské skály přišel Skoumí a mě se jeho nápad docela zamlouval. Chtěl jsem se vytratit někam mimo pidlivizaci a trochu (spíš pořádně) provětrat hlavu. Proto jsem se ani neozval vám, milým mým Slovákům.
- utrpení zvané Excelsior a Bohumín -
Před šestou hodinou ranní jsme se se Skoumím sešli na sviňákovském nádraží. Už pomyšlení na vlak s luxusním názvem a nelidským vnitřkem "Excelsior" mi udělalo poněkud nevolno. Zpoždění nadstandartních dvacet minut (obvyklejší je v těchto časech mnohem vyšší!) spíš potěšilo. Nástup do narvaného vlaku byl jako vždy tragický. Udělat ze tří kupé neklimatizovaného vagónu kupé kuřácké znamená udělat kuřáckým celý vlak. Smrad a zatuchlost vagónů proti dýmu z cigaret byl učiněným parfémem. Člověku ani nedodá "krásná" příroda kolem Bohumína a Karviné, natož nádraží v Třinci. Ale dost pesimismu! Už se svítá na lepší časy.
- Žilina -
V Žilině jsme měli hodinu a kousek času. Já jsem času využil k vrácení flašek Keltu, na kterých jsem vydělal skvělých 23%. Ano, na Slovensku se DPH začalo připočítávat i k flaškám!!!
Taky jsme trošku prokorzovali kulaťák i čtvercové náměstí a nestíhali z místních náctiletých krasavic. Pane, jo, ta údržba musí stát peněz! Na Slovensku už vymřely přirozeně krásné ženy? Fakty síla. Ještě, že už musíme na vlak...
- Znám kykolky -
Náš původní úmysl vystoupit v Kotešové nevyšel. Jízdní řád nelhal, když mi našel nejbližší spoj až ve dvě hodiny odpoledne. Vlak s lehkostí sobě vlastní Kotešovou projel...
Až v Bytči na mejnstejšnu mi Skoumí sdělil pravou příčinu svého zájmu o Súľovské skály. Mají tady dvě turistické známky. Vlastně díky vlaku je naše trasa lepší. Až na její úvod, poáč šlapat pěšky kolem hlavní "polodialnice" Blava-Žilina není žádný med.
Cestu po vedlejší cestě do centra Súľova nám pro změnu "zpříjemňovaly" náklaďáky plné kameniva a hlavně jejich prašná jízda. S oddechem jsme zašli za kamenolom, kde skončily poslední zbytky mobilních signálů a začal dlouhoočekávaný klid.
První známku měli mít na chatě Kinex. Najít ji (tu chatu) byl trošku problém. Cedule, které informovaly o její existenci, byly lehce zavádějící. I tak jsme měli smůlu, poáč bylo zavřeno. První dnešní neúspěch máme za sebou.
Druhý neúspěch přišel o kousek později přímo v Súľově. Informační centrum jsme nenašli vůbec a bufet Smis byl drsný a bez známky. Zašli jsme aspoň do AB reštiky, kde jsme loni byli a kde poprvé Volejníčková zkoušela kofolu s chmelem. Jedná se o specialitu Bytčanského pivovaru a i tentokráte byla vynikající!
- Vzhůru do skal! -
Z vesnice se vracíme kousek po státní silnici za prvních kapek deště do soutěsky, odkud začíná hlavní vycházková trasa. Na to, jak se fšechno kolem tváří ospale, ani dnes nechybí na parkovišti výběrčí. Místa jsou obsazena pouze auty od nás. Je vidět, že dnes svátkujeme!
Už první metry červené turistické značky dávají tušit, že si skály budeme prohlížet především z jejich vrcholů. Dofuněli jsme ke gotické bráně a vystříleli u ní pár prvních snímků. Počasí se umoudřilo. I výhledy jsou slušné a začínají přibývat. Stále stoupáme vzhůru a první vrcholovou prémií se stává hrad Súľov, z nějž do dnešních dnů, pravda, mnoho nezbylo. Zatímco Skoumí se cítí být spokojen s ne-rozhledem na prvním "nádvoří," já vylézám až na torzo věže a vzpomínám, jak jsme tady byli s Bláhovci a Valjentovci...
- Brada a Roháč -
Od Súľovského hradu se stále držíme červené značky, která doslova padá kaňonem k jedinému trpěnému tábořišti ve skalách. Příjemná oddechovka bylo to klesání.
Od tábořiště je další cesta nejen pro Skoumího velkou neznámou. Stoupáme směrem k sedlu pod Bradou. Brada je pro obyčejné smrtelníky nepřístupná. (nepočítáme-li Beneše a spol.) Jedná se totiž o skalní masivy bez možnosti bezlanového výstupu. Jako malá kompenzace se při cestě občas objeví nějaká odbočka na vyhlídku. Posedět a dát odpočinout nohám před dalším šlapáním je vždy příjemné.
Sedlo na Roháči je posledním místem ve skalách. Z něj (a stále po červené) už zamíříme směrem k Hričovskému hradu. Na Skoumího přišel hlad, ale chápe, že k papání je třeba najít správné místo.
- Hričov -
Oním místem se nakonec stal hrad Hričov. Ještě před ním jsme fšak měli příležitost dokola recitovat pasáž "O tých vyjebaných kokotoch" z oblíbeného Ojza, poáč lesáci se rozhodli, že na cestě, po které vede turistická značka, budou svážet do údolí klády. Cesta pak připomínala slušné oraniště a my se jí mlázím vyhýbali, jak jen to šlo. Fakty síla! Cesta měla snad jen kilometr, ale na náladě nám nepřidala.
S oddechem jsme vyšlápli ke hradu, jehož okolí využívali k životu naši předkové už v hodně dávných dobách. Hrad má skvělou polohu a ze zbytků věží a paláců může člověk jen odhadovat, jak se tady v minulých stoletích žilo. Vyšplhal jsem až na nejvyšší místo hradu v bývalé věži a koukám po okolí. Šňůra rozsvícených světel aut na hlavní polodialnici působí až mysticky. Na druhou stranu je vidět obrovských komplex Lietavského hradu.
Hlavní palác hričovského hradu nám přišel jako ideální místo k obědu a tak zasedáme v jeho prvním patře k slavnostní tabuli. Alespoň si ji domýšlíme. Za prvních kapek už kdovíkteré dnešní přeháňky (v září bývává stabilní počasí?) odcházíme do podhradí. Doslova.
- konec -
Cesta do Hričovského Podhradia uběhla jako voda. Počáteční prudké klesání roklí bylo vystřídáno pohodlným sestupem do vsi přes louku, která je ideální ke svedení nějaké hradní bitvy. Ještě jsme se museli protáhnout na vlak Dolným Hričovem. Šlo to naštěstí i mimo polodialnici. Časově jsme výlet zmákli perfektně a dokonce i přípoj v Žilině je takřka okamžitý. Závěrečným trojbojem R+Os+Os dojíždíme do Ótravy za rekorní dvě hodiny a deset minut. Další skvělý den máme za sebou.
-md-
Šup k odkazům!