| Hlavní stránka | <<< | 2002 | >>> | Náš diář |
|---|
Zima, mráz, sníh, zasněžení alpští velikáni, horská městečka plná skibusů nebo třeba vánoční atmosféra uprostřed historických měst pod horami. Taky cestování v pohodlných, rychlých a čistých vlacích, Rakousko křížem krážem... To všechno jsme chtěli prožít a užít v posledním víkendu před vánocemi. Něco z toho vyšlo, něco zase ne. Zároveň můžete tuto stránku třeba brát jako malé doporučení před cestou do Rakouských Alp.
Fipky (pro neznalé: mezinárodní jízdenky do zahraničí pro železničáře) do Rakouska jsme měli vyřízené už dávno předem a někdy v říjnu jsme se domluvili i na konkrétním datu akce. Zbytek jsme se rozhodli nechat až na poslední chvíli. Tak se i stalo a v pátek 20. prosince s klasickým patnáctiminutovým zpožděním vyjíždíme EC Sobieskim směrem dolů na jih. Konkrétně do Břeclavi. Zásoby na cestu máme snad dostatečné: slivovice na posilnění či páchání ranní ústní hygieny máme dost, řízky nasmažené Pivrncem taky, lahváče či plechy jsou taky přítomny, takže máme vlastně všechno, co obyčejný Čech pro přežití v kapitalistické cizině potřebuje. Co nám ve výčtu ještě chybí, jsou aktéři celého podniku, kterými jsou Radeček, Pivrnec a Medvěd. Tři lidé jsou úplně ideálním počtem pro cestování vlakem, protože když budeme mít štěstí a najdeme prázdné kupé v dosud nepřekonaných vagónech ze sedmdesátých let, v nichž se dají narovnat sedadla do letiště, máme šanci na královské vyspinkání. A že to bude na tak dlouhé trase třeba, snad netřeba dodávat. Konečně o kousek níže je celý náš uskutečněný jízdní řád.
Teď ale sedíme, jak jsem už řekl v EC Sobieskim. A máme smůlu, sedíme v polském vagóně, ale také štěstí, protože s námi cestuje sympatická slečna kamsi na Slovácko. Jaká jen byla škoda, že nás v Přerově opustila. Sobieského nakonec i my po další hodině cesty po novém a kompletním koridoru dáváme v Břeclavi vale, a tam pak, již tradičně, jdeme posilnit své žaludky za poslední levný peníz do místní nádražky. Tentokrát však nedáváme svíčkovou (podražila nám z 28,50 na 31,50...), ale nějaké minutky a rovnou i tuplovaně. Na jídlo i vykládání u skvělého Gambáče máme více než dvě hodiny času, které nakonec nějak příliš rychle utečou...
| trasa | vlak | km | čas | odj./příj. |
|---|---|---|---|---|
| OSTRAVA-SVINOV - BŘECLAV | EC 105 SOBIESKI | 179 | 1:56 | 14:23/16:19 |
| BŘECLAV - WIEN SüD | EC 173 VINDOBONA | 91 | 1:00 | 18:33/19:36 |
| WIEN SüD - HüTTELDORF | Os 28701 (S-bahn) | 16 | 0:21 | 20:07/20:28 |
| HüTTELDORF - WIEN WEST | IC 344 AVALA | 6 | 0:08 | (spoj, který tady neměl jet) |
| WIEN WEST - FELDKIRCH | EN 466 WIENER WALZER | 718 | 7:18 | 21:23/4:41 |
| FELDKIRCH - INNSBRUCK | EC 561 ECDL KURIER | 159 | 2:00 | 5:25/7:25 |
| INNSBRUCK - KITZBüHEL | IC 515 ALEXANDER GIRARDI | 96 | 1:04 | 7:35/8:39 |
| KITZBüHEL - ZELL AM SEE | Sp 1681 | 58 | 0:48 | 9:39/10:27 |
| ZELL AM SEE - SALZBURG | Os 1507 | 108 | 1:38 | 11:18/12:56 |
| SALZBURG - INNSBRUCK | EC 564 LENTOS KUNSTMUSEUM | 281 | 2:00 | 14:30/16:30 |
| INNSBRUCK - BREGENZ | EC 668 STEIRISCHES THERMENLAND | 198 | 2:39 | 18:39/21:18 |
| BREGENZ - WIEN WEST | EN 247 AUSTRIA.COM | 770 | 9:56 | 21:45/7:41 |
| WIEN SüD - BŘECLAV | EC 104 SOBIESKI | 91 | 1:00 | 9:40/10:40 |
| BŘECLAV - BRNO HL.N. | EC 172 VINDOBONA | 59 | 0:31 | 11:37/12:08 |
| BRNO HL.N. - OSTRAVA-SVINOV | Ex 531 MORAVAN | 167 | 2:02 | 16:07/18:09 |
| CELKEM | 2997 | 34:28 | ||
Z Břeclavi do Vídně na jižní nádraží jsme již cestovali pohodlněji. Německé vagóny jsou už přece jen o něčem jiném než polské. Vídeň se před námi objevila až neuvěřitelně rychle a stejně tak jsme přistáli i na známém jižním nádraží. Který "česka nadrašak", jak nám Rakušané říkají, by jej neznal. Z jedné důležité vlakové křižovatky do druhé se nám tentokrát jít pěšky nechtělo a jak se za dva dny později ukázalo, byla to fatální chyba. Cestovat vlakem po Vídni je celkem luxus, ale na S-bahn Fipka platí, tak proč jej nevyužít. Po příjezdu na nádraží Hütteldorf jsme se nějak nemohli dopátrat dalšího vlaku na západní nádraží a nakonec jsme nastoupili do IC Avala, který se zde vyskytl nějakým omylem, protože tady nemá ani projíždět! Nevadí, aspoň jsme získali další zajímavé foto cedulky. Po příjezdu na západní nádraží hned přecházíme k našemu dalšímu vlaku, protože Vídeňský valčík, jak se onen vlak jmenuje, nemá mnoho "sedících" vagónů, cestujících bude zajisté dost a navíc máme před sebou cestu přes celé Rakousko a celou noc.
... jsme tedy cestovali, jak už jsem psal, Vídeňským valčíkem. Ve vlaku dlouhém snad jako celá Vídeň (a který se na trase několikrát dělí a občas nějaký vagón ubere, aby jiný přibral) nakonec nacházíme rakouskou pomstu. Radeček tomuto křesílku říká celkem trefně "vajco" a je fakt, že si v něm člověk připadá trochu jako sardinka a o vysněném pohodlí si může nechat tak akorát zdát. Nakonec i nám se však podařilo na nějakou tu hodinu oko zavřít a trochu zchrupnout. Pomohla i slivovice a především únava z pořádně prožitého dne. Jedinou zastávku, kde jsme své "vajco" opustili byl Pasov. Vídeňským valčíkem jsme se rozhodli cestovat, protože hodláme ušetřit na ubytování a proto jedeme takto nesmyslně až do Feldkirchu...
Feldkirch je malé městečko se sympatickým malých historickým centrem, nad nímž se klene středověký hrad a pod ním zase pro změnu brutálně kouká portál tunelu, z něhož občas i teď brzy nad ránem vyjede nějaké to auto. Na rozkoukání jsme zase až tak moc času neměli, protože další vlak, kterým se budeme vracet zpátky do Innsbrucku, jede za tři čvrtě hodiny. Někde ve výšce nad sebou tušíme vrcholky Alp a jen kousek je odtud do Vaduzu v Lichtenštejnsku. Nebýt tak brzy ráno, tak by jeho návštěva stála celkem za to. Co nás však všechny šokovalo, byl stále nekončící dešťový příval. A po sněhu? Ani památky! Tipujeme, že bude nějakých pět až sedm stupňů nad nulou a to nám přijde v tuto zimní dobu na tomto místě docela nefér. Vracíme se tedy zpátky na nádraží, které je asi deset minut chůze od centra města a čekáme na další vlak. Máme štěstí na luxusní vagón, pročež neváháme a na necelé dvě hodiny opět uleháme, abychom se dospali. Jen v okolí svatého Antonu nás těší, že konečně vidíme nějaký sníh, ale na Alpy je to fakt bída!
Další naše kilometry, obloukem kolem alpských velikánů, ze kterých však moc nevidíme vinou hustých dešťových mraků, přejíždíme vlakem několik dalších zimních středisek (Svatý Johann v Tyrolech, Leogang, Kehlbach a další), které jsou kolem trati rozesety jedno vedle druhého, přes horské sedlo, za nímž vlak klesá k Zell am see do stejnojmenného zimního střediska. To je podstatně větší a i možnosti zdají se být lepší. Kaprun je o kousek vedle a máme dokonce štěstí, neboť na chvíli se mraky přece jen rozestoupily a my máme možnost koukat, že zdejší sjezdovky jsou již přece jen o něčem jiném! Jestliže jsem tvrdil, že v Kitzbühlu začínají vleky na humnech, tady je to od hlavního náměstí k první kabinkové lanovce, která lyžaře odveze do výšek k třem tisícům metrů, již jen nějakých tři sta metrů. I zde u nádraží stály skibusy, které odvážejí lyžaře do vzdálenějšího Kaprunu. Rakouské spolkové dráhy se ve spolupráci s majiteli středisek snaží seč můžou a jako důkaz pro vás může posloužit následující nabídka. Samozřejmě platí pro tuto sezónu a jí podobných je ve vlacích přehršel. My však kupujeme nějaké to pivko na cestu a vracíme se zpátky k jezeru, kde leží nádraží. To leží na hlavní trati ze Salzburgu do Innsbrucku a navíc z ní odbočuje zajímavá úzkokolejka, kterou provozují také Rakouské spolkové dráhy a ta vás údolím doveze až do Krimmleru až k pramenům Salzachu, kde se nachází další lyžařské středisko. Najdete tam zajímavý Krimmlerský vodopád a sedlem Gerlospass ve výšce 1507 metrů se pak můžete dostat do Mayhofenského údolí, kam jezdí další úzkokolejka, tentokrát z Jenbachu. Ale o tom bude ještě včas řeč.
My však zamíříme údolím Salzachu zcela opačným směrem a to po jeho proudu. Až na výjimky, kdy si bude náš vlak zkracovat cestu tunely, se jeho toku budeme držet až do Salzburgu. Údolí, kterým raftová řeka teče, je správně hluboké jak se na Alpy sluší a patří, někde vysoko nad námi si svou cestu hledá i polodálnice, která provrtává kopce jako ementál nebo vede skrze odvážné mosty, na které člověk kouká se zatajeným dechem. Do toho pak třeba zámek u Eschenau a člověk je z cesty úplně odvázaný. Jedním slovem BOMBA! Sedíme si jako králové v měkkých a pohodlných sedačkách (ano, obyčejný osobák!) ve vagóně, jenž je z poloviny určen pro cyklisty a teď by se na prázdných polstrovaných lavicích dalo velmi pohodlně spát. Jenže to bychom pak přišli o všechnu tu scenérii kolem. Údolí snad nemá konce a až skutečně kousek před Salzburgem závěrečnou soutěskou a dlouhým tunelem jako mávnutím kouzelného proutku hory ustupují a údolí je nepoměrně širší. Za malou chvíli už vidíme Salzburgský hrad a chvíli po té přistáváme na sympatickém nádraží.
Tím však sympatie končí. Ihned po odchodu z haly se ocitáme v jakémsi hodně nepovedeném Hradci Králové. Do centra daleko a na náměstí u nádraží není o co stát. Máme ze Salzburgu hodně divný dojem a musím dát za pravdu Zippovi, že tady není o co stát. Navíc si tady Radeček vymknul kotník a tak raději pojedeme dále. Chceme za světla vidět Innsbruck a čas pokročil.
Nastupujeme do dalšího vlaku a severním obloukem přes Německo vyrážíme na Innsbruck. Železnice se tak vyhýbá Alpám, trať je asi o dvacet kilometrů kratší a nepoměrně rychlejší. Považte, že 281 kilometrů do Innsbrucku náš vlak ujel za dvě hodiny. Inu, přišlo nám, že vlak místy jel podstatně rychleji než u nás... Cestou jsme si prohlédli Alpy pěkně od severu a za horami jsme jen tušili všechna ta střediska, která jsme viděli. Cestou projíždíme Jenbach, odkud odbočuje již výše zmíněná úzkokolejka do Mayhofenu údolím řeky Ziller. Když jsme projížděli, stála na jejím nástupišti sympatická historická souprava.
Za několik málo minut jsme pak již zastavili v Innsbrucku a už na nádraží nám bylo jasno, že jsme v mimořádném městě. Mimořádné je třeba tím, jak těsně je semknuto mezi hory, také tím, jak nízko nad domy zde přistávají letadla, což je pochopitelné k prvně řečenému, ale zároveň má člověk stísněné pocity. Kór, když přistává jedno letadlo za druhým. Od vítězné brány koukáme na skokanský mostík, jehož světelné siluety mění barvy a také se zatajeným dechem míří naše pohledy ještě podstatně výše směrem k horským velikánům, na jejichž úbočích jsou rozesety horké boudy pomalu nořící se do noci, kdy začínají svítit jako lucerničky.
Ale pojďme zpět do města, neboť by bylo škoda odbýt jej jednou větou. Celé jeho centrum je oděno do vánočního hávu, provoz je o poznání ospalejší než u nás. Zajímavým způsobem tady mají řešeno pouliční osvětlení. Na obchodním bulváru je živo a křižují jej nejen kočáry se Santa Clausy, ale i historické tramvaje. Bizardně působí v tuto dobu i čilý cyklistický ruch, což je ovšem vzhledem k počasí pochopitelné. Vcházíme i do starého města, na jehož náměstí stojí dřevěné stánky, v nichž trhovci nabízejí různé laskominy od cukroví přes uzené až třeba k punči. Na městské věži trubci hrají vánoční koledy, které se rozléhají hodně do daleka a před místním chrámem stojí jesličky, které nikdo nemusí hlídat. Škoda, že jsme si na tak krásné město udělali tak málo času. Rozhodně se tady musíme někdy vrátit. Však jsme nenavštívili ani olympijské centrum, do kterého lze dojet také vlakem.
Až zpátky u rozestavěného nádraží nacházíme plán zimního střediska a jízdní řád osmi (!!!) linek skibusů. Zcela odpovědně mohu říct, že velikostí se Innsbruck těžko s nějakým jiným Rakouským střediskem může rovnat. Je jedničkou! To je taky můj tip na lyžovačku. Ostatně určitě se tady ještě přijedu podívat!
Teď již však jdeme na nástupiště, kam přijede náš vlak, který nás odveze na nejzápadnější výspu Rakouska - do Bregenzu k Bodamskému jezeru. Opět pojedeme přes Svatého Antona, kde je jediné místo se sněhem i v údolí a odkud vleky míří až k Vallugu do výšky 2800 metrů nad mořem. Protáhneme se po jediné koleji sedlem Albergpass ve výšce 1793 metry, kde několikrát za sebou nějaký vtipálek zatáhne za záchrannou brzdu a fíra bude mít co dělat, aby vlakový kolos znovu dal do pohybu. Znovu pojedeme přes Feldkirch a posedíme/poležíme na velmi pohodlných sedadlech. Na zpáteční cestě bude hůř. Z Bregenzu jsme pak viděli jen nádraží a paneláky kolem. K Bodamskému jezeru je od nádraží kousek, ale tma jako v pytli a časový pres nám znemožní, vidět z něj byť jen kousek.
Zvláštní název pro zvláštní rychlík. Ani ne tak rychlík, jako spíše pomalík, protože Vídeňský valčík, který nám začne dýchat na záda ve Feldkirchu o dvě hodiny později, přijede do Vídně v zápětí po nás. My však doufali, že se aspoň pořádně vyspíme. V celém vlaku však byly jen dvě "dvojky". Jedna z toho "letadlo" a druhá náš vysněný vagón. Jenže ten byl od začátku do konce rezervovaný a nám tak zbylo jen letadlo. I to jsme však nakonec ustáli bez problémů. Před usnutím jsme dopili železné zásoby slivovice a s vidinou předvánoční nedělní Vídně plné lidí a ruchu usínáme kdesi za Feldkirchem. Několikrát se samozřejmě za noc vzbudí každý z nás a já se dobře bavím, kterak byl Pivrnec schopen vymyslet tolik různých poloh na dvousedadle. Deset jich bylo minimálně!
"Pánové, nákupy necháme až na Vídeň! Přece se nebudeme s něčím tahat!" Takhle zněla věta, jejíž důsledky začaly mít v neděli ráno velmi trpkou příchuť. Před osmou hodinou ráno náš vlak zastavil na západním nádraží a my se vydáváme kdysi Čechy velmi oblíbenou Maria Hilfer Strasse dolů směrem k centru. Jestliže ještě před sedmi roky, kdy jsem se do Vídně dostal poprvé, jsem si z její metropolity sedl na zadek, teď jsme ve zcela opačné situaci. Procházíme zhola ospalou ranní Vídní, která působí značně provinčně. Včera se zde zvesela prodávalo, ale máte rozum, aby obchody a obchůdky měly otevřeno v neděli? Vyloučeno! I historickým centrem města jsme procházeli téměř sami a nevěřícně jsme kroutili hlavou. Jen Japonci, kteří měli asi zcela stejné pocity, fotili takto neuvěřitelně prázdné bulváry. Nebo, že by tady měl dnes být summit NATO? Kdepak, v této provinční díře nezůstaneme už ani hodinu a vydáváme se směrem k jižnímu nádraží, odkud nám jako zázrakem jen za pár minut odjíždí Sobieski. Z něj pak už jen nevěřícně koukáme na vídeňská předměstí, kde i hypermarkety dnes stávkují...
Hurá! Jsme doma! S malým šokem z polských vagónů (sákryš, nějak nás to Rakousko rozmazlilo...) a drobným zpožděním na hranicích se ocitáme v Břeclavi. Kam, že vedou první kroky českého nadrašak? Pochopitelně do místní nádražky! Dnes přišlo na svíčkovou na smetaně a nějaké to pivko. Člověk by ani neřekl, že jsme odtud v pátek odešli. Ta samá obsluha, pomalu titíž hosté a stejná příjemná ospalá atmosféra, kterou nám rušilo jen pomyšlení na to, že vánoce máme na krku a dárky nemáme žádné. Tento fakt nakonec rozhodl - jedeme do Brna!
Cesta Vindobonou, byť v promrzlém vagóně, byla krátká. Konečně, projeli jsme si nejrychlejší českou trať. Tedy údajně. Radečka s řidkým kotníkem necháváme v jakémsi sportbaru na nádražní ulici a společně se s Pivrncem vrháme do vánočního reje. To je nádhera! Konečně jsme se dostali do evropského velkoměsta! Na náměstí panuje čilý ruch, stánků s různým vánočním i nevánočním zbožím spousta. I tady hrají živé koledy... Nemůžeme vynechat ani oblíbené knihkupectví. Jen dárky stále žádné a tak jdeme na vánočního ležáka, pšenici a černou čtrnáctku. Kam? Jasně, že do Pegase. Po cestě na další nákupy přemísťujeme Radečka do nádražky, kde prý dobře vaří a jdeme na druhou stranu, kde nakonec úspěšně decimujeme zásoby barevných penízků ve svých peněženkách. Vracíme se k Radečkovi, dáváme druhý oběd a před cestou se ještě oba vydají do herny pokusit štěstí v bankomatu. Toho se jim nakonec dostalo a během deseti minut se jednomu vrací penízky za Brno a druhému za celé Rakousko...
Ve čtyři odpoledne sedáme na poslední cestu. Ať počítáme jak počítáme, po návratu do Sviňákova nám bude do rovné tři tisícovky ujetých kilometrů chybět tři tisíce metrů. S tím už holt nic neuděláme, tak aspoň nějaké to pivko na konec. Cesta uběhla už jako voda a získali jsme i poslední fototrofej, kterou jsme už ani nečekali. Pánové, nevím jak vy, ale já jsem byl s cestou spokojen, ba jsem byl přímo nadšen. Díky za ní! Jedinou vadou na kráse tak zůstává jen fakt, že Atomiky Beta rýže 9.20, které jsou tři roky na trhu, stále stojí nekřesťanské peníze:-}}}
md;-))) 31.12.2002, 1.1.2003
