Na začátek nezbytná pozvánka:
2. HUBERTKA
|
Obraz první, organizační
(pohledem jednoho účastníka)
Hlavním organizátorem, dodavatelem pití a zábavy, byl pan Roman. Podle jeho původních představ se on sám měl starat jen o organizaci, ale jak to tak většinou bývá, postaral se nakonec téměř o všechno. Netušil, nevěděl, poučen z nezdarů dnes již ví a příště...
U Jíti a pana Romana v Prackovicích v nádherném údolí mezi kopci Porty Bohemicy jsme se sešli o den dříve, abychom společně stihli proběhnout celý ten maraton nákupů v oblíbených lidojemech, zapůjčili sudy plné moku a chladící zařízení, a nakonec i trochu večer poklábosili v tušení, že v dalších dnech nám k (teda hlavně panu Romanovi) mnoho času na rodinné prádlo nezbude.
A nemýlili jsme se. V pátek v osm hodin ráno vyrážíme směrem do Jizerek. Po cestě ještě dokupujeme nějaké zapomenuté suroviny a hlavně nám Medvídek pořád prudí s turistickými známkami: tuhle v Litoměřicích objíždíme střed města a hledáme infocentrum, onde (třeba v Kravařích) se vracíme zpoza města, v Zákupech prohlížíme skutečné medvědy, abychom už dále poslali toho našeho k šípku.
Ještě posledních pár zákrut před Lázněmi Libverda a už kolem chaty Jizerka stoupáme lesem (na konci asfaltu a začátku makadamu necháváme kus spodku felicie ležet na zemi - málem...) blíže a blíže ke známé chatě. Před ní nás již velmi nervózně očekávají dvě postarší (a taky typické) paní učitelky se svými svěřenci a svěřenkyněmi, mezi kterými bychom si rozhodně vybrali. Ano, zpozdili jsme se o plné tři minuty. Chápu dochvilnost školství a také vzpomínám, že akademická čtvrthodina skutečně funguje až na vysokých školách, nikoli základních.. Ale abychom jen nekritizovali, musíme říct, že chata je uklizena na výbornou.
Ihned po příjezdu vybalujeme suroviny na výrobu Sojového psa ve verzi 14.1, (osobně otvírám každé dveře s napjatým očekáváním, co za nimi vlastně je) a zakrátko se trojice rukou pouští do přípravy pokrmu pro ohlášených 40 až 50 lidí. Práce nám jde od ruky a za další čtyři hodiny již nemáme co dělat. Je napečeno, chybí základní akcelerátor - Géčko10 a na chatě je hrobové ticho. První účastníci jsou ohlášeni až za další dvě hodiny (to je na šestou večerní) a tak velitel vyhlašuje spánkovou pohotovost, kterou naše těla vítají.
Obraz druhý: páteční pařeniště
A skutečně, po šesté se objevuje první pocestný - Jindra, kterému absence piva taky není nikterak po chuti. Snad i proto otevřel náš velitel tajnou skříňku, z níž pro nás - píče piva - vytáhnul pravý poklad: pivo ze sedmého schodu. Při něm se nám přece jen na ostatní čeká podstatně lépe.
Kolem osmé večerní přijíždí hlavní peloton aut. Správec chaty by se asi divil, nakolik se původně nahlášený počet sedmi aut nakonec rozšířil. Lidičky se pomalu vítají, přejí si, ubytovávají se a nakonec i sejdou v hlavním pařeništním sále na chatě. Jediné, co totiž velitel a hlavní organizátor poněkud nevychytal, byla objednávka počasí. Venku prší, nicméně my všichni se necháváme postupně zlákat velitelovým Svěračem. Ano, tuhle hru, ve které jde o to, aby soutěžící přenesl co nejvíce peněz ve svém (nikoli velitelovém) svěrači do předem připraveného talířku. Zábava u hry byla a i kdyby jste mne chtěli zabít, na vítěze si nevzpomenu. Však on se určitě ozve.
V okamžiku, kdy hra byla dohrána a přítomní by si ještě dali nějakou tu mňamku k pobavení, přichází oblíbená Manťasova úkolová hra. Jejím principem je, že na podepsaný papírek každý napíše jeden úkol a ten si kdokoli vytáhne a může i nemusí splnit. Další pravidla se ladí až během hry a nutno říct, že ta slavila famózní múspěch. Tady už nejde o vítězství, ale o to, co nejvíce se odvázat, což se nakonec všem i povedlo.
Obraz třetí: jdeme na hory!
"Tak, sakra, bude pršet nebo ne?" Tohle jsme si řekli kolem sobotního poledne snad všichni, vstávaje každý podle svých možností. Už už jsme na odchodu a počasí velí opak. Sedáme tedy znovu do pařeništního sálu a vzdáváme se pomalu myšlenky na jakýkoli aktivní pohyb. Naštěstí se Roudničáci vytasili s jakousi hrou. Nevím, stejně jako Charlie nemůže vystát mé ČlověčePro16, já jsem na tom podobně při téhle hře. Nicméně většině se líbila. Kolem druhé odpolední je její definitivní konec (stejně jako deště) a my můžeme konečně vyrazit na cestu.
Kam z Hubertky vyrazit? Asi každý, kdo se podívá na mapu má jasno: nemineme báječnou vyhlídku na Paličníku, stejně jako nejvyšší horu "našich" Jizerek - Smrk. Výstup na Paličník byl pro mnohé z nás pořádným vystřízlivěním. Mnozí jsme se totiž stačili dopoledne připojit a třeba takový Korďas si musel sáhnout hluboko do svých silových rezerv. A nakonec snad byl i rád. Od Paličníku jsme se rozdělili a zatímco dámská část obchází údolí po značkách, my drsoni si krátíme cestu rovnou za nosem. Pěkně dolu a zase nahoru. Parádní edvenčr měl přímo klasický závěr: Zatímco my se zdrželi kličkováním a vyhýbáním vodě, dámy standartní rychlostí došly pod Nebeský žebřík jen chvilku po nás...
Smrk - nejvyšší hora Jizerek je součástí Vlašského hřebene a výstup na něj po Nebeském žebříku je skutečně zážitek. Blažili jsme nad krásnými výhledy do okolí stejně, jako jsme neustále doufali, že se terén konečně začne vyrovnávat. Těsně pod vrcholem u panoramatické vyhlídky jsme se dočkali. Jedni našli v dáli Ještěd a Charlie přesně na druhé straně i svůj krkonošský Šišák, pod kterým teď pracuje.
Na Smrku jsme se dlouho nezdrželi. Jen pár fotek a scházíme Věžní stezkou zpátky k Hubertce. Sušák nás sužuje čím dál více a cesta se (byť s pěknými výhledy) stává nekonečnou. Navíc i značka prapodivně uhýbá úplně někam jinam než jsme čekali. Při závěrečném padáčku po asfaltu nám začíná zase pršet a my rádi pod sebou vidíme naši chatu. Ale stejně to byla paráda, tenhle náš trip!
Obraz čtvrtý: sobotní paření
Chvíli po našem návratu dojíždí Punťa posádka. Říkejme jim třeba "naši voliči". Fünfovi nedělá připojení problém ani chvilku, Dana se připojuje následně a i my ostatní se nenecháváme zahambit. Na žádnou bojofku ani soutěž dnes nedošlo. Stoly byly sice rozdělené, ale vzhledem k tomu, že lidi na pokec o víkendu mnoho času neměli, dalo se skupinkování pochopit. Pak už jen někdo vždy jen odcházel, jiný probuzený přicházel atakdále. Jediní tři nejlepší (Dana, Fünf a Charlie) vydrželi do rána, když šli spát, až ostatní otvírali svá víka.
Obraz poslední
Jsme na konci. Je nedělní poledne, lidičky se pomalu loučí, některým do vozu pomáháme (Fünf dokonce za jízdy jednou vystoupil...) a postupně odjíždíme. Akce to byla věru dobrá. Chlastu bylo snad až zbytečně mnoho, nicméně se zábavou tomu bylo zcela jinak - skvěle. Oslavenci, kterých bylo šest, byli snad s naší spokojeností také spokojeni. A ptáte-li se, zda druhá Hubertka překonala tu první, pak vězte, že na podobné hodnocení je ještě čas. Nechme zatím na vzpomínky padnout trochu patiny.
-md-17.06.2002
Návrat nahoru