SPŠŽ

Akce roku 2002

Náš diář

8. až 10. března 2002

Třída E4, která končila s námi ve stejný rok 1992 Střední průmyslovou školu železniční v České Třebové asi měla sama se sebou dost práce, protože nějak zapomněli uspořádat svůj Stužkovák i Maturitní ples. Těžko říct, koho z nich napadlo, že desetileté výročí odchodu vojsk ze školy je ten správný čas k tomu, aby vše, co tenkrát zanedbali, dnes napravili. A protože příležitostí k sejití se je čím dál méně, dali Stužkovák i Maturitní pěkně dohromady. Na celou slávu pozvali i spoustu dalších lidí, čehož využila i naše spolužačka Radka Tupcová k uspořádání bleskové akce s názvem Sraz po deseti. Vše se mělo odehrát, a taky se odehrálo, ve velkém sále našeho internátu Na Skalce, což bylo o to příjemnější.

- pátek -

      Jak jsem již psal, všechno stačila "spískat" naše bývalá spolužačka z průmyslovky v Třebové Radka Tupcová v podstatě ani ne během dvou týdnů, za což ji patří dík. Naše třída (Z4B) měla sraz naposledy před šesti lety.
      Za místo, kde jsme vlastně náš neoficiální (později prohlášen za oficiální) sraz započali, byla vhodně vybrána restaurace na Trávníku, kterou mnozí z nás hojně navštěvovali naposledy právě před deseti lety. První jsme dorazili na místo s Tábynem a Žabákem, přičemž jsme měli za sebou exkurzi školních prostor, které nyní Žabák už nenavštěvuje jako studující, nýbrž jako učitel.
      Pro znalé a zvídavé můžeme uvést, že Zdenál sedí v kabinetě s Béďou Veselíkem a s Janou Valentovou na Paříkově místě, s ředitelem Kmentem i ostatními si tyká a ve stole má neustále připravenu v pohotovosti (tak jako každý stále aspoň trochu normální člověk ve školství) výpoveď. Učí také na Vysoké dopravní v Pardubicích. Škola samotná doznala spoustu změn, leč jakoukoli spojitost se železnicí (vyjma dopravního sálu, o který se stále a neúnavně stará paní Dalecká) byste hledali marně. Nejmenuje se ani Vyšší dopravní akademie, ale "jen" VOŠ Gustava Habrmana. Vybavení počítači je na mnohem vyšší úrovni než za nás (4 učebny) a za mnohým stojí právě náš Zdenál (např. Cisco systémy).
      Pojďme ale zpátky na Trávník, kde jsme se během odpoledne a podvečeru sešli v této sestavě:
- Tábyn: víme, že pracuje v Siemensu, přičemž buduje Oskarovu síť, je ženatý, má dceru Natálku a žije kousek za Roudnicí,
- Zdenál Žabák je svobodný, bydlí u rodičů a realizuje se, jak už víme, ve školství,
- Radka Golem Tupcová pracuje coby IŽD na SDC v Pardubicích, bytem stále vedle školy a přítele má v Praze,
- Pavla Mikulášková - Šatková je vdaná již delší čas, mají dvě děti a spokojeně žijí v Úpici v Podkrkonoší,
- Libor Vozdecký je také šťastně ženatý, mají dítě, pracuje coby návěstní mistr a bydlí v Moravských Budějovicích,
- Milan Mandela Nejez se stal největším drážním bossem (z nás), jakožto investor koridoru Břeclav - Hranice na Moravě, bydlí v Blansku a za pár měsíců nastoupí k Žabákovi na dopravní vysokou školu,
- Milan Pražák dělá návěstního v Uhersku, bydlí v Třebové a nemá daleko od svatby,
- Libor Trojan náš bývalý předseda přesídlil i s rodinou do Březové nad Svitavou, přičemž, jak sám říká, dělá do židlí,
- Martin Krei Pazourek intenzivně buduje kapitalismus v Kovosvitu v Sezimově Ústí, stejně jako doma svou usedlost a jako jeden z mála je graduovaný,
- no a Medvěda všichni znají a najdou-li se snad opačné výjimky, mrknou všude kolem téhle stránky a musí jim už také být jasné, co jsem zač.
      Vykládalo se nám velice dobře, přišlo i na veselé historky z natáčení filmu zvaného Život, ať už z jeho "prenatální" části, či jeho nedávné minulosti. Ostatně, co Vám budu vykládat. Znáte to každý, jak čas na srazech letí. Jsme všichni v podstatě úspěšní a mezi sebou (a možná, že nejen mezi sebou) se chováme, jako by toho rozumu zase po letech až tak nepřibylo. Na Travasu se sedělo velmi dobře a nebýt rezervačky na našem stole, která patřila volejbalistům, tak bychom se snad na ples, který se konal na intru Na Skalce, ani nedostali.
      Leč dobrá věc se podařila, na vrchol večera jsme došli, s některými jsme se i poznali, mimojiné i s paní Schovánkovou a Šimkovou, přičemž bylo tůze veselo až do brzkých ranních hodin, kdy jsme se začali zase (a neradi) rozcházet. Měli jsme s Tábynem obrovské štěstí, protože Žabák měl zařízen odvoz a ač jeli s tatínkem zcela jiným směrem, velmi ochotně nás hodili na Kozlov. Děkujeme!

- sobota -

Kozlov - Opatov - Třebovice - Třebovské stěny - Korábova - Skuhrov - Dolní Houžovec - Knapovec - Černovír - Včkov (Ústí nad Orlicí) - Andrlův Chlum - Řetová - Přívrat - Kozlov

      Vstáváme zcela v pohodě kolem desáté hodiny. Vítr, který dnes fouká od jihu sice nevěští nic dobrého, nicméně sluníčko už má sílu a tak odpoledne pojedeme pěkně polehku. Teď jsme ovšem na úplném začátku a prvních deset kilometrů hlubokým lesem s hustou sítí slušných cest (asociace s ruskou armádou není nemístná - skutečně tady totiž byla!) dojíždíme do Opatova, kam jsme se chodili ve škole koupat k místnímu rybníku. "Sakra, ono už je to dvanáct let!" Člověku nedá aspoň na chvíli zastavit, posedět a zavzpomínat. Cesta sem přes hluboký les neměla chybu. I kdyby si člověk měl vystačit s tímhle kusem světa, má na kole dva dny co dělat.
      Přes koridorovou trať vjíždíme do Opatova. Kolem Horní hospody se nám podaří projet bez problémů, zatímco u Dolní je tomu přesně naopak. Vývěsní štít Černé Hory je víc než dobrým magnetem k tomu, než abychom jej projeli bez zastavení. Na čepu byly všechny druhy piv a my už věděli, že nám nezbude nic jiného než je vyzkoušet. a tak snad někdy kolem jedné odpolední neradi odjíždíme. Cesta ještě chvíli klesá z kopce do Třebovic, za kterými nás čeká táhlé stoupání do Třebovských stěn. Nicméně jede se velmi příjemně a začíná nám být i teplo. Někde uprostřed cesty si všímáme ukazatele, který informuje o dávném pádu letadla, což je víc než dobrý důvod k přestávce. Druhým (také dobrým) důvodem byly i zbytky sněhu. Koulovačka pochopitelně nechybí.
      Dalších několik víc než pohodových kilometrů nás přes Skuhrov dovádí do údolí, ve kterém se nacházejí dvě pěkné vesničky s malebnými názvy Knapovec a Houžovec. Z nich je to už jen několik málo kilometrů do Vačkova (kdysi Ústí nad Orlicí), kde dáváme větší pauzu (na doporučení Vačkovo - sám nemohl, poáč pobýval zrovinka v Mýtě) v hotelu Avion, kde zaslouženě papáme. A právě tady nám je jasné, že z původně mnou slibovaných 35 až 40 kilometrů bude téměř dvojnásobek. Nicméně Tábyn je v klidu a tvrdí, že má stejný smysl pro odhad a tím i problém u kamarádů. To potěší.
      Nicméně máme už dost a další plánovanou trasu do Litomyšle zkracujeme na návratovou variantu přes Řetovou a Přívrat, což jsou taky dvě pěkné dědiny. (Teda až na některé šílené stavby...) Závěrečné dva kilometry jsou pravou nefalšovanou ZVZ a jestliže doteď na našich kolech nebyla jediná známka po blátě, od nynějška bude všechno jinak. Říkáme si, že bláto třeba do zítřka oschne a opadá.
      Na chatě je konečně trochu více lidí než včera, nicméně my se nijak zbytečně nezdržujeme a po sprše sedáme do auta a odjíždíme do Litomyšle ke Karloj Němcoj na návštěvu. Včera sraz z časových důvodů nevychytal a tak jej jedeme alespoň navštívit my dva. Kája se sice diví, že jsme bez kol, které jsme slíbili ukázat, ale ono to fakt už nešlo. U Karla se vykládalo dobře a dlouho a ani se nám nechtělo odjet. Nicméně únava byla veliká. Po návratu už je chata opět zcela mrtvá a my si říkáme, že na tom včerejším šprochu asi bylo pravdy trochu...

- neděle -

Kozlov - Starý Valdek - Opatovec - Dětřichov - Nová Ves - Kunčina - Moravská Třebová - Linhartice - Radkov - Rozstání - Městečko Trnávka - Petrůvka - Pěčíkov - Vranová Lhota - Bezděkovský mlýn - Bouzov - Podolí - Bílá Lhota - Římice - Nové Zámky - Litovel - Pomoraví - Lhota nad Moravou - Hynkov - U Tří Mostů - Chomoutov - Olomouc - Bystrovany - Olomouc

      A jsme téměř na konci. Slovíčko téměř je zcela na místě, protože zatímco se po osmé hodině ranní s Tábynem loučíme a on odjíždí autem domů směrem na severozápad, mne čeká příjemná cesta do Olomouce. Pravda, mohlo by být dnes o něco tepleji, nicméně mne hřeje vytoužená a dnes i reálná představa, že pojedu s větrem o závod. A že fouká pořádně!
      Prvních deset kilometrů je v podstatě totožných se včerejšími. Jen cestu jsem jenom tipnul. A na tipování byl jsem vždy řidkej (že, Zippe?) a tak vyjíždím z hlubokého lesa trochu jinde než kde jsem chtěl. Nicméně směr mám správný a na vítr se mohu zcela spolehnout. Výjezd do Hřebečského sedla (Nejel jsem po dálnici, ale po cestě o sedm kilometrů severněji přes Kunčinu Ves.) je dnes naprostá pohádka a kolem úzkorozchodky sjíždím do Moravské Třebové velmi svižně. Na tachometru lítám někde mezi 35 až 45 a to už je paráda!
      Cyklotrasy jsem se držel i nadále při cestě přes Městečko Trnávka, za kterým mne zklamalo jen to, že má oblíbená hospoda v Petrůvce měla zavřeno, a že začalo na chvíli sněžit. Nicméně před Bouzovem jsem už na sluníčku a můžu sehřát prokřehlé údy. Území mezi Mladčí, Bouzovem a Bílou Lhotou mi přijde pěkně zamotané. Na chvíli jsme ztratil i značku, což se mi stalo osudným a já si tak mohl alespoň na chvíli vyzkoušet, že jet proti větru dnes není žádná sranda.
      V Litovli jsem marně hledal nějakou sympatickou hospodu, kde bych se konečně najedl. I pivovarská byla zavřená. Nezbylo nic jiného než se pustit do Litovelského Pomoraví, což je placka na zemi s lužními lesy, kde je radost pobejt. Až u Lovecké chaty před Horkou na Moravě se mi dostává jídla a hlavně slunění. Chata stojí v kouzelném a hlavně příjemném závětří, což je přesně to, co potřebuji. Posezení venku na zahrádce tak nemá chybu!
      Závěrečných deset kilometrů do Olomouce je už zcela v pohodě. Kloudný vlak, kterým bych dojel domů mi ujel, což mi zase tak nevadilo. Co teď? Lockay na mne hodil bobana a tak jedu hledat nějakou sympatickou zahrádku. Říkáte si, že jet v takovém případě na pivo až do Bystrovan je ptákovina? Co už. Bylo dobré a na tacháči jsem tak natočil o dalších deset kilometrů navíc. Celkově pak 125. Dost dobrý trip to byl!

-md- 16.03.2002