chat

Akce roku 2006

Náš diář

v noci z pátku 24. na neděli 26. března 2006

      Dlouho před akcí jsem uvažoval, mám-li právo pojmenovat tuhle víkendovou lyžovačku jako Freedland14. Vždyť to byl přece především Charlieho nápad, zajet ukončit lyžařskou sezónu právě do Vrátné doliny. Dvoudenní permice poskytl zdarma (přesněji za 1+57Kč) Skimagazín také na Charlieho doporučení. Jenže pak jsem se pustil do zařizování ubytování někde poblíž sjezdovek a počet účastníků také utěšeně narůstal z původních šesti na konečných čtrnáct. A když jsem pak v sobotu navečer narychlo vystřízlivěl při přepočítávání peněz vybraných od všech za ubytování, bylo rozhodnuto: Ano, akce se bude takto jmenovat. Konečně, spolkař Brekoun spíše hledal výmluvy, proč nejde zařídit ubytování v Opevněném areálu ČD, byť je stále jejím zaměstnancem. Vítejte tedy na stránkách 14.Freedlandu! Víkendová jízda právě začíná...

      ... a to rovnou na Chatě Vrátna ve stejnojmenné dolině na dolní konečné stanici nové osmikabinky, která jezdí pod vrchol Chlebu, v sedm hodin večer. Právě sem mne před chvílí přivezli Ali s Vladem a těm ještě jednou MOC děkuji. Před jejich odjezdem ještě domlouváme jejich případnou nedělní návštěvu a loučíme se. Odcházím k chatě, která má již od pohledu lepší časy dávno za sebou. Řekl bych, že dožívá z podstaty, ale aspoň (jak zjišťuji později) kuchyni zrekonstruovali. Personál je tady ochotný a přívětivý. Na recepci fasuji klíče od tří pokojů umístěných v sekci "Turistická ubytovňa" a tu se odebírám rovnou hledat. U jejího vchodu hned hodím pěknou držku. Pravda, cesta ke vchodu už také vykazovala zančnou ledovatost, jenže kdo mohl tušit kluzký led i daleko pod střechou. O pár chvil později už hledám vypínač na temné chodbě a až několikátý pokus o světlo je úspěšný. Totéž opakuji ještě o patro výše. Výbava pokojů je skutečně spartánská. Ale o tomto faktu víme předem. Zaráží mne jen šílené vedro na pokojích. Topením rozhodně nešetří a tak okamžitě používám přiloženou mechanickou klimatizaci (totiž okno) a snažím se zregulovat teplotu na rozumnější úroveň. S ubytováním to zatím neřeším, a tak jen odkládám zavazadla a mířím zpátky do restaurace.

      Jo, tak to je v poho - do Žabantu12 se vpiju celkem bez problému. Je osmá hodina večerní, do příjezdu chlumeckého autobusu chybí určitě dobré dvě hodiny a tak po vydatných bryndzových haluškách se věnuji četbě Reflexu, lehké konzumaci piva a občasným navigačním esemeskám Charliemu. V téměř nejkrizovější situaci, kdy mi víčka padají téměř nedobrovolně i s hlavou na stůl a kdy už všechny stoly zaplatily večerní útratu, rozráží dveře rozzářený Charlie s vítězným úsměvem na rtech a tradičním pozdravem "Čau vole!" Chvíli po nich dorážejí další výletníci a stíháme aspoň objednat - dříve než zavřou - jedno pivo na přivítání. Na chodbě se pak s ostatními vítám a jak při té příležitosti zjišťujeme, je chata plná nejen Čechů, ale i Skimagazínů s vystřiženými kupóny na slevu permanentek...
      S ubytováním jsme hotovi během krátké chvíle. Menší pokoj pro čtyři okupuji společně s Charliem, Konvisovcema, větší místnost pro šest, kterou jsme zároveň překřtili na Pařeniště obývají sourozenci, obě Blondýny (Janča s Radkou), Marťas Beranů a Peťa Dušků. Trvá jen chvíli, než se otevřou první lahvičky s éterem a noc může začít. Tu nám spestřuje návštěva zlatých hošíků z Blavy (My zme z Bratislavyy...;-)), jinak běžkařů, kteří k sobě do klubu okamžitě přijímají (stejně jako on přijímá) Charlieho, jehož kalhoty byly ze všech nejvytahanější. Spánkový deficit nám pak uměle prodlužují Fünf s Jůlií, neboť jejich pozdní příjezd je již takřka folklórní. Ty pro dnešek ukládáme do extrovny (dvojáku pro Laštovky) a po pár slovech a dlouhém cestování usínáme kolem druhé hodiny ranní.

sobotní Poledňový Grúň - teda spíš chata pod ním...

      Sobotní ráno přichází překvapivě později. Aspoň si to myslím. Máme půl osmé, jdeme na raňajky, vyjasňujeme si zdejší systém (spíš ne-systém) polopenze a každý si dáváme vše podle vlastní chuti. Také si vyjasňujeme, že fungl nová osmikabinka, kvůli jejíž nové spodní stanici padlo i kus chaty (dokonce měli tak na kvap, že nechali - nyní zvenku - viset obrazy na svých místech), dnes skutečně jezdit nebude. Sbíráme tedy všechny své lyžařské propriety do autobusu a vyrážíme do kilometr vzdáleného areálu Paseky. Celkem pohodově i přes větší než malé množství aut nachází Řidič kousek fleka. Mnohem větší zábavu však dostáváme u samotné pokladny: dobrá polovina permicechtivých lidí totiž ve svých rukou třímá skimagazíny. Nabroušenosti pokladní, která vystřihuje sama kupóny a ještě jejich vyplnění porovnává s doklady, je učiněno zadost. Na její upozornění, že slečna, která nepřiložila pas si klidně může lyžovat na hotelovém pokoji, však reaguje protiútokem Charlie a tak byť bez pasu je ke skipasu nakoonec s úspěchem připuštěna i naše zapomnětlivá Radka. Vyrážíme tedy vstříct prvním paseckým zážitkům čtyřsedačkou.
      Že si dnes čtyřsedačku moc neužijeme, rozhoduje extrémně zaplněná a poměrně zledovatělá sjezdovka. Pokračujeme tudíž kousek za kopec k dalšímu přibližovadlu. A jde o skutečné přibližovadlo. Jeho délka není samozřejmě nijak velká, ale o to je pomalejší a jednotlivé pomy si od sebe jakoby s cudnosti udržovaly od sebe až nepatřičný odstup. Není pak divu, že i nás osm statečných vytvořilo frontu na dobu delší než dlouhou. A to nám ještě Jana musela předvést, že i z něčeho tak expresního lze po nástupu spadnout.
      Po spanilé jízdě jsme tedy v půlce svahu na Poludňovém Grúni. Tady není oproti Pasekám sníh technický, ale jen přírodní, jehož kvality hned Peťa Dušků oceňuje novým priezviskem: čokoláďový svah - místy i s oříškama. Sjíždíme k dolní stanici pomy, ještě chvíli vydržíme bez občerstvení a aspoň jednou si celou čokoláďu dáme. Jenže pak jakoby nás někdo vyslechl a na další jízdu dlouho nedojde. Na pomě nastává porucha, která nás naprudko nasměrovává k chatě na Grůni. K té mám velmi osobní vztah, neboť právě tady jsem zažil jeden z nejlepších školních výletů v prváku střední školy. Chata vypadá stále exkluzivně, rozšířila krytou zahrádku a ta se stává nadlouho naším útočištěm. Co všechno tady v nejbližších hodinách zažijeme nelze popsat. Máme to uloženo v hlavách jako příjemnou vzpomínku. Jen občas Charlie přešteluje své nové Dyňaštáry na jinou nohu a dotyčný na nějaký čas zmizí. Stejně tak Konvi, který má sto a jeden důvod lyže nekupovat. Konečkonců se nechce nechat ani přemluvit na dyňaštárskou zkoušku, aby jej Charlie přece jen umluvil. A výsledek? Konvi se vrací za nějakou dobu s vítězným úsměvem a povídá: "Kamaráde, tak tyhlety chcu!"
      Před druhou odpolední náš anděl strážný zajišťuje zprovoznění pomy a my zjišťujeme, že nastal ten správný čas. Sníh přece jen trochu odměkl a zároveň ještě není tak špatný, aby "to nešlo". I teď se občas někdo zaskákne občerstvit, ale zůstáváme až do půl čtvrté, kdy nás už obsluha čokoláďového svahu vykazuje zpátky k paseckému přibližováku. A krásně navazuje naše poslední vyzdvižení k čtyřsedačce, ta zastavuje a my sjíždíme téměř opuštěným svahem k parkovišti...
      Tady přece jen musím odbočit. Dle předchozích instrukcí jsme se dnes měli potkat na svahu s Klčkovcami, jenže frekvence našich vyslanců na hlavní svah byla tak mizivá, že jsme se nepotkali. Číslo na matesův mobil měl jen Fünf, ten byl však s Jůlií taky jinde, takže nic. Krom toho už během dopoledne přijeli za námi staří Laštovičci. Ovšem ti měli zcela individuální program, takže se s nimi potkáváme až navečer při pozdním obědu. Po něm jsem si odbyl již výše zmíněnou platební anabázi, během níž jsem ztratil z hlavy všechny na Grúni stretnuté Žabanty...;-))
      A z ničeho nič máme sobotní večer. V reštice se tentokrát moc neposedělo, poáč jsme na etapy (společné sociálky) spáchali hyenu. Kolem deváté se již opět setkáváme v hojném počtu na Pařeništi, Karel starší zde zastoupil i naše stařešiny a bylo příjemně povídavě až do půlnoci. Asi i naše lyžařská unavenost způsobila naši celkem jednotnou večerku, která spontánně vypukla kolem půlnoci.

Nedělní Chleb, Paseky a nakonec i Grúň...

      "Hele, venku se to trhá, už vidím azůro." Nebo:"Jo, kabinky jezdí - a dlouho...!" Tak takové a podobné hlášky nám zpříjemňují nedělní snídani. Totéž nám potvrzuje i personál chaty a tak se převlékáme do lyžařského a místo k autobusu míříme do zadní části chaty, kde stojí ta odporná plechová hala, ze které startují osmikabinky. Tam nám sice prudící a neochotný (zřejmě tam je za odměnu) dědek tvrdí, že se dnes samozřejmě jezdí, jenže ceduli tvrdící opak nikdo ze dveří nesundal. Lidé, kteří by zde rádi zakoupili permici mají zatím smůlu. Nás však turniket vpouští do hangáru, který voní novotou stejně jako kabinky. Počasí vypadá také velmi optimisticky a my jen víme, že sjezdovka pod lanovkou určitě nebude to pravé ořechové. S blížící se vrcholovou stanicí, jejíž silně syrový stav rozhodně neodpovídá ostrému provozu, koukáme už trochu nedůvěřivě na spadnuté lano jakéhosi vleku pod námi. O dalším zatím nemáme ani potuchy. Vystupujeme z kabinky, vycházíme z hangáru a rozhlížíme se kolem. Je to naposledy, co něco vidíme. Ještě stačím střelit jednu fotku a přichází mlha, že by i Rákosníček pukal závistí...
      Víc hlav víc ví a tak než zpanikaříme úplně, čekáme na ostatní, které vítáme s pozdravem "Vítej v prdeli a vítej v ...no však víte, kde.." Přece jen někde v dáli registrujeme podle hluku ještě jeden vlek a pouštíme se kolem horských zimních klacků oním směrem. Místy se před námi dokonce i fragment sjezdovky zjeví, ale na mé gusto je to přeci jen silná káva. Sjíždím sjezdovku ještě s několika dlašími pouze jednou a jdeme se pokusit najít nějaký bufet. Marně. U horní stanice kotvy není skutečně nic. Vracíme se k ostatním a padá rozhodnutí: Jedeme dolů. Teď už jen najít zase kabinky. Ve velké hromadě se pomalu spouštíme tušeným směrem a kupodivu nacházíme kabinku dříve než jsme čekali. Dalšímu bádání je konec a sjíždíme zpátky k chatě. Tady nás opouštějí Sourozenci a my ostatní sedáme opět do skibusu a míříme na Paseky.

fotky

      No to je iné kafe! Na Pasekách je v neděli podstatně méně lidí než včera. Že by podlehli marnému volání Chlebu jako my? Ale kdepak! Neděle je pro mnoho lidí odpočinková. Sníh je o poznání měkčí než včera, ale ještě pořád dovoluje dělat ptákoviny. Ještě před první jízdou odchytáváme Vlada a následně Matesa, z čehož máme oboustrannou nepředstíranou radost. Dáme pohromadě ještě několik jízd a to už se blíží poledne. Dáváme pauzu v bufetu, ještě nějaké občerstvení, dokonce i sluníčko se na chvíli objevilo, a už se zase loučíme. Bylo to krátké, ale rádi jsme se se Slováky viděli. Po rozlučce ještě dáme jednu paseckou jízdu a už se opět neochvějně přemisťujeme na naši oblíbenou čokoláďu - ano na Grůň.
      Čokoláďa je ještě čokoláďovější než včera, přesto dáváme pár jízd. Lidí je i tady citelněji méně a toho je třeba si užít. Stejně jako o kousek později útulnosti ski-zahrádky místní chaty. A opět je veselo a možná ještě více než včera. Počasí se rozbrečelo a co jiného v takové sibérii dělat než stretnúť daakého to Žabanta. Bylo jich neúrekom a vareného vína taky. To by mohla povídat naše milá Blondýna, která se nám tak společensky zaklopýtla (ale tah na bránu měla přitom úctyhodný...;-)), že si závěrečné svezení pasekou dolů dala po vlastní. A opět jsme sjezdovku zavřeli. Ba co víc - bylo příjemné sedět ještě v neděli po třetí odpoledne vysoko ve fatranském kopci. Prostě paráda!
      Závěrečné převlíkání, balení a loučení je krátké a intenzivní. Hlavně u posledně jmenovaného jsem moc rád, že tak intenzivní bylo, poáč jej z duše nenávidím. S ostatními jsem se rozloučil u chaty a do Žiliny mne odvážejí stLaštovičky, kterým patří opět můj dík. Až cestou domů, někde za hranicemi, když náš courák nesmyslně stál, jsem si uvědomil, jak báječná a vychytaná tahle akce byla. Díky Vám všem.

29.03.06 md;-))

Co se jinak nevlezlo - aneb - malá fotogalerie:

Přidáte někdo další???