Bystřička nad Luhačovicemi

FREEDLAND.cz
W E B P R O T Y, K T E Ř Í V Í

chat

Lockay, Mates, Mišpul, Milaj, Pišta, Kufberek a Medvěd
v noci ze čtvrtka 26. července na neděli 29. července

Jako již několikátým rokem jsme se i letos vypravili na jednodenní návštěvu proslulé akce Bystřička. Skvadra lidí je, zdá se, po letech stabilizovaná, jen občas někdo vypadne a ani já jsem se nechoval zcela standartně, protože... Ale pojďme si Bystřičku nad Luhačovicemi popsat pěkně od začátku. Přijeli jsme totiž právě do Dolní Lhoty. Chceme ostatní překvapit, přijeli jsme tedy autobusem ze Zlína...

      Z autobusu vystupujeme v Dolní Lhotě. Protože jsme si oba s Kufberkem řekli, že přece žádnou mapu nepotřebujeme, poáč jsme tady už poněkolikáté, míříme raději do jediného otevřeného krámku, který je zajímavou slepenicí trafiky a videopůjčovny a (pro nás tak důležité!) také záchrannou stanicí. Dáváme prvního kožlika, Kufberek sedá na skutečně echt betelný kufberek a uvažujeme nad tím, jak co nejlépe přečkat ty dva kilometry, které nás čekají na cestě do Pozlovic. Nakonec si necháváme poradit a vedlejší cestou pomalu klesáme ke konci Lhoty. Na jejím konci Kufberek s obrovskou radostí nalézá své auto, které jsme tady vloni nějak zapomněli. Jsme oba rádi, že je naše republika konečně vyspělá, protože kufberkovo auto stojí celé na svém místě. I sekáči nechali kolem auta travu travou, aby nepoškodili nijak zánovní lak. Děkujeme!
      Až jsem byl překvapen, jaký kousek je to od začátku přehrady Luhačovice na říčce Bystřička ke kempu. Vždycky jsem totiž koukal, jak hladina fikaně zahýbá za pravý roh a představoval jsem si ještě pár kilometrů. Chyba lávky, v kempu jsme během málo okamžiků. Přicházíme spodní brankou (čímž padá očekávné překvapení) a hledáme nejprve po kempu kamaarády. Žádná auta nám nejsou nijak známá, takže jdeme nahoru k bufetu.
      Ano. Stejný stůl, stejní lidé a (možná) i stejné karty. Mišpul s Lockayem a (oproti loňsku) i funkčním Milajkem už mastí několikátou ranní partičku. Letos ranní vstávání nějak nesedlo Pištovi a milajkovským způsobem pomačkaný přichází záhy. Pánové popíjejí polské pivo, my s Kufberkem saháme po moravské klasické Blackhillu. Při prvním čepovaném došla bečka (to je důležitá informace) a další bečka má chuť takovou, no jak to říct, trubkovitou.
      Po uskuteční důležitých ranních potřeb pro obnovení jakžtakž přijatelných základních životních rytmů odcházíme ke stanu ubytovaných a z vedlejší ochcávky vytahuje Milaj origoš americký sáček, z nějž trčí poněkud podezřelé hrdlo. Tulamorka, tuším. Jsme na úrovni a neukazujeme ostatním v kempu, cože přikládáme ke svým (chtěl jsem napsat ústům, ale...) hubám. Jsme přece slušně vychovaní. Zčínáme chápat, že po tak silném ataku musel zcela logicky Mišpul nad ránem vytvořit před stanem celkem vkusně kolorovanou zahrádku...
      Po 40 voltovém osvěžení se s ľoptou a talířem vydáváme na spanilou jízdu. Tady už se Bystřička stává tou správnou Bystřičkou, usedáme ke klasickému stanku, dáváme klasické pivo a klasicky se melou nesmysle: "Ako si mohol vidieť, ako tam je, keď si tam bol..., Honimír a Honifest jsou v podstatě bráchové..., To bylo slziček! Zákon o koulení: Máš-li létající talíř a v něm šest koulí, jdou vždycky všechny za sebou. A důležité je, že se musí házet bílými koulemi tak dlouho, dokud ta černá nezmizí. Pak nastanou závěrečné tanečky..." Je jasné, že po takových nášupech dostaly naše bránice opět zabrat.
      Po několika (zcela vyjímečně!) pivech odcházíme dále směrem k hrázi. Jabloko zavřené, Maják nefunkční, takže nakonec až "střelnice" s rybím jezírkem je naší další zastávkou. Tady se dělíme na karbanickou sekci a nás zbylé dva, kdy jdeme s Kufberkem hrát mini petanque. O co jde? Vše jako ve velkém, jen s malými koulemi. Zaujalo nás kulaté rybí jezírko s popraskaným dnem, jež nám přijde jako naprosto dokonalé k této hře a zabere nám spoustu času. Sluníčko je však velmi únavné a tak snad po hodině jdeme za ostatními schovat se po slunečníky.
      To už přichází Mates, poslední očekávaný účastník taškařice: "Si necitlivý kokot, keď chceš odísť," povídá mates, když se s (mezitím prospinkaným Kufberkem) chystáme k odjezdu. Takovému argumentu samozřejmě nelze protestovat a tak po pár sekundách váhání svoluji. Jen netuším, jak a kde přespat. S Kufberkem se loučíme a s ostatními jdeme hrát nohejbal. To je hra, kterou jsem nikdy nehrál, nicméně ostatní měli pro mé umění pochopení a navíc Milaj se do hry pořádně opřel, takže jeho časté pády na asfalt měly občas nějaký ten malý důsledek. S Milajem jsme jako jediní okusili teplotu vody přehrady, když jsme byli nuceni vinou svého umu jít přesně tam hledat uniknuvší ľoptu.
      Večer byl pak hodně virtuální. Zašli jsme totiž na pivko a nějaké to jídlo do Rybářské bašty, kde nějaký pseudoDrda (pozn. teprve 3. vítěz Superstar), kvalitou jen o něco nižší a občas neposlouchatelné. To nám však bylo celkem jedno, protože na naši obskurní skupinku musel být skvělý pohled. Občas si někdo schrupnul, občas někdo upadl ze židle, ale nikdy jsme pseudoDrdu nenechali na pochybách, že jsme jeho fanoušci, neb když už se nikdo jiný k potlesku neměl, my rozhodně!
      Do kempu jsme se nakonec trousili po dvojicích, Milaj se dokázal dorychtovat ještě cestou ke stanu, kdy po patách (nebo-li po Vačkovsku) sjel předem nečekané schody. Den první pro mne skončil.

...

Druhý den koukám, že Lockay se skutečně obětoval a zapůjčil mi svou karimatku. Sám leží v hobitím pelíšku, neb jako podložka mu zcela pohodově posloužila sluneční clona do auta. Vstáváme opatrně, v hlavě to kutá a tak nezbývá než se jít opravit do bufetu. Poprvé chápu a rozumím pravidelným přesnočním účastníkům, jaký asi mají pocit z dvou posmívajících se otraváků, kteří přijeli jen na skok. Teprve teď vím, jak jim a teď mně je. Objednávám první pivo a ... opět dochází pivo. A vida, asi není sobota, ale teprve pátek. Dejávu jak má být. Lockay s Mišpulem jdou opět do polského piva, s Pištou hrají karty a jen chybějící Kufberek zapříčinil, že svět se dokonale nezacyklil. Ranní opatrné sezení trvá trochu déle, leč alkoholu se vypije podstatně méně.

Po rekonvalescenci (zcela vyjímečně) opět scházíme ke stanům, bereme do rukou origoš americký sáček a jen jiná chutná náplň (hruškovice) zabrání už totálnímu zacyklení. Stejně pak vycházíme brankou na polookružní cestu k hrázi, naštěstí jsme zřejmě další nácestný stánek vypili, takže byl zavřený a ani střelnice nefunguje. Koukáme tedy, ze kterého komínu se kouří a vydáváme se přes hráz k Pobřežní hlídce, která se nám stane na několik hodin záchytným parkovištěm. Pár černých Černých hor nás spraví a začínáme žít, byť mi svět stále přichází jako velké akvárium.

Na závěr mého pobytu pak ještě navštěvujeme znovu střelnici, jde se hrát opět petanque a před pátou hodinou se definitivně rozhoduji opustit tento povedeně zacyklený podnik. Ani cesta přes Luhačovice nepomáhá moc opustit akvárium. Cestou se zastavuji jenom pro oplatky a na nádraží si za trest dávám zkusmo jednoho Janáčka. Chuť mi nijak nevadí, poáč ji nějak po dvou dnech vůbec necítím. Nastupuji do rozpálené jedničky (stejně rozpálenou koženkovou dvojku bych nedal) a zcela symbolicky hned po mém nástupu přichází dokonalá průtrž mračen. Ano, Bystřička byla opět jeden velký fičák...

md;-)) 05.08.07

Dovoluji si informovat, že všechny fotky z Bystřičky jsou na hromadném úložišti Rajče.net, v mém případě na medd14.rajce.net a v případě této akce pak na tomhle a tomhle odkazu.