Krátký Lyžák 2007 - žádní falešní sobi, žádný sníh...
12. až 15. januára

Lyžák očima Medvědovýma

      Zrovna teď sedím ve vlaku, jedu z Pardubic (bouchly po zásluze 3:6 se Zlínem), kde jsem s Charliem po týdnu dával dohromady střípky z více než povedené nedělní naozeninové taškařice. Opět nám vzniklo několik nových slovních frází a i zlínská děvčata (to se mi to hezky propojilo, co?), která nevydržela jen z dáli poslouchat na Krajince dunící jukebox ve spojení s naším naturalistickým békáním, že přišly a zapařily s námi: "To jako takhle paříte pořád?" Ptala se jedna, aby dostala jednoduchou odpověď, že jen zcela vyjímečně, tak maximálně třikrát do roka. Věru to byla povedená taškařice a ještě teď si vzpomínám na elegantní vyřešení problému, kdy v jukeboxu nebyl Medvídek: "Medvedík bude!!!" ... a bol.
      Jenže to jsem se dostal o pořádný kus dále, poáč je teprve pátek, přijíždím do Vrútok, odcházím na kraj města do oblíbeného Chopper pubu s excelentní kuchyní a tady poprvé uvažuji při pohledu do jídelního lístku, zda jsem si vzal dostatečné množství oběživa. Maličko se nám tady zvedly ceny. Celkový dojem vylepší kávička a v osm večer chvíli po sobě přijíždí jak Lockay, tak oba Klčkovci - ovšem bez programového riaditeľa. Toho nechali programově v Žilině. Přisedám k Lockymu do jeho rekordně vykrádané Fóbie a můžeme vyrazit výše do hor. Samotný příjezd nahodil docela příjemné očekávání, neboť už u skanzenu leželo několik milimetrů bílé pokrývky, která dovolila našim autům provést tradiční příjezdový "šklh" pri parkovisku.
      Marně tady budu asi vykládat, jak to vypadá, když se tahle banda lidí sejde v tak exkluzivním složení jednou za rok. Samozřejmě je třeba sdělit vše nové, přírůstky a další neménědůležité události. Snad možná jsme až příliš spoléhali na naši novou fyzioterapeútku Milotu, která se o nás za barem vzorně starala po celý tak krátký pobyt, že jsme ještě z baru odešli na pařeniště (letos No.12) a vydrželi do brzkých ranních hodin - ovšem s individuálním i několikahodinovým rozptylem.

sobota

      Jestli nám pak v sobotu ráno něco velmi chybělo, tak to byl klasický Charlieho šupinkový skibudíček. S pochopitelných důvodů se nekonal a tak jsme se na snídani sešli až kolem desáté (jaký luxus!) hodiny. Jestliže jsem psal něco o hodinovém rozptylu, tak proto, že jsem odešel do spálova mezi prvními již kolem druhé hodiny a v pařeništi se dále pracovalo na ochutnávání vzorků Berentzenových barevných variací. Vše bylo poctivě uloženo do tzv. bypassu, který sehrál svou ne nepodstatnou roli právě v sobotu. Neboť zatímco někteří se odebrali po snídani k obvyklému spánku, především s Charliem a Aďou jsme se pustili do druhé likvidace bypassu. Nutno říct, že jsme tomto činění byli nadmíru úspěšní, takže ještě během dopoledne vzalo všech čtyřiadvacet bombiček za své a takovými bombičkami jsme se postupem času stávali my.
      Odpoledne bylo demokraticky dohodnuto, že je nutné vyzkoušet kvalitu sněhu ve Spálené dolině. Cesta to měla být náročná, takže muselo dojít k znovunaplnění bypassu, jenže tentokrát již byl problém s originálními náplněmi. Ano, přitvrdili jsme. Vše se odehrálo již opět v pařeništi, takže se čas odjezdu stále oddaloval a nakonec jsme vystartovali po jedné hodině. To už venku úspěšně zapršelo a zbytky sněhu vzaly za své. Ne tak my. Po půl druhé se skutečně ocitáme na parkovišti pod sjezdovkou.Tatrawesťáci jsou si plně vědomi svého téměř monopolu a tak se tady jezdí za plné jízdné. Na približováku leží slušná, byť mokrá, ale většinou i bílá vrstva sněhu. Dělíme se na dvě skupina, kdy drsňáci kupují lístek za sto skorokorun a hodlají použít lanovky a druhá skupina drsňáků podnikne útok na Spálenou stečí pěší. Už na prvních metrech obdivujeme Zippa s jeho slajkovou obuví, pro tentovýstup absolutně nevhodnou, který však coby hustý muž jde s naší pěší sekcí. Charlie se sice ještě na približováku snaží použít vlek, ale pro toto jeho počínání mají drsní ujové z Tatrawestu jen pramálo pochopy a když se do Charlieho zavěsí ještě i Lockay, nekompromisně vlek vypínají. Správně, černé pasažéry nevozíme!
      Pod nejdrsnější části černé sjezdovky, (Tentokrát ji však budeme raději říkat kamenná hlinka,hej?) nás pěší sice chvíli berou myšlenky na to, zda jsme nepodcenily vám své síly, ale zippova odhodlanost vylézt toho šmejda až hore nás vrací zpět do úderky. Cestou uděláme dvě bypassové záchytné stanice, kterým se tentokrát již nikdo nevyhýbá, a nestačíme se divit množství lidí, kteří jsou ochotni si ničit své nástroje na tejto kamennej hlinke. Stejný údiv máme při dolní stanici horního vleku, když koukáme, kolik lidí stojí ve frontě, abychom záhy zjistili, že jde o pouhé dobrovolníky, kteří frontu pouze simulují, neboť vlek stojí a ujo Tatrawesťák svými kladívkovými chvaty domlouvá cosi jinak úctyhodnému letitému soukolí, kam míří s nadějí zraky všech jízdychtivých lidí.
      My však v klidu stoupáme dále a někde v těchto místech nás zaznamenává i zdejší webkamera. Charlie se pak cestou zastavuje u skupinky polských lyžníků, řadí se k nim a jednomu dobrovolníkovi vysvětluje, že to co vykládá jejich instruktorka je všechno špatně a oblouky se brousí úplně jinak...
      Ještě posledním zpříjemněním naší cesty nahoru je výroba velmi, ale velmi rychlé slalomové dráhy pomocí paliček, které pak původní skupina bude dávat ještě dlouho dohromady. To už nás však vyhlíží první skupinka drsňáků s čůčobrůčo ve Fůnfových rukou. První si však všímáme změny, kterou prošla Osviežovňa 90210. Původní boudu zřejmě strhli a na jejích základech teď stojí zbrusu novotou vonící bouda. Za krk nám sice prší, ale to nám nebrání v tom, abychom se svorně zčučorietkovali. Charlie a Lockay v tomto snažení byli jednoznačně nejlepší a s jejich spontánním výkřikem "Všetky jste Zuzky!!!" se je pokoušíme pomalu dostávat zpátky na parkoviště. Tak veselou taškařici jsme dlouho nezažili a musím říct, že jako nejvhodnější se nakonec ukázala metoda volného skluzu. Rychlá a efektivní...
      Musím přiznat, že čučobůča na mne bylo taky docela dost, takže oproti Charliemu stíhám ještě večeři, ale v osm jsem zralý najít nejbližší cestu k pelíšku a říct si dobrou. Další případný popis sobotních událostítak musím přenechat kompetentnějším orgánům ;-)))

porodeniny md33

      Už i Vlado si všimnul, že mám docela zajímavou schopnost naplánovat si narozeniny vždy, když jedeme na lyžák. Letos to vyšlo takhle krásně na neděli a protože jsem celou noc úspěšně prospal, byl jsem čilý jako rybička. Plán dne zněl jasně: Oravice. Co jiného také v těchto pošmourných letních dnech podnikat. Takže zatímco někteří ještě dospávají, sedíme si někteří po snídani opět u fyzioterapeútky a je nám fajn. Až odpoledne je vyhlášen stav maximální pohotovosti a vyrážíme na oběd do skanzenu. To abychom šli lépe v termálech pod vodu.
      Už cesta tam nám přišla nezvykle široká a hlavně sněhuprostá, rychlejší a vůbec jiná. Na místě je však i vzhledem k nezvykle teplému počasí spousta lidí. Vstupné nám moc neposkočilo, jen z loňkých 120Sk vrátane 19%DPH na slušných 140Sk osvobodených od dane. Inu kšeft je kšeft. Vydržíme ve vodě tak hodinu, ale letos to na mne přijde až moc kách. S ubývajícím světlem se pak ještě zastavíme na jednoho Kelta na (už vím proč) letní zahrádce hned vedle koupaliště.
      Večeře je už pak zase plně v režii Krajinky, dnes snad i Fůnfa uspkojí a nepoženou do zavřeného skanzenu. Po večeři pak vyhlásili Ujo Bobor, že je třeba jít na pařeniště číslo šest. Jenže to by byla moje hódně brzká konečná, takže každého odchoduchtivého ještě zastavím s pivem v ruce, někdo třeba jen kávičkuje a postupem času se z naprosto neplánovaného večera stává pro všechny exkluzivní záležitost. I chybějícího Medvídka zastane naplno znějící Ochcávia zapasovaná pěkně ke vchodu, čímž se odšpuntovává první chorál. O dobrém konci této povedené taškařice nemusíte pochybovat. Byla skvělá a snad až na naši milou fyzioterapeútku, která po nás musela uklízet, byli všichni nadmíru spokojení.

Utrápené pondělí

      Ráno vstává jako první naše Bůda No.13 neboť Fünf s Charliem a Zippem vyrážejí zčerstva. Jdu se s nimi nasnídat, posléze rozloučit a uvažuji, co s načatým dnem. V hlavě buší černohorští permoníci, ostatní spí a tak po první ranní kávě vyrážím na Madajky. To jsou sjezdovky nad střediskem, toho času bez sněhu, zato teď s nádherným azúrovým počasím a dalekým výhledem. Přiznávám, že výstup po sjezdovkách nebyl zrovna tím nejpříjemnějším zážitkem, ale splnil účel a já vyvětral. Aspoň jsem si to myslel. Po návratu dolů (a ten byl možná ještě o kousek náročnější...) totiž následovalo tradiční loučení a za ním odjezd domů, opět s Lockayem. Ten samozřejmě za nic nemohl, ale čím je člověk starší, tím mi nějak tyhle pohyby poopoci nedělají dobře. K tomu ještě zážitek s odstaveným Vladem nepřidala ani jednomu z nás. Rád jsem toto fóbiové vozítko opustil (Lockay promine;-))) a dál se posouval po železniční ose. Až někde z hranicí se vnitřní tlaky začaly srovnávat. A teprve při odemykání dveří bytu mi začalo docházet to, jak krátký a intenzivní ten paRoháčský lyžák letos byl. Přišlo mi totiž, že mezi tím zamykáním a odemkáním bytu nebylo více než jeden den.

md;-)
21.01.06, IC Manažer, PCE - OVA

... a ještě rozlučkové fotky ...