chat

Akce roku 2009

Náš diář

letem listopadem

      Pecka a zase Pecka. Pecka hradní i Pecka v garáži. Taky Pecka podzimní s roztančenými hroby na místním hřbitově. Tím a mnohým jiným pro mne (a nejen pro mne) začíná letošní předposlední měsíc. Sluníčka jsem se sice na Pecce nedočkal, fotek jsem však udělal nemálo a asi jste už na ně jukli. A jak běžel listopad dále?

      Z Pecky jsem se přesunul jenom o kousek vedle. Skoro se chce říct, že k sousedům. Vždyť do Nové Páky je to coby k Fünfovu felicia-hupu kamenem dohodil (dneska by to už bylo horší - plot je tam nyní kamenný) a zbytek došel. Skoumal měl dobrý čuch na slušné ubytování a v místních Novopackých sklepech bylo skutečně příjemně. Překvapilo nejen protější kino, ale i zdejší Půda, která žije kulturně. Mnohem horší však bylo počasí a tak jsme si "vychutnali" na přejezdu první sněžení a v jeden den pak také zasněžené Bojiště v Trutnově, kam jsem mimo léto vlastně poprvé zavítal. Zrušit tohle magické místo by byla vážně velká škoda!
       Kromě dobrých vzpomínek jsem si odvezl z Nové Páky taky pořádné nachlazení a hned po návratu jsem prakticky lehnul. Vyležet, vypotit, byla má hesla na celý následujcí týden, poáč ladit a potit bylo třeba. Termín Klenbovní lysé Lysé se nebezpečně blížil a nebýt tam by byl pořádný skandál. Tahle akce se totiž mimořádně povedla. Vedoucí objednal fanatstické počasí, v podstatě zřejmě poslední pořádný záchvat babího léta, což přispělo k všeobecné spokojenosti všech a s tím příchozí logická dobrá nálada, která dala zapomenout na dílčí příkoří, které nám stoupání na Lysou přineslo. Ostatně, kdy se člověku podaří přespat nahoře na Lysé hoře? Byl jsem tam přes noc poprvé a doufám, že ne naposled. Kamenárka je vynikající zázemí stejně jako noční Šantán.
       Pln nových dojmů a nedoléčeného nachlazení, které se pořád v zamračeném počasí vracelo, jsem následující pátek vydal nové Thájmsy, které samozřejmě musely reagovat na předchozí akci stejně jako na famózní Brekounovu drzost. To když si ze svolané schůze udělal rodinnou narozeninovou párty a to bylo na mne moc. Snad i proto jsem si šel o den později (Kufberek totiž ze "schůze" odešel proklatě brzy...) spravit chuť i náladu focením kolem Jistebníka (viz níže) a následným pivkem s Pivkem u Krásné Marie u Studéneckého nádraží. Ze zaplivané hospody se stal příjemný penzion s ještě příjemnější kuchyní. Je třeba nalézat taková příjemná zákoutí. Zima se nezadržitelně blíží a u Krásné Marie se, prosím, nekouří!
      Poslední týden byl zcela pracovní (opět viz níže) a tak není divu, že konec měsíce mne zastihl opět na cestách. Vlastně cestě jedné (sic!) pracovní. čeká mne historická Olomouc a školená bývalých kolegů...

091127 Medvěd:-)

fotky

Poodří pokaždé jinak. Na jaře, v létě, na podzim i v zimě. Chodím do něj rád, byť přiznávám, že už mám svá profláknutá místa, kam chodím s jistotou. Nebylo tomu jinak ani 13. polojasného listopadu a i Kufberek se rád přidal. Pivko se totiž nechal slyšet, že zanedbávám Poodří a místo něj se v říjnu flákám kdesi na Krnovsku. Aby mu nebylo líto, přináším dvě série vzniklé s týdenním odstupem. Pravda, příroda už nebyla tak barevná jako v říjnu, ale když se chce...

... a o osm dnů později ...

Podzimní Příbor, chtělo by se mi při pohledu na fotky níže říci. Jenže zatímco začátkem listopadu jsem mrznul na přejezdu v Nopé Páce a říkal si, že zima (toto Charlieho období) definitivně nastupuje, koncem měsíce si dává pro změnu oraz. Né, že by přes den bylo nějak výrazně teplo. Slunce zalézá už hodně brzy, ale přece jen bývává kolem poledne venku docela příjemně. Nejinak tomu bylo i ve čtvrtek šestadvacátého právě v Příboře. Však už poněkud pekelný ranní úsvit naznačoval, jak asi bude...

Že i v práci se občas nachomýtne něco vyfotit většinou přinese nečekaná chvilka. Vždyť to sami znáte. Kancl máte okoukaný za roky práce až hamba, dokonce už i víte, ve které dny kde vychází slunce a v zimní depce se těšíte, jak se slunce konečně přehoupne přes billboard naproti, což je neklamné znamení, že se jaro blíží. Jenže co teď na podzim? Dlouhý a intenzivní stín se mi prohnal po stole jen na chvíli. Vlastně jsem měl asi jenom pět minut, abych udělal pár překvapivých snímků. Ani o minutu více. Foťák byl náhodou po ruce a příjemné vytržení od práce také...

Co po nás?

Stará, Nová i Nejnovější Poruba
      Když člověk prochází člověk místy, která důvěrně zná, říká si: Co po nás? Dluhy, samozřejmě. Ty nám nikdo neodpáře a zůstanou na vrubu našich vnuků. Pamatuji si, jak jsme se těšili, jak rychle vlítnem (stejně jako východoněmecká marka do své západní souputnice) do kapitalismu a vše půjde parádně samo. Jo, prdlajs. Chťác nechťác, jsme na úplném začátku. Devastace komunismem byla fatální, seno a vidle ve své obhroublé oprávněnosti se stále zvedají. Tahle generace ten obrovský tlak neustojí. Pořád vidíte ty nastavené dlaně směrem ke státu? Dojit, dojit a dojit. Lhostejno, zda socky či mafie propojené se stranami. Však i komunisti se rádi přizpůsobili.
      A pak jdete koncem Leninky. Leninova (dnes Hlavní) třída rozevírá svou náruč jako profláklá budova dávného RVHP k obrovskému rynku, kde téměř nic není. Braniborská brána Ostravy. Je fajn, že megalomansky pojatý plán místních "osvícených" radních na nejvyšší budovu celé Ostravy, kterou měla být za komunistů, kapitalistů i teď zpátky znovů komunistů, odešel stejně rychle jako uměle vyhoněný "ekonomický" vzestup. Poruba stárne a čeká. Stejně jako tenhle obrovský prostor na svou příležitost. Že by to mohlo jít, svědčí výstavba Nových obytných věžáků, které tak skvěle navazují na Starou. Sakra, jen za nimi se nepovedla odporná mramorová budova soudu (otylé krky klondajkových devadesátých přítomné na radnici to tak holt chtěly...), která milosrdně přechází v paneláky. Vážně, i ty tady vypadají lépe díky barevnosti nověvzniklých malých bytových družstev.
      Nová Poruba (jak se bytovkám říká) respektuje uliční řád. Ukazují směr, kam by Francouzská ulice měla logicky pokračovat v respektu k okolí. Snad se někdy časem dočkáme i tady osvícených radních, kteří budou hledat ve světě to nejlepší, co lze. Těm ať je přána štědrá ruka daňových poplatníků. Třeba i za sto let. Dnes je více než uklidňující všudypřítomná zeleň. Má to tak být? Má. Doufejme, že ne dlouho... medvěd:-)