W E B P R O T Y, K T E Ř Í V Í
chat
Akce roku 2009
Náš diář
letem zářím
Psát o září roku 2009 je jednou velkou radostí. Urkitě pro mne, neboť se moje hodnoty absolutně zpřeházely. Vlastně celý ten proces začal jednoho neveselého dopoledne v MNM začátkem srpna, hnedka po skvělé Bystřičce, za které jsem si musel logicky zasloužit přiměřenou odměnu. To, že o nějaký měsíc přijde odměna zcela nepřiměřená, jsem neměl ani tušení...
A tak jsem hnedle druhého září vystartoval z ruzyňské ránveje, abych poznal, o jak zoufale provinční letiště jde hned za pár okamžiků. Kam patří Česká republika, člověk pochopí už v Heatrow, natož ještě o něco později v Bostonu. Ano, návštěva Amíkova je zážitek nad všechny možné zážitky a máte-li tak skvělou ségru jako já, nemůžete tušit, co vás v těch nadcházejících krátkých dvanácti dnech všechno čeká.
Asi netřeba pochybovat, že Amíkov je Země Neomezených Možností, že celníci záměrně dělají drahoty, než vás tam pustí, poáč tak nějak tuší, že není další síly, která by vás zadržela. Ať už zíráte hnedka na Bostonský Downtown (třetí den pobytu), nebo si připadáte jako na konci světa (myšleno časově) při pohledu do dodnes bezedné díry, která zbyla po Dvojčatech v Novém Yorku právě 11. září. Myslíte, že tryznou žije celé město? Kdepak! Tenhle útvar má zcela jiné tempo a na časy vupomínání jsou určena jen určitá místa. O pár ulic dále už nic nepoznáte a pochopíte, že noční kužely asociující Dvojčata, mají svůj význam.
Jako stejně zaprděný čecháček civíte na stadionu Novoanglických patriotů, kde se hraje "pouze" přípravný zápas a nemáte šanci to nijak poznat, kdyby vám to neřekli. Jako čecháček pochopíte nástup místních odsloužilců z Íráku a zastydíte se za švejkovský syndrom, který vás napadne při hraní hymny a ve stoje tleskajících všech přítomných fandů, hráčů, třepetalek, pořadatelů a nevímkohoještě.
Pak si zajedete mrknout na velryby a když se k nim konečně dostanete, dobré dvě třetiny posádky už to nevnímá, poáč vinou obrovských vln má problémy s žaludkem. Nebo si třeba zajdete jako já se ségrou na kajaky na stejné moře, které najednou ukazuje zcela jinou - klidnou a vlídnou tvář. Na bouřlivý oceán pak znovu mrknete při jízdě offroadem do dun nebo zase naopak ne zcela líné vlnky nevěřícně koukáte o pár dní jindy na kole tamtéž.
Já a moře? Proboha, co bych tam měl dělat 14 dní? Říkal jsem si vždycky. Jenže Cape Cod a konkrétně Provincetown je natolik krásné místo, že se mi tam chce jednou zůstat navždy. Jasan, všichni varují, že Amerika dokáže být mnohde jiná, ale kdo z nich to vlastně zná? Cesta mnohých Amíků do Evropy je celoživotním zážitkem, na druhou stranu Států se třeba ani nepodívají, bo neni čas. A my Evropané? Já si tenhle luxus budu díky ségře dopřávat klidně každoročně. Ale nejen ségra je P-town! Taky její rodina, kamarádi a mnozí další, kteří mi z první půlky září udělali fantastické prázdniny a já jim za to moc děkuji!
Ano. Amerika je hrdá země. Vykládejte si, co chcete, nadávejte stejně jako já předtím, než jsem se tam (pro ségru konečně!) podíval. Jsme i nejsme součástí euroamerické pidlivizace. Pochopíte, že přesně tady se nachází hodnoty, po kterých toužíte a tajně doufáte, že se jich jednou dočkáte i tady u nás. A nebo si to "tady u nás" musíte jednoduše udělat tam. Jiné cesty není a já o tom už tři týdny přemýšlím.
A pak se musíte vrátit. 12 dní je v životě lidském nic. Jenže zásadních dvanáct dní je něco jiného! Začne vás srát Paroubek svými veletoči (nejdřív chce volby, pak nasrat, pak chce vládu a zase ne... atd...) stejně jako ostatní "volení zástupci" z lidu a je vám šoufl. Uvědomíte si, že s blbostí nelze bojovat slušností, ale naopak stále dokola poukazovat na jejich chyby. Když jsem říkal ségře, co Paroubek vyvádí, kroutila nevěřícně hlavou a správně tvrdila, že v Amíkově by už byl dávno zmizelej. A tak jsem si zase zoufal a nestíhal. I to tady patří.
Na přemýšlení však mnoho času nebylo, poáč práce bylo nad hlavu a medvěd se jen těžko srovnával s tempem ostatních. O jednom víkendu se za mnou přijel podívat do Krnova, kam jsem přechodně (pracovně) emigroval, tatík a spoustu věcí jsme si vyříkali. Je líp. Na to se musím logicky potkat na Cvilíně s Kufberkovou rodinou, aniž bychom se domlouvali, stejně jako o den dříve jsem se vypravil na kole aspoň na otočku na Praděd, abych zjistil, kdo všechno je na Kurzovní. Potkal jsem pouze Zdenu a Bobovce. Nikdo víc. Tak i o tom bylo září 2009. Fantastický měsíc!
fotky
Po návratu z Amíkova jsem se dostal do Ostrova (jakože) nad Ohří. Brutální město socialistického vzoru dokázalo i něčím překvapit. Možná díky své poloze se podařilo zachovat i velkou část historického města. Teď bude asi docela "in"...
Osoblažsko - divný kraj. Chudý, plný kontrastů a kdysi asi i bohatý. Dnes?
Co takhle trošku nočního Krnova?
