Čtvrteční lyžování jsme malounko zkrátili, a vyjeli na ledopád. Asi kilometr před ním jsme zaplatili na místní cestě "mýto". Na kraji cesty mají takovou naši poštovní schránku, do obálky vhodíte poplatek, na obálku napíšete číslo auta, jméno, zalepíte, odtrhnete kontrolní útržek a jede se.
Není to nic neobvyklého a schránky zůstávají na svém místě. V Čechách by to byla rarita. Přípravy na lezení byly velké a pečlivé. Fünf projevuje úžasné nadšení a po telefonu se chlubí svému sparinghorolezci. Já a Kája jsme pouze v "autových" botách, a brzy nám je zimička. Koukáme jak Anička ladně "vyběhne" na úplný vrchol, odjíždíme a zanecháváme hochy svým hrám. Kájův otřesený mozek byl už byl dlouho na čerstvém vzduchu a Kája vypadá jako by ledopád slanil 2x. Všem patří můj obdiv, já se bojím už na první příčce od žebříku. Led je krásný, obrovský, ohromující, barevný.