chat

Akce roku 2010

Náš diář

ve čtvrtek 19. srpna cestou na Trutnov

      Když jsem jel v červnu na cykloPeccu, zastavoval jsem cestou na různých místech a vždy jsem byl mile překvapen. Společností, prostředím, pohodou a dalšími maličkostmi, které k dovolené sedí. Nejinak tomu bylo v Adršpachu a už tenkrát v penzionu U Peňáka ve mně uzrál nápad, že by vlastně nebylo vůbec od věci vystartovat do Trutnova hnedle z rána a cestou se decentně přibrzdit právě tady ve skalách. A tak jsem drobných trojpřestupem dojel stejně rychle (chcete-li pomalu:-)) jako do Trutnova na nádraží v Teplicích nad Metují...

      Ještě týden po Trutnově jsem žil ve vědomí, že Adršpach znám a v Teplických skalách jsem naopak nikdy nebyl. Usvědčily mne fotky z roku 1994, které jsem v sychravém počasí prvního záříjového víkendu začal skenovat. Teď jsem však slezl z teplického nádraží po kovových schůdkách, jejichž lepší časy jsou dávno pryč a svižně pokračoval až do města. Aspoň v něj chtěli komunisti přeměnit střed známých lázní hned vedle místního zámku a svým tradičním megalomanismem zničili génia lockyho. Až překvapivý železný železniční most kousek za místním obludným "priorem" oko mé svou přítomností potěšil. Začíná malinko pršet.
      Ještě více mne cestou ke skaliskům potěšil areál místní plovárny. Název "koupaliště" mi přijde k tak krásnému areálu naprosto nepříhodný. Dřevěné budovy lázní se šatnami a restaurací, jíž nechybí vychytaná vyhlídková plošina se stolky k posezení, mi dala vzpomenout na Rozmarné léto a je škoda, že jsem marně vyhlížel, ze kterých dveří dámské šatny jen tak mimochodem vyjde Rudolf Hrušínský od právě zachráněné mladičké (a překrásné!) Anny. Tahle plovárna mne vážně nadchla až jsem o pár chvil později zapomněl na fakt, že mne na úzké cestě dělilo jen málo okamžiků od smrti. Ten kretén, který předjížděl se svou oktávou n nepřehledném místě, zastavil jen pár centimetrů za mou pravou nohou...
      Vstupuji, živý a zdravý, do skal. Vchod mi už přišel majinko povědomý. Další cesta vzhůru plná Poláků s rodinama (a nezbytným hlukem kolem, jak je u nich zvykem...) dávám svižným tempem první skály. Hrad Střmen však vynechávám. Batoh na zádech není ke stoupání po úzkém schodišti úplně ideální. Kolem tzv. Vstupní brány proběhnu dále tušíc, že tady ještě jednou půjdu zpátky. Zkratku do Ádru jsem už totiž minul. Když o pár chvil později vstupuji do toho pravého skalního města, jsem rád, že zkratku jsem skutečně jenom minul. Teplické skály jsou úplně jiné než Ádr. Jsou rozsáhlejší, monumentálnější a především méně známé. Bylo by škodou je minout. Když jsem si myslel, že se blížím k místu, odkud jsem do nich vešel, zjišťuji, že jsem zhruba v půlce a ke spočinutí je nejvyšší čas.
      Ještě větší překvapení mne však čekalo na "zkratce" do Ádru. Čekal jsem, že po chvíli vylezu ze skal, projdu jakousi výšinou a až ke konci "zkratky" zmizím v dolech Adršpašských skal. Chyba lávky! Skály nezmizely ani na chvíli, za to lidský hukot ustal a já jen marně hledal místo, rozvodí, odkud se voda teče buď do Teplic nebo Ádru. Vlčí rokle mi rozřešení nepřinesla, poáč z vrcholové rašenilištní planiny voda utíká oběma směry. Kua, tohle jsem netušil!
      Ádr jsem skoro proběhl. Tedy proběhl, nechtělo se mi zdržovat, poáč únava byla drsná a těšil jsem se na zatraceně dobrý oběd. Stejně jsem v Ádru musel zastavit. Přestalo pršet, vylezl onen krásný stříbřitý kotouč a osvětlil vlhké skály takovým způsobem, že jsem si musel z viděného jednoduše sednout na prdel. Až později přicházích na oběd k Peňákovi a mrzí mne, že slečna Klára už tady není. Nebo možná není jen dnes. Neptal jsem se. Nebylo třeba. I tak se výlet ke skalám vyplatil a jako "předkrm" trutnovských dnů následujících, mne naladil nejlépe, jak jen jsem si mohl představit:-)

8.9.2010 medvěd:-)

zbytek fotek