SPŠŽ

Akce roku 2012

Náš diář

pátek 9. března - aneb Příprava na přípravu!

V tušení akcí letos pomalu ale s jistotou přicházejících jsem spokojen! Je mi lhosteno, jak bude třeba po ficovsky na Slovensku. Nebo zda zhruba šest vejcí u nás vyjde akorát na litr benzínu. Jednoduše se máme dobře. Zatraceně dobře! V porovnání se zbytkem světa si pořád můžeme dovolit každý auto a jeho provoz, platit drsné hypotéky, utrácet v hospodách za neuvěřitelně levné pivo a vůbec si užívat života. Nebo snad nemáte stejný pocit? Pardon, nevěřím. Jedeme teď třeba na dvacet let! Ne, nejde o nějakou (při našem věku pochopitelnou úchylku...:-), ale o konstatování, že o Třebové to uteklo. Kurva, uteklo!

      S Petrem Blaťákem jsme v třetině měsíce vyrazili vyřizovat průmyslovkové sražení po dvaceti letech. Uvědomil jsem si pro sebe celkem rychle logicky vzniklý humus předchozí věty. Ale přesto se staly dvě věci, které mne po vstupu do staré dobré školy dostaly: Zatímco neustále na sobě pracujícího Petra si nikdo prakticky nevšiml, já byl ihned u vstupu identifikován coby známá tvář! Když jsem paní vrátničce později sdělil žádost o ještě jednu návštěvu, totiž pana Žaby, dostalo se mi odpovědi, že toho si rozhodně pamatovat nemohu, protože "...ten tady tenkrát určitě neučil." Dal jsem ji rád za pravdu, protože tenkrát jsem se skvělým Žabákem seděl v lavici:-) Jen jsem relativizoval jejich předchozích "dvacet let." A zároveň jsem omládl? Blbost! Vše při starém...:-)
      Když jsme Žabáka po chvíli - ještě ve třídě - odchytli, kdy jakémusi žákovi (taky jsme vypadali tenkrát stejně dětsky???) něco důrazně dovyprávěl dávno po zvonění na přestávku, poznali jsme se bez zaváhání: "Ježíš, co tady děláte!?" Žabák byl, je a bude stále stejný. A stejný byl i později v kabinetu při vykládání o globálních problémech lidstva. Však nás znáte... Některé vlastnosti nás vážně neopouštějí lhostejno, že někdo nám třeba i nepokrytě naznačuje, že dvacet let už je dávno pryč. Není to paráda?
      Avšak o pár hodin dříve nám bylo přece jen trošku zvláštně. V osm ráno jsme přistáli na nádraží v České Vepřové a začali jsme dobrovolně hledat "stará známá místa." Lze vůbec takhle mluvit o místech, kde jste se před dvaceti lety (byť často a pravidelně) objevovali jako o vlastních a starých známých? Ale jo, jasně, že jo! Třebová má navíc kouzlo nechtěného. A mnohá místa vypadají jen o kousek hůř než "za nás." Třeba tělocvičny a sokolovny na Skalách se to týká takřka fatálně. Byť nyní již "průmce" nepatří. Vidím pražce, vždyť je jaro! Skoro.
      Co naopak VDA patří, jsou celé naše staré dobré intráky na Skalce. Kompletně zrekonstruované, zateplené a také bohužel bez pana Doubravy, který nad nyní bohužel zavřenou hospodou U Naňků bydlí při zaslouženém důchodě. Za nás taky nebyl u intráků zimní stadion, který vyrostl v místech jedné z nafukovacích hal. Lyžařská mapa vedle vchodu byla skvělá. Že by vysočinské Alpy?
      Škola? Vše při starém. Alespoň na první pohled. Za roky našich řidkých návratů jsme vzali v patrnost i po nás vzniklou drsnou panelovou přístavbu. Hůře se chápe fakt, že to "Déčko" v názvu školy je téměř eufemismem. Škoda, leč zájem jednoduše není. I tak byla díky známým tvářím škola skvělým zážitkem. Zastavili jsme se pochopitelně i u Jany Valentové, jejíž přístup k věci plně respektuji. Jen kdyby s Blaťákem nevyrušovali zrovna v době, kdy jsem já v lednu přednášel:-)))
      Naše "toulání" Českou Vepřovou skončilo v Javorce, kde sice stojí i stejnojmenná hospoda, ale Národní dům poslouží pro náš účel "pařeniště" zcela urkitě podstatně lépe. První dojem byl fantastický a tušíme, že Nároďák vzor 92 vypadal naštěstí jinak. Naopak Javorka park byl stejný včetně místní varianty elektrického betlému (jak jinak v Třebové...) a jen kaprům jsme záviděli neuvěřitelně průzračnou vodu rybníčku. Tu za nás vážně neměli! Ale věříte mi, když jsem si nedokázal vzpomenout ani na tlačítko ovládající betlém? Přece jen stárneme a zapomínáme:-)

Narvaný vlak intersity by mohl být špatným závěrem jinak povedeného dne (byť slečna z jídeláku skutečně na poměry ČD-JLV neskutečně fungovala!), takže když kdesi v úseku "Ústí nad Orlicí-Choceň:-)" na mne Petr trapně vyzkoušel dotaz ohledně naší budoucí blízké přítomnosti u Drápala, byli jsme oba stejně dávno rozhodnuti. I tak (nebo právě proto?) musí člověk potažmo medvěd dělat krávu a naooko váhat se svou další účástí. S Drápalovským kolenem (velké "D" je tentokrát na místě!) a vymazlenou tankovou Plzničkou (velké "P" je zde u Drápala vždy na místě:-) jsme tak jako tak oba počítali. Navíc jsme byli oba nabiti zážitky, které vždy přináší život. A tak jediné, co bylo za celý den naplánováno, byl termín blížícího se dvacetiletí odpuštěné českotřebovské páry. Spolužáci mají nyní vše ve svých rukou. My dva pro akci udělali maximum:-)

medvěd:-)

fotky z akce, co zbyly:-)