Olomouc a Kroměříž

W E B P R O T Y, K T E Ř Í V Í

Olomouc a Kroměříž

chat

v noci z pátku 15. na pondělí 18. února

... začněme něčím pěkným ...

Leckterý z pozorných čtenářů ví, že už tady spojení dvou hanáckých měst Kroměříž a Olomouc jednou bylo. To když jsme za Arcibiskupským palácem v Olomouci našli na hradbách čerstvě zrekonstruované zahrady, které asociaci známých kroměřížských zahrad vyloženě vyvolávaly. Byť svou rozlohou pochopitelně neměly sebemenší šanci konkurovat. Možná proto získaly jistou malebnost a díky členitosti okolí i nebývalého génia Locky. (snad odpustí:-) Zato samotná Kroměříž i se svými zahradami mne pranic nelákala. Coby cyklistický maniak jsem byl pokaždé zhnusen průjezdem Jantarovou stezkou Kroměříží kolem řeky Moravy. Takhle idiotsky by křížení hlavního průtahu městem nevyřešili snad nikde jinde. Má averze byla a je v tomhle případě příšerná. Je fakt, že mne vinou toho nikdy nenapadlo na chvilku odbočit a zajet se podívat do samotného centra kroměřížského města. Když cítíte k něčemu odpor, máte logicky potřebu co nejdříve odtud zmizet. Nebo ne? Až teď v předjaří roku 2013 jsem Kroměříž kupodivu dobrovolně vybral. Nemám rád "A basta!" Ano, já, věčný nespokojenec. A tak jsme sem s Pavlem vyrazili v době klasicky Valentýnské. A na pažbě mého grüngeru neočekávaně přibyl další dokonalý zářez!

Jenže to bych se předběhl až příliš rychle od pátku až do sobotního podoledne. Pátek totiž začal víkendově klasicky v Olomouci. Nejprve u Dr. Ápala (chuť na koleno byla větší než malá:-), kde jsme se jako Svatá Trojice postupně sešli s Petrem a Pavlem (ó, jak vtipné:-) a po vyjasnění základních pravidel další deskové nevirtuální hry se přes Lafayettku a její vyhlášenou vinárnu (no, jasan, polosuchá Pálava!), procházeli Rozkopaným dolním náměstím kolem Orloje na Horním až do kapitána Nálevky. Pro nás známá to ulice s ještě známější půdní vestavbou. A především její atmosférou. Zuzka a Dušan nás očekávali a nebyli jsme (pochopitelně) zdaleka první. Zábava se už rozjížděla ke všeobecné spokojenosti. Navíc máme Zuzku, která nás šibalsky, nenápadně, vždy a ke všeobecné spokojenosti ráda "vytuní." Samozřejmě k Dušanově spokojenosti, poáč ten je vždy od vidění ve větším než malém množství přátel nadmíru spokojen, a sleduje se spokojeností sobě vlastní cvrkot, jehož je vlastně vyvolavatelem. Každý večírek tady na podpůdí je svým způsobem dokonalým zážitkem. A je úplně jedno, zda tady i zrovna přespíte nebo máte zbytky sil se odtud dostat zpátky do předem zamýšleného kanafásu:-)

Řekl bych, že mraky logicky vzniklých fotek (nakonec 80 ze 360) dávají zcela jasně najevo, že u Dušana je jeden z nejvyhlášenějších lokálů, na který budeme v časech důchodcovských s nostalgickou (a taky zřejmě sentinelní:-) slzou v oku znovu a znovu vzpomínat. Nevím jak vy, ale já rozhodně. Tak mi odpusťte tenhle drobný sentinelní výlev. Leckdy se stává, že kroky po schodišti (kpt.: Nálevky) dolů JUMP! se blbě řídí a až zšeřelou, tichou a chladnou ranní Olomoucí je člověk (potažmo medvěd) schopen pomalu vracet se do nezadržitelně se blížící kruté reality. A když je k tomu všemu dění teprve sobota, není absolutně vůbec co řešit:-)

... A když je sobota, pak logicky musíte vstávat. Po Dušanových akcích bývává při vstávání obvykle kolem poledního. Plus mínus. Teď vážně nebuďte malicherní. Prostě vstanete a chcete kávičku. A pak zatoužíte po jídle. Takže vás napadne flank nebo jiný steak, protože jeden z mnoha jiných na vás určitě čekají u Dr.Ápala. Věřte zkušeným. Kór po posledních otřesných zážitcích v Alexandrii kousek od medvědého doupěte. (btw, spíš wtf!?) Prostě se seberete, dáte si polívku ze sPlzně (nebo dvě...) a pokusíte se do sebe s radostí dostat objednaný steak. Obvykle i s úspěchem. Poáč rozjetý žaludek nikdy neprotestuje proti kvalitnímu zrní. (To je narážka na muly, ale to nic:-) A pak začnete uvažovat, co s předchvílí začatým sobotním večerem? A napadne vás nějaký kamarád, u kterého předpokládáte, že si velmi rád udělá čas. Konyček je hobby. Z nabídnutých pivovarů vybere blízký (nikoli časově, nýbrž vzdálenostně) a pak vyberete ten, který vás zaujme. A pak se domluvíte na odjezdu do Kroměříže. Nic není jednodušší. Společné koníčky je třeba mít! Nebo snad ne?

Takže časem s pár fotozastávkami dojdete na olomoucký kolodvor, zakoupíte lístek a sednete na internetem vybraný vlak. Už první průvodčí v prvním vlaku na náš společný lístek divně koukal. Ale nakonec nic neříkal. Až druhá nabroušená (svoudňová) kolegyně po našem přestupu v Kokotíně do neuvěřitelně uvrzaného regiošrotu má potřebu nám umýt pořádně hlavu: "Proč jedete tudy!!! Přes Hulín je to rychlejší!" Tady by IDOS jasně protestoval. A dodává: "... navíc si připlatíte!" Ano, tradiční těžkodrážní zlodějská písnička a já pochybuji, zda Kroměříž dneska byla fakt dobrou volbou. Připlatili jsme si tedy 7 (slovy sedm!) korun za oba dva (Kua, jak to ta Svojdňová dáma dokázala?) a nasraný xicht nás (vlastně mne) rázem opustil. Inu, těžkodrážní svojdňovka. S pohledem na její celkem sympatickou postavu ("...já ji mám hezkou pořád, já se neotočil!") jsem se začal očistně smát. Inu, - ještě jednou - těžkodrážní klasika...

      Ale pak už bylo lyp! Vážně velmi lyp! Sice ještě cesta via mou "oblíbenou" křižovatku u řeky Moravy, což jsem nečekal, mne nijak nenadchla. Ale v zápětí spatřený kánoista za mostem v korytu proti toku řeky mne vážně pobavil: "Vypadá to, že tady bude ještě pořádně veselo!"
      Neváhejte, bylo. Zimně vylidněné centrum města bylo sice bizardní, ale taky zajímavé. Nikde ani živáčka natož mrtváčka. Jen my dva. A tak zatímco cestou od nádraží drahnou chvilku Pavel učí tatíka Skypovat a heslovat, snažím se vnímat své neoblíbené všude město kolem. Logicky jsem si vyžádal zacházku k zámku, jehož nárožní "věž" byla zřejmě inspirací věži porubského Oblouku. Možná i proto, aby Pavel marně o kousek později vpravo marně pokoušel náš vstup do zahrad. V zimě tady nelze. WTF? Nevadí. Jdeme zkoumat další kus města. Podle podkladů bychom se tady měli potkat někde s Maxíkem (místní pivovar bez vlastní nálevny) a nebo třeba s druhým Černým Orlem. Zavřenost místních podniků (na opuštěnost jsme si zvykli) je v sobotu děsivá a mne napadá příznačné přirovnání k ospalému maloměstu. Ovšem jen do doby, než mne "trkne" (konečně!!!) do oka Černý Orel. Pavel sice trvá na Maxíku, ale já mám už žýžu, takže velím k prudké změně směru a jasně zapadám do nitra druhého pivovaru.
      Pivovar Černý orel. Pro mne malinko návrat o necelý měsíc zpátky Alpáčů 2013 na Schneekarhütte v Penkenu. Jen počasí je jinak:-) Tak zpátky k Orloj: Vytříbený design. To je první, co člověka (potažmo medvěda) napadne po vstupu do ostrého interiéru. Pak stoly. Dřevěné masivní stoly a na každém jasně stojící cedulka Reservé. Takže vybíráme nakonec stůl s "nejdelší trvanlivostí" a tím pádem (po malé prvotní prohlídce celého objektu) usedáme rovnou naproti výčepu. Ostatně, kdo chce poznat "systém," měl by se držet u (pra)zdroje. Teprve tady u "našeho" stolu se snažím vnímat detaily dost přeplácaného interiéru. Vskutku si tady návštěvník (pivomilec) musí drahnou chvíli zvykat. Ale přivykne velmi rád! Každá místnost dává smysl a tak to zřejmě architekt i předpokládal. Od veřejných prostor před výčepem k decentnějším výklenkům až po - napadá mne jediné: chillout. Všechno tady je a všechno se dá přirozeně rezervovat. Každému podle jeho možností, každému podle jeho potřeb. A to se cení! Samostatným oddílem jsou záchody, kde se architekt musel potýkat s českým fušerstvím (a nebo tam nikdy nebyl), což dokáže zkazit každou kvalitní myšlenku. Však Fanda přece ví, jak se to dělá správně:-)
      Ale pojďme zpátky ke stolu. Masivní stůl se stylovou nabídkou, porcelánovými "keksíky" a úslužnou obsluhou dokáží leccos vytvořit. Pavel by radši klasické keksíky, ale já jsem spokojen. Co mok, to jiné sklo, přičemž i tady se nápadem nešetřilo. A to je dobře! O to větší chuť k experimentům. Jsme spokojeni. Jak s "nádobím," tak s mokem. Správná teplota, plzeňský ležák a říz. Jo, tady to půjde! I obsluha chápe, že nyní dorazila extraliga gurmetů, která testuje všechno. Takže s radostí konstatuji, že takovou svíčkovou jsem ještě nikdy neměl. Neměl! Srovnávací flank staek musel na pavlovo doporučení ustoupit prověřené krmi. Klobouk dolů!
      Ovšem vrcholem kvality hospody jsou nečekané situace. Jako ta naše, kdy je třeha nás přesadit, poáč čas "Reservé" se blíží. Žádné vyhazování, žádné naznačování (napadá mne slovesnké zhasínání...), ale naprosto seriozní nabídka k přesednutí ke stolu, kde to s klidem půjde. A to se nás nikdo neptal, jak dlouho zůstaneme. Takže jsme plánovaně dopili na novém místě pivko, dali patřičné dýžko, které si vážně zasloužili, a odcházíme dál do víru kroměřížského velkoměsta.

Věřte nebo ne, i Maxíka jsme nakonec našli. Pavel zřejmě šel po čuchu, druhou ulicí doprava a bar, který už znal a viděl, našel. Paráda! Minibar (jak jinak nazvat bar, na jehož prostor je i můj byt luxusně prostorný!) se svérázným (svým) designem a kvalitním personálem. Tři pánové za barem a slečna fungující ve zbytku prostoru. Tady to žilo! Opět jsme zasedli na Reservé a opět se dalo všechno elegantně řešit. Maxíka jsme dostali (přece jen proti Orlovi jsme šli s úrovní troštičku dolů) a nejen jednoho. Všechno tady fungovalo a tepalo. Zážitek, který jsem už dlouho v nočním baru neměl. Ale to je spíš můj problém:-) Leč "poslední vlak" byl nekompromisní. A my se museli vydat zpátky na cestu domů. Ehm, domů, do Olmíku. Tentokrát přesně podle přání zaměstnanců ČD přes Hulín. A mám pocit, že Kroměříž si to u mne neuvěřitelně vylepšila. Je dobré mít kamarády, kteří člověka (potažmo medvěda) nasměrují správným směrem...

A někde tady by měl víkend v podstatě končit. Jenže jsme se vrátili do Olmíku, hledali chvíli všechny tři známé Blaťáky (v Plánu B) a nakonec zcela vyjímečně skončili. Ano, u Dr.Ápala. I dole v dole, kde je kvalita přece jen (podivně) jinak. Přesto jsme chvíli zůstali. A pak už jen domů? Domů? Kdepak! Jenom přespat, abychom mohli v neděli dát nějakou tu desku. Deskovou hru.

Desková Olomouc, part ... co já vím?

Je neděle. Poprvé chrápu v Olomouci jinde než v nejvyšším patře. Tabu padá! Škoda, už jsem si zvykl:-) Je jasné, že spěchat netřeba (počas-nečas), takže vše zůstává na nás. Tudíž podoledne přichází deskové hry. Ke všeobecné spokojenosti, poáč nás baví! Pro mne nová hra, do které se teprve vpíjím. Navíc vyžaduje soustředění a jsem zato jenom rád. Citadela je pro mne novinkou, přesto končím na druhém místě. Prý jedeme už druhý level. Chápu. Jsem tak dobrý? Necháme to. Celá neděle byla naprosto vynikající. A vo tom to je! Nezlobte se, tady rád končím. S velkou radostí a zároveň pokorou k přátelům, které mám, mám moc rád:-)

Vítězný 25. únor 2013. Pojďte komunisty vyfuckovat!
medvěd:-)

další fotky z akce

Začínáme pochopitelně na kapitána Nálevky. Název ulice zní, pravda, trošku jinak, ale pro situaci, do které se tady pravidelně dostáváme, je naprosto odpovídající. Prosím, neberte to rozhodně špatně! V podkroví bylo, je a myslím si, že i bude, vždycky fájně!

Černý Orel. Pivovar v horním čele kromšřížského náměstí. Jen hlupák by jej přehlédl. Skvělý interiér, ještě lepší pivo, vynikající kuchyně a dobrá atmosféra. O tom všem mohu jenom vykládat. Ukázat lze pouze fotky. Možná jsem mohl šetřit střelbou. Ale nešlo to:-ú)