Akce do roku 1996

Náš diář

Z4A a Z4B mezi lety 1988 až 1992 na intru

Česká Třebová. Železniční město plné pražců, nádražáků a nočního zvuku, který je naprosto nezaměnitelný, protože jen taky se proplétá úzkým údolím vlak za vlakem se skřípěním vzdálených brzd. Právě tady mne maminka přivezla na konci prázdnin v roce 1988 a já byl zděšen. Možná právě proto, že jsem tady chtěl jít dobrovolně s vidinou zdokonalení mých TT vláčků na skříni. Snad jsem tady tenkrát přijel i rád. Jenže ve svých čtrnácti letech jsem vlastně nemohl tušit, co chci a co dělám. A nebyl jsem evidentně sám! Stejně jako ostatní spolubojovníci potom, co jsme odvedli rodiče na nádraží a zamávali jim, sešli jsme se znovu zpátky na pokojích internátu. Našeho nového domova. A stejně jako ostatní jsem v noci bulil do polštáře jak malej s pocitem, jako bych rodiče už nikdy (!!!) v životě neměl více vidět...

      Polovojenský režim na intru hned od začátku kalil naše charaktery. Ne, že by to bylo proto, že jsme v naší tenkrát velmi stupidní představě nastoupili k modré armádě. To ne. Ale každý, kdo prošel intrem ví, o čem mluvím. Stejně jako my bulili i o tři roky později vedle bydlící nádstavbáři ve svých osmnácti, když opustili poprvé své rodiče na dobu delší než pár dnů. A my jsme se chlámali. No jistě, i nám se z počátku zdály čtyři roky jako neodvolatelný úpis se železničním ďáblem.
      Zvykli jsme si. Přivykli jsme natolik, že dennodenní internátní režim nám nepřišel tak nudný. Ono to vlastně ani nešlo, protože jsme jej neustále zpestřovali "bojofkami" a alespoň zpočátku (samozřejmě po nutném otrkání) nebylo snad jediné noci, která by nebyla spojena s nějakou nenadálou bojofkou. Pardon, nehodlám tady nic z prožitého popisovat, neboť bychom pak neměli o čem hovořit na dalších srazech.
      Snad jen ta nejvymakanější "bojofka" z našeho pera, kdy se na našem patře malovalo, a my měli báječný nápad zatarasit přístupovou chodbu a v relativním bezpečí "vozové hradby" spustili po večerce neskutečný bordel. Je pravda, že službu měla naše "oblíbená" vrchní vychna a její třeskutý řev jsme s radostí přehlušili našim ještě hutnějším sborovým adolescentním řevem: "Chcípni!" Jen pan Doubrava (náš internátní taťka) nás druhého dne po škole s hodně ledovým pohledem ještě před obědem posílal z kantýny nahoru do patra. Pochopili jsme rychle a i on se zachoval jako frajer. Tahle bojofka "hlavu" neměla. Šlo o spontánní záležitost a díky němu dále nikdo nic neřešil. Pachatel zůstal neznámý...
      Jisté rozptýlení přišlo až ve třeťáku (čtvrťáku?), to když nás přestěhovali z "našeho" třetího patra potupně o jedno níže. To zrovna odešel ze školy Zipp, Fünf a další. Naopak do "našich" pokojů se po prázdninách a nutné deratizaci poprvé v dějinách intráků na Skalce přistěhovala děvčata (ta se pro změnu musela stěhovat z drážních nocležen) a ač šlo o přísně hlídané třetí patro, o bojofky a noční výpravy nebyla nouze.
      Pan vychovatel Doubrava. Pojem, jenž dnes už zaslouženě užívá spokojeného důchodu, byl náš vychoš. Zároveň dělal celointráckého sporťáka a jakýkoli průser nikdy neopustil třetí patro. Maximálně se vybouřil v nafukovačce, kterou nám dnes sebral zimní stadion. Pan vychovatel vyřešil vždy vše sám a my jej respektovali se vším všudy. Vlastně jsme proti němu ani nevymýšleli žádné ptákoviny, protože jsme věděli, že na něj nic neplatí a vždy nás srovná. Navíc "cílů" bylo na intrácích víc než požehnaně:-) Doubravovo: "Dobré ráno, šest nula pět, výměna prádla...," je větou, která běží při každé příležitosti. Ano, byl a je to frajer!
      S intrem mám spojenu ještě jednu vzpomínku. V "našem" třetím patře jsme totiž měli zásuvky! Nemyslím šuple, myslím zásuvku na 220V. Vážně, třetí patro bylo výjimkou a v každém pokoji byla jedna zásuvka! Zatímco v jiným patrech obvykle vládli tupí vychovatelé, u nás byl klid. "Zlodějky" jsme u nás jednoduše nepotřebovali. Zipp by mohl vykládat. Zato na denním raportu se vždy objevil někdo, kdo zasahoval do elektrického rozvodu lustru a dostal za to "pochvalu." Občas i s vyloučením. Chápete to?
      Jenže my tenkrát už měli kazeťáky! A navíc se v České Třebové dalo v pohodě chytat Ö3. A tam byla hitparáda, z níž jsme nahrávali hity, co běží na západě. Oproti rádiu Hvězda neuvěřitelný tunning a z nás byli frajeři, co ví, která zrovna ve světe frčí:-)
      Aha, hitparáda! Vynechám teď Džezbábu pod Starým náměstím a vrhnu se ještě jednou na našeho pana vychovatele Doubravu. Kromě Sporťáka byl kaktusářem a navíc měl neuvěřitelný hudební vkus! Musel pochopitelně znát i Džezbábu, protože jeho vinylová sbírka byla bohatá na fantastické kousky! Floydi, Zeppelini a mnohé další jsem slyšel poprvé díky němu. Snad jen U2 přitáhl Karel Joska, ale je třeba mu přiznat, že už tenkrát věděl, čím uspokojit kamarády. A já pak "pašoval" na intr tašku plnou Áček a Déček (pamatujete kazety TDK?) získaných na ostravské burze, které se následně proměnily v nosič plný kvalitní hudby. Dolby B byla tenkrát machrovina! Kazety stály 90Kčs, což bylo téměř dvoutýdenní kapesné...:-)

Věřím tomu, že budovy internátu Na Skále by mohly povídat hodně dlouho. Člověk by nevěřil, co všechno může vzniknout v pubertálních hlavách. Snad vzpomenu ještě "ohnivé koule," které ke zděšení vychen a k našemu pobavení, lítaly z balkonu ve třetím patře. Jak to? Kontox a sirky - neskutečná zábava:-)

honza:-) 16.04.2012

další fotky

Nově objevené fotky - majitelem je Franta Potměšil. Díky!

A propos, máte-li nějaký komentář k jakékoli fotce, ozvěte se. Díky!