Akce do roku 1996

Náš diář

Někdy začátkem léta před Listopadem...

Jak je nám všem všeobecně známo, v roce 1989 se nejen v Československu lomily dějiny a naše komunistická část Evropy se s nadějí vrátila zpátky ke své normálnější části. Říkejte si, co chcete, stěžujte si, jak je libo, ale svoboda, kterou jsme znovu nabyli, je to nejdůležitější ze všeho, co tady dodnes máme. V té době jsem se spolužáky studoval ve druháku železniční průmky. Už jsme měli čerstvě od září soudružku Slavíkovou za novou třídní. Byla to právně ona, kdo v podstatě správně jako pomstu pochopil nevinnou maturitní otázku z písemné části češtiny: "Jaký je váš největší zážitek z celé školy?" Možná byste tipovali, že oním "NEJ" bylo "lomení věků," naše účast na demonstracích a hodnocení předposranosti některých učitelů a vychovatelů. Omyl! Tím nejlepším zážitkem byl školní výlet do Vrátné doliny na konci prváku. Našim třídním byl Ing. Ivan Ďopan, který u nás měl přirozený respekt. A snad v tušení času přicházejících nám v podvečer na chatě Na Grúni začal vykládat o Masarykovi, Šedesátémosmém roce, že Rusáci nejsou tak úplně osvoboditelé a komunismus zrovna ten ideální režim. Poprvé v životě jsme mnozí slyšeli něco jiného než komunistickou propagandu a byli jsme z jeho "přednášky" zcela paf. K tomu jeho tolerance, pochopení a parádní kulisy Malé Fatry. Chápete, proč byl nejlepší?

      Už jsem psal, že naše souška třídní naši maturitní práci neskousla a ztropila neuvěřitelný výstup, který však byl vodou na mlejn našich pubertálních rozumů a nemohl dopadnout jinak než škodolibým smíchem a jejím potupným útěkem do kabinetu. Žel na výlet samotný mám už po takřka čtvrtstoletí páry jen kusé vzpomínky.
      Vzpomínám na po celonoční cestě vlakem ranní uvítací nekonečný výstup pod lanovkou, která se logicky rozjela v okamžiku, když většina třídy byla už u její horní stanice. Taky vzpomínám, že právě tady jsem si koupil svou první (a zároveň předposlední) krabičku cigaret. Z druhé Marsky (za 5Kčs!) jsem se poblil a zbytek rozdal mezi drsnější. Kuřáci ve 14 letech mívávali úctyhodné výkony a třeba takový Krei na nás čekal u zmíněné horní stanice jako první. Se zapáleným cígem pochopitelně:-)
      Ze stejné dáli minulosti vzpomínám ještě na fakt hůůůstou tůru snad druhého dne, na jejímž konci náš tříďas únavou usnul podstatně dříve než my (a to pod džípem!), aby stejně zavčas zkontroloval, zda nepodvádíme a že si každý z nás koupil povolená maximálně tři piva. Pravda, malinko podcenil situaci v naší třídě, kde polovinu tvořila ta hezčí část, která logicky po pivu netoužila a na mnohé z nás drsnějších připadl i dvojnásobek přídělu. Náš argument, že celkový počet sedí, ohleduplně uznal. Možná i proto, že věděl, že tady odsud se nikdo nikam courat nebude, neboť si každý rychle rozmyslel případný výstup zpátky k chatě Na Grůni:-)
      Někde tady v kopcích Malé Fatry se zásluhou našeho skvělého tříďase tavily naše charaktery, které si neseme doposud. Jakýkoli podvod či příkoří vnímáme těžce a reagujeme na něj mnohdy až urputností. Jasně, že si nabíháme na případný pozdější infarkt, ale jak jsem sledoval na několika pozdějších srazech, tento výlet v létě těsně před lomením věků na nás měl (takřka) fatální důsledky. A je to určitě dobře, protože citlivost na určité životní otázky přináší uspokojení, když se po vyvinutí jisté dávky urputnosti dostaneme ke kýženému cíli. Nebo se snad mýlím? Co ostatní? Jak vzpomínáte na výlet na daleké Slovensko?

Fotky z Malé Fatry mi na srazu před pěti lety poskytl Póťa. Dlouho ležely v mém stole, kde jsem je opatroval jako oko v hlavě, aniž bych s nimi podnikl to, co jsem měl v plánu už před lety. Až nyní, v čase příprav na sraz po dvaceti letech, jsem se vybičoval k aktivitě. Póťovi tímto znovu děkuji za jejich zapůjčení!

honza:-) 16.04.2012

Nově objevené fotky - majitelem je Franta Potměšil. Díky!