Cure v Praze
16. až 18. listopadu

Akce do roku 1996

Náš diář

Na úvod takový malý úvod

      Tak jsme se dušovali, že už nemáme žádnou stařinku. Jenže jsem zalovil v paměti a vzpomněl si na tento koncert. To máte tak: k hudbě kapely The Cure jsem se dostal v podstatě náhodou. Někdy v roce 1990 jsem přišel na chuť hudbě Depeche Mode. S kamarádem jsme v rámci finančních možností navštěvovali burzy na Černé louce a kupovali nahrané kazety. Devadesátka asi za 100 korun. S autorskými právy si nikdo nelámal hlavu a kvalita nahrávek byla různá. No a na jedné B straně bylo album The Cure Disintegration. Tak jsem se prodávajícího zeptal, co to je a on mi řekl, že to je něco jak depeš. Doma jsem to pustil a neznělo to špatně. Leč tehdejší hudba mého srdce byla poněkud jiná.

      Ale nedalo mi to, abych si o "kjůrech" něco nezjistil. Třeba to, že hráli v roce 1990 v Praze a že zrovna vydali remixové CD. Někdy v červnu 91 jsem si tohle CD sehnal (Mixed up, pozn. aut.) a už jsem se vezl. Zatoužil jsem poznat, jak zní originály. Do zimy jsem si stáhnul téměř všechny jejich desky a pozorně sledoval jejich další vývoj.
      Takže koncert v roce 96 pro mne nebyl žádným překvapením a neskutečně jsem se na něj těšil.

A pil jsem já první den a propil...

      Aby to nebylo tak jednoduché, moje dobrá kamarádka Míša se rozhodla, že koncert spojíme s oslavou jejích narozenin v MNM. Takže nocleh i program byl zajištěn a já vyrazil po poněkud bouřlivém dopoledni doma v sobotu před obědem směr Praha. Do MNM jsem dorazil před šestou a na nádraží mě čekaly Míša s Klárou. Trochu jsme povečeřeli a vyrazili do Suchdola na koleje, kde bylo naše ubytování. Udělali jsme nákup a vyrazili na místní kulečník. Po několika pivech a několika hrách jsme busem dojeli na Strahov na koleje. Tam nás čekali dva kamarádi (jména si už nevzpomenu) a my se jali nahánět Míšiného bráchu. Bohužel se nám ho na kolejích nepodařilo najít, a tak jsme vyrazili pařit bez něho.
      V jakémsi klubu na strahovských kolejích hráli příliš hlučně, nakonec jsme zapadli na jakousi diskotéku. Celkem průměr. Bavilo se, tancovalo se, pilo se a já poprvé pil tequillu. Trochu jsem se jí bál, ale nebylo to tak strašné, jak mi kdysi někdo tvrdil. A nebyla jedna, hned několik a k tomu nějaké ty piva. Ač vybaven slušnými penězi (sponzoroval tatínek, my chudí studenti to neměli lehké), v peněžence se mi udělal vír nebo co a mi zbylo tak málo peněz, že už mi nezbylo na jízdenku zpátky. Ále, však v neděli večer na kolejích něco seženeme...říkal jsem si.
      Propili jsme se až k zavíračce a vyrazili ze Strahova klikatou chůzí dolů k tramvaji. Čekali jsme chvilku a pak někam k Prašnému mostu a pěšky na Dejvickou na bus. Notný kus času jsme strávili hledáním prstýnku, který Klára ztratila někde na nadjezdu u dejvického nádraží. Po zjištění, že už není kam zapadnout (bylo něco po čtvrté ranní), nás opustili oni dva kamarádi (šli spát k babičce) a my pádili rovnou na bus do Suchdola. Ten jezdil jednou za hodinu, a jak si tak sedíme na zastávce na lavičce, profrčel kolem nás, aniž by nás vzal na vědomí. A jelikož se nám nechtělo čekat další hodinu, bereme taxíka nahoru k penzionu a platíme div ne v mincích. Na spánek došlo, až už bylo venku skoro světlo.

Neděle, den sváteční

      Vstali jsme ve dvě. Přes noc byla na pokoji strašná kosa a já nevěděl, jak se zahřát. Klára uvařila oběd (jednoduché špagety se sýrem a kečupem) a ve čtyři jsem jí jel doprovodit na vlak. Městskou hromadnou samozřejmě načerno (celý víkend jsme tak jezdili). A hurá na Výstaviště. Co napsat o koncertu? Hala praskala ve švech a já si našel místo v kotli tak nějak uprostřed, abych si to užil. Koncert byl super, co Vám budu povídat (viz recenze). Totálně propocený vyrážím na metro a jedu zpátky do Suchdola. Míša mě vítá optimisticky: žádné peníze nesehnala a já budu muset jet ráno stopem.

Mimořádná linka Praha - Žilina...nastupovat!

      Když jsem kolem půl deváté vyrážel ze Suchdola do města, stále jsem byl přesvědčen, že stihnu ve tři školu v Žilině. Na dálnici u Opatova mě tento optimismus přešel. Od desíti do půl jedné ani ťuk. Stál jsem tam jak ten oný, hladový a bez jediné cigarety. Pak už to bylo lepší. Vzal mě nějaký Rumun kamionem. Chvilkama jsem pospával a někde za Brnem mě vzbudil, že končí a jde spát. Tak znovu do zimy. Ale po pěti minutách mě bere bílá corsa. A do Břeclavi. Ten Rumun mě totiž vysadil za Brnem na dálnici směr Bratislava. A tak rezignuju a jsem rozhodnut vzít to přes Bratislavu... Vskutku osudové rozhodnutí.
      U sjezdu do Břeclavi opouštím corsu, chvilku se naháníme s policajty a během chviličky mě bere kamion do blavy. Čech, německého původu, jezdící pro německou firmu. Pohostil mě pivem (na lačno...) a až na hranice probíhal cesta plynule. Na přechodu se snažím sehnat někoho přímo do Žiliny, leč bez úspěchu. Cestu kamionem definitivně končím u OMV někde v Petržalce.
      Zima ukázala své růžky, od šesti do půl deváté bez úspěchu stopuju. Je pěkně hnusně, poletuje sníh, tma jak v pr.... Vzdávám to a mířím přes Dunaj na tramvaj a tou pak na hlavní nádraží. Je devět hodin večer, nejbližší vlak do Žiliny jede v jedenáct. Začínám řešit problém, kde sehnat peníze na jízdenku. Mám asi 30 Kč a 30 Sk. Podařilo se mi vyměnit české za slovenské a za 60 Sk kupuju slavnostně lístek (až) do Leopoldova. Nasedám do vlaku plného Ukrajinců. Průvodčí naštěstí přišla za Trnavou. Pak jsem usnul a vzbudil se při vjezdu do stanice v Žilině. Ve dvě hodiny ráno mě vítá Žilina. Cestu na koleje si vychutnávám pěšky s vědomím, že v šuplíku na pokoji na mě čeká patnáct stovek a ráno v sedm už musím být ve škole...