Akce roku 1996

Náš diář

1. až 3. listopadu

- Co akci předcházelo -

Od začátku studia na gymplu jsme nebyli ve třídě nijak zvlášť sehraná parta. Domluvit se na tom, že zdrhneme všichni z hodiny, bylo pro několik záporně orientovaných jedinců naprosto nemožné a vždy hrozilo, že se najde aspoň jeden, který zůstane...

      Měli jsme super třídní. V prváku řekla, že s takovou třídou nikam na výlet nepojede. Tak jsme vyrazili až ve druháku do Čermné (Horní nebo Dolní?) u Lanškrouna. S třídní a ruštinářkou. Skončilo to několika třídními důtkami, neboť se několik spolužáků nechutně ožralo jabčákem a profesorkám nedali ochutnat... Ve třeťáku jsme do Štramberka pro jistotu vzali jenom ruštinářku a už to bylo znát. Někteří si už v pozdních šestnácti vyzkoušeli deset piv za večer a chlastávalo se skoro až do rána...

      I přesto se nedalo říct, že bychom moc pili. Změna nastala na začátku čtvrťáku příchodem spolužáka z Bílovce. Dokázal náš kolektiv tak nějak stmelit a po škole se začalo společně chodit do hospody, která byla strategicky kousek přes cestu. I proto jsme pojali poslední středoškolský výlet trochu jinak než ty předchozí.

- cesta -

      Už žádné profesorky! Někdo našel kontakt na horskou chatu Kohútka v Javorníkách. S tím, že tam nahoře nic není a je třeba si vzít vše sebou. Jídlo, pití, teplé oblečení, olačky atd. Jelikož bez profesorek, nedostali jsme skoro žádné volno a 17 lidí (z toho jeden abstinent) vyrazilo v pátek kolem poledne s plnými bágly jídla a dvěma padesátkami desítky Nošovic na tehdy ještě porubské nádraží.

      Už ve vlaku budily naše soudky zaslouženou pozornost. Cestou do Hranic jsme si přitápěli zelenou a zpívali ostošest. Pak do Vsetína a na motoráček do Karlovic. Dalo celkem práci přemluvit průvodčí, že ty bečky nehodláme platit jako zavazadla. V Novém Hrozenkově vylézáme už notně načatí. Na autobusové zastávce zjišťujeme, že autobus nám ujel. Je tu celkem kosa a pěšky na konečnou autobusu je to prý tak hodina. A k tomu ty dvě bečky. U hospody přemlouváme řidiče Avie s prádlem, ať nás odveze. Za deset minut stojíme pod kopcem. Cestička nahoru je poněkud strmá, zasněžená a zledovatělá a otázka, jak nahoru dostat ty dvě bečky, je docela na místě. Naštěstí dobří lidé v chalupě pod kopcem nám dovolí bečky u nich schovat s tím, že si je můžeme kdykoli vyzvednout. A tak hurá 4 km do kopce...!

- Pivo po roce -

      Nahoře je vše jinak. S údivem zjišťujeme, že na chatě je nejenom výčep, ale i slušná kuchyně s teplými jídly po celý den. Nu což, přece jsme ty bečky netáhli zbytečně. A tak půjčujeme saně a aspoň jednu po neskutečně dlouhé a namáhavé cestě (po lese všude kolem nás bouchaly petardy...) dovážíme nahoru. V předsíni chaty už už narážíme, ale vedoucí chaty je nekompromisní: na jeho chatě budeme pít jeho pivo! Nakonec došlo k dohodě: on dočepuje pivo, co má naražené, pak narazí naše, my ho budeme pít zadarmo, ale bude k dispozici všem ostatním hostům, dokud nedojde.

A ještě na společném účtu jsme se domluvili (to ještě netušil, jak se to zvrhne). Takový účet má své výhody: přijdeš k výčepu, poručíš si a vrchní to zapíše na lístek (jídlo se platilo z ruky-pozn. aut.). A podotýkám, že osmnáct let měli z nás v té době pouze dva.

      Začalo to ve velkém stylu: zelená-zelená-fernet-zelená, podobně jako v morseovce, to vše prokládáme pivem. A já piju po roce své první pivo. To máte tak: před rokem mi po honu nějaké pivo vůbec nesedlo a přišlo mi tak zle. Tak jsem se zařekl, že nebudu aspoň rok pít pivo. A dodržel jsem. Ten chlap měl v trubkách opravdu nechutnou Plzeň, a tak po třech kouscích jsme uvítali s velkou slávou naražení naší bečky. A opět ta alpská dvojkombinace zelená-fernet. Baví nás to až skoro do dvou, já usínám na svém pokoji v rohu vsedě a celou noc tam dírou v podlaze hraje hlasitá hudba...

- sobota -

      Jako jeden z prvních se probouzím a vcházím do výčepu. Pane vrchní, jednu zelenou! Na lístek! Pane vrchní, ještě jednu! Pane vrchní, dejte nám celý půllitr! Spolužáci se pomalu slézají. Deset piv, dva půllitry zelené a jeden fernetu... Takovým způsobem jsme se prostříleli k obědu a vyrazili ven se provětrat. Venku metr sněhu, koulujeme se, běháme, stavíme sněhuláky a blbneme. A pak opět dvojkombinace, pivo... Před večeří přichází něčí vpravdě spásný nápad: dáme si kyselicu! Vypadá to pěkně, zelí, houby, klobása, měkkoučký chlebíček, to nás postaví na nohy. A za 4,50! (né, za 6,50 byla) Na takovou kyselicu nikdy nezapomeneme!

Po pátečním osmělování už do toho večer bušíme naplno. Někteří až moc. Takový Pelo začal v sedm a o půl osmé ho odnášeli (ach ta zelená...). Po ulehnutí v posteli už to vypadalo že usne, ale najednou se vymrštil a zařval: Pařyméééé!!! Už to opět vypadalo na spánek, pojednou se začal dusit a skrz zuby mu lezly kousky zelí. Rychle s ním k oknu, co na tom, že parapet je poměrně vysoko. Hromádka byla úctyhodná a slušně držela tvar (do rána u otevřeného okna zmrzla-pozn. aut.).

      Já už jsem v počtu piv nijak nezaostával, na pivo se nečekalo, po vrácení prázdného jsem vždy popadnul plné. V televizi byl tenkrát jakýsi večer věnovaný železnici s velkým revuálním pořadem. Po sedmi pivem šup do pokleku k míse (záchody byly nevhodně umístěny v suterénu a šlo se k nim po prudkých schodech, občas se padalo přes sebe) a jelo se dál. Pamatuju si ještě, že jsme kolem jedné ještě s Merym slívali zbylé piva z celého stolu a dojížděli (br...). Vzhledem k organizačním důvodům (dva spolužáci chtěli mít extra pokoj pro baby) jsem zjistil, že nebudu spát na svém pokoji. Ale na jiném s Pepou v jedné posteli. Naproti Víťu donesli před chvílí. Snad v polospánku zvedl hlavu a říká: "Mě je blbě." Nadzvedl polštář a hodil pod něj kosu. A se slovy, že je prase, tam přihodil ještě jednu. Víťu původně chtěli uložit k Pepovi, ale ten asi dobře věděl, proč ho nechce.

- neděle -

Ranní pohled byl opravdu vzrušující. Kyselica byla všude! Michel si v noci nachcal pod sebe. Na parapetu leží zmrzlé zelí. Naproti pod polštářem rozteklá kosa. A Víťa ráno tvrdil, že měl sen, ve kterém si nablil pod polštář. Lehce jsme ho přesvědčili, že to nebyl sen. Pelo po probuzení vynáší památnou větu: "Jak se tak dívám, tak jsem asi jediný, kdo tu v noci nekosil." Snažíme se jeho výtvor seškrábat z parapetu, ale už solidně vyžral lak...

      Ráno ve výčepu vypadalo stejně jako v sobotu. Jednu, druhou, třetí, půllitr... Někteří si dávají brigádu a odklízejí před chatou poblitý sníh (některá okna ústila přímo před vchod). Otrlí jedinci mužského pohlaví se líbají přímo ve výčepu a reagují až na výtku vrchního, že jsou tady i děti. V poledne se konečně začínáme pomalu balit k odjezdu.

- Zúčtování -

      Ovšem placení, to je problém. Společný účet se jeví v tuto chvíli jako nepříliš šťastné řešení. Každý dá, co má, i tak zbývá 1800 dluhu. (Celkový účet i s ubytováním činil přes 6 tisíc, na rok 1991 a gymnazisty slušné!) Dáváme do zálohy druhou bečku, kterou jsme nechali pod kopcem a kazeťák, pro který si po zaplacení můžeme přijet. Nechám na závěr hovořit čísla: 20 půllitrů zelené, 20 půllitrů fernetu, několik flašek vodky, malibu... k tomu více než 100 piv. Nemůžu říct, že bych někdy před tím nebo po tom zažil takovou chlastačku...

<-Sko->