chat

Akce roku 1999

Náš diář

30. června až 6. července

(Medvědova výpověd zaznamenaná v Deníku 01)

"Dostáváme se konečně k popisu letní dovolené v roce 1999. Charlie měl být tou dobou s Fünfem a Zippem na druhé dovolené v Norsku. Jenže jej stihla zákeřná choroba v podobě růže v noze, která jej zcela znehybnila. A tak zatímco například Zipp obletoval intenzivně slečnu Smolíkovou na Lofotech, Charliemu bylo doma smutno. Blížili se červencové svátky a protože Medvěd ani LeV neměli tou dobou žádný jiný plán, rozhodli se, že Charlieho na nějaký čas navštíví. Počasí vyšlo klasicky letní. Denní teploty se blížily čtyřicítce a tak se nám nakonec v Chlumci z vychlazeného domu nikam nechtělo. Počtěte si tedy, co lze vyvádět na několika metrech čtverečních. Nejprve je však třeba do Chlumce nějakým způsobem dojet. S Lenčou jsme si dali sraz v Hradci nad Svitavou odkud pojedeme na kolech..."

I.
- Začátek cesty z Olomouce do Chlumce -

      Dětem končí školní rok, mě práce. Zatímco děti se budou flákat celé dva měsíce, já jen šest dnů, na které mne přemluvila Lenča. Zrušil jsem všechny pracovní povinnosti a vydal se na cestu o den dříve. Sraz máme prvního července v Hradci nad Svitavou a mě přišlo jako dobrý nápad, dojet do něj na kole už odněkud z Moravy. Ještě dopoledne jsem pracoval a odpoledne už uháním vlakem do Olomouce. Nástupu do vlaku však předcházely dvě historky. Tou první byla, že jsem ve Sviňákově nečekaně potkal tatíka, který tam čekal na příjezd rychlíku, který doveze mou sestru. O pár okamžiků později se tak i stalo a spořádaně se vítáme, abychom se v zápětí rozloučili. Má přijet můj vlak a k tomu se váže už druhá historka.
      Na nástupišti čeká invalidní starší paní se svými dětmi na stejný vlak jako já. Lidi na vozíku to mají těžké. Když chtějí cestovat vlakem, musí se měsíc předem domluvit s Českou dráhou, aby jim v předem určených vlacích, kterých není zrovna mnoho, zajistili řádnou přepravu. Paní zcela určitě tento požadavek splnila, protože o chvíli později přiběhli zřízenci s tranzita. Za několik málo okamžiků slovo zřízenci dostálo své obludnosti, protože vlak, kde mělinvalidní vůz bezpečně být, přijel bez něj. K tomu v něm přijel vlakvedoucí s Dreiseitlovým samovytáčecím syndromem a neštěstí bylo hotové. To už jsem se začal obávat o čest našich drah a při pohledu, jak otylou paní bez noh cpou zřízenci přes úzké standartní dveře bez uzardění a slova omluvy do vlaku, jsem se již vzdálil. Tohle bylo na mne silné kafe i přesto, že už o sviňákovských zaměstancích tranzita kolují neskutečné historky. Hodně jsem se styděl a byl rád, když vlak dojel do Olomouce a již jsem se na tu ostudu nemusel dívat. Paní měla neuvěřitelnou trpělivost a byla v podstatě smířena se vším.

1. neplánované zastavení: Flóra Olomouc, 100Kč, 2:45pm.
      Poprvé v životě platím pokutu. Důvod? Zákaz vjezdu do parku. Jste-li naivní jako já a myslíte-li si, že pro cyklistu je nejvhodnější vyhnout se centru města, a projet parkem, pak dopadnete v Olomouci stejně jako já dnes. Cyklotrasy tady využívají těch nejužších chodníků, aby ty nejširší zůstaly vyhrazeny výlučně chodcům. Hádat se mi nechce a rovnou platím. Zadarmo ovšem ani kuře nehrabe a kladu městským pikolíkům záludnou otázku: ,,Kudy ven ze zapeklitého města?" Panáčci dali hlavy dohromady, kouřilo se z nich věru pěkně, a nakonec totálně zblblí mne posílají původním směrem. Zákaz nezákaz. Inu měštští pohunci...

2. zastavení: Litovel, 50.km, 3:40pm.
      Litovelské Pomoraví nemá chybu! Přes Hejčín jsem opustil Olomouc, abych se za Horkou vnořil do nekonečných lužních lesů, které jsou pro cyklisty jako stvořené. Spousta možností, značené cyklotrasy, co víc si přát. Město Litovel se už taky začalo probouzet z předchozích šedých desetiletí do naší skvělé kapitalistické barevnosti. Kamenný most (nejstarší na Moravě) dostal o povodních zabrat, ale teď už je čerstvě rekonstruován. Je tady v Hanáckých Benátkách pěkně. Ale pojeďme dále na Nové Hrady, před kterými mne čeká nudná a rovná cesta.

3. zastavení: Petrůvka, 79.km, 5:30pm.
      Už do Římic cesta stoupá a výjezd přes Lhoty dá člověku zabrat. Definitivně opouštím Hana-valley, abych kopce-nekopce, Bouzov-neBouzov, dojel přes Vranovu Lhotu do Petrůvky. Objevil jsem skvělý zájezdní hostinec přímo u cesty, o kterém bude v budoucnu určitě nejedna zmínka. Skvělý gulášek, Géčko a pak zaslouženě odpočívám. Hospodská zahrádka je uzavřena do vysokých kamenných zdí, pod níž z vnitřní strany stojí spousty stánků. Představa, že se tady pečou selata, či jakékoliv jiné cukroví z udíren, si se mnou slastně pohrává. Chvíli uvažuji, že bych tady i přespal, ale to bych zítra musel brzy vstávat. Do Hradce je odtud přece jen ještě pěkně daleko. Nerad dopíjím poslední pivo a vyrážím na další cestu.

Zakotvení: sedlo Křenov - Pohledy, 96.km, 595m.n.m., 8pm.
      Z Petrůvky šlo šlapání fakt těžce. Městečko Trnávka jsem nechal za sebou a ostře stoupám. Nic jiného mne dnes již nečeká. Stále hledám nějaké sympatické místo k přespání, aniž by se naskytlo. Až blížící se tma mne zastavila v sedle Třebovských stěn. Dříve než mne uklovou komáři, lehám hned vedle cesty do spacáku a usínám. Zipp sice sděloval, že v MNM je po bouřce, ale doufám, že ta sem nedorazí...

II.
- Konečně ve dvou! -

1. zastavení: zámek v Litomyšli, 10am.
      Počasí se už během dopoledne hodně vylepšilo. Slíbil jsem na dnešek nějakých šedesát kilometrů a první dvacítka z nich přes Vendolí až do Litomyšle byla přímo skvělá. Hluboká údolí, malebné dědiny, pohoda. A víceméně stále z kopce, takže průměrnou rychlost máme slušnou. V zámeckém parku obcházíme renesanční budovu s psaníčkovými sgrafity, ve kterých hledáme marně dvě totožná. K tomu plastiky rozházené po parku... Nesedělo se vůbec špatně. Čas máme taky dost dobrý a na sluníčko se nám zatím moc nechce.

2. zastavení: Nové Hrady, odpoledne.
      Hned za Litomyšlí jsme si kvalitně pobloudili v Nedošínském háji, kde jsme "objevili" pěknou kamennou studnu a u které má konečně Lenča chuť na snídani. Ještě jsme chvíli hledali cestu, která nás nakonec skutečně dovedla k Růžovému paloučku. Ano, známý pojem a místo, kde se scházeli Čeští bratři. Neskutečná oáza uprostřed polí a luk, kde rostou růžové keře. A já už aspoň vím, jak vypadá habr. Opět se nám z něj nechce, protože se dobře povídá a protivítr k dalšímu šlapání ani v nejmenším neláká.
      Jój, pěkně se nám postup zpomalil. Nejede to a nejede. Lenča je otrávená z kopců a tak leháme do habrového závětří v Nových Hradech hned pod zámkem, který se konečně vrací do příjemnější podoby. Nedávno vypadal, jako že už jej nic nezachrání před pádem. My jdeme dadnout. Na hoďku nebo dvě? Ale dyť je to úplně jedno!

6. zastavení: Chrast, oběd.
      Značení našich turistických cest je na pováženou! Máme za sebou pořádnou ZVZ hlubokým kaňonem, který nám překvapil nejedno nemilé překvapení. Došlo i na tlačení kol. Za to pěkné chaloupky všude kolem. Zachránila nás až značka "průjezd zakázán", která vlila optimismu do našich žil. Přece nemůže cesta jen tak skončit, když píšou, že jde o průjezd?
      Neskončila a od Stříteže jsme užili i pěkných klesání. V Lužích Lenča začíná protestovat, že na šedesátce se zastaví a ani o kilometr dále. Jenže žádná hospůdka neláká k posezení a tak jedeme dále kopce nekopce do Chrasti, kde nás chytá slejvák a kde konečně obědváme. Že až v podvečer? Proč taky ne? Posíláme odtud poslední pozdravy našim Norům dříve, než opustí republiku.

Zakotvení: Škrovád, 9pm, 105.km...
      Z Chrasti jsme odjížděli už opět za sluníčka. Ač se Lenka na šedesátce nezasekla úplně, slušně prudí a do každého kopce ji tlačím. Nakonec dojíždíme na daleký Škrovád, kde pod skalami uleháme do stanu totálně vysíleni a okamžitě usínáme.

III.
- Hurá na Charlieho!!! -

      "Méďo, vůbec jsem se nevyspala! Maximálně pár hodin! Všechno mě bolelo." Ano, Lenčo, ani se ti nedivím, já bych po dvanácti hodinách spánku měl taky otlaky! Teprve kolem jedenácté jsme sbaleni a můžeme vyrazit pro snídani a posléze na cestu. To už je poledne. Nemáme signál a Charlie nás zřejmě už sháněl. Co se dá dělat.
      Aspoň trochu jsme jeli údolím Chrudimky. Je pěkné a byla by škoda jej jen tak minout. U Perného rybníka, kdy už máme správný směr na mě přichází srací pauza. Lenča jen tiše závidí.
      Cesta na Rabštejn, který jsem už vloni viděl, se zdála zprvu být jednoduchá, leč ve skutečnosti jsme hrad obkroužili, ZVZetkou jsme se vrátili na hlavní cestu, abychom jej až na druhý pokus a při důsledném sledování značek (hrad nebyl překvapivě na nejvyšším místě!) našli. Borůvek spousta, zasloužená pauza a hlavně pohoda jsou ty správné výletní věci.
      Z Rabštejna jsme docela brutálně spadli do hlubokého kaňonu, opět máme pár neprůchodných míst a Lenča trpělivě tlačí. Začíná si chudák zvykat. Pak jsme konečně najeli na asfalt, který nás ovšem po pár kilometrech svedl před oboru, za kterou se už dostat nedalo. Následuje kilometrový návrat zpět do kopce. Zelená značka je velmi brutální. Dostáváme docela hlad i chuť, ale kolem žádná hospoda. Pokračujeme dále pře Heřmanův Městec, kde nás děsí hustý provoz, a proto z něj raději ujíždíme pryč dále na Přelouč.
      Za Veselím máme veselo. Praská mi špice, lehce docentrovávám a vše řešíme definitivně až v Přelouči, kde zastavujeme na náměstí. Je už velmi slušné vedro až se nám v něm nechce jíst a raději volíme dobrovolné dojetí až do dnešního cíle. Přednost dostává nejkratší možná cesta přes Štít a Lučice. Po cestě mi umírá drsným způsobem hlas a jenom sípu. V Lučicích jsem chtěl léčit problém Géčkem, ale hospoda je zavřená, tak dojíždíme rovnou na Zahrádku do Chlumce. Jedno, dvě, tři Géčka a vinkoly. Sedí se nám dobře a nohy těžknou.
      V sedm hodin večer jsme konečně u Charlieho. Chtějí jet s Konvískem na zábavku, což se nám naopak nechce a nakonec ukecáváme Charlieho na Lučice. Konvísek na zábavu jel s Kačenkou... Ještě netušíme, co nás v Chlumci v příštích dnech čeká.

IV.
4. a 5. den (3. a 4. července)

      Popisovat tyto dny každý zvlášť je úplný nesmysl. Časový rozvrh byl neměnný a celkem jsme se jej drželi: 0:00 až 6:00 zábavka, paření v pařeništi; 6:00 až 12:00 spánková pohotovost; 12:00 až 18:00 vstávání, doplnění surovin, příprava na přípravu; 18:00 až 24:00 pařba v domě, na zahradě...
      Občas se nám rozvrh podařilo narušit, jako třeba v neděli, kdy jsme absolvovali procházku k zámku a od večera nonstop paříme s Bláhovci u ohně na zahradě. Byly neskutečně příjemné noci...

V.
6. den

Nazdar Péťo, hele nechystáte teď večer kolem půlnoci nějakou razii na Chlumec? Došlo nám totiž pivo a docela bychom si ještě pro nějaké zajeli na benzínku. Říkáš, že je klid? Fajn, díky, ahóóój..."

      Šestý den byl přece jen v našich výkonech mimořádnější. Už od předchozího večera máme na návštěvě Bláhovce a nějak se nám nechce jít spát podle rozvrhu a tak se zcela přirozeně držíme do deváté hodiny. Lenča s Charliem si už sice šli dadnout dle rozvrhu, ale Lukas, Mikymauz a já jsme ještě stále živí. Kolem desáté hodiny jsme pojali plán na koupačku u Pamětníku. Chvíli jsme se pokoušeli zbudit spáče, což bylo beznadějné. Lagunu jsme si ovšem museli nejprve najít, což byl trochu problém: "Lukasu, taky se ti ta cesta před námi nějak divně vlní?" "Jo, taky. Měli bychom asi přidat," povídá Lukas a v zápětí tak i činí, což Mikymauz nenese zrovna s libostí.
      Po poledni, nádherně vykoupaní (jen těch hovad mohlo být méně...) jsme se vrátili na základnu. Já okamžitě odpadám do hlubokého spánku, takže ani nijak neregistruji odjezd Bláhovců. Večer pak nemáme už sil po předchozích výkonech a tak kromě Charlieho, který Beefeatruje jen mastíme karty a slibujeme si, že bychom jako zítra mohli konečně sednout na kolo a někam se pohnout.

VI.
7. den, 6. července

      Vedra celý den nepolevují. Včera na večer sice přišla jedna slušná bouřka z tepla, ale dnes je opět vymeteno. Nějak se nám pořád do venku nechce a nakonec k Charlieho radosti vyjíždíme s Lenčou kolem třetí odpoledne. Ze západu se sice zatahuje, ale je pořád neskutečné vedro, takže nás nějaké mraky nemohou rozházet.
      Do Pardubic jsme to vzali vedlejšími cestami a překvapivě byly jen o tři kilometry delší než hlavní hájvej. Za Rybitvím slyšíme slušné dunění z nebes a před nádražím v Pardubicích nás chytá bouřka. Zjišťujeme vlaky, ale nijak se nám nechce ještě jet a tak pokračujeme dále. Za Pardubicemi podruhé moknem a velice rádi se jdeme schovat do hospody v Nemošicích, kde dáváme i nějaké to papání. Venku mezitím padají z nebes doslova provazy vody. O půl osmé večer nás už to v hospodě nebaví, Lenka navrhuje popojet za ves a někde lehnout. Souhlasím.
      Nakonec jsme popojeli o dalších dvacet kilometrů do Dašic. Opět proudy vody z nebes. Zachraňuje nás hospoda na náměstí, která funguje taky jako penzion, což je naše záchrana. Za 400 dostáváme od velmi sympatické paní domácí klíče od komůrky.

VII.
poslední kousek

      Teda až na čistotu byl nocleh v pohodě. Budíme se budíkem po šesté aniž by se nám vůbec chtělo vstávat. Pomalu se balíme a po sedmé se nám konečně podaří vyrazit na cestu. V Kostěnicích, které jsou skutečně jen kousek od Dašic zjišťujeme, že nám před nosem ujel vlak, takže navrhuji další postup kolem trati dále na východ. Počasí je už celkem v pohodě, jen mne od včerejška slušně hapruje koleno. Nakonec se nám podařilo dojet do Uherska, kde konečně i snídáme.
      Do České Třebové jsme měli ještě společnou cestu a následně už každý míříme svým směrem. Lenka má přípoj hned a já budu chvíli čekat. Neradi se loučíme a teprve ve vlaku nám každému dochází, že máme jednu báječnou dovolenou už bohužel za sebou. Nebyla špatná!

-md-24.03.2002