chat

Akce roku 1999

Náš diář

4. až 6. června

- příjezd -

První červnový víkend se měla konat narozeninová Pecka. Leč občanka Nováková zrovna nemohla a poáč to s námi umí, byla akce přeložena. Zipp tou dobou oživovoval telecomácké ústředny na jižním rozmezí Čech a Moravy a protože šlo o oživování úplně poslední, domluvili jsme se, že využijeme příležitosti a trochu okoukneme místní kraj. Na mou radu se Zipp ubytoval v Albeři na penzionu Bobas, který se tak stal naším víkendovým obydlím.

- Jindřichův Hradec - Albeř -

      Z odpolední páteční směny rychle ujíždím domů, kde dobaluji poslední věci a nemůžu se dočkat odjezdu pekelného expresu 666. Pamatuji jeho větší slávu, kdy byl nekonečně dlouhý a vozil i lehátkové vozy. Dnes má jen šest vagónů 2. třídy. Lidí dnes cestuje minimálně a tak sám ulehám v kupé. Cesta uběhla jako voda a o půl šesté ráno už vystupuji v Jindřichově Hradci, kde okamžitě nasávám onen známý a mnou tak milovaný vzduch nedaleké České Kanady.
      Dlouho jsem se rozhodoval, kterou cestu zvolit pro příjezd do Albeře. Nakonec zvítězila varianta Zelené stezky z Vídně do Prahy, kterou jsem v těchto místech zatím vždy míjel. Orientace po městě není kdoví co, poáč cedule spíš nejsou než jsou. Těžko říct, zda už někomu vadily, či je zatím ještě nikdo nevyvěsil. Přece jen je trasa zcela nová. První značky se chytám až za městem u Nežárky. Není kdovíjaké počasí, ale to přece nás drsňáky nemůže rozházet. Stoupám krutě do Malíkova a marně uvažuju, proč dostal přídomek nad Nežárkou, poáč i kdyby byla potopa celého světa, voda z řeky by se nedostala ani náhodou k prvním stavením v obci.
      Za Malíkovem začíná být značení opět řidší, ale stačí se stále držet nejlepší cesty a tím pádem není kde zabloudit. Příjezd do Nové Vsi je perfektní. Kolem cesty v nádherných lukách se pasou samé Jitky-krávy jako vystřižené z obalu desky Atom heart mother. Odbočka k hájovně na Vojířově mi přišla nějaká povědomá. Ano! Tudy už jsem jednou jel! Před, sakra, už čtyřmi roky. Jen trošku jiným směrem.
      Někde za odbočkou začíná pršet. Kolem Peršláku tím pádem jen projíždím a jediné, co mne zaujme je nejsevernější bod Rakouska, u kterého je skvělý rozcestník, který ukazuje směr třeba na San Francisko. Zvláštní je, že od rozcestníku je stejně daleko do Vídně i do Prahy, rovných 164 kilometrů. Dále na Bystřici jedu po bývalé signálce, kterou neznám. Vede dlouho do kopce, což je velmi nepříjemné vzhledem k faktu, že signálka je rovná jako když střelí a cesta po ní tak ubíhá pomalu.
      Závěrečným padáčkem kolem nějakého šíleného socialistického monstra dojíždím na náměstí v Bystřici, které se za posledních pár let přece jen vylepšilo. Do Albeře mi chybí už jen tři kilometry, které utečou jako nic: "Á, vy jste od pana inženýra?" povídá Bobas a já nestíhám z jeho devótnosti. Se Zippem se vítáme, lehce popapáme a když se konečně lehce vyčasí, vyjíždíme na kroužek kolem.

- Rajchéřov a okolí -

      Po desáté hodině míříme zpátky na Novou Bystřici. Nějak mi začíná haprovat levý pedál, s čímž tady stejně nic neudělám. Ve městě jsme koukli na konečnou úzkorozchodky a následně míříme po cykloroute 1007 pro změnu zase na východ. Chceme se mrknout do Rajchéřova, který dnes vlastně neexistuje, nicméně svého času tady chtěl jakýsi podnikavec z Rakouska vybudovat rekreační zařízení. Projíždíme dnes už osadami Artoleč a Mýtinky, ze kterých na nás vane konec světa. Zanedbanost je vidět na každém kroku, nicméně díky ní nevyrostla žádná monstra a z domů číší stará poctivost a fortel.
      Najít Rajchéřov byl docela problém. V Reflexu JXD vyfotil místo, které popsal jako onu zaniklou ves, leč okolní terén vypadá podstatně jinak a pan redaktor mi nevymluví, že si vyfotil úplně něco jiného a jinde. Ono krásné jezero nemůžeme za boha najít. Trochu bloudíme a dokonce se dostáváme až k hraniční závoře. Tak tudy ne, přátelé. Nakonec se vracíme stejnou cestou kolem dřevorubců, kteří jediní nás přesvědčují, že tady někdo dnes žije.
      Po cyklotrase 1007 pokračujeme dále do Starého Města pod Landštejnem. Nácestné osady Návary a Veclov nám také berou dech. A ten Budvar v hospodě? Čtyři desítky (prý), výčepní, která jako by vypadla s oka tenkrát tak populární Monice Lewinské. Nádherná pohoda, kterou si vychutnáváme plnými doušky - takových chvil je hodně málo!
      Další postup nám piva pěkně ztěžují. Jedeme do ostrého kopce, poáč Staré Město je skutečná Díra. K tomu ještě zjišťujeme, že telefonovat za jízdy je kravina. Nejbližší zastávkou se stal Rudolec. Poměrně rozsáhlá obec, ve které mají cool hospodu "Pohon" (torzo bývylého názvu Pohostinství se stal námětem na správný název tohoto pubu...) a kousek od něj Malou Hlubokou. Zámek se "velké" skutečně velmi podobá, leč osud jeho je mnohem horší. Kdoví, přežije-li do nového století. V Pohonu dáváme jen jednoho cestovního Budvara 12 za 11Kč (!!!), což nás docela mrzí, poáč se tady nesedí špatně. Jenže máme před sebou výšlap na Hohe Šutříček římská dvě. V okolí jsou skutečně dva a jde o nejvyšší vrcholy České Kanady.
      V Matějovcích nás chytla průtrž mračen: "Až táák!? To nebyla průtrž! To byl deštíček, rozumíš, dřevíčko!!!" Povídal Zipp. Každopádně čekáme, až to dřevíčko aspoň trochu povolí. Výšlap na Hohe Šutříček byl drsný a navíc vlastně zanikal s okolní krajinou. Těšilo nás, že zbytek cesty budeme jen a jen klesat. Dojíždíme z posledních sil do Albeře. Následná sprška pomáhá. Ale! ...KDE JE TO KOLENO!!!

- sobota -

... nakonec jsme se jej dočkali. Bylo obrovské a s bohatou oblohou, tak jak jej Zipp už přes týden objednal. Držka mi z něj řádně hořela a v noci se k ní přidal i bachor. Tůrky postel-vecko-postel atd. nebraly konce do rána. Při vstávání zjišťuji, že mi navíc někdo zřejmě nasral do huby, přičemž ani následný sušák nevěští nic dobrého. Snídáme velmi zvolna a stíháme udělat i údržbu našich kol předtím, než vyjedeme na cesty, což se nám podaří kolem jedenácté.

- okolo Třeboně -

      První naše kilometry opět míří na Novou Bystřici, kterou projedeme jako nic. Máme vítr v zádech. Po Zelené stezce dojíždíme na Peršlák, u kterého dáváme spočinout našim unaveným tělům. U jezera s čistou vodou je příjemná písčitá pláž a uprostřed vody je i pustý ostrov, o který se pokouším, abych záhy zjistil, že zase až tak pustý není, poáč je na něm spousta hovad, která mne vyhánějí. Po poledni vyrážíme novou cestou směrem na Staňkov. Tahle idylická místa jsou jako stvořená pro cyklistiku, čehož si je dnes vědomo už hodně lidí, které potkáváme. Značení cyklotrasy však i tady hapruje a tak se nechtěně ocitáme v jakési zapomenuté osadě u rybníka, odkud se musíme vracet o nějaký kilometr zpět. K tomu nám navíc končí mapa, takže ani nevíme jak a ocitáme se v Chlumu u Třeboně.
      Rekreační masomlejnek začíná pomalu fungovat. Dáváme žbrďolu a pivo v kiosku u jezera, což jsou už velmi nutné tekutiny. Odtud rádi ujíždíme ke státním hranicím po Cyklotrase 1014. Celní odbavení probíhá v poklidu, jen cesta oproti předpokladu nějak nechce klesat a má šotolinový charakter, za nějž by se nemusela u nás stydět i kdejaká důležitější cesta. Ani za Schlagem, kde už vjíždíme na asfalt, cesta stále neklesá a Zipp už něco naznačuje o nevyhlášené horské prémii.
      První větší obcí je Litschau, kde se cesta konečně srovnává. Je zde pěkné centrum (až na pumpu na konci náměstí) a příjemně vypadá i hospůdka s cedulí Guinness. Dnes ale nezastavíme a pokračujeme dále proti drsnému větru až do Leopoldsdorfu, ve kterém konečně měníme směr a tím se zmírňuje naše utrpení. Asi jsme měli jet kolem hranic. Snad jindy.
      "Doktore, piš, poáč se to dá číst!" Povídá Zipp mezitím, co jsme zasedli v Nové Bystřici ke stolu Krušovické pivnice. V Budvarce bylo bohužel plno. Dáváme plněnou šniclu respektive ploutvatou potvoru a k tomu každý dva přesycený piva. Po obědě naposledy sedáme na bejky a míříme k Osice na koupačku. Stíháme jen jedno kolo, poáč je poměrně pozdě a od vody vane chladný vítr. Po chvíli dojíždíme k Bobasovi a hned mizíme v našem pokoji číslo tři, kde jsme po spáchání hyenny naindulovaly svá připálená těla.
      Prý na chvíli jsme ulehli. Zipp šel počíst v mém Deníku, což je pro mne pokyn k usnutí. Po deváté hodině sestupujeme do pivnice (moc se mi nechce). Kromě smutečního piva mají dnes i světlou desítku a dvanáctku, které si docela rozumí s mou žáhou. Zipp si dal opékaného karcinogenního čůráka s třemi druhy hořčic zatímco já dopisuju. Zipp by kroutil. V hospodě je plno a hodně veselo. Chlápek s kytarou dobře rozjel atmosféru, čímž zavírám sešit, odkládám tužku a zakazuju dnes cokoli dopisovat.

- neděle -

Á, zastavili jsme v Jihlavě, tak můžu trochu psát: Spát jsme šli v sobotu před půlnocí. Bohatě vyspinkaní dorůžova vstáváme po deváté hodině a o hodinu později po snídani vyrážíme dnes směrem na východ. Já jsem už sbalen na cestu, poáč do Albeře se už vracet nebudu.

- Slavonice, Kunžak -

      Jede TO samo! Máme sice trochu protivítr, ale je nádherně. U Kláštera II. odbočujeme doprava na cyklotrasu 1006, čímž objevujeme další skvělou cestu do Starého Města. Hluboký les a na místní poměry kvalitní asfalt, po kterém fičíme přes nádherný Filipov, ve kterém nás šokuje stará kaple přestavěná na chatu. Do Starého Města opět padáme. Jak jinak. Na silnici za obcí se zdržujeme u místa, kde podle mne ztratila LeV loni želvičku. Hledání je beznadějné.
      Na kopci nad Městem měníme číslo cyklotrasy za 1003, po které míříme k Dreiseitlovi, tedy rozmezí. Cesta nejprve stoupala na vrchol kopce, aby pak klesala tak intezivně, že jsme Trojmezí málem přejeli. Hraniční kámen krásně vymezuje Moravu, Čechy a Rakousko. Pochopitelně posíláme mesáž Fünfovi, aby věděl, že na něj myslíme. Další cesta po signálce má místy úseky bez asfaltu a je ukončena padákem do Maříže, který se stal rekreační osadou s nádherně renovovanýmy domy. Ještě chvíli jsme z něj bušili, abychom se dostali k mé srdcové záležitosti - Slavonicím.
      Sluníčko a vedro. Stojíme na náměstí a zatímco já se kochám krásou renesančních domů, Zipp hledá želvičku tady. Domnívá se, že právě někde kolem lavičky došlo ke ztrátě a tak probírá velké květináče, dlažbu i okolní auta. Marná snaha. I Guinnesse u Sklepáků překvapivě odmítá a tak jedeme dále k Pfafenschlagu, což je vesnice, která stačila zaniknout za hustiských válek. Cesta stále stoupá a my cítíme, že se opět blížíme k Hohe Kamenu a k vesnici Stálkov. Vítr nám pomáhá. Za Matějovcem odbočujeme na nijak značenou cestu, která se nachází v nejvyšší partii České Kanady. Hustým lesem dostoupáme na rozcestí z modrou značkou, kde musíme odbočit poměrně nelogicky doprava. Chybí jakékoli cedule a nemít mapu, tak fakt nevím.
      Na křižovatce cest mezi Kunžakem a Terezínem potkáváme dva Pejhřymováky, kterým radíme cestu a zanedlouho je opět potkáváme v hospodě U Jana v Kunžaku, kam jsme dojeli během chvilky, poáč cesta padala šusem. S Pejhřymovákama při obědě vykládáme. Jsou trochu starší než my a právě u nich si uvědomuji, že bych časem měl už také při jízdě na kole přestat bumbat pivo. O půl druhé odpoledne se loučíme pozdravem "Hodně kopců!" a jedeme dále. Kozel sedl do nohou a vítr, potvora, se otočil. Začíná vycházet i předpověď počasí a azůro mizí. To už jedeme přes Střížovice.
      Čas nás (hlavně mne) tlačí. Koupačka u Ratmírovského rybníka byla blesková a o nějakém slunění nemůže být ani řeči. Navíc se zatáhlo a vítr dělá zimu. Přes Blažejov míříme na Jindřichův Hradec. Několikrát křížíme železničku a máme dokonce štěstí i na vláček. Za Blažejovem jsme minuli správnou odbočku a tak jsme se ocitli na rušné silnici I/23. Vrátit se z časových důvodů nedalo a tak dojíždíme po ní do města kolem Vajgaru. Novou pěší zónou jedeme na Horní náměstí. Nějak jsme nestihli nikde slušně pojíst a tak se poslední záchranou stává bufet U nádraží. Dávám zavděk polévce a guláši.
      Po chvíli už odcházíme na nádraží. Na nástupišti je plno a já chytám depresi z dlouhé cesty. Těžce závidím Zippovi návrat k Bobasovi. Loučíme se a v 15:20 opouští můj vlak R661 Rožmberk bránu do České Kanady. Cesta byla skutečně šílená. Čtyři návalové vlny (Jihlava, Třebíč - tam se krutě bouřilo, Brno a Přerov) jsem tak tak ustál. Jediné co mne těšilo byl fakt, že jsem ujel škaredému počasí. V Ótravě bylo příjemně teplo. Ve vlaku jsem si i zameditoval sám o sobě, poáč cítím, že můj život je jakýsi nenaplněný. Bude třeba najít nějakou ženskou. Jenže áááách jóóó, jak já jsem línej! Něco mi říká, že na tenhle víkend budeme dlouho vzpomínat.

-md- 13.02.02