Akce roku 2011

Náš diář

Pištachat na Čeladné v noci z 24. na 26. dubna kdesi v roce 2009

      Mimořádně pěkný víkend nezačínám ani v Oldřichovicích, ani na Čeladné, ale ještě kousek vedle v Kopřivnici, kam mne pozval Jura Pivko: "Popijeme, zasteakujeme, koukneme na hokej a pak uvidíme," zněla jednoduše pozvánka a já dlouho neváhal. Než jsem do Kopru dojel, zastavil jsem se totálně žížnivý (Hospody po cestě stále žijí zimním spánkem. Co, sakra, děláte?) ještě ve Štramberku na Trubače, poáč nezastavit se, bylo by trestuhodné. Až později jsem se spustil z valašsého Betléma směrem dolů. Jura to má fajn. Jede kousek z kopce a za chvilku je doma. Tam mne už čekala celá tříčlenná rodinka...

      Jak večer Jura naplánoval, tak jej i naplnil. S přibývající tmou se tady pod horami nějak moc rychle ochlazuje a kolem desáté nás už zima definitivně vyhnala ze zahrady do domu. Bylo fajn.
      Druhého dne jsme byli předběžně s Kufberkem domluveni, že se potkáme na nádraží v Čeladné, odkud se pokusíme společně najít cestu na Pištachat. Začátek mého putování byl zcela zřejmý. Původní myšlenku vystoupat na Velký Javorník jsem opustil a začal za Koprem přes Vlčovice stoupat na Mniší. Úzká cesta, kterou notoricky znám z opačné strany se mi postavila pořádně do cesty a každý metr jsem si musel pořádně vychutnat. Nejen však každý metr. teprve nyní koukám, jak parádní kus přírody jsem vždycky ignoroval: strmé srázy, lesy, samoty podle Komárka a nad tím vším nádherné homole kopců poseté čerstvou zelenou barvou. Hotová kochajda za pět set! Vida, i kopec nakonec nebyl tak drsný, jak se dole zdál.
      Zhoupnutím přes Měrkovice, kdy se po mé levici tyčí majestátní hrad Hukvaldy a krásy Beskyd neutuchají, je to jen kousek do Kozlovic. Respektive do areálu na Fojtství. Ano, jeden z dalších Šmíra-pivovarů v Beskydech. Tentokrát nespočívám pod klenutým stropem jeho bývalé stodoly, kde se restaurace nachází, ale jako ideální se mi s Vojvodou v ruce jeví lavička na zápraží před muzeem. Ano, tady to půjde:-) Spočnout bylo třeba, poáč Kufberek se ozval, že přecenil nám své síly a přijede na Čeladnou o hodinu později. Reviduji své plány, koukám na majestátnou Skalku a je rozhodnuto: další zastávkou bude Ondřejník! Netuším, jak jsem si zavařil.
      Kopec už znám téměř dokonale, prvních šest kilometrů na průjezdu Kozlovicemi je asi nejvíce zničujících. Pak se silnička začne zahryzávat do masivu Ondřejníku a je ve stínu stromů lépe. I tak už nedočkavě vyhlížím sedlo nad známou výletní restaurací a po deseti drsných kilometrech se mi ho dostává. Už si pomalu vysnívám orosené pivo, které dostanu v hladovém okénku a budu se kochat výhledem na Slezské Beskydy. Po kilometru parádního sešupu se můj sen hatí. Lidí jako malých sviní všude kolem, zavazejících dětí jakbysmet a k tomu dvacetimetrová fronta právě u zmíněného hladového okénka. Ano, je po pivu. Ani nezastavuji a pokračuji dále. Kam? No přece traverzou k Čeladné.
      Počátek cesty, kdy jsem si chtěl užít sjezd, vzal vinou davů za své. Ještě mraky zavazejících pejskařů a teprve po nějakých dvou kilometrech klid. Výhledy vnímám jen po očku, už se dostavuje pivní deficit. Na čeladenské nádraží přijíždím akorát. Přejezdem prosvištím a už začínají cinkat výstražníky. Za malou chvíli přijíždí Kufberek a nalézáme se navzájem hned v "nádražce." Malinko povyrostla, jak oba koukáme a začínáme probírat včerejší akci, které jsem se nezúčastnil.
      Posilněni snad po hodině získáváme odvahu a vyrážíme na hodinový výšlap do kopce. Pištachat se nachází kdesi pod Smrčkem a cestu pod stejnojmennou hospodu si vybavuji. Nemýlil jsem se. Jsou místa, kdy i horské kolo nestíhá a nezbývá než pokračovat po svých. Rozhodující křižovatku s kouřovými signály míjím a docházím až k hospodě, odkud volám, že jsem Pištachat zřejmě minul. Nemýlil jsem se a vrátil se zpátky. Ano, teď už je tahle rozpustilá banda skutečně slyšet! A kde jsem nechal Kufberka? Přišla na něj náhlá příhoda a měl tak výhodu, že do hospody se podíval až cestou s ostatními:-)
      Po nezbytném uvítacím výboru jsme na Pištachatu dlouze nepobyli a celá sestava se vydala do hospody Pod Smrčkem. Tohle místo má svého ducha (genius Locky...), navíc dobré pivo, výborné venkovní posezení, takže není divu, že jsme se tady přece jen chvilku zdrželi. Šest kol? Sedm kol? Kdo by to dneska počítal. Většina odešla ještě před setměním, v několika málo exemplářích jsme zůstali až do hokeje, Vlado získal pár nových kamarádek (kamarád žádný naštěstí za ohradou nebyl) a nakonec troštičku rozladění odcházíme zpátky na Pištachat. Hlad je nejlepší kuchař a jsou tam steaky!
      Chyba lávky. Kamarádi se projevili jako převlečené svině a zbyli na nás akorát tak utopenci. Věřte, že i ty lze v nouzi největší upéct na ohni...
      Zbytek večera mi zůstal zhruba ve stejném mlžném oparu, jako hokej na plazmě umístěné hned vedle venkovního "krbu." Proto jsem ráno bedlivě naslouchal mlžným vzpomínkám ostatních a začal nenápadně skládat finiš včerejšího večera. Z bohulibé činnosti, která zřejmě zaměstnávala nejen mne, ale i ostatní mne však vytrhl Pišta svým konstatováním: "... to máme osm lidí, sedmnáct nocí," což vyděsilo především Lockaye, který prohlásil, že nejenže tolik dovolené předem neohlásil, ale ani by ji nedostal. Placení v eurech a korunách pak zaměstnalo Pištu na celé dopoledne. Obzvláště, když někdo začal platit současně v obou měnách a přidával k tomu nějaké flaškovné, viď Mates:-)
      Po nezbytných kávičkách se postupně začali rozjíždět jednotlivé posádky. Přesvědčit Milaje, že do Blavy je to nejblíže přes žilinu, nebylo pro Vlada velký problém. Mnohem větším problémem se jevilo nastartování auta dotyčného, poáč "Víkend s rádiem" se jednoznačně podepsal na stavu baterky. Ještěže neodjížděl poslední. Tím jsem byl já. Přiznám se, vůbec se mi nechtělo. Pišta tohle místo vychytal, respektive měl obrovské štěstí. Ten klid, pohoda, hory všude kolem, hospoda blízko. Co více by jeden o víkendu potřeboval?
      Na zbytek dne jsem si naordinoval odpočinkovou trasu. Nejprve přes Ostravici a přilehlé peřeje, kde jsem poprvé zalitoval, že jsem nevzal pořádný foťák. Světlo na focení bylo přímo parádní, stejně jako Vojvoda později v Letohrádku ve Frýdlantě. Škoda, že už tady nemají svůj vlastní speciál. Cestou městem jsem se samozřejmě nezapomněl kouknout po opevněném areálu ČD, z něhož mi bylo docela smutno. Náladu mi spravila až příroda při přejezdu do Kozlovic (vlastně jsem objel elegantně celý Ondřejník) a následné Hukvaldské pivo v Dolním Sklenově. Parádní konec povedeného víkendu.

Přátelé, vzhledem k totální destrukci dnes již bývalého opevněného areálu ČD ve Frýdlantě a náhodné - řekněme hodně povedené! - koupi Pištachatu na Čeladné, kde naprosto dokonale funguje Génius Locky, si myslím, že natrvalo vznikl vynikající časoprostor, kde může docházet k pravidelnému splynutí našich duší. Nejenže Oldřichovický dejchánek zřejmě našel svou trvalou základnu, ale (mohu-li si vůbec troufnout toto napsat) doufám, že i pro Freedland vzniklo dokonalé místo, které dokonce předčí původní opevněný areál ČD. Bude-li samozřejmě Pišta souhlasit.

medvěd:-)

... tradiční podzimní Oldřichovický dejchánek 2010 ...

v noci ze 7. na 9. května 2010
15. rok promokavých inženýrů

      Když jsem vloni odjížděl z Pištachatu na Čeladné, který se stal novým zázemím pro tradiční podzimní Oldřichovické dejchánky, zaplesal jsem, že Pišta se ctí převzal prapor Freedlandů a spojil dvě původně samostatné akce v jednu. Letos bych téměř řekl, že Freedland se vrátil! Dokonce do svých dřevních dob, kdy na něj jezdila obskurní partička víceméně inženýrů, za plotem Opevněného areálu na ně troubil vlak a oni při udivených pohledech cestujících všichni přítomní po svém zaslouženě oddechovali. Tady, na zastávce ve Velkých Karlovicích jsem zažil dokonalé dejá-vu. Stejná partička, stejné množství aut na přeplněné zahradě, návrat ztraceného syna EquiVajlenta a dobrá nálada byly oněmi vodítky, které mi přivodili onen báječný stav. Jen hladomor v Somálsku stále nemůžeme za žádnou cenu rozlousknout, byť snahu jsme jako vždy měli velkou...

      Na Dejchánek jsem se chystal tradičně s Kufberkem. Jenže v pátek před víkendem se mu pod zubem (považte!) udělal Vaček, se kterým v sobotu před odjezdem spěchal na ambulanci, kde mu k nevelké radosti Vačka nejen nevytáhli, ale přidali jakýsi drén, jenž mu nejen znemožnil požívat cokoli, natož alkoholické nápoje, ale také se mu obtížně otvírala huba. A jak se chcete neustále vyjadřovat v tak vybrané společnosti, kde navíc každého zajímá váš názor? Nerad celou akci musel Kufberek odpískat a protože já se rozhodně necítil povinován k tomu, abych tak dlouhou cestu absolvoval s pomocí prostředků hromadné popravy, osedlal jsem svého oře a i s vidinou možných komplikací v podobě dešťových kapek vyrazil vstříct Beskydům.
      Co vám budu vykládat. Natěšení a radost s jakou po nějaké době shlédnu ony profláklé xichty mne hnala do kopců naprosto spolehlivě. V Kozlovicích, kde mne předjížděl původně zamýšlený autobus jsem zastavil poprvé, poáč 30km je dost na první technickou a také zdejší pivovar minout nikdy nemohu. Když jsem pak za hodinu zjistil, že jsem návštěvou restaurantu elegantně přečkal první bouřku, má radost byla o to větší. Samého mne překvapilo, jak pohodová je cesta dále na Frenštát a lehkost šlapání do pedálů mne přešla až ve svahu pod Pustevnami. Knížecí cesta, kterou používají jen cyklisté, pěší a koloběžkáři, už není tím parádním asfaltíkem, který jsem znal. Přišlo mi, že se dokonce cesta tak nějak podezřele zůžila. Jenže pořád je to ten starý drsný krpál, jenž pořádně prověřil mé svaly na nohách: "Kua, kde je má dávná fyzička!!!"
      Těžké temné nacucané mraky a mraky lidí mne přivítali na Pustevnách. "Tady se asi mic nezdržím," říkám si v duchu, vystřílím pár fotek Maměnky, Libušína a zvoničky a raději jedu vstříct Skalíkově louce. Chata však stojí malinko jinde než jsem podle svých matných vzpomínek čekal a tak jsem se silničním ořem přečkal to nejhorší pod stromem: "Kde jsou moje blatníky!!!?"
      Zatímco první část zkopce, tu nejprudší si rozhodně neužívám a vzpomínám na tatínka v Obecné škole, v druhé části kousek nad Prostřední Bečvou pro změnu osychám a jsem rád, že se viditelně oteplilo. Kývalka mne k občerstvení neláká, obskurní hotel Bečva tamtéž také ne a tak mířím k návsi v Hutisku-Solanci. Jaké je mé překvapení, že zde se nic nezměnilo ani za posledních patnáct, možná dvacet let, co jsem tady nebyl! Dokonce i hospoda na růžku se svými zaplivanými dveřmi vypadá stejně jako v mých vzpomínkách...
      Stoupám dále a uprostřed osady Huti mi zřejmě definitivně odešly nohy. Kam? Naštěstí do nedaleké hospůdky se zahrádkou, kde se se mnou dává do řeči jakýsi místní starý loudala (to podle rychlostí pití piva:-)) sršící vtipem a já jsem rád, že jsem na Valachách. Je tady vážně fájně a milo. Nohy se malinko srovnají po dvou pivech a já se odhodlávám ke zdolání posledních čtyř kilometrů. Uf, to byla darda...
      Na Soláni jsou vidět cizí (evropské) peníze a docela dost lidí, takže já neváhám a raději (a taky pořádně natěšen) mířím do Velkých Karlovic: "Je to hned u zastávky, to nemůžeš minout!" Kufberek měl pravdu. Dokonalá kopie Opevněného areálu svou polohou, neskutečným komfortem pak chata Freedlandské pařeniště zcela stírá. Jo, tady to půjde! A koukám, že jsem přijel akorát tak, kdy se většina přítomných rozhodla přejít z části dne A do části B, což také většina po vítačce provedla. Hlavní pachatel (totiž Pišta) se se mnou dokonce znovu přivítal i v části B, jak se na velkého organizéra sluší a patří.
      Mariášek, plky a siesta vládly okolí chaty až do večera, kdy se povážlivě začaly krátit zásoby. Nápad na večeři byl výtečný a uskutečnit jej v nedaleké hospodě také. Divíte se, že za chvíli byla hospoda naše? Jídlo se nedalo sníst (Medvědův řízek přece...), pití nebylo pak kam dávat (ale jo, jasan...:-)) a nakonec ještě rozlučková půlka s obsluhou. Podruhé a rozhodně ne naposled jsem učarován zdejší pohostinností. A taky lácí, to jen btw...
      Sladké mámení? Kdepak v hospodě! Až zase zpět v areálu společně s našimi a Helenčinými (ano, Vondráčková...) sborovými zpěvy: "Šůba, důba, důba. Žuch!!!" Zodpovědní řidičové postupně odcházeli, Pišta se občas schrupnul, ale nakonec do svítání noci dotáhl se mnou vítěznou štafetu. Jen ten hladomor v Somálsku jsme stále nevyřešili...:-)
      Ráno stojím na zápraží jako děda Komárek a koukám na to boží dopuštění: "Tak dneska to rozhodně nepůjde!" Pišta se mne snaží sice přemluvit k řízení, ale na to vážně nemám. Ostatní postupně odjíždějí a i my kolem poledne voláme paní domácí, že chata je víceméně připravena k předání: "Nepůjdete ke mně na kafe? Však nemusíte nikam dneska jezdit. Manžel je v práci, nebojte!" Do třetice a naposledy mne udivuje otevřené srdce zdejších lidí...:-)

      Jestli jsem byl ve Velkých Karlovicích něčím obrovsky překvapen, byli to domorodci. Zdejší Valaši snad všichni pracují v turistickém ruchu. V chudém kraji se není čemu divit. Co však překvapí, je entuziasmus, s jakým se do podnikání pouštějí. Začalo to večer v hospodě, ve které nám bylo tak dobře, pokračovalo při vyúčtování s paní domácí a nakonec jsem doma neváhal a snažil se něco najít na síti. Překvapilo mne, že Velké Karlovice jsou na internetu jako doma! Každý si tady dokáže určitě najít něco pro sebe. Tahle obec má v sobě velký potenciál a já doufám, že každý bude stejně spokojen se zdejším pobytem jako já:-)

      Veselou cestou na Bumbálku (kam jinam, v tom stavu...) míjíme svah, kde se cyklisti nechávají tahat vlekem do kopce a všichni věrně připomínají bahnivou kouli s nepříliš identifikovatelnými čísly. Pretekári...
      Cestou jsme se nakonec ostře dodrncali k přehradní hrázi Šance, kam jsme nemohli nezavítat. Pišta chvíli uvažoval nad parakotoulem, který nám včera tak sliboval a já zase nad tím, že odtud je to vlastně až domů z kopce. Rozloučili jsme se, jak se sluší a patří a naše cesty se rozdělily. Cinkání prázdných lahváčů při prudké změně směru mi však bude znít ještě chvíli v uších:-)
      Stejně jako z minulého Dejchánku, i dnes jsem se musel zastavit na ostravických Peřejích. Trochu spočnout, trochu pofotit. Další část cesty jsem dal už jedním vrzem a užuž jsem se viděl doma ve vaně.

Díky moc všem za skvělý víkend!
medvěd:-)

t.p.O.dejchánek 2011

... a proč nezačít u kruháče? Za prvé tady vloni nebyl, za druhé letos vlastně taky ne, poáč ve stavu totální rozestavěnosti, a pak si budeme pamatovat, že to byl ten rok, kdy tady kruháč byl/nebyl, vlaky za dveřma do kůlny nezastavovaly a Myšpulín nám snad raději ani nepředváděl, jak rozumí spouštěcím obvodům na přejedu. Inu, vítejte na tradičním podzimním Oldřichovickém dejchánku, který podruhé za sebou zavítal na stejné místo. Génius Locky fungoval i bez vlaků a Pišta zvládl roli organizátora na jedničku s hvězdičkou, byť se mu pokusil Kufberek (částečně úspěšně) vnést lichým počtem nocí do účetnictví chaos. Neospravedlnitelné vlastně bylo jen to, že sčot požadoval po Pištovi po ránu. A to se nedělá!

      Takže kruháč: Kufberek mne předběhl jen o chvíli a seděl v hospodě u muzea. Samozřejmě se mi dovnitř moc nechtělo, ale aspoň jsem se pokusil rezervovat trapný zbytek na večerní match. Až později se ukáže, že zbytečně. Vytáhli jsme se na zahrádku před hospodou. Slunce mi dává sílu a navíc naději, že se přece jen nenajde jediný necitlivý kokt, který by minul Kaberle bez povšimnutí. Nejezdící vlaky jsou takřka jistotou, že odjinud než od kruháče nelze útok očekávat. Na kruháči se odehrává spousta taškařic. Někteří jej berou suverénně zleva, jiní hledají příkazovou značku 17b "Konec kruhového objezdu." Vítejte v Karlovicích!
      Pišta splnil, co slíbil a přijel první. Dříve než dva O(s)travaci, takže jej vyzýváme dobrovolně k opuštění opevněného areálu a příchodu k nám. Vězte, dalo to práci:-)))
      Pořadí účastníků zájezdu nemá smysl řešit. Kór při mé řidké paměti. Nicméně, pokud si aspoň majinko pamatuji, s výjimkou animátorů Mišpula s Lockayem neměl nikdo jiný nás potkat. Jednoduše nás Pišta přesvědčil, že chlastu je mnoho a: "Co kdyby nás tu někdo přehlíd!" Skoro bych to vyloučil, ale nešť, vracíme se na základnu...:-)
      ... a v podstatě stačilo pár vítacích delegací, zopár přijezšivších, EquiValjent v roli Šatana a záchrana v podobě hokeje, ze kterého jsem měl hodně rozpačité dojmy. Urpuťáci proti urpuťákům. Pohled na marnou snahu chyběl a ani ftip s Fleischmannem nefungoval, byť si letos Matěs vyhlédl Frolíka. Deprase ze zážitku se dala snad jedině přepít, takže mister dýdžej Mišpul se svým strojem, jenž dokázal mp3 přehrávat jen ve speciálním formátu (že by výsledek vývoje?), nás občas dokázal roztančit. Divné bylo snad jen to, že pánská část ansámblu okupovala okolí DJ, zatímco dámy úspěšně obsadily kuchyň. Ani Medvídek nevyvolal příslušnou eufórii, takže nakonec se zbytek vyčírku uskutečnil jenom v kuchyni. Nebo mi to splývá? Díky za popravu:-)

Jó, to sobota, to byl úplně jinej Dejchánek! Zažili jsme několik netradičních věcí. Především se z Pišty stal skokan roku. Stal se prvním, který dokázal přežít den A, prospat se do dne B a ve finále se sám zodpovědně nechat uspat do dne C. Tohle v historii našich akcí ještě nebylo zaznamenáno! Také jsme se málem koupali (to byl Pišta někde mezi dnem A a B...), což se nakonec s úspěchem podařilo na onom veřejném koupališti ukecat na neděli, a tím vlastně na někdy příště. Na Dejchánku jsme byli i velmi sportovní. Podoledne začalo malým hráškem (proběhl dokonce i pokus u novou malou sedmu, jenže její hodnota byla tak trapná, že se neujala...), vše pokračovalo tu dobrým, tu špatným, tu brýlatým pokusem o pokerface, zatímco jiní objevili kouzlo petingu. Dámy se věnovaly čtení o předchozích zápiších o akcích a drbům (myšleno samozřejmě dobře!), aby nakonec samy (!!!) vyrazily na výlet do přilehlého údolí. Nelze se divit, že děvčata značně vyhládla a cestu do hospody si musely najít samy. Pánská část se stále se zaujetím sobě vlastním věnovala hraní. V hospodě, kam se jako jediné vetřely s úspěchem naše dámy, jsme neměli šanci se vejít. Trapná část pánského ansámblu se z opevněného areálu ke gáblíku nechala odvézt autem, které si původně přijelo pouze pro Doktora. Méně drzejší (a nutno říct, že výrazně menší) skupina je došla a již společně jsme šli vyžrat místní picérku (což mi připomíná: pamatujete na CRC počítač vloni???). S úspěchem. To už dámská část šla zpět na základnu a pánové se tak nějak roztřásli do povícero podskupin. Cosi se odebralo na bazén (bez úspěchu), cosi nazpátek (bez úspěchu), abychom se (úspěšně) shledali až večer u tepla rodinného krbu. Sladké mámení (právě jsem podvědomě zaznamenal, že Doktor už nény...), krásně krvavý západ slunce, pařba, fotky kostel (i uvnitř), ženy, zpěv a víno. Každý podle svých možností, každý podle svých potřeb. S dovolením si dovolím celý ten večer od pátku do neděli roztřídit podle zachycených okamžiků. Především proto, že foťák byl vyjímečně milostivý a také proto, že (podle téhož) byla sobota mimořádně sportovní. A vo tom to je!

      Sobotní večer jsem pod náporem únavy opustil již kdesi před půlnocí. V osiřelé "trojce" jsem seznal, že Doktor s Kufberkem jsou už vážně pryč. Občasné probuzení mi přinesl oknem přicházející hukot z venku. To když zodpovědní řidiči cítili kromě potřeby rozboru psychológie hry Macháček dát průchod plynům až do plic. Samozřejmě nešlo popustit nepřetržitému proudu píčovin a já se přistihl, že přesně takhle se směju náhlému vtipu při televizním Silvestru. Teda když se náhodou vzbudím:-)

VELKÉ KARLOVICE - Podťaté - Leskové - sedlo U Tabulí - Bumbálka - Třeštík - Hlavatá - Mezivodí - údolí Lučovce - sedlo Lhotská - Kociánka - Podolánky - údolí Čeladenky - Čeladná - Opálená - traverza Ondřejníku - hájovna - Kozlovice - mlýn - Dolní Sklenov - Rychaltice - Fryčovice - Brušperk - Stará Ves nad Ondřejnicí - Krmelín - Palések - U Matěje Stará Bělá: CZE-USA 4:0, 94km

      Ráno nezačalo vůbec dobře. Mračna, že by se dala krájet (a možná ještě dál...:-)), jasně definovatelné šustění stromů pod náporem deště. Po roce dejá-vu a mé chmury, že snad budu muset k přesunu použít opět Pištakáru. Dámy jsem svým brzkým budíčkem překvapil a i já jsem musel konstatovat, že i s přihlédnutím k fatálním podmínkám propařené noci z pátku na neděli jsem superlativně disponován. Kolem deváté hodiny se začaly vylupovat postupně i ostatní známé xichty. Tu s větším, tu s menším úspěchem. Překvapivé bylo, že do role řidičů se dobrovolně vůbec nikdo nehnal...
      Devátá hodina rozhodla. Vítr sice neustával, ale kapky stejně jako hutná mračna z okolí pařeniště valem mizeli. Seznal jsem, že původní plán netřeba měnit a mohu směle vyrazit bez jasné představy trasy směrem k Ostravě. Nezbytná rozlučková sekvence proběhla naštěstí rychle. I tak mne již třetím rokem zdraví Mišpulín obvyklým: "Tak nazdar, pane kolego. Aspoň prozatím":-) Naposled mávám a mířím dolů ke kruháči.

16.5.2011
md:-)