Ve čtvrtek na viděnou se těší medvěd:-)

kratce

Spadli jste, pánové

Zlín, 8.2.2010. Článek o kousek níže rozhorlil pár Stehlíků a spol k polemikám v našem chatu. Já byl zklamán z konání pánů šéfů zlínského mančaftu. Důvod? Pro mne naprosto nepochopitelné zpochybnění verdiktu trestné komise. Pánové, pročpak to? Že je Sparta státem ve státě je známá věc a byli jste to právě vy, kdo je donutil ke zkratům a následným trapným brekotům na nespravedlnost světa. Jenže tím, co jste vyvedli posléze, jste se dostali na úroveň Sparty. Bohužel...
      Na včerejší zápas s Kometou jsem se těšil. Nejenom, že jsem se potkal s mnoha kamarády a zcela náhodou stačil dokonce hodit do stresu jistého Béďu, ale také jsem byl zvědav na brněnský kotel. Návoz pěti autobusů dával tušit, že podpora hostů bude veliká a v hospodě Na Novestě jsem si připadal spíše jako kdesi v Brně. Nuda? Kdepak! Podruhé v sezóně (a opět s Kometou) vyprodaná Čajkárna. Nevím, zda se podařilo vytvořit iluzi žlutého pekla, ale ani kotel zrovna nepřebýval touhle barvou. Co naopak překvapilo, bylo množství bílomodrých dresů rozprostřených nejen v jejich sektoru, ale v podstatě kdekoli. Diváci ve skyboxech a kolem si museli užívat tuhle velmi netradiční šou, protože se sešly dva nejvýraznější kotle.
      Myslíte, že došlo k potyčkám. Ani mezi mantinely, ani za nimi. Prostě jen pořádné fandění. Škoda jen, že hra neodpovídala naší kvalitě, pane Venero. Ano, utrpěli jsme vítězství, ale nesouhlasím, že jsme smrkli na super hokej. Hlavně ve třetí třetině nás až přespříliš nad okatou hrou bolely oči. Nejste v tom sami, i můj jinak oblíbený Minář předvedl velmi tristní výkon...

Železná Sparta??? Spíš téměř nepatrný dým nad hrncem

      Nosit dříví do lesa by bylo tady psát, že jsem fandou Zlína. Stejně jako, že příjezd Sparťanů na Moravu vyvolává negativní asociace. Není čemu se divit, poáč tenhle klub parazití na cizích. Nic víc.
      Pardon, zapomněl jsem na jejich ušlechtilé "ego" a povyšování nad zbytkem světa. Prý železná Sparta!? Kýčovité reklamy na tisíce let zašlou slávu v Tesla (technicky-slabá, zapomněli snad?) působí na ne-Sparťana směšně. Tohle jim někdo vážně žere a bije se v prsa: "SPARTA!!!!!" Aspoň, že své sparťanské fandění Zipp myslel nevážně:-)
      Včera železní panáčci krutě narazili ve Zlíně. Nejprve rychlou prohrou 3:0 během pár minut, posléze potřebou ukázat těmhle narcisům, že nejsou ani tak železní, jako hlinění. Panáčci se dokonce rozbrečeli a začali žalovat. Bříza alias Brekoun č.3 (sorry, Břízo, našli se podobní dva už před tebou...) podal stížnost. Prý byl Zlín více železný než Sparta. Karamba! Jeho skvadra místo hrdinného boje do konce udělala ze třetí třetiny golfovou záležitost. Nebo-li: Flákáme se, jak je zvykem, tentokrát však veřejně.
      O co šlo? O báječný zápas, kde jsem bohužel vinou emcy být nemohl. Slušně zaplněná Čajkárna, atmoška a napětí, kterou tak mám rád. Kdo tam nebyl, nemůže pochopit. Famózní začátek (hliněná Sparta malinko podcenila úvod) a bylo z toho výše zmíněné vedení. Že se pak tři minuty hrálo a následovala mela? No a co? Narcisové si o nářez se svým chrastícím železem nic jiného nezasloužili. Zbyla jen hromada šrotu a nejdelší zápas v normálním hracím čase. 4:1. Jediné, co mi v obýváku chybělo, byly ty Břízovy slzy, mexické vlny (kua, začaly ve třetí minutě poslední třetiny!) a nezbytná vůně slivovice všude kolem...
P.S.: Až s denním odstupem nám vychladly hlavy a znovu jsem si dal dohromady prapříčinu všeho. Vlachův faul že vše způsobil? Kdepak! Mrzké vlachovo zmasakrování třemi Železnými vedoucí k vykloubení právě jeho ramene. Tohle vyvovalo potřebu pomsty a patřičnou odvetu. Pánové, zrezivělí Sparťané, berte na vědomí, že nasrat Valachy není tak úplně košér. Valašky (po slovensky - palice) pak jenom lítají a vy si uvěmomíte aspoň, že Česko není Sparta. A trest v počtu minut a hráčů? Nic proti, tohle by jinak nevyřešil ani repre rozhodčí. Vše o.k.

Nikdy nekončící škola focení

      Fotoškola bývává mnohdy drsnější než by se zdálo. Nápad začít fotit byl fantastický a dnes mne mrzí, že mne to napadlo až před šesti léty. Vlastně z nouze, poáč se stále nedostávalo fotek na web. Situace je dneska zcela jiná. Co se za těch šest let změnilo? Naučil jsem se vnímat svět zcela jinak než předtím. Nejprve jsem byl omámem jeho mohutností, kterou v podstatě bez degradace do nicotnosti nelze nijak zaznamenat, byť metod je dneska spousta. Dnes vnímám více detaily, barvy a marně se snažím pochopit, kdy a jaké světlo mi slunce udělá, co vykouzlí na obloze mraky. Vše je otázkou někdy krásné, jindy kruté náhody. Tak jako druhého února, kdy jsem fotil vlastně jenom hodinu a půl. Slunce pomalu padalo k obzoru a kousek nad ním definitivně zmizelo v mracích. Aspoň jsem si to myslel. Jenže jsem kus popošel, mraky se pohnuly a najednou se nad obzorem objevila škvírka, kterou se na pár okamžiků slunce znovu dralo na svět. Šlo o minuty a foťák byl připraven. Ne tak jeho baterie a tak když už jsem si našel jedno skvělé místečko, kde si slunce jakoby muselo proklestit cestu skrz větve ven, nahlásil foťák Battery empty. Šlak mě mohl trefit! Zrovna teď! No nic, nebylo mi souzeno a tak jen jako vzpomínku jsem vytáhl mobil a ze zoufaltsví střelil. Výsledek nic moc a já si aspoň zapamatuji, že elektronický svět je značně vrtkavý a na šťávě velmi závislý...

letem lednem

      Ladovská zima? Ale kdepak! To jen U Muzea napadlo sedmnáct centimetrů a všechny televize mají právě tento nešťastně známý prostor za pupek světa. My za pupek světa už dlouho považujeme Pecku a není divu, že právě tady začal první kulatý rok nového tisíciletí. Na dlouhé oslavy nebyl čas (a vlastně ani chuť:-)), takže jsme bouchli jedny rychlé špunty a v jednu se shlédnutou Českou sodou (pamatuje Škoda Henlein nebo prací prášek Árijec???) hybaj spinkat! Proč? Inu, lyže. Začátek roku, jak má být!

      No jasan, tušíte srávně, že jsme na začátku ledna na Pecka lyžáku ve Špindlu. Ve Špindlu v zimě jsem premiérově. Na Medvědíně. Chápete to? Zrovna já? A tak si užíváme jak panorámata, tak mlhu, sníh, břečku, ledovec, déšť, kosu jako z nosa a Charlie pak navíc zachytl drápkem uprostřed sjezdovky U Zubra. Jak tak všichni teď začátkem února kolem koukáme, podle všeho úspěšně a hlavně velmi spokojeně. A vo tom to je!
      Nedivte se, že poté, co jsem vyzkoušel Dýňašťáry a krátké Listí, absolutně se mi z Pecka lyžáku ve Špindlu nechtělo. Start do pracovního roku byl drsný a pohoda a klídek mne dobíjeli celý týden. Marně vzpomínám, kdy jsem byl i přes fatální situaci, do které jsem se logicky po návratu dostal, jsem byl tak superlativně disponován. Všechno bylo rázem mnohem lehčí.
      Po odkrouceném detox-emcy-týdnu jsem se pustil do běžkování. Ladovskou zimu přece jen úspěšně připomíná množství sněhu a hlavně jeho absolutní výdrž. Netuším, zda vydrží jako před čtyřmi (třemi?) lety až do dubna i před naším barákem, nicméně teď mi nebrání nasadit ski hned na prahu a vyrážet pohodlně směrem k lesu Bělskému. Tréninkový závar vrcholí exkluzivním pátečním výletem se Staroběláky (Kufberek a Tom) ke Staré Vsi nad Ondřejnicí. Přiznám se, že existují fantastická místa, o kterých jsem neměl ani tušení, přitom leží v polích a tím pádem se na ně jindy než právě teď za sněhu jednoduše nemáte šanci dostat. Paráda:-)
      Vida, najednou jsme v druhé půli ledna. To je medvědův čas a proto se scházíme v Hotelíku na konci světa, respektive na Zátiší. Co tam? Posilnit se na (pro některé dobré kamarády) dlouhou cestu do Königsbergu a vyrazit. Nejenže nás překvapil velký počet běžkařů zde se občerstvující se, ale také pohoda, která v téhle ratejně vládla. Nedivu, že časem předsevzetí mizí v opojení výborného Radíka12 (a pivko52akcelerátoru, to jen mimochodem...), takže posedíme do uzávěrky. Pivko nám sice uteče, poáč chce stíhat vlak, nakonec však zaspí a budí se v neděli ráno (karamba!) v práci. A kdy to bylo? V sobotu 16. To měla narozky má skvělá sestra! Nezapomněl jsem.
      Pár dnů emcy-detoxu a už v pátek večer očekávám Fünfův a Zvirův příjezd. Soráč, Diagano, stejně jsem si tě všiml až u Teska v Kadce. Promiň! Čas samodeci posunutý, stejně jako tradiční výmluvy (ještěže máme tu práci...) a tak se dostáváme na Krajinku až po jedenácté večerní. Začínají ski.Roháče.2010-1. Proč ta jednička? Inu, budou snad ještě jedny za pár chvil. A? Čtyři dny lyžovačky, pohody, dobrých frků (i těch Fünfových) a spokojenost maximální. Jen nechápu, proč až v úterý ráno, když stojím před tabulí a mám školit, přišel ten nával tlaku do hlavy, studený pot a pocit, že se nezadržitelně musím vyvrátit. Kua, jaktože se alkohol v té nadmořské výšce tak báječně vstřebává?
      Poslední týden už opět emcuju (zpomalovač ve formě třídenního školení v Olomouci malinko pomohl) a návrat do reality je opět doplněn spokojeností a vysmátým designem. Řeknu vám, ten leden se vážně povedl.

100203 Medvěd:-)

novinky

Medvěd´s 36 Hotelík na konci světa (tramvaje)
sobota 16. ledna

      Had, Kufberek, Pivko a Medvěd. A taky smělý plán: zimní nenáročný přechod ze Zátiší (malebné místo na konci ostravské tramvajové socky) přes lesy, zasněžené louky a lázně do Klenby v Klimkovicích, kde bychom poseděli a troštičku oslavili mé třicáté šesté (soráč, ta číslovka mne poněkud drtí:-)) přirozeniny. Sraz jsme dali už u mne v práci, počkali na opožděného Hada a společně vyrazili správným západním směrem. Jen náhoda (a hlavně skvělá, i nesmyslné požadavky plnící, obsluha Hotelíku v Zátiší) způsobila, že s přibližující se tmou a zvyšující se naší náladou vzaly plány za své. V Hotelíku se totiž sedělo až zatraceně dobře!

      Za všechno vlastně může Vlado. Letos vypadl ze života do práce a úplně zapomněl (věřím, že velmi nerad:-), že pomalu ale jistě nadešel čas na paRoháče. V kalendáři vznikla obrovská díra a prázdno v našich srdcích. Nechat padnout posledního z mála mohykánů? Ani náhodou! Jenže se vše odložilo a já tak vlastně získal možnost oslavit přirozeniny po létech včas na rodné hroudě. Změna je život a oproti loňské pětatřicítce jsem se přece jen umravnil. Však také nebylo co slavit. Oslovil jsem jen pár lidí, lze říct starých a dobrých kamarádů plus pár povinných a nechal vše osudu. Jediné, co jsem stanovil bylo datum a program. Ze všech oslovených nakonec vypadla výše jmenovaná čtyřka. Uvažuji, jestli se tihle lidé někdy takhle sešli. Asi ne. Já měl o důvod více těšit se.
      Dary se předaly už u mne v práci. Přeprava některých darů by totiž nemusela dopadnout valným úspěchem, neboť třeba takový gulášový obrovský hrnec by mohl v parádně zasněžené krajině vyvolat různé asociace. Na druhou stranu čistá Kufberkova provokace v podobě Vítkovické hokejové ročenky mohla v určité konstalaci smrdět upálením a tak jsme na cestu vzali dárky jen čistě praktické. Marně. Pivko se jako vždy o catering kvalitně postaral a nutno podotknout, že ani Hotelíková obsluha nebyla nijak výrazně proti.
      A propos, Hotelík? Stará socialistická občerstvovna krabicoidního tvaru v několika posledních létech nejen změnila majitele, který to s podnikáním myslí vážně, ale i tvar. O tom, že jde o strategicky dobře umístěné místo netřeba ani uvažovat. Rekonstrukce probíhá postupně tak, jak přibývají peníze a lidé si stále častěji nachází k tomuto místu cestu. Konečná tramvaje je samozřejmě výhodou, nicméně množství běžek (lecjaká půjčovna by se s takovým množstvím může jen těžko chlubit!) napovídá, že většina se tady dostala pěkně po svých. Snad jen naše čtyřka dojela sockou. Jenže jak se mnohem později ukáže, potupně sockou nakonec i odjedeme.
      Za vše vlastně mohl (ještěže jsme se měli tak lehce na co vymluvit...:-)) výborně zvládnutý oběd. Ten nás měl pouze nakopnout a následné pivko naladit k vynikajícím pěším výkonům. Jenže jak to tak bývává, fatálně jsme se rozcyklili v množství vypitého moku. U čtvrtého zhola marného pokusu se sjednotit v postupu se začalo venku povážlivě stmívat a přiznám se, že vnitřně jsem odpískal výlet už po tom druhém marném pokusu. Překvapivě se nikdo nijak výrazně nebránil a my setrvali až do druhé večeře. To už jsme si ale vážně vymýšleli a jak jsem psal, obsluha i kuchař se s našimi požadavky se ctí vyrovnali. Nedivte se, že až jedna z posledních socek nás donutila opustit tenhle fantastický lokál.
      Mně nezbývá, než všem přítomným poděkovat, poáč posezení se maximálně povedlo, udělalo mi velkou radost a budu mít ještě dlouho na co vzpomínat. Pánové, díky.

100121 medvěd:-)

ski.Roháče.2010-1 (part one)
21. až 25. ledna

Ve čtvrtek 21. ledna jsem poprvé v Jablunkově už dopoledne. Služebně a držka se mi nezastaví, poáč školím. Podruhé se tamtéž protáhnem fünfovou oktávkou v rytmu tuc-tuc až kolem deváté večer. Vida, večer vypadá provoz kolem Werku (třinec) zcela jinak a i tady se dá jet maximální povolenou. Místy dokonce i sedmdesát. Je fakt, že tradičně se fünfův odjezd z MNM malinko žvějknul a já jsem rád, že je v pořádku. Vzhledem k věku bych byl nerad zbytečně překvapen, poáč jsem vlastně s nahlášeným odjezdem naprosto nepočítal. Nicméně za zpoždění můžu i já, poáč nevím (dneska už vlastně jo), že D1 má exit 354 a ke mně se jede směrem na Těžký Češín. Jezdím tudy denně a jsem slepý. Na pomoc musím vzít web a dva roky staré fotky. Na druhou stranu má Fünf aspoň zařízeno připojištění na zdraví. Na zdraví!

      Stojíme na okraji Krásna nad Kysucou. Tady mi končí rajón a i Mišpulín už tohle místo zná díky (snad spíš vinou...) své tvořivé práce v naší firmě. Snad si škytnut nad mou myšlenkou. My však nedočkavě vyhlížíme v mínus patnácti známý červený BOPAKbus, který nakonec přijíždí překvapivě od Žiliny: "Kua, tu škodárnu přece ještě dáš, ne?" "Jasně, není problém. Stejně odbočuje! (náš exit)" "Kua, mně už ale praskne močák!" Z uvítací přestávky nakonec není nic a jen antabusu naznačujeme správný směr. Fünf pojede rychleji, poáč na téhle slovenské hájvej 66 nelze potkat policajta: "Z Kadky je sem daleko a z Oravy jakbysmet!"
      "Kua, teď je předjedu a oni mne vykostí," povídá Fünf v první třetině nekonečné Oravské Lesné a my se modlíme, že předjížděcí manévr mu nedá za pravdu. Nevykostili, jen jsme museli najít tu mizernou zatahovací zatáčku, kde by nám mohlo být horko. Našli. Včas.
      Oravskou přehradu jen tušíme, nicméně nám nebrání nic v tom, abychom o ní Zviryho zasvěceně povídali. Z posádky nám tak zbývá pouze Diagana od Černého lesa. A právě tady mne napadlo, že vypnutí mobilu nebyl tak úplně dobrý nápad. Naštěstí až u Oravského Bieleho Kokota píše Milota, že jde spát a kdeže bydlíme. Zpoždění dělá necelé dvě hodiny a já promptně odepisuju: "Dej nám, prosím, deset minut!" Načež se Zviry poutá i druhým poněkud fiktivním bezpečnostním pásem.
      23:15 přijíždíme do totálně potemnělé Krajinky. Nikde nikdo. Přeci jen, Milota vychází a jde se přivítat. Po chvíli, v útrobách pivárně, klepe intenzivně na bufet zvenčí Charlie: "Vyser se na to, máme Primátora! Ahój, Milota!" Jojo, antabus se svou posádkou je na místě a přichází na vítačku. Poněkud ignoruji (trapně soudíc podle postavy) "mladší kamarádku" od Alenky a vítám se s ostatními. Ani její na můj vkus poněkud neklidné a rychlé pohyby končetin mne nějak neuvádí do reálu. Z prázdnými rukami dávám Milotě dobrou a jdeme se ubytovat.
      Jestli v mé sbírce zvadlých růží něco na Krajince chybělo, byly to právě chatky jednička a dvojka. I Fünf přiznává, že tenhle tunning je mu poněkud cizí. Konečně, sbírka se tím zřejmě uzavírá. Kde jsem ještě nespal???
      Večer začíná. Antabus rozkrývá všechny své zásoby a BOPAK jako vždy myslel na vše. Kua, to je servis! I Plznička (časem) bude! Pípa je jen jedna. Zahajovací večírek může začít. Až teď si všímám nenápadné (opakuji - vzrůstem) "Alýškovy" kamarádky, ze které se vyklubává Lucka Stodvanáctka. Více není dovoleno komentovat:-)

... see you later >>>