dnes je .
Svátek slaví .
chat
Akce roku 2010
Náš diář
březen
Editorial No. 130
Tak jsem se těšil až konečně dopíšu paRoháče. Jenže to nešlo a nešlo a kromě opovržení, ba někdy i rozhořčení, nad fotkou z (skoro) Vancouveru jsem se zdánlivě k ničemu jinému nedobral. Pravda, ta můza ne a ne přijít, zato jsem měl foťák v pohotovosti a snažil se zachytit zážitky všude kolem. Jak to dopadlo, můžete mrknout do března, kde je úrodička fotek docela slušná.
A pak to přišlo. Rodnou hroudu navštívila má skvělá sestra, vzala svou starší Madlenku a vše pojala jako překvapení našim milým rodičům. Zatímco maminka je poslední zimní, tatík je první jarní, nicméně překvapení samozřejmě vzalo obé. A mne teď napadá jak jsem rád, že ještě neobjevili facebook. Jinak mohlo být celé překvapení v háji, byť se málem rozsypalo v našich pochybách, kdy maminka den předem vypadala jako připravená. Vše se za pár hodin ukázalo jako omyl a já rád říkám: Nepodceňujte dříve narozené! Mohou překvapit. Jasan, že už vím, že rodičové Thájmsy už našli:-)
A co nového? Dopsal jsem Roháče a protože Mates právě tam zviklal důvěru (mě samého, nutno podotknout) ve vlastní vzpomínky a archiv, začal jsem dělat pořádky. Nejdříve (zcela zbaběle) na hadrdisku a ten začínal fotkami roku 2004. Navíc Fünf přispěl mnohými fotkami právě z tohoto období, takže se i starší akce dočkávají svých fotek. A mnohdy i výzev, takže doufám, že se někdo ozvete a vše uvedete na pravou míru, poáč, jak se ukazuje, medvěd začíná být ve vzpomínkách poněkud řidký...
Mám tady ještě jednu věc: Klenba.cz. Podpora z mé strany zcela ustala, poáč se z toho stala rutina. Zaměstnávala mne Klenba až příliš a jak to bývává, kde není reakce, i medvěd ofrní. Přišlo to nečekaně, důrazně a jsem rád. Mám více času na Thájmsy, byť to teď třeba nevypadá. Jaro je tady, příroda bují, pojďte si užívat!
novinky
Roháče 2010 - 2
19. až 24. januára
Olympijský lyžák jsme tady zřejmě ještě neměli a když jsem majinko uvažoval, jaký přídomek letošním Roháčům přidat, na nic inteligentnějšího jsem nepřišel. Koneckonců, kdo by ode mne čekal více, ehm, že? V paměti tak navždy zůstane tradiční snídaně tady však netradičně spojená s přímým přenosem z Vancouveru. Tu Češi, jindy Slováci a k tomu mnohdy zapinkaný odjezd na první lano. Ano, kdo mohl čekat, že zápas rozhodnou až samostatné nájezdy...
Letos nám vypadl Vlado. Změn v jeho životě bylo zřejmě přespříliš a lyžák se stal závažím, které by jej převážilo. O to více mne potěšilo, když se Vlado po akci našel a ozval. Takže zpráva pro všechny: Vlado žije! Byť nestačil ani jeden z termínů zaregistrovat, u ostatních tomu bylo naopak, byť se našli někteří výlupci, kterým jsou i Thájmsy stále málo. Soráč, od toho ty stránky jsou a já už dávno vyrostl z toho, abych každého obvolával. Jsme přece dospělí a rád přiznávám, že účast byla milým překvapením, byť stále lavírovala kolem dvacítky. Zatímco někdy já někoho zazdil, našlo se i pár, kteří zazdili lyžák. Nicméně z toho všeho byla nakonec namíchána dokonalá konstalace a již od pátku jsme někteří - šupinky šupinky - lyžovali ve Spálené. I mne lyžování chytlo jako snad nikdy předtím. A to je dobře.
Velkým objevem letošního roku byla sjezdovka na Oravicích. Zkoušet s ní spojené termály za hříšné peníze jsme sice nezkoušeli a raději zůstali u osvědčených dvou bazénů vedle, zato vyhřívaná sedačka, kvalitně udržovaná sjezdovka, pohodový bufet a skvělé výhledy (pro nás navíc netradiční) na masív Tater byla příjemná změna. Když k tomu dáme levnější permici, zatřásla se neporazitelnost nejPOMAlejší lanovky na světě ve Spálené ve svých základech. Jestliže si tohle Tatrawesťáci neuvědomí, mohou brzy své podnikání pověsit na hřebík.
A propos, služby. Slovensko je zemí, kde mají absolutní právo na všechno pouze policajti a číšníci. Svéráz národního lovu, který provozují především ti druzí, likvidují poslední šance na chuť a potřebu utrácet svá eura právě pod Tatrami. Princip, že je přece normální platit za všechno bez bonusu a chutě k práci jednoduše zviklá každého člověka, jenž by tady chtěl přijet. Jasan, jako vždy existují výjimky (třeba Milota), ale jakmile číšník dostane svůj úřad, práva zákazníků končí na právo zaplatit a vypadnout. Když se to spojí dohromady s "rychlostí" obsluhy, je vymalováno. Netuším, proč touto vlastností si Slovensko kazí šanci na úspěch. Jako dobrý příklad mne napadá bar v Tatrawestu, kdysi Tesla, kde je iluze skanzenu komunismu naprosto dokonalá. S tímhle názorem nebudu zřejmě osamocen, protože na návštěvnosti se to určitě podepsalo. Krize nekrize, chyba je především tady.
S úbytkem turistů byla samozřejmě mnohem příjemnější lyžovačka samotná. Jasan, že lidí bylo v únoru více než v lednu, ale hlavní sezónu si místní určitě představovali zcela jinak. Nám to takhle samozřejmě vyhovovalo a užívat si relativně prázdných svahů bylo nadmíru příjemné. I sjezdovka tím pádem vydržela v kondici mnohem více než kdy jindy a to až do odpoledních hodin. Vylyžovali jsme se!
Na Kajince jsme v podstatě byli sami. Divné, co? Bufet byl náš, v jídelně se netopilo a přenést velkou televizi k baru byla otázka několika málo okamžiků. Ještě teď se směju ve vzpomínkách, co dokázalo s Matesem udělat vyslovení jména Fleischman. Asi se tenkrát docela přejedl:-)
I na chatkách probíhaly pozdněvečerní veledůležité diskuze nad světovými otázkami. Pravda, psychológiu hry Macháček máme vyřešenu již mnoho let a tak nám vlastně do dalších ročníků zbyl opět jen ten nešťastný hladomor v Somálsku, s jehož vyřešením máme stále velké problémy. Snad příště:-)
Závěrem chci poděkovat všem za trpělivou účast, byť organizace nebyla zcela dokonalá, neboť už jsem za mnoho let své nečinnosti právě v této otázce určitě vyšel z formy. Rád jsem se všemi pobyl a doufám, že se opět brzy někde setkáme.
200310 md:-)
letem únorem
Co napsat o únoru 2010? Mnozí z vás zajisté zaznamenali dvě hlavní události, které hýbaly světem. Tak především musím zmínit druhé Ski Roháče. Proč druhé? Protože! Holt jste se nedokázali shodnout na jednom termínu, ale teď s odstupem času bych to spíše definoval tak, že mhohým z nás jednoduše jedny Roháče za rok nestačí. Jasan, akcí, kde bychom se scházeli, rapidně ubylo, dokonce bych řekl, že v takovém množství se již nikde jinde nescházíme. Ano, i Charlie táhne svou peckovskou kárku dál, ale tam dneska vlastně jezdí především ti, kteří na Pecce začínali a s nimi jen jedna medvědí ftěrka:-) Roháčskou kárku jsem potáhl rád letos já, jinak by vinou Vladovy zaneprázdněnosti zřejmě nepopojela. Díky všem, kteří se přihlásili a měl bych jen jednu technickou: Kamarádi Slováci, bacha na to, abychom nenašli jinou destinaci, protože mnozí z vás - no však víte co...:-)
Druhou - samozřejmě ne tak významnou - akcí, která stojí za zmínku, byly ZOH ve Vancouveru. Jednak jsme tam měli spoustu svých zástupců a druhák nám ZOH vstoupily i do Roháčů. V nevšední raňajkový čas jsme koukali na chokej nebo aspoň na zprávy ze sportovišť, abychom sami za pár chvil na svá hřiště ve Spálené nebo na Oravicích také nastoupili. Slovenský hokej měl podstatně více štěstí, ale také neuspěl. O českém je škoda se bavit. Tahle generace letos zmizí a propadneme se kdovíkam. Naštěstí si letos zvolíme Paroubka premiérem a lepšího sporťáka si ani Sáblíková přát nemohla. Ještě budeme rádi vzpomínat na Otu Černého a jeho mimořádný talent pro řízení sportovní redakce České televize. Ale ať nekončím chmurou tenhle mimořádně sportovní měsíc: Na jeho začátku jsem si zajel ma hokej do Zlína. Vyprodaný stadion, vítězství a místy i pocit, zda-li nejsem spíše v Brně na Kometě, byly věci, na které se jen tak nezapomíná. A propos, Zipp prý hledá práci...:-)
ex-post
Už několik týdnů přemýšlím, proč je u nás stále normální nedělat nic, flákat se a nechat si Paroubkem sypat sny z hrůzné říše rovnou do dlaně. Že takoví nejste? Koukejte kolem sebe a pochopíte. Je jasné, že takový buran jakým je Topolánek nemá potřebu plepsu nic vysvětlovat. Proč přece? Má své jisté a víc jej nezajímá.
Tuhle sedím v Klenbě, zobu jídlo a přisedne si důchodce. Bez pozvání, bez optání. Objedná si desítku, bechera a vytáhne cigáro. Zápálí jej a ze mne se stává na chvílí Dreiseitl a ptám se zda pánovi nevadí, že mu tady drze ke kouření jím. Odpověď byla očekávatelná: "Jídelna je jinde!" Hořce dopil pivo a hořkou a s gustem uraženého opustil lokál.
Po chvíli přišel jiný důchodce, zcela suverénně si také přisedl, leč já jsem dojedl a tak zřejmě proto cigáro nevytáhl. Když přišel další, zůstal jsem voskem a svého souputníka se ptal, zda-li má volno...
Počala hluboká politická diskuze s evidentně komunistickým nádechem. Jasan, každý má právo říci svůj názor a prudit jim okolí do určité meze. Takže jsem se stal podruhé stal Dreiseitlem a v situaci, která vypadala beznadějně, poáč důchodci nevěděli, zda volit Paroubka, Zemana či komunisty jsem se neudržel a řekl svůj názor, že je nejvyšší čas, aby právo volby měl pouze ten, kdo tenhle státní bordel platí ze svých daní. Jasan, nedělám si iluze, že by Paroubek nevyhrál, dokonce vidím opět své rodiče jak říkají, že ke starým lidem se mám chovat slušně. Oni jsou slušné výjimky (přijde mi), ale ostatní důchodci mi to dávají pořádně vyžrat. Najde se strana, která bude chtít prosadit mou potřebu?
... Jenže jsem začal jinak. Je dvacet let od revoluce a jsme ve věku našich rodičů tenkrát. Oni byli zmaštění komunistickou rétorikou (čest výjimkám!)a nám začala šance. Jejich generace, která byla zvyklá, že se stát postará se nikdy (opět čest výjimkám) nedokázali do vzniklého klondiku přizpůsobit. Teď jenom koukají, poáč jsou na holičkách a mají pocit, že teď se rozhoduje o nich. Kdepak! Rozhoduje se o nás a my si musíme připustit, že za dvacet let si to vyžereme. Vemte si, kdo nám vládne? Důchodci nebo kandidáti a ti mají rozhodnout o tom, co má bolet. To je nefér a já pořád věřím v nastupující generaci. Jasně, dají nám to vyžrat, ale oproti drtivé většině minulé i naší generace dokáží přemýšlet. V tom vidím naději.
první jarní Cesta z města
Břeclav - Valtice
Jižní Morava ve mně vzbuzuje vzpomínky na pubertu, sklepení, pohodu a radost s bujarým veselím. Tady jsem v Drnholci "zrál" a vždy budu vzpomínat. Náš pan ředitel má rád vínko, je jeho fandou a tím pádem je jasné, že snaha o výrobní poradu bývává obvykle vymezena troojúhelníkem Brno-Břeclav-Znojmo. Letos padla volba na Valtice a sklepení oáza. Stavení je v podstatě zcela nové včetně sklepních prostor a já byl mimořádně spokojen. Po létech jízdy na vínech s přívlastky se letos z pohárků na stole vyklubal mimořádně povedený vlašáček a portugal. I při koštovačce jsme se mnohokrát poštěli do vín standardních, jen občas přívlastkových a volba právě tohoto sklepa mi přišla po letech tápání jako šťastná. Ještě teď si zoufám nad mimořádně nepovedeným Pavlovem minule. Tady jsem byl jednoduše spokojen.
Po dlouhé a tuhé zimě se právě na čas mělo oteplit. Kolo jsem vyjímečně nechal doma a tak volba padla na pěšárnu z Břeclavi do Valtic. Asi tušíte, že mezi těmito místy je Boří les se sadou památek na dobu klasicistní (Sv. Hubert, Randezvous, důmyslný systém cest s velikými alejemi...), kdy si vrchnost dokázala užívat a aspoň po ní zbylo něco, za co se netřeba stydět. Krásné časy to byly:-)
Záměrně říkám byly, protože ani dvacet let od pádu komunistů nedokázalo zvelebit tak příšerné město, jakým bezesporu Břeclav je. Jakýkoli střed města, onen bod, kde by se člověk cítil dobře a řekl si: Paráda! tady nenajdete. Divně rozplizlý bulvár od nádraží po prapodivný kostel v křižovatce s panelákovou výstavbou, za kterou bych střílel ještě dnes. Radní bývávali rozumní a moudří a chtěli vždy to nejlepší, co se dá ve světě sehnat. Tohle možná platilo před sto lety a pak už nikdy. Tady hloupost kvete na každém kroku.
Přitom má Břeclav i jeden, byť pořáně doničený skvost. Když ujdete ještě pár kroků od toho prapodivného kostela, který holt zřejmě navždy zůstane jako památka divných raných časů porevolučních nemůžete přehlédnout za paneláky schovaný mlýn, pivovar a zámek. Zámek má dokonce i zámecké náměstí, ale tím jakákoli pohoda končí. Tupý penzion, který jej ohraničuje z opačné strany než zámek věští ještě větší hrůzu naproti. Zámek už sice zřejmě přestal padat, proces byl zastaven ale pár minut po dvanácté a věže tak už definitivně spadly. Z budovy se využívá pouze sklep a ten má zřejmě jediné dveře v celém objektu. Vše ostatní je jen devastace.
Smutný pohled zůstává i na vyhořelý objekt mlýna. Ten už dávno měl být nějakým kulturním centrem, leč není a chátrá stále dál. Jen pivovar Podlužan tak slouží jakémusi účelu a komunisti "doplnili" jeho okolí obludným zimákem. Ten jediný tady totiž funguje. Jeho betonové piloty se zakously do starého a překrásného lužního lesa, jenž byl fantastickým vysvobozením z tohoto divnoměsta. Přidal jsem jej ke svým oblíbencům jako je Třinec, Bohumín, Karviná a další podivnosti.
Onen lužní les je dnes sevřen z jedné strany městem, z druhé regulovanou Dyjí a je příjemným doplňkem, kde se dá vyjít za přírodou, byť letitá neúdržba osvětlení i cest je už do očí bijící. Proboha, do čeho tady ti chytří radní dvacet let investovali?
Až do Charvátské Nové Vsi byla procházka naprosto parádní. Lužní les se rozkládal všude kolem a komáři se nestačili zatím vzbudit. Příroda kolem byla ještě smutná a mne mrzelo, že ani tady jsem ještě nepotkal jedinou sněženku. Zato Charvátská je šokem sama o sobě! Zleva brutální panelákov, zprava tradiční široká a předlouhá náves plná sklepů a hospod. Schválně, kam asi chodí místní na pivko? Stezky mezi těmito nesourodými a polem rozdělenými částmi jasně napovídají, kde se žije a kam se chodí pouze přežívat.
Boří les. Tahle dlouhá (vesměs) borovicová oblast člověka začne mrzet až po nějakém čase. Teď se kochám a ignoruju (nebo se snažím:-) bahno ze zbývajících ostrovů sněhu. Až svatý Hubert, první náznak Lednickou-Valtického UNESCA mne vysvobozuje. Všude kolem zažili vichřici a stejnou vichřici (byť finanční) by teď už vážně potřeboval i Hubert samotný. Nicméně mně přináší zajímavá zákoutí na focení.
Stejně tak Randezvouz aneb Vítězný oblouk, který byste marně hledali v Paříži nebo Berlíně, poáč starý dobrý tužkař Hardtmuth jej postavil jako dobrou dekoraci ke shromaždišti lovců pro Lichtensteiny právě tady do přírodní scenérie. Je nově opravený a oproti přírodě září do okolí. Dočasnost příroda dokáže určitě už v květnu, ale to je stále stejně daleko jako do Valtic. Přiznám se, že jsem tudy vždy jenom projížděl na kole a teprve dneska jsem si mohl uvědomit, jak dlouhá je (dnes neúplná) alej k Valticím, která začíná právě na kraji Bořího lesa a kdysi spojovala Lednici s Valticemi.
A propos, Valtice. Taky jsem tady vlastně ještě nikdy předtím dlouze nepobyl. Dneska už samozřejmě vím (jak jsem psal na začátku) a přibrzdil bych. Vždy jsem se drápal na Rajstnu, kterou jsem za celé tři dny nestačil tentokrát zdolat, ale na druhou stranu jsem pochopil, že tady se musí jen zlehka našlapovat, poáč sklepy jsou všudypřítomné, dokonce i v zámecké zahradě, kde vytváří falešné kopce a prozrazují je jenom divné komínky trčíci nesmyslně ze země. Ano, Valtice:-)
100123 medvěd:-)