dnes je .
Svátek slaví .
chat
Akce roku 2010
Náš diář
duben
Editorial No. 131
Když koukám zamyšlen z malého okénka zábřežského pivovaru v zámku ven, nasycen kvalitní krmí a spokojen i s chutí kopřivového speciálu nazelenalé barvy (ano, stále hovořím o pivu:-), jsem spokojen. Ať si venku chčije jako podle pana Komárka jak chce, chmury na mne nepadají. Jasan, tento způsob jara zdá se být poněkud nešťastným, jenže vykládejte to Medvědovi, když je spokojen.
Jak se to může stát? Inu, třeba proto, že si je Medvěd vědom, kolik dobrých lidí se v jeho okolí vyskytuje. Lidí, na které je spoleh, nejsou pózisty bez příčiny, naopak upřímnost je jim vlastní a je pak radost s nimi kdykoli pobejt. Vážně, mám teď neuvěřitelné štěstí na mimořádné zážitky a užívám si je. Spiklenecky pomyslně mrkám na všechny lidi, kteří ví, tuší, proč tohle píšu a zároveň jim děkuji. Chci dát trochu vlastní špetky dobré nálady a pohody těm, kteří třeba zrovna tápou, neví, nebo jim třeba život nakládá. Mně osobně bude stačit si tenhle stav zapamatovat jako takový malý ohříváček do časů, kdy bude jauvajz. Urkitě pomůže.
Sami z těchhle Thájmsů asi poznáte, že zážitků bylo bezpočet. Jsou dokonce ještě i další, které čekají zatím skryty v koutku až na ně přijde řada. Taky úplně vidím Fünfa, jak se standardně rozčiluje na Tjámsy: "Kdo má takové extrémní množství písmenek číst, kua! Jako by mraky fotek nestačilo!" Asi má pravdu, jenže mimořádné zážitky si zasluhují mimořádný zápis. Přeji dobré počtení a na brzkých akcích se rád opět vyxichtím. Tuhle třeba psal Pišta, že Tradiční podzimní Oldřichovický dejchánek má už vypsaný termín!
novinky
Ski Hemsedal 2010
19. až 25. března
Zdravím horaly, lyžníky a všechny čtivce tohoto bulvárního plátku. Tentokrát netradičně koukáte na písmenka od Lenči. Medvěd se raději věnoval rodinnému krbu, tak je na mne, abych Vám popsala všechny důležitosti našeho skandinávského výletu. Inspirovala jsem se všemi vyhlášeními "Andělů", "Slavíků", cen "Anno", "Lvů", "Tytyty" a v neposlední řadě "Oskarů" a chtěla bych poděkovat:
Lucii, za to, že je! Že nejela. Že já se musela za ni obětovat.
Děkuji Aničce i Péťovi za výborný jak se říká "full" servis. Ubytování přímo na sjezdovce v luxusních apartmánech, se saunou a krbem. Jasan že jsme si zatopili, vždyť vezli i polena! Pak vezli ještě běžky i boty, mačky, cepíny a další důležitosti, o kterých nevím zhola nic. Pokud kouknete na fotky, je vidět, že lezecké vybavení naše lyžařská výprava opravdu použila. Já jsem se opět obětovala a Káju jsem jistila dole pod ledopády.
Chci poděkovat Míšovi , který mě opravdu pobavil svým prohlášením: "Leni pojď, stačí když se na ledopádu vyhoupneš tak… tři metry…, a to pak holky v NewB v kavárně budou nad fotkama čubrnět". A pak mi ještě vozil placatici.
Hemsedal lyžující
Začnu otázkou : Co uvidíte na fotkách z Hemsedalu? Pučmeloun by řekl : "Hory, všude samý hory, to je ale divná rodina……" Kopce a údolí jsou jiné, tak nějak více zaoblené a prostornější. Atmosféra kopečků dodává energii, svobodu, no a pár rychlejších obloučků, trocha risku a jako bonus ti dá pár efedrinů. Jak se zpívá: "Štěstí je krásná věc…" Konec romantiky. Koukněte!! Měli jsme se krásně! Počasí vyšlo (fotila jsem jen první den:)! Zažili jsme sněžení i mlhu! Káju jsem stačila nafotit na lyžích - po zbytek pobytu nám dělal hospodyňku. Hoši dali free style a já je při tom jistila ze sjezdovky. Díky Aničce víme, která sjezdovka je OSMIČKA, až do skonání světa. Bylo to úžo žúžo.
Hemsedal lezoucí
Čtvrteční lyžování jsme malounko zkrátili, a vyjeli na ledopád. Asi kilometr před ním jsme zaplatili na místní cestě "mýto". Na kraji cesty mají takovou naši poštovní schránku, do obálky vhodíte poplatek, na obálku napíšete číslo auta, jméno, zalepíte, odtrhnete kontrolní útržek a jede se.
Není to nic neobvyklého a schránky zůstávají na svém místě. V Čechách by to byla rarita. Přípravy na lezení byly velké a pečlivé. Fünf projevuje úžasné nadšení a po telefonu se chlubí svému sparinghorolezci. Já a Kája jsme pouze v "autových" botách, a brzy nám je zimička. Koukáme jak Anička ladně "vyběhne" na úplný vrchol, odjíždíme a zanecháváme hochy svým hrám. Kájův otřesený mozek byl už byl dlouho na čerstvém vzduchu a Kája vypadá jako by ledopád slanil 2x. Všem patří můj obdiv, já se bojím už na první příčce od žebříku. Led je krásný, obrovský, ohromující, barevný.
PECka 2010
2. až 5. dubna
Jsou krásné, nové, lesklé, vyšší a s pořádným tahem. O čem píšu? Přece o nových kamnech na Pecce! Ta stará kamna už dosloužila. Sloužila dlouho a statečně, ale přece jen se na nich stáří projevilo. Nikdo vlastně neví, jak přesně staré byly, zda jsou starší než my či nikoli. Avšak kdykoli se v poslední době zatopilo dole v garáži (no ano, i tam jsou petry!), z jídelny se stával prostor zahulený tak, že by i Rákosníček záviděl. Nadešel tedy správný čas k jejich výměně. A kdy jindy než o velikonocích:-)
Těšil jsem se, co bych to nenapsal, až bude pátek a odsvištím z rodného Ostravska do Podkrkonoší. Vlak jsem si po mém loňském fatálním selhání, o němž se bude zásluhou Lenči Delegace vykládat dalších sto let, si nechal právě jí posvětit, ba přímo najít ten správný vlak s tím, že sama ještě pro jistotu přistoupí ve Staré Páce, abych nedejbože nezbloudil v závěrečné fázi přesunu. Vše se však během pátečního dopoledne vyřešilo naprosto jinak, poáč se ozval Vendelín a jako každý správný kamarád mi sdělil, že je (samozřejmě náhodou a na poslední chvíli) v Ostravě a jedou na velikonoce se známými do Prachovských skal. Tudíž jsem měl odvoz a takové příležitosti by se nechopil jenom hlupák. Díky tomu jsem v práci stihl téměř vše, byť odjezd se tím výrazně odsunul.
Na Pecce u staré pece byli staří Laštovičci a Lenča s Alýškem. Sotva se malý Vendelín rozkoukal a stal se miláčkem všech, zasáhli rodiče a proti vůli svého programového ředitele zaveleli k odjezdu dále do Prachů, čímž jsme my ostatní osiřeli. Jen Lenča pronesla cosi v duchu, že je hodně ráda, že už má v tomhle smyslu už odkrouceno. K nelibosti starých rodičů, samozřejmě. Ale prý je teď na řadě Charlie:-)
Peckovní večery jsou vždy věnovány laškování a společenským hrám. Bylo by tedy velmi nepravděpodobné, že velikonoční PECka by měla být výjimkou. I když se přiznám, že "kulturní otázky" typu: Kdo se stal první českou superstar? mne vážně nebraly. Jako vždy kraloval těmto disciplínám Karel. Inu, stáří a zkušenost:-)
Sobotního rána jsem zavelel k útoku na Novopacké pádovody. Jednak měla být sobota jediným pěkným dnem a také proto, že jsme na pádovodech nebyli pěknou řádku let. Dodnes (konečně i dnes) jsme museli vzpomenout na heroický Bláhův výkon v pantoflích tam i zpátky s příslušným - dosti peprným - komentářem vůči mé osobě, totiž pachatelem všeho jeho útrap. Byl jsem to právě já, kdo přišel s radou, že na patnácti kilometrový trip cukle skutečně stačí.
Zatímco staří se starali, mladí vyrazili. Ve společnosti dvou mladých dam se i medvědovi lépe šlape. Snad jen opakující otázky typu: "Kdy tam už konečně budeme?" mne malinko rozklížily. Nakonec se i Alýšek dočkal a společně s námi udiveně koukal do té divné díry, co tady zbyla po dávné romantice. Abych to vysvětlil: Novopacké pádovody bávávaly elegantně skryty na kraji hustého lesa pod korunami dubů a jedlí. Pád vody byl slyšitelný podle momentálního stavu toku a v krajním případě jeho šum nahrazovaly koruny stromů. Jenže ty jsou už bohužel pryč. Můžeme se jen domnívat, co bylo pravým důvodem jejich zmizení. Jenže otevřená roklina s napadanými kmeny do řečistě v okolí pádovodu dokonale smyla naše smysly pro romantiku. Tohle jsou naše staré známé pádovody?
Vyšlápli jsme tedy z lesa-nelesa na stráň, kde odjakživa smrdí hnůj a dnes tam (pro nás) nově taky kouká k nebi posed. Těch se všude kolem vyrojilo jako hub po dešti. Už od něj je vidět v mracích skrytý hrad Pecka a kousek za ním Zvičina. Docela fouká a tak raději po modré značce jdeme lesem dále. Na jeho konci nás čeká fantastický výhled na celé východní Krkonoše včetně Sněžky, kterou však s Delegací každý umísťujeme krapýtek jinam. No hádejte se s ženskou:-)) Do krásného panoramatu zapadá i Štefan (vzpomínka na Vesničku mou střdiskovou...) se svým naleštěným žlutým čmelákem. Vida, před chvílí shazoval ten sajrajt i tady všude kolem. Jdeme raději dále než si pospíší znovu naším směrem.
Před devatero řek, lesů, hor a (snad i) moří jsme se nakonec dostali znovu do Stupné. Tedy do její hezčí části, poáč holandské sídliště tak drsně viditelné od kostelíka s hřbitovem na peckovské stráni tady odtud vidět není. Zato snaze o záchranu všech stavení se vymyká snad jen nedaleká stodola, jejíž střecha má více děr než by bylo zdrávo. Tak šupinky šupinky, ještě přes jeden kopec a už na nás vykukuje známá hájovna s rybníkem. Jasan, jsme doma.
No fajn, týden ježdění na kole a fyzička je stejně v háji. Jen Alýš ustála výlet v pohodě, my dva s Delegací jsme zralí na pětadvacet, které si nakonec po obědě s radostí dopřáváme, zatímco čerstvý Pepa se se Stavbyvedoucím púouštějí do dalších garážových úprav. Rozhodující slovo ohledně nové pece padá až mnohem, mnohem později...
... pokračování dalším dnem >>>
8.4.2010 md:-)
Kufberek v tropech?
17. až 21. března
Co ten Medvěd zase trepe, říkáte si? V jakých tropech? Jasan, šlo by to kdesi v Africe, ale Německo? Ne, nebudu tady přihřívat Kufberkovu dovolenou, jen zkusím ve stručnosti zmínit pár základních:
Jedete-li cestou z Drážďan na Berlín po dálnici A13 nebo se stejným směrem sypete vlakem (IC nebo EC vlak vás tam ale zřejmě nevysype...:-)), divné velké stavení stejně zřejmě neuvidíte. U letiště Brand-Niederlausitz totiž stojí divný hangár. Ještě větší než ten, co v naivní představě opravy velkých Boeingů postavili u nás v Mošnově. Polokulatá hala trčí v okolní krajině takřka století a museli byste se ptát hraběte Zeppelina, cože se tady mělo v licenci vyrábět. Jasně, vzducholodě. A ty původní měly být pořádně velké, i v představách nacistů chvíli měly přednost před křídlovými souputníky...
Jenže dějiny se (naštěstí) pohnuly jinam a vzducholodě se ukázaly jako neprakticky pomalé. Co bylo s obrovskou halou v dalších desetiletích absolutně netuším. V co se změnila v posledních letech, by mohl vykládat Kufberek. Jenže znáte jeho skromnost. Takže poskytl aspoň fotky. Hala se změnila v Tropický ostrov. Vážně. Vždyť co je na tom divného, když na Dubaji si taky zalyžujete. Svět se zbláznil a němci touží poslunci. I teď v zimě. Hala se vytápí na tropy stále, byť v létě to asi není taková darda. Původní slupku haly vyměnili a před sluníčkem je třeba se UVfiltry vážně bránit i teď v zimě!
Ubytování je vevnitř různé. Stejně jako na počátku devadesátých let můžete s řízkem a termoskou s chlazeným pivem ulehnout na pláži na lehátko nebo do africké chýše či "sofistikovaných" bud všude kolem. Já si při pohledu na fotky vzpomněl spíš na Sexmisi nebo třeba Truman show. Po socialisticky pak na Potěmkinovy vesnice. Ale tady se nejenže můžete bavit, ale navíc to německy přísně funguje. No, řekněte, co tady strávit, když ta mrcha zima leze za prsty, dva dny? Víc bych nevydržel ani v Chorvatsku:-)
Bernina expres
27. března
Kufberek vycestoval do Švýcarska. V domnění, že zima už dávno dala horám vale si dokonce naplánoval vysokohorskou tůru. Malinko zapomněl, že hory jsou posazeny sice jižněji než Beskydy, ale také výše. I když mu musím dát částečně za pravdu, protože když jsme na konci roku 2003 (přesněji řečeno začátkem prosince) podnikali s Pivkem velmi podobnou cestu (v mém případě rozlučkovou, poáč za těch pár drobných šlo o zážitek nepopsatelný) čekali jsme pro změnu zimu. Místo ní nás i v okolí Grüm chaty, což je nejvyšší místo, kam se náš Bernina expres vyškrábal, čekalo azúro a neskutečných deset stupňů nad nulou. Nebýt pár ledovců kolem, vlastně bychom si připadali jako začátkem jara. V nížině na italské straně Alp, kam jsme mířili, bylo tenkrát počasí dokonce jen na tričko. Budu doufat, že Kufberek najde kousek času a doplní fotky nějakým tím komentářem...:-)
letem březnem
První březnový týden, kdy jsme se čerstvě vrátili z druhých Roháčů jsem prosral. Doslova. Takovou střevní chřipku či co to vlastně bylo, jsem ještě nezažil a když jsem později sledoval okolí, nebyl jsem v tom sám. Naděje, že aspoň schudnu byla sražena po dalších třech dnech.
V druhém týdnu jsem zaznamenal jenom chvilkový návrat na krnovskou Kolibu, kde jsem pobýval služebně koncem loňského léta. Kuchyně jako vždy výborná a nedat si na závěr domácí zákusek s kávičkou by bylo přímo hříchem. Pro mne překvapivé bylo, že tuhle oázu klidu kousek pod Cvilínem kolegové z Opavy vůbec neznají. Teď už je vše samozřejmě jinak.
V třetím týdnu došlo na avizované domácí překvapení a dva dny na to jsem musel služebně zavítat na jih Moravy. Můj starý dobrý (už dokonce pubertální!) vztah ke kraji žen, zpěvu a vína je známý a já byl moc rád, že jsem delší dobu pobyl ve Valticích, kterým jsem na kole nikdy moc pozornosti nedal. Chyba! Mile překvapila i Oáza, ve které jsme zakotvili. Obsluhou, domáckým prostředím a především sortimentem ve sklepě. To sedí!
Kufberek byl však jiný kabrňák. Vidina brzkého konce levných cest pótrati do zahraničí jej popohnala ke dvěma exkluzivním výletům. Jednak zavítal do haly, kde před mnoha lety vyráběli Němci zeppeliny, zatímco dneska neobdivují pod obrovskou kopulí stlačený nýbrž řádně hustý vzduch Tropického ostrova. V létě, v zimě, v každém počasí tady můžete strávit času dle libosti uprostřed tropů. Falešní sobi či potěmkinovy vesnice? Vyberte si sami a třeba někdy, až vás zima naštve, zajeďte tam:-)
Zatímco já se ségrou zašel po dvou dekádách do ostravské ZOO mrknout na zvyřátka, Kufberek pokračoval ve spanilé jízdě a Bernina expresem se chystal dojet k místu své pěší tůry. Bláhově zapomněl, že Alpy nejsou Beskydy a koncem března je tam kupodivu stále mnoho sněhu. A když se přidá mlha, ani Grümchatu na nejvyšším bodě tohoto báječného úzkorozchodného expresu minete. Rád jsem na fotky koukal a vzpomněl akci starou sedm let.
I Charlie, Fünf, Michal Požár a v neposlední řadě náhradnice Lenča Delegace I. se rozhodli, že začátek jara oslaví zcela jinak. Nabrali zásoby jídla a pití, zimní výbavu, větší než malé množství lyží a prkének a vyrazili do Norska na Hemsedal. Už jsem o akci mnohé slyšel a vzhledem k jejím fatálním následkům si říkám, jestli by si Fünf a především Charlie neměli konečně najmout nějakého dobrého učitele, který by je naučil správně a efektivně využívat darů nekonečně manšestrových hor. Jinak nevím, nevím:-)
Konec března odnesl nejen (k mé nelibosti) ségru zpět do Zálouží, ale také přišlo vysněné jaro. Oprášil jsem kolo a vyrazil vstříct novým zážitkům, mnohdy také nostalgii a fotkám. Řeknu vám, povedl se ten březen!
druhá jarní Cesta z města
Hukvaldy a Kozlovice
Udělalo se dobře! Už týden máme jaro a počasí přeje. Skoro se mi chce říct, že kousek toho Golfáku přivezla ségra s sebou ze Zálouží. Bohužel zrovinka dneska dopoledne jsem ji naposledy zamával na mošnovském letišti (samozřejmě jenom na nějakou tu dobu!) a se smíšenými pocity se vrátil do Ostravy. Jak odstranit smíšené pocity? Mám přece kolo a je třeba sportovat. Počasí je více než příznivé, byť hlásí blížící se fukejř. Ale třeba se mi podaří dojet do cíle - na jih do Kozlovic, dříve než ten jižák přijde. Předpoklad nevyšel. Zato první sedmdesátka v sezoně rozhodně. Proč?
Ostrava - Bělský les - Stará Bělá - Palések - Krmelín - Březiny - kóta 312mnm - Brušperk - Fryčovice - Dolní Sklenov - Hukvaldy - obora - Měrkovice - Kozlovice - Kozlomlýn - Dolní Sklenov - Brušperk - Stará Veš - Košatka - Jistebník - DP - Pádlo (Oderský splav) - Ostrava, 70km
Protože to byl jednoduše mazec! Už start byl famózní. Jen tak nalehko v letním dresu, lísteček se nehnul a naopak cesty přes Bělský les i Palések (ten mezi Starou Bělou a Krmelínem, co má Kufberek pro své pohospodské zkratky tam moc rád...:-)) oschly dostatečně nato, aby bláto zmizelo. Co se naopak k mému překvapení nad Krmelínem objevilo byla solární baterie na bývalých polích. Kolikátá za poslední týden mého cestování? Zelení se svou zelenou politikou mne vážně začínají srát. Tady to dotáhli minimálně na zkažený výhled na Beskydy. Zbytek "výhod" solárních panelů prý teprve poznáme. Pan Roman z ČEZ se prý stará...
Cyklocestu, spíš tankodrom, z Krmelína do Staré Vši nám ani letos neopravili. Takže se stává zážitkem všelijakým. I Stará Veš kolem Ondřejnice vypadá jako po válce. Řeka je násilně regulována a nejvíc mne mrzí alej stromů stojících ještě nedávno kolem. Fakty to bylo nutné?
Spravit si chuť cestou přes kopec do Krmelína není vůbec žádný problém. Sice je to opičárna, pořád z kopce do kopce, ale odměna je dneska skvělá. Ten fukejř od jihu, co měl přijít navečer, přišel o pár hodin dříve a kromě drsnějšího postupu k vysněné metě vyfoukal vše kolem. Výsledkem bylo famózní panoráma nad Brušperkem.
Abych to upřesnil: Brušperk má panorámata dvě: jedno z východu od Božích muk nad Staříčem, odkud je jeden z nejkrásnějších výhledů na Beskydy, který znám. A druhé muka má pak ze západu, odkud je i Brušperk jako na dlani. Že mám pravdu, o tom svědčí přiložené fotky. Staříč poznáte podle těžní věže, vysoký komín patří Biocelu Paskov. Smrdící, ale vždy odevšad viditelný hrdina kraje. Labožím si i přes fukejř a vzpomínám na Homolky: "Táto, to jsou panorámata, co?"
Další má cesta přes Brušperk (po slastném sjezdu do něj) až k Dolnímu Sklenovu je doslova utrpením. Přece jen, půlrok necyklování a chabý týden od začátku je znát a myšlenky na mne šly různé. Vytrval jsem. Odměnou je Hukvaldský pivovar a jeho dvanáctka. Netradičně uvnitř mezi místními xichty. Ne, že by bylo už teď narváno, v podstatě kromě výčepáka je tady jenom jeden strýc, kterého mohu s klidem prohlásit za místní inventář, ale tolik xichtů v tak malé místnosti jinde vážně nenajdete. Všichni místní štamgasti tady totiž mají svůj "portrét," stejně jako kdejaký prezident ve škole a věřte, že za ty roky jich jsou tady mraky!
Jsem na sebe tvrdý a stejně tvrdě vážím cestu: Žádná flákačka kolem Kozlomlýna! Pěkně na Hukvaldy a oborou dále podle plánu. Věřte, nevěřte, i tahle časnějarní příroda má své kouzlo. O centru Hukvald netřeba pochybovat, protože i bývalý hotel Hukvaldy se dnes pyšní ve své nové kráse (že by Šmíra?). Taková Červená Lhota na kopci. Jasně, přeháním, ale kostelní věž mne rozhodně zaujala a asi tady jsem poprvé pochopil, že není ultrazoom jako zrcadlovka. Jsem maximálně spokojen a jdu si pohladit lišku Bystroušku.
Chytrou lišku jsem si nakonec nevyfotil. Chvíli přede mnou tady byl jiný cyklista a oproti mně si společné foto nenechal ujít. A byl na hradě, byť mne ve Sklenově předjel! Ten jsem však vynechal a raději pokračoval dále oborou. Tak pokřivené stromy jako tady snad vážně nikde jinde nenajdete. Navíc jsou teď na jaro "průhledné" a rybník dole u rybárny šlo kdykoli v létě maximálně jenom tušit. Teď je viditelný a já těm místním muflonům závidím. Výhledy, přírodu, klid. Paráda! Ještě pár zbytečných fotek, poáč mohutnost zážitku i krajiny samotné stejně nelze kloudně pojmout a šlapu ven z obory na Měrkovice.
Vida, jaký kousek je to na sjezdovky na Pustevnách. Tady by se jich člověk vážně mohl lehce dotknout a Radhošťskou věžičku kaple jen tak pošimrat. Hodina navíc a výhled stejný, jen nějak více zazoomovaný. Jo, to beru. Jen mraky se začaly více mračit a tak beru nohy na pedály a sjíždím Měrkovice. Řeknu vám, sladká odměna za tu dřinu přes oboru a to netuším, co mne čeká o chvíli později kousek od kozlovického kostela.
Já vím, jsem už s tou propagací trapný, ale zajímalo by mne, zda to někde funguje aspoň podobně jako tady na valaLašsku. Místní fojtství totiž opět oživil pan Šmíra, kromě muzea v budově samotné adaptoval vedlejší zemědělskou budovu na pivovar a protože to vše je uprostřed jinak nekonečných Kozlovic, dal místu přirozený střed. Ano, centrum. Fojt i Vojvoda, kteří tady tradičně v sudech zrají, se povedli. Škoda jen, že mohu jen jeden vzorek od každého. Ale příště! Až tady náhodou pojedete, dejte si vývar a guláš. Obojí je v podstatě za láci a servis je natolik originální, že byste za něj klidně dali i dvojnásobek.
Normálně bych se té cesty bál. 36 kilometrů už mám a necelá půlka mne čeká. Jenže ten fukejř, který mne drtil, zůstal a dolů "TO" jelo! Pane jo, 20 kilometrů za 34 minut a už jsem zase ve Staré Vši. Domů necelých deset, tak se přece jen rozhoduju pro zajížďku na Košatku a Jistebník. Obojí mne nakonec zklamalo. Vichr nebyl tak nekompromisní, ale zážitků a fotek už bylo dneska tolik, že nějaké ty rybníky, nad kterými bych normálně plesal, mne dneska absolutně neuspokojily. Takže šupinky šupinky přes DP domů. Sedmdesátka jako vyšitá a spokojenost maximální. První pořádný trip mám za sebou!
8.4.2010 medvěd:-)