Budu se holedbat a rovnou napíšu, že Trutnov 87-10 byl ten můj dosud nejlepší! Společnost, která se zde tradičně schází, má (již mnohokrát zmíněnou) toleranci, pochopení, ohledy a ve tvářích nekončící spokojenost. Každý si tady dělá co chce a každý respektuje, že i každý jiný si tady dělá v podstatě totéž. Ostřílený Geronimo Martin Věchet naprosto ignoruje reklamu a módní výstřelky, užívá si fesťáku jak jen to jde a občas i odpoví zvídavé otázky platících. Jako třeba na Záviše s otazníkem:-) Když k tomu přidáme nedělní naprosto ostrý obraz a především dokonalý zvuk všech (!!!) kapel na hlavním pódiu, všechny ty báječné squaf, které jsme potkaly, blízká setkání jiného druhu, tak zjistíte, že kdo letos na Trutnově nebyl, může jedině závidět. My ostatní, kterých bylo méně než obvykle, jsme spiklenecky po sobě se spokojenou tváří pomrkávali ještě cestou v drážních dostavnících. Marně vzpomínám, který zážitek bych prohlásil za TOP Trutnova. Popis jedné noci ze čtvrka kontinuálně do pondělí také nedává smysl, poáč statistikem je spíš Zipp, a v mých zákrutách mozkových je smýván výjevy, o nichž bych se teď velmi rád zmínil. Na pořadí nezáleží. Píšu je tak, jak mi přicházely postupně na mysl...

Medvědova ochuTrávka? Ano, jistě! Po nějakých osmi letech, kdy jsem odolával. V neděli proběhla kolem lampy (informovaní ví:-) povědomá divoženka, jenž je normálně k vidění v nedaleké hospodě Na Růžku. Těžko říct, co ji zajímalo, nicméně své blízké setkaní jiného druhu korunovala nabídkou špeku. Cigaretka na dva ťahy (po té, co mi potvrdila, že nějakým sajrajtem jako je tabák špeka kazit nebude) mne odstřelila kamsi ke vzpomínce na třebíčský železniční most dávné paměti a stavu jenž byl nepopsatelně fantastický. Tohle jsem asi ještě neměl! Jak jsem vypadal? Poptejte se mých kamarádů. Ale mně bylo více než dobře, jsouc vysmátý jako lečo...:-)

... pokračování a fotky z akce >>>

Návštěvníci v MOM
od soboty 4. září do úterý 7. září

      Začátek září, čerstvě po prázninách začíná krátké období, kdy se za a) nelyžuje a za b) se nepřezouvá. Tyto dvě činnosti mají za vinu, že Charlieho pak najdete buď v BOPAKu nebo na horách. Na jiné srandičky času nezbývá. Rozhodl se tedy s Lucií, že po létech, kdy kamarádi přijíždějí za nimi, otočí směr a vyrazí pro změnu sami. Původní plán na týdenní dovolenou se však troštičku kousl a z plánované celomoravské spanilé jízdy nakonec vypadlo vše až na Ostravu. V sobotní večer tak po zrovna čerstvě spuštěné dálnici dorazili až k nám do Města Omezených Možností. Jak se jim tady líbilo? To byste se měli zeptat především právě jich. Já mohu podat pouze svědectví z druhé strany...

      Co s načatým sobotním večerem jsem začal řešit akorát tak hodinu před jejich příjezdem. Už jsem o nich věděl a dost jsem zíral, že na Stodolní se téměř nic neděje. Stránky www.stodolní.cz byly aktuální naposledy na jaře a i stránky spřátelených klubů zrovna neoplývaly aktuálními informacemi. Kua, že by Stodolní skomírala? Člověk se tam pomalu dostane jenom s přespolními kamarády, takže jsem tam mohl být naposledy před dvěma roky. Vše nakonec dopadlo jinak, protože se ukázalo, že cesta na Dálný východ je už sama o sobě dostatečně vyčerpávajícím (nebo chcete-li - naplňujícím:-))) zážitkem, až se oba hosté shodli, že návštěva Stodolní netřeba. Argument, že profláklá ulice začíná žít právě až po desáté hodině večerní, se nakonec ukázal jako zbytečný. Vystačili jsme si sami a do ranních hodin jsme probírali nejen světem hýbající problémy, ale po čase jsme si ujeli na starých deskách. To však až tehdy, kdy se mi podařilo roztočit talíř, jenž je k podobné produkci jaksi nutnou podmínkou:-)

... pokračování a fotky z akce >>>

ze Spolku

KUFbEREK 38 pod Hradem speciál
pátek 27. srpna

      Zatímco Brekoun týden před akcí řešil, zda jít nebo nejít a vše zakrýval pofidérní výmluvou na pohotovost, Nadporučík Lukáš s Klenbaři projížděl jižní Čechy i Moravu. Naproti tomu se Skoumalem a oslavencem jsme měli jasno. Lístky na Moravské Hrady jsme koupili už dávno (známe Brekouna, takže s ním už automaticky nepočítáme...:-)) a bylo třeba doladit nějaký ten dárek a způsob, jak se do Hradce nad Moravicí dostat. Možností bylo několik, počasí nakonec jakštakš přálo a tak jsme se v páteční podoledne mohli sejít v Hotelíku na konci světa - totiž Zátiší, odkud je téměř nejpříhodnější místo k vystartování na pěší dvacetikilometrovou tůru. Co myslíte? Dáme ji?

itinerář aneb Kudy jsme prošli?

Hotýlek v Zátiší - Pustá Polom / Hlubočep V Zatáčce - Jakubčovice - rozhledna - medvědova "zkratka" - Hradec nad Moravicí (areál pod hradem), cca 20km

      Kvalitně zabezpečená tramvaj (pohlídal jsem si spoj, kdy i přes naše skvělé zabezpečovací zařízení - znáte to - byla naše tramvaj bezpečně jediná na celé trati...:-))) nás po jednokolejce dovezla na místo určení. Hotýlek je můj objev. Už mé narozky tady stály v minulé zimě za to, člověk už pozná, jak tady přistupují ke kšeftu a tím pádem medvěd vždy rád přispěje. Jak zjistím později, nejde o poslední zážitek podobného druhu. Teď však uvažuji, jak se zbavit před pochodem darů a i Skoumal kývne na nápad, že po obědě je na jejich předání čas tak akorát.
      Kufberek ví, že nejlepší dary jsou ty, jež potřebuje, ale zároveň je doma nevysvětlí. Často cestuje po naší vlasti a na cesty se vždy hodí nějaký ten "akumulátor," buzola a bezdrátová myška (prosím, neplést s Miškou:-))). Se Skoumalem jsem pak akorát řešil, který matematický operátor tam vlastně byl (OR nebo AND?), až jsme se dali cestou, že raději všechno než jen něco. Majinko mne Kufberek zklamal, že Jeho Zcestovalost nezná tatranský čaj (ano, onen akumulátor:-), ale faktem zůstává, že se jej nejenže rád ujal, ale později s kamarády i rozdělil.
      Přiznejme si, že rozhodování, zda vůbec opouštět Hotelík, bylo nelehké. V lednu vyhrála pohoda zde vládnoucí, teď potřeba dokázat si, že to dokážeme. Před druhou podolední opouštíme tenhle pohodový přístav a stoupáme k Pusté Polomi. Cesta byla suchá, místy mokrá, viditelnost byla stále dobrá, Kufberek se snažil určovat tempo, já jsem se marně snažil držet zpátky a jisté je, že když jsme za lesem přišli k pyramiodnímu stohu, uznali jsme, že prolézt se dát nebude, zato vyšplhat se na něj, je výzva pro drsné muže chtějící výhled do krajiny co nejlepší. Výzva dobrá, výsledek nevalný, pro pány středního věku zjištění, že skákat přes kaluže je výkon nadstandardní. Inu, slavíme dnes 38:-)
      Pustá Polom nás přivítala drsným protifukejřem a olověnou oblohou. Výhledy na brzký cíl nic moc, z dvaceti kilometrů jsme ukrojili sotva čtvrtinu. Co dále? Co třeba antabus do nácestného Hlubočepu? Hospoda V Zatáčce je zaručená kvalita a je hned u konečné zvoleného spoje: "Jdeme do toho!"
      Chcete si připadat jako mediální hvězda? Zkuste třeba tohle: Sedni na kolo, zajeď tak dvakrát za rok do Hlubočepu, zastav V Zatáčce čtvrt hodiny před otevřením a zapruď požadavkem na šenkýřku, která je teď ještě spíš připravená na odlet k sabbatu než k obsluze. Soudě dle nástroje, který pevně v rukou svírá. Výsledek? Pamatovák! Jinak si nemohu vysvětlit, když se se mnou po čtvrt roce, co jsme se neviděli, vítá jako se starým známým. Přiznám se, že tahle hospoda má stále atmosféru, teď navíc okořeněnou nelibostí domorodců, kteří nás vnímají jako nečekanou pakáž. Poseděl jsem rád a doufám, že i oba dva pánové. Tohle je třeba zažít! Pro fajnšmekry pak jen dodávám, že letité hajzly á-la keramický žlab jsou minulostí, nové jsou úplně někde jinde a postupně tady investují. Tajný sen šenkýřky? Zrekonstruovat první patro a bydlet přímo tady. Jak to vím? Inu, štamgast a otevřená náruč. Díky za ni, zase rád přijedu!
      Přiznejme si, že u kamen Hlubočepské hospody bylo podstatně lépe než na silnici k Jakubčovicím. Občas zapršelo, pořád však fukejřilo a právě vítr dokázal někdy přinést z dáli zvuk probíhajících koncertů. Skoro vymrzlí (kua, ani tatrčaj už jako ohřívadlo nefungoval!) jsme zavítali do jakubčovické nálevny. Sál přebudován na tuc-tuc hall, starou vycíděnou pípu už tady taky nehledejte, avšak odkaz k balkánu (přímo Srbsku) rozparádil Skoumala, který si začal rázem připadat jako doma. Zapadli jsme do koženého sofa, jehož hloubka a pohodlí po chvíli nebezpečně zavěštili nenadálý konec výletu. I střelka Kufberkovy buzoly byla z toho všeho pohodlí náramně zmatená. Nebýt mé potřebné návštěvy toalet, stalo by se. Takhle jsem zaměřil nádherný západ slunce a rázem bylo rozhodnuto: "Tohle představení musím vidět z rozhledny!"
      Vidina nádherného výhledu na Jeseníky a kvalitních fotek (uznejte, že před hodinou bych si na takový západ slunce nevsadil ani náhou!) mne dohnali až k běhu. Prošvihnout naději tohle všechno vidět z rozhledny bylo nakonec zkaženo právě její momentální uzavřeností. I tak nebylo díky krásnému světelnému triku poznat, kde jsou hory pravdivé, a kde už oblačné. Nádhera! Pánové přišli později a ten nejkrásnější čas prošvihli. Nezbylo než závidět, i když vlastně netušili co. Zespod zněli Gipsy.cz stejně tak, jako byla vidět Bílá věž hradeckého zámku. Dilema, kudy jít dále, jsme vyřešili záhy: "Znám přece zkratku!"
      Ehm, zkratku, mno vím o údolí, kam jsme dříve či později museli logicky sejít. V prostoru kamenolomu se začalo šeřit a když jsme skutečně okusili dno údolí uprostřed lopuchů, projevila se Skoumalova urputnost. Můj první pokus najít správnou cestu nevyšel, ve tmě i Kufberkova fungovní buzola nám byla bezprecedentně k hovnu, a tak jsme dali na skoumalův nečekaný avšak vytříbený cit pro akci (nebo zkrat ze zoufalství?) a dali se jeho směrem. Evidentně by na nás stejně nepočkal:-)
      Rád přiznávám, že skoumalova urputnost přinesla ovoce. Cestu, kterou jsem tušil a jen marně hledal, jsme nakonec našli. Kolem chalup a chajd jsme se toužebně dostali do Hradce nad Moravicí. A? O nic jsme nepřišli. Festival v tomhle počasí přilákal evidentně větší než malé množství hudbymilovných a navíc jsme přicházeli akorát na Ebeny. K mému milému překvapení se České hrady oproti Moravským liší výčepním mokem a katastrofální Krušovice byly vystřídány jen om málo lepším Nejlepším pivem na celé Moravě. Brňáci jsou v tomhle vážně idioti...
      Ebeni? Paráda! Pro stovku lidí udělali KONCERT. Jejich nasazení, naše fandění, opakovaný aplauz a dobrý pocit. Až na moje záda, která mne chytla velmi drsně. Odcházel jsem jako zvoník od Matky Boží za asistence kamarádů. Uložili jsme se ku spánku v areálu, což se později ukázalo jako chyba. Vstupní razítko místo dnes již standardního náramku je jen lehký odvar proti světlům a tupým xichtům panáčků, kteří získali na pár chvil neomezenou moc. Je mi jasné, že existují lidé, kteří si potřebují občas navzájem rozbít držku pro pocit blaha. Jen mne mrzí, že jim k tomu nestačí tzv. fotbalová zábava...
      Přesunuli jsme se o pár metrů za bránu, Skoumal znovu a urputně opustil kamarády a mířil na poslední vlak, zatímco jsme s Kufberkem zalehli a snažili se spát. Přiznám se, že podobnou kosu jsem klepal snad jen na Trutnově první noc. Ve čtyři jsme to už nevydrželi a vyrazili k nádraží. Inteligentní ochranka prudila i mimo areál a hledala razítka na našich zápěstích i v tuto nehostinnou dobu, byť jsme rozhodně nešli přes areál. Lavičky v parku u nádraží byly výzvou a zatímco na zahrádce stánku kousek vedle řešil páreček udržitelnost vlastního vztahu, my sobecky zalehli jako správní bezdomovci v tušení prvního ranního pótraťového spoje:-)
      Ještě před ním jsme dali malou snídani. Prodavačky místní Hrušky byly schovívavé a naší rozlámanosti si raději moc nevšímaly. Zaplaťpámbů. Opotěný plech s drobným faceliftem nás odvezl do Opavy. Nápad s držkovkou v místním vyžieráku byl mnohem lepší než následný (první) Kozel. Kufberek jej nerozchodil, já jen o majinko lépe. Vlak, který nám měl ujet, stále stál na svém místě a tak jsme jej raději vzali stečí než riskovat další drsnou srážku s drážní realitou. Jak jsem se těšil na sprchu v práci, jaj!
      Ve Sviňákově se naše cesty definitivně rozešly. Kufberek zamířil k domovu s výhledem oslavy Kaččiných narozenin a já, hlava dubová, pěšky lesem směrem ke své posteli, kterou jsem po urputném boji a totálně unaven opustil až ráno druhého dne. Představu, že bych se v sobotu znovu vrátil do Hradce nad Moravicí na další várku koncertů, jsem rád briskně opustil...

8.9.2010 medvěd:-)

Cesta z Města

Adršpašské a Teplické skály

      Když jsem jel v červnu na cykloPeccu, zastavoval jsem cestou na různých místech a vždy jsem byl mile překvapen. Společností, prostředím, pohodou a dalšími maličkostmi, které k dovolené sedí. Nejinak tomu bylo v Adršpachu a už tenkrát v penzionu U Peňáka ve mně uzrál nápad, že by vlastně nebylo vůbec od věci vystartovat do Trutnova hnedle z rána a cestou se decentně přibrzdit právě tady ve skalách. A tak jsem drobných trojpřestupem dojel stejně rychle (chcete-li pomalu:-)) jako do Trutnova na nádraží v Teplicích nad Metují...

      Ještě týden po Trutnově jsem žil ve vědomí, že Adršpach znám a v Teplických skalách jsem naopak nikdy nebyl. Usvědčily mne fotky z roku 1994, které jsem v sychravém počasí prvního záříjového víkendu začal skenovat. Teď jsem však slezl z teplického nádraží po kovových schůdkách, jejichž lepší časy jsou dávno pryč a svižně pokračoval až do města. Aspoň v něj chtěli komunisti přeměnit střed známých lázní hned vedle místního zámku a svým tradičním megalomanismem zničili génia lockyho. Až překvapivý železný železniční most kousek za místním obludným "priorem" oko mé svou přítomností potěšil. Začíná malinko pršet.
      Ještě více mne cestou ke skaliskům potěšil areál místní plovárny. Název "koupaliště" mi přijde k tak krásnému areálu naprosto nepříhodný. Dřevěné budovy lázní se šatnami a restaurací, jíž nechybí vychytaná vyhlídková plošina se stolky k posezení, mi dala vzpomenout na Rozmarné léto a je škoda, že jsem marně vyhlížel, ze kterých dveří dámské šatny jen tak mimochodem vyjde Rudolf Hrušínský od právě zachráněné mladičké (a překrásné!) Anny. Tahle plovárna mne vážně nadchla až jsem o pár chvil později zapomněl na fakt, že mne na úzké cestě dělilo jen málo okamžiků od smrti. Ten kretén, který předjížděl se svou oktávou n nepřehledném místě, zastavil jen pár centimetrů za mou pravou nohou...
      Vstupuji, živý a zdravý, do skal. Vchod mi už přišel majinko povědomý. Další cesta vzhůru plná Poláků s rodinama (a nezbytným hlukem kolem, jak je u nich zvykem...) dávám svižným tempem první skály. Hrad Střmen však vynechávám. Batoh na zádech není ke stoupání po úzkém schodišti úplně ideální. Kolem tzv. Vstupní brány proběhnu dále tušíc, že tady ještě jednou půjdu zpátky. Zkratku do Ádru jsem už totiž minul. Když o pár chvil později vstupuji do toho pravého skalního města, jsem rád, že zkratku jsem skutečně jenom minul. Teplické skály jsou úplně jiné než Ádr. Jsou rozsáhlejší, monumentálnější a především méně známé. Bylo by škodou je minout. Když jsem si myslel, že se blížím k místu, odkud jsem do nich vešel, zjišťuji, že jsem zhruba v půlce a ke spočinutí je nejvyšší čas.
      Ještě větší překvapení mne však čekalo na "zkratce" do Ádru. Čekal jsem, že po chvíli vylezu ze skal, projdu jakousi výšinou a až ke konci "zkratky" zmizím v dolech Adršpašských skal. Chyba lávky! Skály nezmizely ani na chvíli, za to lidský hukot ustal a já jen marně hledal místo, rozvodí, odkud se voda teče buď do Teplic nebo Ádru. Vlčí rokle mi rozřešení nepřinesla, poáč z vrcholové rašenilištní planiny voda utíká oběma směry. Kua, tohle jsem netušil!
      Ádr jsem skoro proběhl. Tedy proběhl, nechtělo se mi zdržovat, poáč únava byla drsná a těšil jsem se na zatraceně dobrý oběd. Stejně jsem v Ádru musel zastavit. Přestalo pršet, vylezl onen krásný stříbřitý kotouč a osvětlil vlhké skály takovým způsobem, že jsem si musel z viděného jednoduše sednout na prdel. Až později přicházích na oběd k Peňákovi a mrzí mne, že slečna Klára už tady není. Nebo možná není jen dnes. Neptal jsem se. Nebylo třeba. I tak se výlet ke skalám vyplatil a jako "předkrm" trutnovských dnů následujících, mne naladil nejlépe, jak jen jsem si mohl představit:-)

8.9.2010 medvěd:-)

letem srpencem

      Brzkým ranním návratem z Bystřičky respektive z uherského Hradiště a jeho Letní filmové školy pro mne začala druhá polovina prázdnin. Dny se už evidentně krátí a ani vedra, která nás trápila v červenci, se už naštěstí nevrátila...

      V prvním týdnu jsem se viděl se Zippovou rodinou. Pracovní povinnostě mne zavály do MNM a Roztok na dva dny, tak jsem s radostí pobyl i ve Vraném. Jestli o sobě někde nechal podzim poprvé o sobě vědět, bylo to právě tady. Mlha a zima, která mne provázela cestou k vlaku, vytvářela přesně tenhle pocit. Cukrák byl ukryt hluboko v mlze a ta se hustě vznášela nad hlubokým vltavským kaňonem.
      Cestou na tradiční Trutnov jsem se zastavil v Adršpašských a Teplických skalách. Myslel jsem, že v druhých jsem ještě nikdy nebyl, ale zrovna nedávno skenované fotky z pravěkého roku 1994 mne usvědčily z opaku. A Trutnov? Nářez a totální dávka pohody, kterou jsem si (a určitě nejen já) užíval plnými doušky. Vzhledem k prožitému jej zařazuji na první příčku i když je fakt, že festival má setrvale tak vysokou laťku, že jen těžko nějaký podobný žebříček můžu sestavovat:-)
      podzim přišel nebývale brzy. Poslední srpnové dny už se o létu hovořit nedá, počasí nás trápilo i na Kufberkových odložených přirozeninách, stejně jako nevídaná zima doma. a propos, Kufberek sám prohlásil, že příště už takhle narozeninovou párty neodloží. Nedivím se. Naše bloudění ve tmě ve vysokých lopuších nedaleko Hradce nad Moravicí zůstane ve vzpomínkách stejně jako povedený koncert Ebenů pod zdejším hradem. Vzhledem k počasí už na další - sobotní - pokračování chuť nebyla. léto skončilo...

100911Medvěd:-)