dnes je .
Svátek slaví .
chat
Akce roku 2011
Náš diář
Editorial No. 143
Zdravím všechny čtenáře.
Velmi rád a po dlouhé době. Doba, co? Nebyl čas a hlavně nálada na psaní. Sešla se spousta maličkostí, které někdy holt zabrání ve psaní. A jsem docela rád, že vlastně psát nešlo. Práce si vyžádala více času a tak troštičku si za to mohu sám. Vlastně dost.
Kdybych Thájmsy vydal už na konci ledna, kydal bych tady jenom kouř a síru na doktory a arabáky. V obou věcích jsem poměrně radikální. Ale jsem rád, že čas přišel až nyní. Skoro bych řekl, že bych si tím řešil vlastní problém. Zažil jsem totiž okamžik, kdy musí člověk vzít své odsouzení zpátky. A rád. Když se mrknete na dopsané Alpáče, píšu tam o nastupující Redbulové generaci, která si nebere servítky s okolím ani s vlastními vztahy, když vše berou na čistě obchodním vztahu, možná pochopíte. Redbuli to mají jednoduché a jasné, jen to není k žití. Šly na mne chmury, i když si rozhodně nemyslím, že jsem z těch, kteří mohou moralizovat.
A pak jsem přijel do Zlína. Na hokej a samozřejmě za kamarády. Bylo tsm fajn jako vždycky a já tam dostal morální facku jako sviňa. Odepsal jsem nastupující generace a přitom viděl opačný příklad, až jsem se zastyděl. Třináctiletého kluka s tak silným sociálním cítěním jsem vážně ještě neviděl. Asi to bude mít v životě těžší (doufám, že ne) a já budu taky věřit, že puberta nevykoná své. Vlastně jsem byl spokojen s vizitkou naší generace, protože tátu znám. Dobrá práce! Chci končit optimisticky, poáč si to zasloužíte a věřte, že i ty dardy, co jsem v poslední době dostal, skončily pro mne naprosto fantasticky. Je to paráda!
Novinky
SILVESTROVSKÁ PECKA 2010/11
... aneb od starého roku do nového roku ...
Tak šílený nápad, který mne napad, vlastně asi nikdo jiný nemohl dostat. Vrátit se z Amíkova akorát na Silvestra a přesunout se na Pecku, abych byl připraven na novoroční lyžbu, rozhodně nemohl vyjít. Kdepak, cesta přes velkou louži byla víc než v pohodě, rodnou hroudu jsem našel jen o kousek později než jak mělo být. Problémem se však ukázal časový posun. Jasně, že jsem byl po novoročním přípitku jednoznačně nejčilejší a spát se mi rozhodně nechtělo, jenže únava musela logicky přijít. Přišla. Dopoledne na sjezdovce...
Jako cestu z MNM do Podkrkonoší jsem zvolil jednu ze dvou možných variant. Příjemnější mi přišla ta s malou pauzou na oběd a české pivko, na kterém jsem se tak těšil, v Pardubicích. Kdo však mohl tušit, že na Silvestra v podvečer se z krajského města stává město mrtvé. Což o to, lidí se po ulicích procházelo více, jenže stejně jako já všichni zírali na cedule zavírající hospody ještě odpoledne. Občasný pocit z temného Sincity nebyl tak úplně neoprávněný. Kua, kde tady perníci chtějí slavit? Že by všichni raději jeli ke konkurenci do Hradce? Jenže čím, když vlaků jezdí na Silvestra jako šafránu. Poslední pak v sedm...
Sympatická mladá slečna "východniarka" zdržela náš vlak na odjezdu o pár minut a úplně šťastná se svěřila, že bude moc ráda, když docestuje kousek za Lomnici nad Popelkou za přáteli na chalupu. Sázet se zrovna dneska o to, kdo z nás dvou cestuje déle, mi přišlo docela mimo. Ale přišla s tím sama. Vyhrál jsem nejen časem (o noc více), ale taky počtem kilometrů. Trošku nechápala, ale byl jsem rád, že bylo s kým vykládat. Dopadla na mne krize a hlava ráda klesala ku spánku. Ve Staré Páce jsem ji svým neotřelým stylem: "Ahoj, tak tady ji předávám," předal evidentně zaskočenému příteli, kterého jsem samozřejmě nikdy neviděl:-)
Do Staré Páky pro mne přijely hrdličky a já byl šťastný, že cestování konečně končí. Bylo kolem deváté večerní, kdy jsem vstoupil do rozpařené Pecky U Karloj. Je jasné, že zrovna probíhala jedna z mnohých taškařic a tak zatímco jsem rozdával pozornosti z Nového světa, poprvé jsem si zobnul cukroví, které se tam jaksi nevede. Nutno říct, že ke všeobecné spokojenosti, poáč aspoň zmizí. Jak říkali ostatní:-) Je jasné, že přípitek přišel před chalupou, ještě pár "chytrých slov," tajných či veřejných závazků a šli jsme zalehnout. Sjezdovka nepočká!
Karty se řidičům na Nový rok rozdávaly ztěžka. Nakonec jsme byli moc rádi, že se Marťas obětoval. Na sjezdovce jsem chvíli uvažoval, zda lyžba mi nejde proto, že mám čerstvě nabroušeno nebo zda jsem unaven. Druhá varianta byla jistá. Horká čokoláda hned při prvním sjezdu mne vlastně dorazila a když jsem si při druhé (a zároveň poslední) jízdě troštičku ubrknul na sjezdovce, bylo rozhodnuto. Prý má nezdravá barva přesně odpovídala zubrovské bílé barvě zdí. Únava mne dohnala a já to oproti ostatním musel zabalit. Sakra, jak na Nový rok, tak...?
Večer jsme zjistili, že Člověče, napij se aneb Soudruhu, nezlob se, nemusí pokaždé sednout. Kór, když necháme i bankéře překonávat překážky při cestě na ÚV. Jednoduše jsme pár lidí přesvědčili, že tuhle hru už nikdy hrát nechtějí. Naopak Aktivity slavily úspěch. A když jsem se opět nedokázal po půlnoci dostat do postele, bylo mi jasno, že Lenča s Michalem (alias Volejky) asi nebudou mít radost z mojí časovým posunem naprosto šílenou aktivitu. Taky jsem se dobrovolně rozhodl, že nebudu napodruhé pokoušet osud a raději budu hlídat teplo rodinného krbu.
Dobře jsem udělal. Ještě Zvirovci se rozhodli nelyžbovat a raději se pořádně vyspat. Rozjezd byl krásně opatrný a já byl rád, že nemusím nikam jinam prudce a rychle chodit. Trošku údržby, trošku vaření a hlavně pomálu. Rozproudil jsem se až chvíli po příjezdu lyžníků (a odjezdu Zvirovců), kdy už se všichni jen najedli a započalo balení všech. Odjezd přišel navečer. Volejky mne vyhodily ve Vepřové na nádru a já se opět začal probouzet. Ten zatracený posun. Není divu, že ani o půlnoci, kdy jsem přijel domů z dovolené, jsem jen kulil oči do stropu a ne a ne zarvat.
20.2.2011 ... A bylo po Pecce. Díky moc všem za společnost!
medvěd:-)
OFICÍŘI 2
Epizoda v ruském filmu
V létě 2008 mi volali z agentury,že si mě jeden ruský režižer vybral pro epizodní roli amerického agenta do filmu OFICÍŘI 2. Přiznám se, že se mi do toho moc nechtělo, zvlášť když se jednalo o akční film o zlých Američanech a udatných Ruských bohatýrech :-) když mi ale řekli, že tam hlavního záporáka, zlého američana, hraje Tomáš Hanák, řekl jsem si inu bať. No a čtyři tisíce za natáčecí den, taky na hnoji nenajdu.
Odjezd na plac, kdesi za Prahou (obec si nepamatuju) byl z Karlína. Cestu jsem prospal a probudil se až v 11h na místě, což bylo takové milé náměstíčko s kašnou v horní části. Místo se mi zdálo nějaké povědomé, ale nevěděl jsem od kaď. Štáb si nás rozebral, byl jsem oddělen od komparsistů a vyfasoval jsem filmovou manželku s dcerou.
No a nastalo klasické natáčení. Čekalo se na slunce, pak až zaleze za mrak a pak se čekalo, ani už nevím na co. Během toho čekání jsem se počal sbližovat s manželkou a zejména s dcerou, abychom působili věrohodně... No a pak byl oběd. Dle zkušených komparsistů, byl prý catering sqělý, výběr ze tří jídel - ne jako u čechů, kde prý je kolikrát jen bageta. A byly dvě hodiny odpoledne, aniž se rozjela kamera. V půl třetí bylo již asi správné světlo, které vrhalo ty správné umělecké stíny a počalo se točit. Začlo se několikerým průjezdem autobusu, ve kterém dlel sám balšoj hrdina, pak následovali hromadné scény s komparsem, který představoval různě se procházivší místní obyvatelstvo a ve čtyři hodiny přišel můj čas. Předtím naši rodinku zmaskovali a drželi nás v klimatizovaném maskéro-autobusu, abychom se venku, kde bylo kolem 30 stupňů, neroztekli. Mne si hlídali obzvlášť, páč nemaje kštici, bych se jim asi prodražil ... Inu profi pudry jsou prý drahé :-):-)
Když přišel náš čas, tak k nám skrze překladatelku, promluvil sám rejža. Malý kulatý celkem sympatický tatík. To, že je Rus, se krom vizáže a mluvy, dalo poznat i po dechu. Inu, stalíčnaja:-):-) Jeho představa byla, že půjdeme kolem kašny a já jako dostanu nápad, že na ní vylezu, pak tam vytáhnu rodinku s vidinou pořízení unikátních fotek do rodinného alba. A jen tak mimochodem (a nenápadně) vyfotím nepřátelského agenta, který dlí v kavárně, o kterém jsem jako samozřejmě věděl, a vše perfektně připravil, a jen tak náhodou vyfotím i hlavního hrdinu, který náhodou projíždí v autobuse ... Inu, byl jsem zřejmě sqěle vycvičen, protože kromě perfektního načasování jsem pořídil fotky hrdiny v autobuse, z prostoru kavárny, ačkoliv stojím na kašně, na opačné straně. V ukázce je to jasně vidět. Prostě jedinečný agent, škoda, že jeho schopnosti již více nevyužili :-):-)
Samotná scéna vypadá jednoduše, ale když si uvědomíte, že vršek kašny byl široký jen 30cm, musím vylézt na horu, vytáhnout dva lidi a pak couvat, prakticky poslepu, páč fotím a to všechno tak 6x, než byl rejža spokojenej, tak svůj honorář, jistě uznáte, jsem si plně zasloužil :-) Za 20 minut bylo vše v kufru, jen jsem nevěděl, jestli to bylo tak rychlé, protože jsem byl tak dobrej, nebo šetřili materiál :-):-)
Byl jsem zvědavý, kdy to půjde v Ruských kinech a zda-li i k nám dílo zavítá a jestli se třeba se štábem náhodou neuvidíme na Oskarech. Hmm, tak ne, jde to prý rovnou na Ruský trh DVD (tak je mi to jasný, šetřili materiál). Tyto filmy se v matičce Rusi prý točí coby konkurence obdobných filmů s Van Dammem, Seagalem, Lundregenem či Norrisem. A tento film je prý mezi svými oblíbený, páč se točí druhý díl, viz název.
Na onen letní den jsem skoro zapomněl a mojí rolí agenta, jsem bavil jen kamarády při různých setkání při sklence dobrého moku. Po roce se naproti domu, kde bydlím, otevřela prodejna s ruským zbožím a potravinami. Po té, co jsem se stal pravidelným zákazníkem kupujícím pelmeně, pohanku a maróženoje, jsem se osmělil a ruského majitele požádal, zda-li by se nepokusil tento film pro mě získat. Pokoušel se další rok a před vánoci 2010 obohatil film OFICÍŘI 2 moji DVDtéku :-) Přiznám se, nevydržel jsem u toho a rychlo převíjením našel svoji scénu. Potvrdilo se mi, že režisér , byl především ceněn pro svůj úsporný styl natáčení s minimálním odpadem. Moje scéna zůstala celá, pouze sestřihaná do děje filmu. A díky panu střihači, který jistě vodečkou nepohrdne, má role byla navíc obdařena onou genialitou při pořizování snímků :-):-).
Přeji vám příjemný minutový zážitek. Váš BADI
PS: Info pro filmové fajnšmekry. Až po zhlédnutí oné scény jsem zjistil, proč mne bylo ono místo natáčení tak povědomé. Je to ta kašna a ten strom, kde dlí děti z filmu " Ať žijí duchové" ve scéně, kdy se u předsedy MNV rozhoduje, jestli hrad připadne dětem, nebo se tam budou pěstovat žampiony.
ALPÁČE 2011
od soboty do soboty 22. až 30. ledna
Své první Alpy si prý pamatuje každý. Mám-li si i já zapamatovat svou první lyžbu pod vrcholky Alp jako tu nejlepší v životě, stane se jí právě skončená lyžba v Zillertalu. V názvu akce se objevil název Alpáče. Proč to? Inu, navazujeme na tradici lyžáků v Roháčích. Středisko na Krajince v září neslavně skončilo a hledat něco nového se mi vážně na Slovensku nechce. Do toho přišel Fünf s nápadem přesunout akci o pár set kilometrů dále na západ a hlasování v anketě mu dalo za pravdu. A tak se stalo, že tentokrát (poprvé) na dalekou cestu vystartoval nejprve Medvěd z MOM do Chlumce, který se stal výchozím bodem akce, na kterou si budeme ještě dlouho vzpomínat, poáč zážitků přinesla vážně přehršel...
Řidič našeho autobusu zavelel k odjezdu od BOPAKu kolem jedenácté hodiny večerní. Původně zamýšlenou rozlučkovou Plzničku v Konibaru jsme před odjezdem nakonec všichni vyměnili za spánek. Následujících sedm hodin, které jsme strávili cestou, se přece jen nedalo jen tak prospat a naděje k dobré první lyžbě rozhodně neumírala. Před půlnocí jsme vyzvedli Fünfa z jedné z mnoha vyšehradských hospůdek, odkud jsme neomylně vyrazili na Baranďák. Na Plzeň, Vávro, na Plzeň!
Nechce se mi moc srovnávat Roháče s Alpáčema, jenže se tomu nejde jen tak jednoduše ubránit. Když totiž už za Chlumcem najedete na dálnici a vystoupíte z ní po nějakých šesti stech kilometrech v Zillertálu, něco mi říká, že vítěz je jasný. Na Rozvadově jsme utratili poslední české kovy, aby neotravovali v peněženkách, dali kafe a vlastně jen s jednou další noname zastávkou kdesi v Německu jsme dojeli až na místo určení. Tedy skoro, protože jsme jej nejdříve majinko přejeli:-)
21.1.2011 medvěd:-)
"Asi jsme to trošku přejeli," hlásí Marťas na parkovišti nad Platenkogelexpresem I. na Krimmlu a pohledem do mapy mu rozespalí a nad ránem dáváme za pravdu. Nevím, jestli máme radost, že ještě chvilku spát či nikoli. To, že jsme na Krimmlu a ještě se tady ještě několikrát podíváme, však zatím netušíme. Musíme otočit auto a vrátit se nějakých čtrnáct kilometrů zpátky do údolí...
Znovu projíždíme Gerlos, místní lyžařské centrum, které se pomalu probouzí k životu, abychom přeci jen našli ceduli Gmünd (místní část Gerlosu) a nakonec i tobogán, který nás měl upozornit mnohem dříve na fakt, že jsme na správném místě. Takže už jen prudce do kopce ke konečné dětského vleku a stojíme před zavřenou chatou: "Tak to je ona? Na fotkách byla její velikost a stav rozhodně na jiné úrovni." O pár chvil později z vedlejší podstatně větší chatrče vychází Gábi, ze které se po chvíli vyklubá polovina našich ošetřovatelů a průvodců chatou. Otevírá nám kouzelnou komůrku, nad kterou se po chvíli začnou vlnit prkna ve stropě. Neklamné to znamení, že stávající osádku, která dnes končí, jsme právě probudili:-)
I přes slušnou snahu se nám nepodařilo chovat se potichu, takže za chvíli přichází Otik, druhá polovina našich hostitelů a začíná přednáška příkazů, upozornění, kterých i tak najdete po celé chatě vylepených větší než malé množství. Na třídění odpadu maturita rozhodně nestačí: "Když nebudete vědět, co kam hodit, raději se zeptejte." Co z toho, že jediná odpověď Otíka zněla: "To je plast!" Neřekli byste ani náhodou:-)
Končící banda odjela na svah a my začali uvažovat, co s načatým dnem. Léňa, Charlie a Fünf nakonec volí profesionální koncovku a vyrážejí vstříc prvním zážitkům do Zillertal arény. Nejen do jejího středu, ale také na Isskogel, ale také Königleitenspitze, takže si na rozcvičení dali v podstatě většinu areálu v Zillertal aréně. Úplný začátek Fünfovy sezóny na černé sjezdovce Prölleralmu byl prý i na něj poněkud drsnější:-)
Skupina B se rozhodla pro rozdělení dne na dvě nestejné poloviny. Den A jsme strávili ještě pochoďákem na počátek Gerlosu a zpátky, což se nám vzhledem k únavě nejevilo jako úplně dobrý nápad. Spací dvouhodinová pauzička přeci jen pomohla a Den B jsme zahájili úklidem věcí a pomalým rozjezdem seznamovacího večírku. Otík s Gábí nás zasvětili do dalších tajů malého baráčku. Když přišel Otík potřetí a řekl: "Jo, ješte jsem zapomněl říct...," čekal jsem, že snůška dalších katastrof skončí asi až příští sobotu...:-)
A tak se stalo, že od lyžáku v Alpáčích uběhly tři týdny. Psát jsem sice začal ještě u Laštovičků v neděli na konci akce, jenže následná série událostí, povinností a rodinných trablů měla rozhodně (bohužel?) přednost. Čas na psaní přichází tedy až v neděli dvacátého února. Mnoho věcí si sedlo, něco málo se časem v paměti vycizelovalo a tak vím, že by vlastně ani nemělo valného smyslu popisovat den za dnem. Tak mi, prosím, odpuste následující kaleidoskop, kterým se však rozhodně rád vrátím k lyžbě...:-)
My a lyžba.
Luxus na entou! Jak jinak popsat rozdíl mezi Alpáčema a Roháčema. Je fakt, že nakonec jsme s Ráďou a Marťasem zvolili jako nejlepší sjezdovku na PlatenkogelExpressu I. a II. na Krimmlu, která se až nápadně podobala horní části Spálené. Jenže byla dvakrát delší i širší. A ten nePOMĚr lanovek snad ani nemá smysl popisovat. Tady jsme rozhodně pod bublinou nevymrzli a jezdili i šedesátku za den:-)
Lyžba s velkým L. Za šest dnů jsme vyzkoušeli vlastně všechno, co Zillertal nabízí. Nezůstali jsme jen na Zentral Aréně nad Gerlosem, ale vyzkoušeli i už zmíněný Krimml nebo také Penken. Zažili jsme úplně všechno. Mlhu, azůru, zimu i posezení na zahrádce. Taky bílou tmu, která zakryje úplně všechno a kryje všechny terénní vlny i když máte pocit, že opak je pravdou. Na Penken a Krimml jsme jezdili autem, Zentral aréna byla skibusem doslova za rohem (po pár zastávkách). A druhý den po příjezdu, kdy napadl půlmetr sněhu a my fičeli dvaceticentimetrovým prašanem taky asi jen tak nezapomeneme. Charlie s Manťasem to vzali i volným terénem, kde prašanu bylo ještě víc. Paráda!
Ubytování.
Pohoda. Otik a Gábi byli v pohodě i když na naše poměry až příliš pomalí (chcete-li, pohodoví:-)) A když dnes mohu (pochopitelně zcela neskromně) hodnotit bandu před námi a po nás, museli sami uznat, že naše večírky byly naprosto nevinné, byť kolikrát trvaly až k půlnoci. Jen jedenkrát se nám situace vymkla majinko kontrole a šli jsme spát později. I tak jsme bez ztráty kytičky vyjeli na Penken (kdy oni dva ještě o svahu neměli ani tušení) a čekala nás jednoznačně nejlepší lyžba s vychytaným počasím. Hůůůůůstýýýýý!!! Děkujeme řidiči za odvoz! Byla by vážně škoda nebýt ten den právě tam:-)
Chajda samotná byla v pohodě. Celodřevěná a slyšet (občas i vidět) bylo všechno. Na druhou stranu byla na úrovni vybavená a dlužno podotknout, že Gábi a Otik se o ni starali nadstandardně. Vlastně to odpovídalo množství příkazů, které na nás navalili:-) Od soboty do čtvrtka tam byla jenom naše parta. Pak přijela nová várka (sedm na pokoj pro pět) a asi museli koukat, když Delegace po ránu vylezla z pokoje pro dva sama. Záměr. Inu, Delegace:-)
Redbullová generace.
O co jde? O bandu, která přijela po nás. Lidé cca o půl generace mladší než my. Těžko soudit po jedné noci a ránu, jenže nenapsat nic, by bylo škoda. Nemohlo nám uniknout totiž uniknout, jak se chovali. Nechme stranou neustále vykulené Otikovy oči, když chodil kolem a nechápal, že jeho příkazy se absolutně míjely účinkem (a to jedna zúčastněná dokonce věděla, co čeho jde, poáč tady také pracovala). Bavme se o obchodním vztahu mezi nimi. I dvojičky, které se na první pohled tvářily, že patří k sobě, nás totiž dokázaly překvapit: "Nebude snídaně? Nebude tím pádem odvoz! Jeď si třeba skibusem!"
A proč ten Redbul? Inu proto, že každá generace má nějaký svůj fetiš. My třeba pivko. Tahle bandička ke všemu potřebovala právě tento nápoj. K němu hulení nebo vodku. Nebo obojí. Asi pro ty křídla. Člověk si pak, když vidí, jak se k sobě někteří lidé dokáží chovat, zatraceně váží lidí kolem. A zcela logicky má potřebovat třeba i někde uprostřed textu poděkovat a říct, že si všech kolem váží! Snídaně jsme měli díky holkám taky a rozhodně jsem vždycky dokázal poděkovat. I teď!
Já a lyžba.
První Alpy si budu určitě pamatovat. Taky si budu pamatovat, že ještě nejsem v levelu, kdy mne baví skoumat každou sjezdovku, která je v dostřelu. Dva dny jsme cestovali vlastně jenom tam a zpátky. Téměř žádnou sjezdovku jsme nejeli dvakrát. A když do toho skoro pokaždé přišla mlha či bílá tma, měl jsem po náladě. Děkuji všem přátelům, že to skousli a zároveň se musím omluvit za své prudící chování. Je pravda, že všechno zlé mi bylo vynahrazeno v dalších dnech a vše stálo za to!
Mám ještě jeden drsný zážitek, který souvisí s lyžbou jenom částečně. Jak jsem totiž postupem času poznával, nebyl pro mne problém objednat si jídlo v restauraci, koupit permici a vůbec komunikovat. To všechno německy! Já, který se mučí angličtinou (v práci potřebuji jenom tu technickou, u ségry pro změnu Bostonštinu:-)) najednou s hrůzou zjistím, že se dokáže v Tyrolsku domluvit normálně. Jak to? Ruštinu jsem drtil od páté třídy do půlky druháku (znáte to, revoluce...), angličtinu od sedmé dodnes a němčinu jenom od šesté do osmé třídy. A někde to tam v bafru je! Uklidňuji se tím, že za všechno může právě Amíkov, kde jsem se přestal stydět a začal mluvit. Musel jsem. Vlastně jsem chtěl. Člověk nechce vypadat jako debil:-)
Penken.
Penken je fantastické středisko. Ještě dlouho si budu pamatovat okamžik, kdy nás vyplivla kabinka pro 150 lidí na vrcholku homole, jejíž jméno si nepamatuji, která však stála uprostřed střediska. Kruhový výhled na okolní hory plné sjezdovek musí nadchnout rozhodně každého. Kterou asi dáme? Dali jsme všechny (jasně, většinu) a tu nejlepší jsme stejně objevili až na závěr dne. Výjezd od parkoviště kabinkou byl sice opruz (hlavně díky profláklé neurvalosti Poláků), ale pak se před námi otevřel prostor, který neměl chybu.
Sjezdovka číslo sedm (červená s modrou) mne oslovily nejvíce ze všech. Když jsme na Penken dojeli podruhé a bylo totální azůro, nedala se lepší sjezdovka sehnat. Aspoň do oběda. Pak přece jen povolila a my nechápali, jak jeden oběd může všechno změnit. Nicméně měl Otik pravdu, že šíří možností v okolí nic lepšího nelze najít. Ovšem nevíme to sami, přišlo na to spousta jiných lidí a občas sjezdovky připomínaly mraveniště:-)
Služby.
A jsme u kamene úrazu. Okusil jsem něco jiného než známou pohostinnost Slováků. Tyrolsko je jen o kousek dražší a přístup k zákazníkovi je úplně, ale úplně jinde. Zapomeňte na neochotu, plast a podobné výdobytky moderní odcizené doby. Tady se stále ví, kdo nosí do (nikoli z) hospody peníze. Vlastně by mne to nemělo nijak překvapit. I tyrolské trilky byly kolikrát k přežití, když byly kompenzovány službami. Na Penkenu jsme sice našli suverénně nejdražší restauračku, ale takové záchody a hudbu kolem... Nechyběl ani Charlie a Majkl. Viseli cestou po schodoch k luxusním záchodům. Sorry, kamarádi ze Slovenska, ale nechce se mi nic organizovat ve Vaší domovině, když jsem poznal, že i jako cizí si můžu připadat jako doma:-)
Servis? Servis! Roztáhnout přezkáč, poáč mám výrůstek? "Škoda, že jste nepřišli včera večer, dneska byste měli vše připraveno," zněla odpověď. Takže když se po Charliem přihlásila i Ráďa112, není se divit, že šlo o stejný servis. Cena? Proč? Však jste si zaplatili permici, ne? Vždycky si vzpomenu na šroubovák za tři ojro. Vlastně ani stále nezakalené jsme tady nevytáhli. Nebyl čas!
Krimml a Gerlos.
Střediska nedaleko. Penken byl přece jen dále. Zentral aréna nad Gerlosem je východiskem k celodennímu putování všemi směry, Krimml je pak oním západním koncem. Zentral aréna byla pohodová svým Skibusem, Krimml mne bavil nejvíce. Obě střediska mají své. Krimml měl u Platenkogel expressu sjezdovku přímo u parkoviště a hodně se podobal Spálené. Malá vazbička s minulostí. Proč také ne:-) Gerlos je především pro zkušené, Krimml pak pro začátečníky a pro nás kárvisty. Tolik pohodových plání... Jen si vybrat!
Už jsem to tady psal jednou a rád to tady napíšu znovu. Vážím si lidí kolem. Člověk musí vždycky srovnávat to, co má s tím, co je všude kolem. A pak nelze více než poděkovat za vynikající lyžbu i společnost, a především našemu autobusákovi!
20.2.2011
medved:-)
kratce
Změna v mužstvu u Pivků!
Samozřejmě se nebavím o hokeji a nemyslím Perníkův odchod do Ruska. Na svět se přišel posledního ledna podívat Tomáš Pivko a z Pivka (Jirky) se stal podruhé hrdý otec. Gratulujeme! :-)
Cvachové, běžte do háje!
Vytočen do vrtule jsem z chování doktorského "výkvětu." Marně bych uvažoval, kde spodina určité profese dokáže vyvolat takový povyk. Klidně si nás vezmou jako rukojmí a Engel ještě rád vzdorovitě vykřikne do světa: "Nenadávejte doktorům, nikdy nevíte, kdy nás budete potřebovat!" Každý monopol smrdí, ale když se najde nějaká čtvrtina z nich, které sice vadí malé peníze na výplatách, ale rádi si zaplatí milióny za komunistu Hrabovského, vede mne to k myšlenkám, že Cvachové se zorganizovali. Upřímně, jestli ministr zdravotnictví podlehne a otevře naši (i mojí) peněženku, aby jim zavřel hubu, měl by zmizet a být zmizelý. Nebo jej zmizím já! Napadlo mne.
Ne, vážně mne štve, když někdo vyhrožuje poškozením cizího zdraví. Je to buď diktátor nebo hajzl, který si nezaslouží nic než odsouzení a v případě rozporu se zákonem bručení za katrem. Tam měl už Engel být. Vlastně ve vazbě a někdo ho měl zažalovat. Psát tyto řádky o týden dříve, napsal bych závěr o kousek radikálněji. Takhle už nemám až tak velikou radost z toho, že doktoři přijdou o svou pověst "nadčlověka," ta měla zmizet dávno. Teď se všem (a nejen uřvancům) bude mnohem méně samozřejmě sahat lidem na život. Budou muset více vysvětlovat, protože gloriola nedotknutelnosti je fuč. A vlastně je to dobře. Mně by se asi jen těžko někdo ptal, zda chyba, kterou jsem způsobil v práci nehodu byla úmyslná či nikoli. Svět se vlastně vrátí na zem...
Vážně revoluce?
Je poměrně všeobecně znám můj názor na arabáckou neřkuli muslimskou část světa. Nehodlám nijak podporovat (pracovně či finančně) tu část světa, která sice srabsky zneužívá výdobytků naší západní pidlivizace, ale zároveň brojí pro náš zánik.
Je pro mne proto potěšující, že nepokoje, které zrovna sviští severní Afrikou, přináší rázný zářez méně totalitním státům, kterým tak nějak stále vládnou na první pohled nenahraditelní šmejdi. Je mi jasné, že tuhé arabácké totalitní režimy budou po současných zkušenostech ještě uzavřenější a ještě radikálnější a nebezpečnější. Ale bude jich méně.
Je fajn, že méně prozíraví diktátoři troštičku podcenili jeden poměrně zásadní výdobytek naší části světa - totiž volné telekomunikace a internet. Važme si jich! Mezi vykořisťovanými se najde spousta chytrých a inteligentních lidí, kteří se dokáží pomocí sítí mnohem snázeji shlukují a jednají. Boží mlejny melou a mocní globalizátoři teď vlastně jen sklízejí plody svého úsilí.
Jak nám tak globalizace stále více shromažďuje majetek v pár rukách na úkor stále drsnější chudoby, probíhá evidentně pnutí ve státech, kde přece jen nějaká komunikace funguje. Zářný příklad Egypta a totální debility (pardon, zaslepenosti) místní "elity" je evidentní. Také pomalu, ale jistě vyplývá na povrch, jací lidští šmejdi (ba zbabělci) finančně vládnou světu. Zaznamenali jste rychlý úprk bohatých egypťanů soukromými tryskáči? A uhodnete kam? Samozřejmě do Dubaje. Jedna z nejpevnějších totalit se jim stává zatraceně vyhledávaným úkrytem.
Asi nastal čas, aby se všem podobným šibalům dostřel jejich rychlých strojů stále více zmenšoval a jim nezbylo než dožít ve svých stále menších zlatých klecích. Nejsem ekonom, ale už dávno říkám, že pro lidstvo byla globalizace špatným nápadem a měla by se dostat na pranýř stejně jako jakýkoli totalitní režim, jakými byl fašismus, stále je komunismus a třeba také mnozí mí oblíbení radikální arabáci...
letem lednem
Rok 2010 byl záhul. Záhul v tom nejlepším slova smyslu, jak se jenom mohlo přihodit. Říká se, že jak na Nový rok, tak po celý rok, a já budu dlouho doufat (do konce roku:-)), že snad ani ne. Neberte si předchozí osobně. Byl jsem moc rád, že jsem vás všechny na Pecce na přelomu viděl, jenže lyžba vinou vlastní blbosti (a troštičku i vinou přechodu do jiného času) se vážně nepovedla. Na Pecku budu pochopitelně vzpomínat velmi rád. Na Pecce je vždycky dobře. Nezklamala, nese si svého génia Locky, což zřejmě nezmění nikdo ani z pyfou:-) A jak ještě bylo v lednu?
Leden? Rychle a intenzivně! Ne, že bych chtěl připomínat doby, kdy jsme se scházeli víkend co víkend (navíc bych byl příliš sentimentální, což stále více nesnáším), ale sami víte, že je spousta jiných událostí, jejichž běh dokáží zrychlit časoběh přímo nechutně:-)
Tak třeba: Sotva jsem dojel z Pecky a po delší (čtrnáctidenní) dovolené odpracoval týden, slavil jsem 37. Je co slavit? Bylo to o týden předčasně a na stejném místě jako minule. Myslíte Roháče? Kdepak! Hotelík na konci tramvajového světa na Zátiší. Přišel Skoumal, Kufberek, Nadporučík a Pivko, čímž poláčkovsky naše pětka měla dokonalý počet. Piv bylo o poznání více a radosti kolem také. Byť jsem si poprvé říkal, že bych to s tím vykládáním o Amíkově neměl zase až tak přehánět:-)
A pak mne schvátila chřipka. Letos byla "výborná." Samozřejmě zmutovala a tři dny motolic a upadání do mdlob nenápadně naznačovaly, že lidstvo nemá zdaleka všechno pod kontrolou. Inu, nemoc, takže emcy na vlastní přirozeniny byla vlastně vysvobozením. Jasan, kecám:-)
A pak to přišlo: Alpáče jako náhrada Roháčů. Říkejte si, co chcete, ale když vyzkoušíte něco lepšího, jen neradi se budete vracet k tomu původnímu. Vazby vzpomínek a nostalgie se projevují až tak po dvaceti letech. Nemám pravdu? Těžko říct, kdo za úspěch změněného prostředí vlastně mohl. Zřejmě i paní Laštovičková, která nás vybavila větším než malým množstvím zavařených potravin, má svou zásluhu. Však kdo jiný si medaili za první místo měl zasloužit více. Zapomenete i na organizátorovu tradiční schízu, která přichází stejně rychle a nečekaně stejně jako opačná fóbie (pozor, nejde o auto:-). Zůstávají pohodové zážitky a pocit ze zatraceně dobré lyžby. Inu, Alpáče:-)
Stejně jako vloni jsem se hnedka po lyžáku přesunul do Olmíka, kde jsem začal školit bývalé kolegy. Je krize, peněz není nazbyt a medvěd rád přiloží svůj díl k úspěchům. Jenže to bychom se bavili už o dalším měsíci. Leden byl super, pohodový a příjemný. Tak proč jsem nevydal Thájmsy? Protože mažu negativní vzpomínky z vlastní neschopnosti. Hlavou rodiny jsem se stát nechtěl a nechci mluvit o únoru, když vlastně až tam jsem to rozsek...