chat

Akce roku 2011

Náš diář

Editorial No. 144

      Od první Bystřičky letos uplyne patnáct let. První akci pruhovaných inženýrů nezmiňuji náhodou. Dostal jsem se k ní díky nově přeskenovaným fotkám (ty, které jsem našel:-) a pobavil jsem se nejen pohledem na ty mladé xichty všude kolem, ale také článkem, který jsem sesmolil kdysi před deseti lety. Už tenkrát mi těch pět let od první Bystřičky přišlo jako dávný věk. Co teprve nyní! Bystřička byla první a je první i teď, kdy zahajuje nový nepravidelný retro seriál, kdy postupně budu upravovat staré fotky (do textu rozhodně nehodlám zasahovat) a vkládat je do původního kontextu. Zároveň si i rád počtu, poáč u některých akcí mi ten čas přijde už vážně zatraceně vzdálený:-)
      V nových Thájmsech najdete také opakovanou návštěvu Olomouce. Nechci tady popisovat proč a jak, je to o pár řádků níže. Mám Olomouc rád a rád se tam kdykoli vracím. Zážitků jsem nabral spousty a právě proto vznikly nové Thájmsy rychleji než obvykle.
      Kromě malé dávky medvědových chytrých kydů tady pak už najdete jen únorové události všude kolem. Zapomenout bychom neměli na Fünfa. Bude mít narozky, ale také leží na infekčním oddělení, kde zkoumají, jakého červa a odkud si ho vlastně přivezl. Při jeho celosvětovém pracovním nasazení je vlastně možné úplně cokoli. Držme palce!

medvěd:-)

Novinka

Olomouc 1-2-3

      Olomouc, do třicetileté války bývalá metropole Moravy, je město, ke kterému mám velmi vřelý vztah. Už od studentských dob jsme tady jezdívávali koukat na zápasy Sigmy, když ještě hrála extraligu a v jejím dresu tenkrát exceloval jistý Jirka Dopita. O pár let později jsem nejednou zajel na Majáles. Právě tady jsem poprvé slyšel na živo Mňágu se Žďorpem nebo hrát Milana 105 Krajčího v dávno neexistujícím zatraceně undergroundovém klubu Nausea. Vracím se tady rád a pokaždé jsem fascinován novými a novými místy. Zákoutí, kde se točila Záhada hlavolamu jsou stále magická a jen občas tady potkáte nějaký ten milenecký pár. Když mám tedy možnost Olomouc znovuobjevovat, kdykoli rád přijedu. Pracovní povinnostě mi dopřály hned trojici návštěv. Nuda? Kdepak!

      Olomouc fatálně doplatila na dávné rozhodnutí, že zůstane pevností. Záměr sice občas pomohl dějinám, kdy se město ubránilo a díky němu rozpínavost Pruska znala na našem území přeci jen své meze. Je otázka, nakolik rozpínavost byla či nebyla spravedlivá, když byla vedena také lidmi vyhnanými po Bílé hoře. Jenže to jsou úplně jiné dějiny. Olomouc v hradbách ztratila prostor pro přirozenou rozpínavost a role moravské metropole přešla na divnoměsto nad soutokem Svratky a Svitavy. Naopak zůstala Olomouci kompaktnost, kterou ztratila všechna prudce se rozvíjející města (Ostrava, Brno atd.). Nepodařilo se zlikvidovat olomouckou Univerzitu a naopak i na sídliště je všude kousek. Žádné nekonečné pláně země Nikoho těsně za historickým městem. Těžko říct, jak by Olomouc vypadala bez komunistů, nicméně dodnes je příjemným místem k žití. Náhodný návštěvník pak musí zaregistrovat pohyb mladých lidí centrem. Třeba i pozdě večer. Úkaz, jehož se jinde jen těžko dočkáte a zřejmě za něj můžou jak univerzita sociálního směru (tím pádem víc žen), tak právě ona kompaktnost města.

Olomouc výstavní, totiž barokní

      Aneb také Kultura za nula! Od prosince do konce března tady můžete zavítat na obsáhlou výstavu Barokní Olomouc. Máte-li pochybnosti o bohaté historii Olomouce, je ideální příležitostí si své případné neznalosti doplnit. A občas si třeba sednout i na zadek jako já, či zírat s otevřenou pusou (ano, jako já). Ve středu a v sobotu je navíc do všech expozic volné vstupné a je jen na vás, co s tak výbornou nabídkou učiníte.

      Se Skoumalem jsme začali barokní Olomouc objevovat nejprve v hradním areálu. V základech arcibiskupského paláce se nachází pozůstatky zdí původních dispozic hradu. Areál prošel zásadní rekonstrukcí, jejíž výsledek musí snad každému vyrazit dech. Do historických zdí totiž pronikly citlivě moderní vestavby tak skvělým způsobem, že záplava nerezu, pohledového betonu a ostrých hran musí každému vyrazit dech. Vše se vším citlivě sounáleží jakoby přirozeně. Šikmými schodišti bez schodů se postupně můžete brouzdat tím nejstarším, co tady lidé alespoň v základech ponechali. Do syrového betonu a zbytků zdiva pak organizátoři zasadili památky movité. Všemožné monstrakce, kalichy a další náboženské předměty z období baroka fantasticky vynikají v tak syrovém prostoru.
      Ve vyšších patrech (přízemí a první patro) z barokní Olomouce vystavují obrazy a předměty, které by dole ve vlhku určitě rychle podlehly zkáze. Jsou tady i historické knihy církevní a univerzitní, mapy a plány k realizovaným i nepostaveným stavbám. Mimochodem, doporučujeme nahlédnout i do místních WC, která přinášejí sama o sobě netušený zážitek. Krychle stojící uprostřed místnosti vyrazí dech každému. V obrazárně je kromě exponátů zajímavé i členění expozice z perforovaného plechu, který se správným osvětlením vytváří neuvěřitelné efekty: "Paní, můžu tudy vlastně projít? Jde to?"       Nemůžete se nám divit, že za necelé tři hodiny jsme nic dalšího nemohli stihnout. Další dvě místa s expozicemi jsme navštívili až při další příležitosti. Z hradního areálu jsme se přesunuli na náměstí Republiky, kde ve Vojenském muzeu barokní Olomouc pokračuje další částí. Už nejsme v sedmnáctém století, ale o sto let dále, kdy už se objevují modernější zbraně a další "vychytávky" (tenkrát) moderní společnosti. Kromě nich jsme konečně poznali všechny tři podoby orloje, další obrazy a mapy Olomouce, monstrance, truhly cechů, které tady kdy působily, které mne zajímaly podstatně více. Ve stejné budově lze shlédnout také historii všech kašen, které se v Olomouci nacházejí. Na výstavu historických herbářů a flóry mi už nestačil buffer a těšil jsem se ven.
      I tak jsme nakonec navštívili prostory muzea moderního umění. Nebyl jsem tady poprvé. I Pan Roman foyer budovy včetně přilehlého sálu zná. Ano, právě tady hráli 4 Pod Peřinou své Losery. My však vyrazili o patro výše, kde byla expozice věnující se historii zdejší univerzity a všem jejím pamětihodnostem. Koukal jsem, že Provincetown s Cape Codem byl na globusu z konce 17. století v pohodě k nalezení a na svém místě:-)
      Absolutní šok však přišel o patro výše, kde najdete trvalou výstavu moderního umění. Sto let zpátky působí po předchozím baroku jako úplně jiná doba. Moderna se vším všudy včetně plánků všech aktuálních a třeba i významných staveb v Olomouci a okolí. Včetně vil postavených významnými architekty. Třeba i tady řádil Adolf Loos se svým raumplánem, nevěříte? Když pak o chvíli později koukáte na originály Muchy či Fily, které si lze prohlédnout úplně z blízka, jste fascinováni! Mám modernu rád a vůbec jsem netušil, jak bohatou sbírku skrývají staré barokní paláce v Olomouci. Ale to už byly zase téměř tři hodiny a jen těžko lze takový nášup umění vstřebat. Tady se urkitě musím ještě někdy objevit!
      Dokonalou třešničkou na dortu byla věžička nad střechou muzea moderního umění, kterou citlivě zrekonstruovali na vyhlídku. Na rozhlednu má až příliš pidi velikost, nemá ani kruhový rozhled, ale když stojíte v samém centrum města ve výšce okolních střech, jednoduše se každému musí zatajit dech. Tady se vyplatí přijít někdy v prosinci, kdy dny jsou krátké, poáč věže okolních chrámů jsou nasvíceny. "A to je teprve paráda," říká průvodkyně, která se evidentně baví mou vykuleností. Vypadá to, že jsem dozrál do věku, kdy mne podobné návštěvy začínají bavit a navíc si z nich budu třeba i něco pamatovat...:-)

Olomouc hospodská

      Drápal, Svatováclavský pivovar, Moritz, RCO18. Co mají tato místa společného? Mimořádný pivní zážitek! Budu možná drzý, ale nejlepší Plzničku na celé Moravě dostanete právě U Drápala.

      Restaurace stojící přesně v rohu křižovatky U soudu má zároveň i funkci místního "Koně." Schází-li se pražáci U Koně na Václaváku, místní míří právě tady. Zastávka MHD má strategickou polohu, jste v podstatě v centru města a kdyžtak odtud dojedete vlastně kamkoliv. To se hodí především večer, když honíte poslední tramvaj. Posedět U Drápala je kulinářský zážitek. Interiér tvaru L se přesně podle písmena dělí na kuřáckou a nekuřáckou část a i když sedíte ve druhé a myslíte si, že vše bude ráno o.k., zjistíte, že stejně "voníte." Ovšem nikoli cigárama, ale česnekem. Zdejší tatarák je totiž vyhlášený a dává si ho téměř každý host, třeba i tři slečny vedle u stolu. Stejně jako skvělé pečené uzené koleno, které však nakonec v našem velkém testu o fous skončilo až na druhém místě. Domácí čerstvě upečené čipsy jsou sice žlučníkovým útokem, nicméně nezkusit je (solené či kořeněné) by byl hřích. A k místní Plzničce se přisaje s chutí skutečně rád, byť cena je pražská. Míra naštěstí nikoli. A je samozřejmě z tanku:-)
      Rozhodovat, které pivo je nejlepší, rozhodně nechci. Svatováclavský pivovar nabídne desítku Vašek, dvanáctku Svatováclavského ležáka, Braunovo černé (13), řezba 13+10, weizen bier, který s weizenbierem vážně nemá nic společného (pro mne jediné zklamání). A pak místní chuťovky: stálá višňová třináctka a momentální grepová nebo ořechová třináctka. Dát si grepové na začátek není dobrý nápad a dostal jsem jej pouze jednou. Zato zcela spolehlivě jsem končil višňovým a to bych vyhlásil králem místních piv. Mnoho kolegů by však nesouhlasilo:-) Pivovar je nekuřácký a chvíli si zvykáte na slad. Odpad se na záchodech třídí a když náhodou zásoby dojdou, raději neotevřou, což se nám také jednou stalo. Doporučuji (od čtvrté odpolední) rezervačku, poáč později máte spíš smůlu a nesednete si. Vynikající a vítězné tady mají uzené pečené koleno. Vždy zadní a velikost je vždy úměrná počtu zakusujících. Na obsluhu se můžete spolehnout (kór, když si ji občas vychováváte:-)) Pivovar najdete za poštou u Náměstí Republiky. Upřímně, mají lepší pivo než Moritz (to mi vážně nesedí) nebo třeba Štramberk. Kozlovice si se Svatováclavským může podat ruku.
      Teď budu kritizovat: Dvojí ceny piva (do 17:00 za 39, od 17:01 za 29, proč???), vynikající sádlo se škvarky a otřesné pečené studené (a ještě přední) koleno. Skoumal to šanoval na generálský syndrom, poáč mne tam pozval proto, že byl vždy spokojen a chtěl nasadit laťku v našem malém testu jinam. Povedlo se, akorát jinak, než zřejmě předpokládal. Plzeň byla slušná, obsluha se snažila a jak jsem to nakonec vyhodnotil, hospodu dokáže zmršit otřesný kuchař. Holčina šenkýřka skutečně nemohla za idiotskou cenovou politiku ani za kuchaře. Škoda. Lístek s nabídkou jídel nevypadal rozhodně zle a za jiných okolností bych třeba do Hodolanského Švejka někdy ještě zašel. Takhle si přede mnou zbytečně zavřel dveře. A podchod, kterým se k němu dostanete:-)
      Naopak objevem roku je pro mne restaurace v 18. patře RCO. To je ten nový mrakodrap u nádraží, co si postavili úředníci. Restauraci provozují číňani, což ji stylově sice posunulo špatně (holt se do moderního baráku ty jejich cingrlátka fakt nehodí), ale mají dobrou Plzeň (u číňanů obvykle vítězí - k jejich neštěstí - KruKru) a naprosto exkluzivní kuchyni. Můžete do ní nahlédnout a pochopíte, že tady se kvalita a čerstvé suroviny drží. Dovolil jsem si zariskovat a objednat suši. U nás vážně riziko, protože i v Amíkově u moře jsem se třikrát zatraceně spálil. A? Famózní kulinářský zážitek! Když jsem kolegům doporučil dúrazně ochutnání, netušil jsem, jakou jídelní tsunami nechtěně vyvolám. Vyzkoušeli jsme všechno mořského, co tady nabízeli. Vynikající skopové napíchnuté na špejli bylo příjemnou tečkou. Jako menu tady nabízí vždy dvě česká jídla (samodeci šmrncnutá čínskou rukou a tím báječně netradiční, nicméně respektující) a dvě klasické číny. Pro nenažrance je pak k obědu a brzké večeři připraven teplý bufet s fantastickým výběrem. Právě v něm jsem přišel na to, že na suši se tady vážně chodí. Všem 18 doporučuji! Západ slunce byl skvělým bonusem, výhled (když se povede) je vynikající příloha a obsluha se nám za spokojenost odvděčila bonusem. Inu, tady se budu rád vracet!

Olomouc (troštičku) i pracovní

      Zatímco Ostravští radní se prsí svou ságou na pokračování "Akce SMOG!!!," a vlastně okrádájí nás předplacenkáře, utíkal jsem rád jinam do Normálnova, třeba do Olomouce, kde se přece jen lépe dýše.

      Nádherné srovnání Olomouce s "největším maloměstem" Brnem, které na mne stále zívá nudou, je jen výstup na hlavním nádraží. V Olomouci reprezentativní, Brněnský socanský tandem vymýšlí, jak vytunelovat 30 giga z EU, napást se, odstěhovat hlavák nesmyslně z centra o kilák vedle a proto na vstup do tzv. moravské metropole kašlou natolik, že dnes i Sviňákov je rajská zahrada. Musel jsem se vážně smát. Inu, nuda v Brně. A pak to cestování kolem zmíněných nekonečných plání nikoho. Tady jsou lvi? Jsem rád, že vypadnout navečer z práce v Olomouci od nádraží do centra znamená příjemnou procházku na dvacet minut. U nádraží, snad symbolicky, sídlí olomoucký servis, centrum školícího dění.
      Když přednášejícímu umře uprostřed výkladu hlas, jde o jasné znamení, že je třeba skončit nebo najít důstojnou náhradu. Dost dobře si nedovedu tuto činnost představit jako živobytí. Nicméně roky praxe a odříkání člověka přeci jen učí, jak se naučit učit. Se Skoumalem jsme na to dva a těžko objektivně hodnotit, jak si stojíme. Nicméně časy, kdy zabezpečováci prchali ze školení rychle-rychle k domovům letos překvapivě skončila. Stalo se příjemnou pravidelností (pravidelnost vzniká opakováním téhož:-))), že po zkouškách je třeba zajít sednout a vyříkat si zbytek nejasností. Vzhledem k tomu, že taky procházíme pravidelným kolečkem školení a uvědomujeme si to, snažíme se učit i zkoušet se ctí a rozumně. Občas mám dokonce pocit, že se nám povede rozseknout ten náš nešťastný hladomor v Somálsku:-)
      Odstrašujících případů školařů se našlo v minulosti dost a vlastně pozvání na pivo od školených byla příjemná pochvala. Ale neptal jsem se. Jde jen možná o zcela (ne)skromný pocit:-))) A pak se rád ujmu role průvodce a nabídnu hned několik variant, kam zajít. Dokonce už mnozí pochopili, že centrum Olomouce, které nabízí mnohem více možností, není daleko. A je taky fakt, že se musím někdy zeptat číšníka U Drápala (máme na sebe nějak štěstí...:-)), co říká tomu, že pokaždé přijdu s někým jiným a pokaždé jde o větší společnost. Uvidíme, kdo z nás bude časem více zvědavý. Ale těší mne, že když navrhnu domorodci jako nápoj na oslavu (třeba svátku) Spermouše, odmítne, poáč to tady přece nebudu schopen vysvětlit. Můj číšník však ví:-)

Další fotky z akce >>>
27.2.2011 medvěd:-)

kratce

Proč už nechci vidět Cimrmany...
      Respektive trošku jinak: Už je nechci nikdy vidět naživo! Styl jejich humoru mi stále sedí, jenže nemám sílu koukat na záznamy divadelních představení z poslední doby. Dost u nich trpím. Proč? Protože stáří je asi vážně hnusné. Zřejmě stárnoucí tělo a stále častější neduhy mění téměř k nepoznání povahy lidí. Laskavý humor se nešťastně mění v křeč. Než se pustím do chudáka Zdeňka Svěráka, chci ještě dodat, že mám skutečně potřebu zachovat si Cimrmany v paměti z dob, kdy byli plní síly. Ani omlazení cimrmanovského ansámblu neodpomůže šílenému zjištění: Cimrmani se stali sami sobě příšernou karikaturou. Proč? A proč, sakra, psali Švestku? Protože zmizel tak vzácný nadhled nad věcí, který jim byl vždycky vlastní.
      Zdeněk Svěrák obdržel Českého Lva za zásluhy o český film. Plně si jej zaslouží, protože kvalitních zářezů na své pažbě více než dost. Jenže zatímco nejdříve podceňovaný Trhák stále nějakým zázrakem s časem zraje, na Kukiho určitě časem všichni zapomeneme. Laskavý humor se začal fatálně vytrácet. Koneckonců v nominacích na Lva byl mnohokrát, cen však moc nepobral.
      Nemohu se zbavit pocitu, že Český Lev za zásluhy měl být předán vlastně spíš Láďovi Smoljakovi. Už bohužel odešel a navíc si udržel stále stejné imáge, když dokázal včas odejít. Zdeněk Svěrák to bohužel nedokázal. Chápu, že Láďova smrt musela být pro něj krutá, ovšem proč vyhodil z divadla Pavla Vondrušku? Protože zapomínal? Vždyť právě proto psali Švestku, ne?! Škoda. Škoda, že bez emocí nedokázal Zdeněk Svěrák odejít včas. Třeba originálně pomocí proslulého Vichru z hor. Mohla po něm zůstat ona gloriola laskavosti, kterou si celý život pěstoval. Takhle na konci pro mne zůstane pachuť trapnosti. Škoda. Měl jsem jeho humor rád. Bohužel už před časem zřejmě nenávratně odešel...

Jak je důležitá presumpce neviny...
      Poměrně nedávno se mi "podařila" v práci povedená taškařice. Jednoduše se mi podařilo na pět hodin umrtvit přejezd. Nemá smysl přesně popisovat, co jsem tak "dokonale" provedl. Prostě jsem měl "den," který naštěstí občas vždycky přijde, aby mne včas usadil zpátky na zem v okamžiku, když má křídla začínají až příliš narůstat. Ještěže tak!
      Já však žasnul nad vlastní blbostí. Kdybych o tom zrovna nedávno neškolil! Nikdo na mne netlačil (ani čas, ani stres, ani za zády funící zabezpečovák) a stejně jsem tu kravinu udělal. A s ní i pěknou pakárnu, která nakonec dopadla dobře bez ztráty jediné kytičky (přejezd, kde skoro nic nejezdí, navíc na kotěhůlce). Vůbec jsem si po "akci" nepřipouštěl, že chyba byla na mojí straně. Pod tíhou důkazů jsem si pak večer musel sám přiznat, že jsem se pěkně sekl. Kromě pěti hodin intenzivní práce se však nic hrozného nestalo.
      A při té příležitosti jsem si vzpomněl na tramvajové řidiče. Ti tady u nás na jednokolejce při jízdě na červenou automaticky zastaví dopravu na celé trati. Jednoduše vypnou proud v troleji. Tedy ne oni, ale zabezpečovací zařízení. Spolehlivě a automaticky. A pak nastoupí někdo od nás a musí vynést ortel. Musíme analyzovat data a ukázat řidiči, že to byl skutečně on. Hodně nezáviděníhodná situace, poáč po té přichází obvykle trest. Dobrá polovina řidišů si nikdy není vědomá, že by na červenou do trati skutečně vyjela a jakoby zatlouká. A já jim teď rozumím. Zcela stejná situace se teď stala mně a je velmi důležité (byť mnohdy nepříjemné) dokázat dotyčnému vinu. Spoustu věcí člověk dělá tak automaticky (a z 99,99999% vždy dobře), že kontrola je vážně důležitá. Teď už si to budu zatraceně pamatovat i já...

stařinka

Bystřička 1996

      Velmi těžko se dávají dohromady jakékoli informace o Bystřičce z jedné hlavy, poáč dnes je to už pět let od jejího konání. Mám jen takové malé útržky a tak si z nich teď zkusíme utvořit aspoň nějakou představu. Mimochodem, po dalších deseti letech jsem provedl remaster nalezených fotek a převedl stránku do novějšího designu. Ano, letos to bude již patnáct let od počátku všech pruhovaných taškařic:-)

      Netuším, který den to přesně bylo, ale kolem desáté ráno odjíždíme se Zippem ze Sviňákova vlakem směrem na Hranice na Moravě. S námi jede ještě jeden člověk, který mi je ve vlaku představen jako Kufberek. (Kdo tenkrát mohl tušit, kam až ono seznámení dojde!) V Hranicích přestupujeme do vlaku směrem na Vsetín a očekáváme příjezdu přípoje od Olomouce. V něm cestují další pro mne noví lidé: Lockay s Mišpulínem, jeden člověk, jehož jméno se nesmí vyslovit a s nimi staří známí Vaček a Cecyl.
      Kolem poledne vystupujeme na nádraží v Bystřičce. Je krásné a teplé počasí a kdyby se našel někdo, kdo by očekával náš okamžitý odchod na přehradu, byl by velmi najivní! Stavujeme se hned do nádražky, ve které spořádaně u nejednoho pivsona čekáme příjezdu vlaku od Půchova, ve kterém cestují Matýsek Klčko, Ondrej a Vlado. (Aspoň hádam, že to tak bylo.) Po jejich příjezdu do sebe ještě nějaké to pivko vyklopíme a k večeru, kdy se počasí konečně trochu umoudřuje (rozuměj ochlazuje) odcházíme vstříct přehradě.
      Asi by nebylo od věci napsat, za jakým účelem se vlastně Bystřička konala: Jedná se totiž o místo, kam prý již tradičně odjíždějí absolventi žilinské Vysoké školy dopravy a spojů oslavit naposledy své státnice. Po návratu z Bystřičky totiž následují vesměs jen promoce (tedy alespoň pro některé) a po nich už se většina lidí v takové sestavě nesejde.
      Po příchodu do nefungujícího kempu (což je v červnu velmi zvláštní), rozbíjíme své stany (jejich počet je propastně menší než počet přítomných), které nám budou sloužit jako noční azyl během celého týdne. Někteří z nás nepohrdnou po dobu nočního deště i malým přístřeškem bufetu u hlavní silnice nad kempem. Vybavuje se mi, že jednou jsme tam přistihli značně zlomeného Cecyla, který při své dvoumetrové výšce spal "zavěšen" vahou svého těla mezi dvě lavičky...
      Na Bystřičce (ač je to s podivem) jde o koupání jaksi až v druhém plánu. Hlavním úkolem v rámci pobytu je obejít a prozkoumat všechny hopsody, které se byť jen trochu nacházejí v okolí přehrady. Nemá cenu je tady vyjmenovávat (stejně nemám paměť na jména hopsod a když tak notně pokřivenou), ale tuším, že záměr se nakonec podařilo jednoznačně zrealizovat. Snad jen v jediné hopsodě z nás neměli radost. Byli jsme (už v notné ožralosti) z ní vykázáni po té, co (tuším) Zipp vylil bez servítek Lockayovi pivo na hlavu. Nebo hlavu na pivo? To už je dnes nepodstatné.

Lockayova připomínka: Zipp pri zpěvu tenkrát velmi oblíbeného songu - Pruhovaní inženýři - na mne převrhl pivo. Na což jsem já promptně reagoval tím, že jsem svoje téměř plné pivo vylil Zippovi na hlavu. Což nám jestě u roznašeče piv prošlo. Ale když Zipp svoje nové plné pivo v rámci reciprocity vylil na hlavu mě k velké radosti všech přítomných pruhovaných inženýrů, téměř inženýrů (taktéž pruhovaných) a návěstních magistrů (bez pruhů), tak to už výčepní pohunek neunesl a řka něco ve smyslu, že pruhovaní, nepruhovaní bordel mu tam dělat nebudem, nás vyhodil.

      Během celého klání bylo učiněno dokonce hned několik pokusů o výlety do blízkého či širokého okolí. Ať už šlo o výstup na nějaký ten vrchol (s vrcholovou hopsodou - pochopitelně!) nebo "šikovný" výlet do Rožnova. Leč vždy se našla nějaká vnější síla, která nám v tom zabránila. Buď počasí: "Chlapi, už se to trhá, ale rozhodne až desátá. Pardon jedenáctá hodina!" Nebo naše totální neschopnost dorozumět se. Stalo se totiž, že před výletem do Rožnova pod Radhoštěm jsme se rozdělili hned na tři skupiny, které postupně odcházely jedinou možnou cestou do obchodu pro snídani, a už se nebyly schopny sejít.
      A tak mezitím, co první část už jede autobusem a mává na druhou, druhá část se vrací na předchozí zastávku s domněnkou, že se na ni všichni sejdeme, a třetí skupina o nějakém výletu ještě nemá ani páru a v klidu spinká. Samozřejmě z cesty do Rožnova sešlo i pro první část, protože ta na nejbližší možné zastávce (po pěti kilometrech) vystupuje z autobusu a vrací se. (Přece nepojedou sami!)
      Za pěkných teplých a slunečných dnů, kterých bylo několik, došlo i na koupání. Byl by to koneckonců hřích nevlézt do vody, když ji máme od stanů jen pár metrů. Užilo se v ní spousta legrace a molo na protějším břehu by mohlo dodnes povídat o tom, co se tenkrát vlastně dělo. (Aha! Tam je třeba zajít pro informace!)
      A to už je přátelé téměř vše. Vím jen ještě, že svůj pobyt jsem byl nucen vinou práce přerušit. Ač vlastně jsem odjížděl s tím, že už se nevrátím. Leč bylo tam natolik přátelské klima, že po dvou dnech hlásím svůj návrat...

Účastníci:

-md-
Remaster dne 6.3.2011

letem únorem

      Únorový přehled bude nezvykle silně politický. Svět se hnul jiným směrem a severní Afrika je v plamenech. Dokonce i Libye, která má nejtužší diktaturu s bláznem v čele a třikrát vyšší HDP než její bezprostřední okolí (díky ropě, kterou od ní tak rádi kupujeme), se otřásá v základech. Nemohu také minout svou fatální deziluzi ze současné české vlády s naprosto vyměklým Nečasem v čele. Na druhou stranu jsem slavil osobní úspěchy a doma nestrávil příliš času. Kdepak, žádná naše společná akce neproběhla, byť bratia Slováci si udělali lyžák sami pro sebe, a tak v mysli mi zústává alpská ozvěna z konce ledna...:-)

      Časová posloupnost v únoru je v podstatě zbytečná. Všechny popsané události probíhaly postupně během celého měsíce. Snad jen s výjimkou posledního zápasu základní části extraligy Zlína s Pardubicemi. Sliboval jsem zlíňákům návštěvu dlouhou dobu a urval jsem se až uprostřed února. Vznikly dvě série fotek. Jedna na stadionu, když vznikla potřeba podepsat dres a jediný foťák široko daleko jsem byl já. Druhá pak doma u Lutonských, kde mají tak specifické světelné podmínky, že je pro mne vždy velkou výzvou vyzkoušet fotit. Stíny, které vrhá rohové světlo skrz meruňkovou barvu okolních stěn jednoduše jen tak někde nepotkáte. Série je ke shlédnutí o kousek níže:-)
      Severní Afrika a události v ní. Vidíte snad někdo výsledek všeho toho, co se tam poslední týdny děje? Já se spíš obávám deziluze, která vznikne po té, co vláda mrzké lůzy začne vládnout. Příklad Janečka a České televize mi přijde docela příkladný, protože televize, kterou si platíme speciální daní, má se severní Afrikou překvapivě mnoho společného. O demokratických zvycích nelze v žádném případě hovořit, vládne jí nezničitelný despota, ráda využívá ke svému životu cizích (tedy našich) peněz a zároveň nás má potřebu ve jménu své víry zničit. Janeček svou komunistickou úrovní kultury, arabáci pak civilizaci jako takovou, poáč je prý vadná. Nerad bych maloval čerty na zeď, ale čeští vychcánci či nezdraví zvědavci, kteří jsou tak lační po senzaci a v mezičasí vyrazili užuž na dovolenou, budou možná na dlouhou dobu jedni z posledních. Věřte, že budu velmi rád, když jistím, že jsem se tenkrát v únoru 2011 zcela mýlil...
      Jestliže události v Africe se mne dotýkají zblízka snad jen zvyšující se cenou paliv (toho faktu stejně využijí především distributoři jako výmluvu), chování vlády ve mně vyvolává totální deziluzi. Varování okolo projektu VV se naplnila. "Veřejnému" spolku vládne Bárta a má svého kašpárka Johna, který jakoby sedí na jeho trůně. O to nic, Bárta skutečně není takový osvícený manažer, za kterého ho má jeho Blondýna. Despota zvyklý na diktátorskou vládu, což si samozřejmě mohl ve vlastní firmě dovolit, se dusí vzteky nad nepochopením a drzostí okolí. Myšlenky ode zdi ke zdi jsou tak logickým vyústěním zkratového jednání, ale v podstatě jej chápu a nijak extrémně mi nevadí. Škoda, že není natolik osvícený despota, aby se obklopil chytrými lidmi. V tom jsem se mýlil já. Kašpárek John je proti Bártovi zcela jiný kalibr. Když v diskuzi z NjůBí na téma nízkých platů policajtů a hasičů s klidem prohlásil: "Co s tím lezete za mnou? Tam máte Kalouska, tam máte Nečase! Oni za to můžou!" Koukal jsem jako opařený. Dámy a pánové, upřímně, kdo máte tak skvělého ministra pod sebou, který ve svém pocitu Spravedlivého shodí každého kolem? Problémem je však absolutně slabý Nečas, který jej měl okamžitě vyhodit. Mohl klidně využít situace, kdy VV mají podporu na hranici vstupu do parlamentu. Ale? Nic. Prostě nic!!!
      A pak tady máme Nečase, Hegera a bandu uřvaných doktorů s (m)Engelem v čele. Máme konec února a uřvancům se ustoupilo, což snad nikdo nečekal. A já zlomil hůl. Vznikl precedens, kterého za chvíli využije každý včetně uřvaných zaměstnanců firmy Polehávat Chrápat, kterých je sice více než kdekoli jinde (s ohledem na počet obyvatel), jen jaksi nejsou vidět a nechtějí nic dělat. Buďte v klidu, kašpárek John to ustojí, peníze dostanou a John řekne: "Vidíte, vždyť jsem vám slíbil, že dostanete přidáno!" A tak jedinou útěchou, byť bych vlastně měl být smutný, je zoufalý výkřik našich geniálních mudrců v parlamentu při pohledu na vlastní výplatnici: "Kua, takové snížení jsme si přeci neodhlasovali!!!" Ale ano, vážení. Smutné je, že takhle hlasujete úplně o všem. Ovšem:-)
      A propos, důchodová reforma. Moc se mi líbí, jak naše vláda vystřeluje do světa návrhy mnohdy zcela rozdílných koncepcí (vymýšlí je snad Bárta?), aniž by byly na papíře a odboráři už vozí hnůj před úřad vlády a vůbec zbrojí. Nejchytřejší socan Sobotka přirozeně prohlašuje, že až bude ON vládnout, okamžitě zruší něco, co ještě vlastně dneska neexistuje. Kabaret na entou. A vy vážně chcete, abych o důchodové reformě něco napsal? A k čemu? Vždyť o ní vůbec, ale vůbec nic nevím:-)
      Kouře a síry snad stačilo. Na závěr bych rád zmínil něco málo z vlastní hroudy. Hned na třikrát jsem byl v Olomouci školit bývalé kolegy. Školení vyžadovalo slušnou přípravu a v soustředění mi zaztraceně bránily neustálé myšlenky nad problémy ve vztahu s vlastními rodiči. Však jste mnozí slyšeli a to byl vlastně hlavní důvod, proč nevycházely Thájmsy tak drahnou dobu. Takže jsem ťal do živého a přes počáteční odpor se vše hnulo (snad) dobrým směrem. Na co jsem však nebyl absolutně připraven, je role hlavy rodiny. Tu si měl přece stále zachovat otec, ne? Obvykle tomu bývá do konce života. Jenže s potřebou řešení jsem přišel já. Věřte, že se necítím rozhodně jako vítěz. Ale rozhodně se mi pořádně ulevilo! Mohl jsem se konečně soustředit na práci a snad úleva a soustředění byli vidět i na výsledku mé práce. Konečně, o mnohém z toho píši v povídání o Olomouci, která byla pracovní, kulturní i hospodská, každopádně bylo moc moc fájně. Zajímavý byl ten únor, řeknu vám.

110227 Medvěd:-)