chat

Akce roku 2012

Náš diář

TOP fotky

Hledáte Medvědovy fotky? Není nic jednoduššího. V našem diáři máte kromě odkazů na připravované, běžící či minulé akce možnost kliknout na konkrétní měsíc v roce. A právě v měsíčním přehledu je obvykle velká hromada fotek, které vznikají spontánně při mých cestách, toulkách ba i záměrně očekávaných situací, které si začínám kór tady u nás kolem MOM velmi hýčkat. Uvažuji, že bych udělal i nějaký výběr NEJlepšího, ale zatím nevím, jak vše pojmout. Ale urkitě přijde správný čas...

bez komentáře...

Editorial No.161

Kua, dlouho jsem střádal myšlenky na Editorial mimořádných Thájmsů, který by sedl přesně jako hrnec na prdel. Nevěděl jsem, tápal a nakonec mne všeobecné události přivedly k jedinečnému počinu.

SPŠŽ v nás vychovala zásadovité elementy. Vždyť už i na intru od prvních okamžiků šlo o život. Ne, přeháním, ale kdo se neprosadil včas správným směrem, byl předurčen k paběrkování po zbytek života. Že si snad nadbíhám se sentinelní vzpomínkou na časy dávno zaniklé? Ale hovnajs! Všichni si musíte přiznat, že vypuštění dítek z rodného hnízda, které jsme tenkrát zažili (podobnost třeba s VŠDS může být čistě nenáhodná - to když se jednalo o první vypuštění...:-), bylo okamžikem, který nás definitivně poznamenal. Ale jo. Dal jsem stránkám okolo průmky docela dost svého času a když jsem se tím vším pročítal a zpětně všechno hodnotil, jsem o majoritním vlivu stále více přesvědčen.
      Měli jsme navíc možná výhodu, že v naší pubertě se "kula" doba. Komouši padali v Praze zatímco stejně vzdálení horníci z Ostravy mudrující mládež odsuzovali. Bo neni čas, pyčo! Jenže horníci přišli o svou nedotknutelnost a komouši téměř o svou moc. Aspoň jsme si to tady tenkrát (a několik dalších let) všichni mysleli.
      Doba však šla dál a Klaus s Mečiarem zničili Československo na základě vlastní sobeckosti. Vlastně především ješitnosti. Zatímco prvního vzal před časem ďas a volby, druhý pohunek na svém tolik potřebném svatořečení neustále a bohužel intezivně pracuje na dnes již svém zprivatizovaném Hradě. Jen Havel si mu dovolil vstoupit do dobře rozehrané hry. Naštěstí na svatořečení Klaus pracuje dost blbě, poáč v rámci své dokonalosti rozeštval všechny politiky proti všem, což se obrací proti němu, a úspěšně ve své Nedotknutelnosti pokračuje dále v započaté cestě. Samozřejmě pro zaslepené.
      Ano, chce se mi zvracet. I tak pořád doufám, že Boží mlejny konečně semelou i Klause a ostatní. Jenže, s urputností získanou v pubertě prohlašuji, že mi není lhostejný osud státu, který nadmíru miluji. Za těch dvacet let od konce studijí na průmce, jsem už zjistil, že vlastně nedokážu žít jinde.
      Ať si tady v Thájmsech plácám, co chci, o všem jsem vyloženě přesvědčen a vážně mne cokoli sere, musím vystoupit. Sere mne, když tady Nečas (po slovensky Slota), kurví s Nagyovou, která jako jediná v ČR "dře jako kůň," v čistě sobeckém zájmu "udržet se" poslední zlomky lidské (potažmo medvědí) slušnosti. Ono se Kokotovi Kalouskovi (tady jej vyjímečně nehaním, poáč na titul Nejvyšší Kokot je ten kokot ve své sebestřednosti vážně hrdý...) dobře nejen naslouchá, ale i koná. Vždyť Nečas (po slovensky Slota) je tady teprve poslední necelé dva roky. Stejně jako Kokot...
      A proto vyzývám: Nechci nic jiného než tradiční demokracii! Demokracii se svobodnými volbami (tady se ještě se Slotou a Kokotem shoduji), ale bez sráčů, kteří si celý stát sami pro sebe přisvojili. Na Nejvyššího Kokota Kalouska nejde pro příště jít nadávkami. Dostaneš maximálně po hubě. Vážně je třeba Kalouska, Nečase, Klause a všechny rozhodující kokoty vykostit. Jak to říct správně? "Zničit krtka!" Není bohužel jiné možnosti, než se parchantů, kteří se přestali kontrolovat, zbavit jinak, než zničit krtka! Že nabádám k fyzické likvidaci? Ale nebuďte dětina, pane Kabát! To je jen jeden z mála důsledků školy, která mne formovala. A jsem za to rád, byť třeba se podobný názor nenosí.

medvěd:-)
P.S. Upozorňuji Kokota a jeho cifr špiony, že SPŠŽ už dávno neexistuje. Zároveň jej upozorňuji, že při náhodném setkání po tlamě určitě dostane a nebudu se bránit i mnohem drsnějším projevům. Coby slušnému plátci daní mne vážně drtí, aby takový chemik - Kokot tady rozhodoval o mně každý den jinak. Životní nečas (po slovensky slota) už musí jednou skončit. Byť (pro Kokota a jemu podobným) nedobrovolně!

A propos, pojďte se vrhnout na něco mnohem příjemnějšího než je politika. SPŠŽ Thájmsy tady totiž ještě nebyly. Pro váhající rád vzkazuji, že "zbytek" fotek je jako vždy umístěn pod odkazem konkrétní akce. Fakt jsem se snažil! Póťovi (alias Frantovi Potměšilovi zároveň musím HODNĚ poděkovat za zapůjčení fotek. Už dávno před lety. DÍKY!!!

akce

Malá Fatra - Vrátna a chata Na Grúni
... někdy v červnu před Listopadem 1989

Jak je nám všem všeobecně známo, v roce 1989 se nejen v Československu lomily dějiny a naše komunistická část Evropy se s nadějí vrátila zpátky ke své normálnější části. Říkejte si, co chcete, stěžujte si, jak je libo, ale svoboda, kterou jsme znovu nabyli, je to nejdůležitější ze všeho, co tady dodnes máme. V té době jsem se spolužáky studoval ve druháku železniční průmky. Už jsme měli čerstvě od září soudružku Slavíkovou za novou třídní. Byla to právně ona, kdo v podstatě správně jako pomstu pochopil nevinnou maturitní otázku z písemné části češtiny: "Jaký je váš největší zážitek z celé školy?" Možná byste tipovali, že oním "NEJ" bylo "lomení věků," naše účast na demonstracích a hodnocení předposranosti některých učitelů a vychovatelů. Omyl! Tím nejlepším zážitkem byl školní výlet do Vrátné doliny na konci prváku. Našim třídním byl Ing. Ivan Ďopan, který u nás měl přirozený respekt. A snad v tušení času přicházejících nám v podvečer na chatě Na Grúni začal vykládat o Masarykovi, Šedesátémosmém roce, že Rusáci nejsou tak úplně osvoboditelé a komunismus zrovna ten ideální režim. Poprvé v životě jsme mnozí slyšeli něco jiného než komunistickou propagandu a byli jsme z jeho "přednášky" zcela paf. K tomu jeho tolerance, pochopení a parádní kulisy Malé Fatry. Chápete, proč byl nejlepší?

      Už jsem psal, že naše souška třídní naši maturitní práci neskousla a ztropila neuvěřitelný výstup, který však byl vodou na mlejn našich pubertálních rozumů a nemohl dopadnout jinak než škodolibým smíchem a jejím potupným útěkem do kabinetu. Žel na výlet samotný mám už po takřka čtvrtstoletí páry jen kusé vzpomínky.
      Vzpomínám na po celonoční cestě vlakem ranní uvítací nekonečný výstup pod lanovkou, která se logicky rozjela v okamžiku, když většina třídy byla už u její horní stanice. Taky vzpomínám, že právě tady jsem si koupil svou první (a zároveň předposlední) krabičku cigaret. Z druhé Marsky (za 5Kčs!) jsem se poblil a zbytek rozdal mezi drsnější. Kuřáci ve 14 letech mívávali úctyhodné výkony a třeba takový Krei na nás čekal u zmíněné horní stanice jako první. Se zapáleným cígem pochopitelně:-)
      Ze stejné dáli minulosti vzpomínám ještě na fakt hůůůstou tůru snad druhého dne, na jejímž konci náš tříďas únavou usnul podstatně dříve než my (a to pod džípem!), aby stejně zavčas zkontroloval, zda nepodvádíme a že si každý z nás koupil povolená maximálně tři piva. Pravda, malinko podcenil situaci v naší třídě, kde polovinu tvořila ta hezčí část, která logicky po pivu netoužila a na mnohé z nás drsnějších připadl i dvojnásobek přídělu. Náš argument, že celkový počet sedí, ohleduplně uznal. Možná i proto, že věděl, že tady odsud se nikdo nikam courat nebude, neboť si každý rychle rozmyslel případný výstup zpátky k chatě Na Grůni:-)
      Někde tady v kopcích Malé Fatry se zásluhou našeho skvělého tříďase tavily naše charaktery, které si neseme doposud. Jakýkoli podvod či příkoří vnímáme těžce a reagujeme na něj mnohdy až urputností. Jasně, že si nabíháme na případný pozdější infarkt, ale jak jsem sledoval na několika pozdějších srazech, tento výlet v létě těsně před lomením věků na nás měl (takřka) fatální důsledky. A je to určitě dobře, protože citlivost na určité životní otázky přináší uspokojení, když se po vyvinutí jisté dávky urputnosti dostaneme ke kýženému cíli. Nebo se snad mýlím? Co ostatní? Jak vzpomínáte na výlet na daleké Slovensko?

Fotky z Malé Fatry mi na srazu před pěti lety poskytl Póťa. Dlouho ležely v mém stole, kde jsem je opatroval jako oko v hlavě, aniž bych s nimi podnikl to, co jsem měl v plánu už před lety. Až nyní, v čase příprav na sraz po dvaceti letech, jsem se vybičoval k aktivitě. Póťovi tímto znovu děkuji za jejich zapůjčení!

honza:-) 16.04.2012

Ubytování na čtyři. Roky:-)

Intr 88-92

Česká Třebová. Železniční město plné pražců, nádražáků a nočního zvuku, který je naprosto nezaměnitelný, protože jen taky se proplétá úzkým údolím vlak za vlakem se skřípěním vzdálených brzd. Právě tady mne maminka přivezla na konci prázdnin v roce 1988 a já byl zděšen. Možná právě proto, že jsem tady chtěl jít dobrovolně s vidinou zdokonalení mých TT vláčků na skříni. Snad jsem tady tenkrát přijel i rád. Jenže ve svých čtrnácti letech jsem vlastně nemohl tušit, co chci a co dělám. A nebyl jsem evidentně sám! Stejně jako ostatní spolubojovníci potom, co jsme odvedli rodiče na nádraží a zamávali jim, sešli jsme se znovu zpátky na pokojích internátu. Našeho nového domova. A stejně jako ostatní jsem v noci bulil do polštáře jak malej s pocitem, jako bych rodiče už nikdy (!!!) v životě neměl více vidět...

      Polovojenský režim na intru hned od začátku kalil naše charaktery. Ne, že by to bylo proto, že jsme v naší tenkrát velmi stupidní představě nastoupili k modré armádě. To ne. Ale každý, kdo prošel intrem ví, o čem mluvím. Stejně jako my bulili i o tři roky později vedle bydlící nádstavbáři ve svých osmnácti, když opustili poprvé své rodiče na dobu delší než pár dnů. A my jsme se chlámali. No jistě, i nám se z počátku zdály čtyři roky jako neodvolatelný úpis se železničním ďáblem.
      Zvykli jsme si. Přivykli jsme natolik, že dennodenní internátní režim nám nepřišel tak nudný. Ono to vlastně ani nešlo, protože jsme jej neustále zpestřovali "bojofkami" a alespoň zpočátku (samozřejmě po nutném otrkání) nebylo snad jediné noci, která by nebyla spojena s nějakou nenadálou bojofkou. Pardon, nehodlám tady nic z prožitého popisovat, neboť bychom pak neměli o čem hovořit na dalších srazech.
      Snad jen ta nejvymakanější "bojofka" z našeho pera, kdy se na našem patře malovalo, a my měli báječný nápad zatarasit přístupovou chodbu a v relativním bezpečí "vozové hradby" spustili po večerce neskutečný bordel. Je pravda, že službu měla naše "oblíbená" vrchní vychna a její třeskutý řev jsme s radostí přehlušili našim ještě hutnějším sborovým adolescentním řevem: "Chcípni!" Jen pan Doubrava (náš internátní taťka) nás druhého dne po škole s hodně ledovým pohledem ještě před obědem posílal z kantýny nahoru do patra. Pochopili jsme rychle a i on se zachoval jako frajer. Tahle bojofka "hlavu" neměla. Šlo o spontánní záležitost a díky němu dále nikdo nic neřešil. Pachatel zůstal neznámý...
      Jisté rozptýlení přišlo až ve třeťáku (čtvrťáku?), to když nás přestěhovali z "našeho" třetího patra potupně o jedno níže. To zrovna odešel ze školy Zipp, Fünf a další. Naopak do "našich" pokojů se po prázdninách a nutné deratizaci poprvé v dějinách intráků na Skalce přistěhovala děvčata (ta se pro změnu musela stěhovat z drážních nocležen) a ač šlo o přísně hlídané třetí patro, o bojofky a noční výpravy nebyla nouze.
      Pan vychovatel Doubrava. Pojem, jenž dnes už zaslouženě užívá spokojeného důchodu, byl náš vychoš. Zároveň dělal celointráckého sporťáka a jakýkoli průser nikdy neopustil třetí patro. Maximálně se vybouřil v nafukovačce, kterou nám dnes sebral zimní stadion. Pan vychovatel vyřešil vždy vše sám a my jej respektovali se vším všudy. Vlastně jsme proti němu ani nevymýšleli žádné ptákoviny, protože jsme věděli, že na něj nic neplatí a vždy nás srovná. Navíc "cílů" bylo na intrácích víc než požehnaně:-) Doubravovo: "Dobré ráno, šest nula pět, výměna prádla...," je větou, která běží při každé příležitosti. Ano, byl a je to frajer!
      S intrem mám spojenu ještě jednu vzpomínku. V "našem" třetím patře jsme totiž měli zásuvky! Nemyslím šuple, myslím zásuvku na 220V. Vážně, třetí patro bylo výjimkou a v každém pokoji byla jedna zásuvka! Zatímco v jiným patrech obvykle vládli tupí vychovatelé, u nás byl klid. "Zlodějky" jsme u nás jednoduše nepotřebovali. Zipp by mohl vykládat. Zato na denním raportu se vždy objevil někdo, kdo zasahoval do elektrického rozvodu lustru a dostal za to "pochvalu." Občas i s vyloučením. Chápete to?
      Jenže my tenkrát už měli kazeťáky! A navíc se v České Třebové dalo v pohodě chytat Ö3. A tam byla hitparáda, z níž jsme nahrávali hity, co běží na západě. Oproti rádiu Hvězda neuvěřitelný tunning a z nás byli frajeři, co ví, která zrovna ve světe frčí:-)
      Aha, hitparáda! Vynechám teď Džezbábu pod Starým náměstím a vrhnu se ještě jednou na našeho pana vychovatele Doubravu. Kromě Sporťáka byl kaktusářem a navíc měl neuvěřitelný hudební vkus! Musel pochopitelně znát i Džezbábu, protože jeho vinylová sbírka byla bohatá na fantastické kousky! Floydi, Zeppelini a mnohé další jsem slyšel poprvé díky němu. Snad jen U2 přitáhl Karel Joska, ale je třeba mu přiznat, že už tenkrát věděl, čím uspokojit kamarády. A já pak "pašoval" na intr tašku plnou Áček a Déček (pamatujete kazety TDK?) získaných na ostravské burze, které se následně proměnily v nosič plný kvalitní hudby. Dolby B byla tenkrát machrovina! Kazety stály 90Kčs, což bylo téměř dvoutýdenní kapesné...:-)

Věřím tomu, že budovy internátu Na Skále by mohly povídat hodně dlouho. Člověk by nevěřil, co všechno může vzniknout v pubertálních hlavách. Snad vzpomenu ještě "ohnivé koule," které ke zděšení vychen a k našemu pobavení, lítaly z balkonu ve třetím patře. Jak to? Kontox a sirky - neskutečná zábava:-)

honza:-) 16.04.2012

Cesta do Města

šumná Česká Třebová

Česká Třebová? Aha, už vím! Tady se hrálo přípravné utkání mezi pardubickým Dynamem a brněnskou Kometou. Byla zima roku 2009/10 a na místě, kde jsme chodili před dvaceti lety hrát tenis, pinčes, či cokoli jiného, vyrostl zimní stadion. Místní uvažovali, že by bylo super pozvat na otevření nové haly někoho mimořádného. A tak zapíchli kružítko do mapy a pozvali Dynamo a Kometu. Tenkrát. Dobré, ne? Byli jsme z toho s Petrem Blaťákem Malinko off. Myslím z ledové haly místo nafukovačky. Teda Peťan přece jen troštičku více, poáč já tady lákal na přípravu na přípravu Pivka. Tenkrát to nevyšlo a já dodnes nevěděl, kde přesně (u, při, kolem) Skály stadion stojí. Že stojí na místě, které tak dobře známe, jsem netušil...

      Jenže Česká Vepřová (á-la Pařík) není jen Skála nebo Skalka. Je tady toho tady podstatně víc. Třeba Habrmanova škola práce, kam chodíme a kam učitelé chodili většinou za trest. Ne, vážně, na tuhle školu chodili lidé, které komouš z nějakých pro něj důležitých důvodů sesmažil a poslal tady mezi Hory na rychlíkovou zastávku spoustu obtížistů. A to se obvykle nevyplácí. Daleko od Prahy stejně jako od hornické Ostravy je komouš poslal. Tak nějak napůl. Jenže napůl nikdo na škole nikdo nebyl. Buď byl ten, kterého si žák váží (nebo je z něj třeba zatraceně posrán), nebo se našli kováci, co kuli rudou nenávist. A ti to vlastně na železniční škole neměli nikdy lehké, poáč to byla vždy škola odpadlíků.
      A proto jsem tam přišel tenkrát zřejmě i já. Osud nezastavíš a když jako primus třídy na základce dorazíš ve čtrnácti do železniční průmky v Třebové, tak logicky narazíš. Premiant se stane rázem průměrem a veškerá křečovitá snaha jde stranou. Pakliže chceš obyčejně dosáhnout cíle a nezadat si s řidkými soudruhy, musíš. Až když konečně pochopíš.
      Nezadal jsem si, ba naopak. Internátní dril (a podmínečné vyloučení za šikanu) člověka přece jen z blbosti vyučí jinam. Smířen s tím, že na tuhle školu vážně nemám, jsme všichni půlnočním expresem odjeli do Žiliny a já pořád doufal, že to snad nějak vyjde.
      Vyšlo to. A nejen na Malé Fatře. Vyšlo to i ve škole, byť místo skvělého Ing. Ďopana jsme vyfasovali Štětku. Neuvěřitelnou Pohromu školy a paní, která zřejmě byla vždycky zcela mimoň.
      Čas oponou trnhul a i se Štětkou (nyní nás neučila jen ruštinu, nebyla jenom naší třídní, ale přišla s klasickým Véčkem a HavelOF) jsme odmaturovali. Nějak. Tak Nějak jsme odmaturovali a dodnes si vážím třeba takového pana Kohúta, který po mém "výkonu" říkal: "Varhaník, ty se na vysokou nehlaš, nemáš na to!"
      Měl pravdu. A nejen proto na něj velmi rád vzpomínám. Mrzí mne, že když jsme s Petrem Blaťákem náhodou potkali Štětku, nechtěl jsem se k ní znát. Sebrala mi toho moc, a dodnes jsem ji vlastně neodpustil. A měl bych, poáč i o tom je Třebová. Stydím se...

      Ale pojďte do Třebové -20 let. Nádražáci a pražce mu velí. V relativně pohodovém místě, poáč v horách. V prváku běháme do hor a jsme spokojeni. Pak revoluce a trošku změna. Kdepak! Město je stále šedivé, ale butik Broulík u světelné křižovatky (mno ano!) je tam chvíli po revoluci. Chodíme kolem a víme o něm. Co tam dělat? Nic. Nic pro nás, ale dneska člověka potěší, že jsou věci na svém místě.
      Co ještě? Třeba škola! Blízká setkání jiného druhu a zároveň pocit, že tady už dávno nepatřím. Nevěříte? Tak nebuďte dětina, pane Kabát! Je to úlet, byť ze mne mají všichni srandu. A právě v ten čas je člověk ožratý. Včetně medvěda...:-)

A vlastně nám tady chybí už jen kousek. Koupalištní kousek. Nad cestou z Třebové do Hor a dále do Litomyšle totiž bylo koupaliště. Minulý čas je na bohužel na místě, poáč je dneska všedhno jinak. Díky Póťovým fotkám jsem si velmi rád vzpomněl, že něco takového tady vždycky bylo. Aspoň za nás. Štvalo nás, jaký kus světa člověk musel ujít, ale ve finále je vlastně takové milé koupaliště v Horách zázrakem. Vlastně bylo...

honza:-) 16.04.2012