Díky, Skoumale.
21.5.2012

9.12.2008 -md-

Stařinky

Skoumího mladistvá Kohútka
1. až 3. listopadu 1991

- Co akci předcházelo -

Od začátku studia na gymplu jsme nebyli ve třídě nijak zvlášť sehraná parta. Domluvit se na tom, že zdrhneme všichni z hodiny, bylo pro několik záporně orientovaných jedinců naprosto nemožné a vždy hrozilo, že se najde aspoň jeden, který zůstane...

      Měli jsme super třídní. V prváku řekla, že s takovou třídou nikam na výlet nepojede. Tak jsme vyrazili až ve druháku do Čermné (Horní nebo Dolní?) u Lanškrouna. S třídní a ruštinářkou. Skončilo to několika třídními důtkami, neboť se několik spolužáků nechutně ožralo jabčákem a profesorkám nedali ochutnat... Ve třeťáku jsme do Štramberka pro jistotu vzali jenom ruštinářku a už to bylo znát. Někteří si už v pozdních šestnácti vyzkoušeli deset piv za večer a chlastávalo se skoro až do rána...

      I přesto se nedalo říct, že bychom moc pili. Změna nastala na začátku čtvrťáku příchodem spolužáka z Bílovce. Dokázal náš kolektiv tak nějak stmelit a po škole se začalo společně chodit do hospody, která byla strategicky kousek přes cestu. I proto jsme pojali poslední středoškolský výlet trochu jinak než ty předchozí.

- cesta -

      Už žádné profesorky! Někdo našel kontakt na horskou chatu Kohútka v Javorníkách. S tím, že tam nahoře nic není a je třeba si vzít vše sebou. Jídlo, pití, teplé oblečení, olačky atd. Jelikož bez profesorek, nedostali jsme skoro žádné volno a 17 lidí (z toho jeden abstinent) vyrazilo v pátek kolem poledne s plnými bágly jídla a dvěma padesátkami desítky Nošovic na tehdy ještě porubské nádraží.

      Už ve vlaku budily naše soudky zaslouženou pozornost. Cestou do Hranic jsme si přitápěli zelenou a zpívali ostošest. Pak do Vsetína a na motoráček do Karlovic. Dalo celkem práci přemluvit průvodčí, že ty bečky nehodláme platit jako zavazadla. V Novém Hrozenkově vylézáme už notně načatí. Na autobusové zastávce zjišťujeme, že autobus nám ujel. Je tu celkem kosa a pěšky na konečnou autobusu je to prý tak hodina. A k tomu ty dvě bečky. U hospody přemlouváme řidiče Avie s prádlem, ať nás odveze. Za deset minut stojíme pod kopcem. Cestička nahoru je poněkud strmá, zasněžená a zledovatělá a otázka, jak nahoru dostat ty dvě bečky, je docela na místě. Naštěstí dobří lidé v chalupě pod kopcem nám dovolí bečky u nich schovat s tím, že si je můžeme kdykoli vyzvednout. A tak hurá 4 km do kopce...!

- Pivo po roce -

      Nahoře je vše jinak. S údivem zjišťujeme, že na chatě je nejenom výčep, ale i slušná kuchyně s teplými jídly po celý den. Nu což, přece jsme ty bečky netáhli zbytečně. A tak půjčujeme saně a aspoň jednu po neskutečně dlouhé a namáhavé cestě (po lese všude kolem nás bouchaly petardy...) dovážíme nahoru. V předsíni chaty už už narážíme, ale vedoucí chaty je nekompromisní: na jeho chatě budeme pít jeho pivo! Nakonec došlo k dohodě: on dočepuje pivo, co má naražené, pak narazí naše, my ho budeme pít zadarmo, ale bude k dispozici všem ostatním hostům, dokud nedojde.

A ještě na společném účtu jsme se domluvili (to ještě netušil, jak se to zvrhne). Takový účet má své výhody: přijdeš k výčepu, poručíš si a vrchní to zapíše na lístek (jídlo se platilo z ruky-pozn. aut.). A podotýkám, že osmnáct let měli z nás v té době pouze dva.

      Začalo to ve velkém stylu: zelená-zelená-fernet-zelená, podobně jako v morseovce, to vše prokládáme pivem. A já piju po roce své první pivo. To máte tak: před rokem mi po honu nějaké pivo vůbec nesedlo a přišlo mi tak zle. Tak jsem se zařekl, že nebudu aspoň rok pít pivo. A dodržel jsem. Ten chlap měl v trubkách opravdu nechutnou Plzeň, a tak po třech kouscích jsme uvítali s velkou slávou naražení naší bečky. A opět ta alpská dvojkombinace zelená-fernet. Baví nás to až skoro do dvou, já usínám na svém pokoji v rohu vsedě a celou noc tam dírou v podlaze hraje hlasitá hudba...

- sobota -

      Jako jeden z prvních se probouzím a vcházím do výčepu. Pane vrchní, jednu zelenou! Na lístek! Pane vrchní, ještě jednu! Pane vrchní, dejte nám celý půllitr! Spolužáci se pomalu slézají. Deset piv, dva půllitry zelené a jeden fernetu... Takovým způsobem jsme se prostříleli k obědu a vyrazili ven se provětrat. Venku metr sněhu, koulujeme se, běháme, stavíme sněhuláky a blbneme. A pak opět dvojkombinace, pivo... Před večeří přichází něčí vpravdě spásný nápad: dáme si kyselicu! Vypadá to pěkně, zelí, houby, klobása, měkkoučký chlebíček, to nás postaví na nohy. A za 4,50! (né, za 6,50 byla) Na takovou kyselicu nikdy nezapomeneme!

Po pátečním osmělování už do toho večer bušíme naplno. Někteří až moc. Takový Pelo začal v sedm a o půl osmé ho odnášeli (ach ta zelená...). Po ulehnutí v posteli už to vypadalo že usne, ale najednou se vymrštil a zařval: Pařyméééé!!! Už to opět vypadalo na spánek, pojednou se začal dusit a skrz zuby mu lezly kousky zelí. Rychle s ním k oknu, co na tom, že parapet je poměrně vysoko. Hromádka byla úctyhodná a slušně držela tvar (do rána u otevřeného okna zmrzla-pozn. aut.).

      Já už jsem v počtu piv nijak nezaostával, na pivo se nečekalo, po vrácení prázdného jsem vždy popadnul plné. V televizi byl tenkrát jakýsi večer věnovaný železnici s velkým revuálním pořadem. Po sedmi pivem šup do pokleku k míse (záchody byly nevhodně umístěny v suterénu a šlo se k nim po prudkých schodech, občas se padalo přes sebe) a jelo se dál. Pamatuju si ještě, že jsme kolem jedné ještě s Merym slívali zbylé piva z celého stolu a dojížděli (br...). Vzhledem k organizačním důvodům (dva spolužáci chtěli mít extra pokoj pro baby) jsem zjistil, že nebudu spát na svém pokoji. Ale na jiném s Pepou v jedné posteli. Naproti Víťu donesli před chvílí. Snad v polospánku zvedl hlavu a říká: "Mě je blbě." Nadzvedl polštář a hodil pod něj kosu. A se slovy, že je prase, tam přihodil ještě jednu. Víťu původně chtěli uložit k Pepovi, ale ten asi dobře věděl, proč ho nechce.

- neděle -

Ranní pohled byl opravdu vzrušující. Kyselica byla všude! Michel si v noci nachcal pod sebe. Na parapetu leží zmrzlé zelí. Naproti pod polštářem rozteklá kosa. A Víťa ráno tvrdil, že měl sen, ve kterém si nablil pod polštář. Lehce jsme ho přesvědčili, že to nebyl sen. Pelo po probuzení vynáší památnou větu: "Jak se tak dívám, tak jsem asi jediný, kdo tu v noci nekosil." Snažíme se jeho výtvor seškrábat z parapetu, ale už solidně vyžral lak...

      Ráno ve výčepu vypadalo stejně jako v sobotu. Jednu, druhou, třetí, půllitr... Někteří si dávají brigádu a odklízejí před chatou poblitý sníh (některá okna ústila přímo před vchod). Otrlí jedinci mužského pohlaví se líbají přímo ve výčepu a reagují až na výtku vrchního, že jsou tady i děti. V poledne se konečně začínáme pomalu balit k odjezdu.

- Zúčtování -

      Ovšem placení, to je problém. Společný účet se jeví v tuto chvíli jako nepříliš šťastné řešení. Každý dá, co má, i tak zbývá 1800 dluhu. (Celkový účet i s ubytováním činil přes 6 tisíc, na rok 1991 a gymnazisty slušné!) Dáváme do zálohy druhou bečku, kterou jsme nechali pod kopcem a kazeťák, pro který si po zaplacení můžeme přijet. Nechám na závěr hovořit čísla: 20 půllitrů zelené, 20 půllitrů fernetu, několik flašek vodky, malibu... k tomu více než 100 piv. Nemůžu říct, že bych někdy před tím nebo po tom zažil takovou chlastačku...

<-Sko->

POHODA 2001
Skoumího zpráva o počasí v Trenčíně
20. až 22. července

Když jsem jel v dubnu do Žiliny na majáles, díval jsem se na síti sítí, jaké bude v oněch dnech v Žilině počasí a podle toho jsem si balil věci. Trochu se do odhadu netrefili (místo deště horko skoro 30°C), ale přesto jsem to zkusil na té samé adrese znovu. Raději večer předem, aby to bylo přesnější. Nic špatného mě nemělo čekat, ale už ze zvyku, i když jedu jen na tři dny, beru do baglu náhradní boty, teplákovku a několikery ponožky. Inu, můžete posoudit níže, k čemu to všechno...

-Pátek-

      Podařilo se mi vyrazit z Ótravy kvůli práce až kolem poledne. Icéčkem do Žiliny a pak rychlíkem do Trenčína. Sluníčko svítilo až někde za Púchov, v Trenčíně už bylo zataženo a dusno a bylo vidět, že tu snad i pršelo. Festivalový kemp se nacházel na posekaném kukuřičném poli a déšť ho již dokázal jemně rozblátit. I tak jsem vzadu postavil stan a kolem páté už jsem stál u hlavní brány Výstaviště TMM v tlačenici na vstup. Tohle se organizátorům opravdu povedlo, dovnitř se nedalo dostat jinudy a pouze přes jedny dveře. Po pískotu se teprve otevřely druhé a snad i třetí...Nějak po půl šesté přišlo TO, na co se těšili snad všichni: spustil se prudký liják, tedy spíš průtrž. Voda byla všude a ti, co stáli venku před vstupem, měli prostě smůlu. Když déšť ustal, bylo už možné se po kouskách protlačit dovnitř. A hurá na pivo!
      Voda způsobila malý, asi několikahodinový posun v programu. Podle mých informací stihla ještě zahrát Vltava a pak dlouho nic. Na hlavní scéně začli po osmé hodině hrát hedlajneři z USA Fun Lovin´ Criminals. No, nic moc, tu jejich hudbu nějak nežeru. To Polemic hned nato už dokázal s lidma solidně zahýbat. Bylo poznat, že jsou na Slovensku hodně populární a že umí. Počasí se celkem umoudřilo a tak jsem vydržel do jedné na Tatabojs. Přesně ve dvě skončil program na hlavní scéně a já se vydal hledat do bláta svůj stan.
      Nebylo to tak jednoduché. Orientační bod jsem si nepamatoval a dobrých dvacet minut jsem dělal kolečka, ale nakonec se povedlo. Pasoval jsem tričko na hadr, vysušil trochu vody, převlékl se do suchého a za zvuků dunění hudby usnul (Rock open air stage to valila přímo do stanového kempu...).

-Sobota-

Noc byla nádherně teplá. Budil jsem se co chvíli a definitivně se probudil kolem osmé. Kolem bylo slyšet nadávání těch, kteří to vzdali a snažili se vyprostit stan z bláta. Do desíti bylo super se jen tak převalovat, ale pak už jsem radši vylezl ven. Po spáchání nezbytné ranní hygieny jsem vyrazil do města najít něco k snědku. Nevěřil bych, že je v potravinách problém sehnat balený plátkový sýr (nakonec musel stačit uzený vcelku...). Udělal jsem si výlet na hrad, trochu pochodil po městě, vypil nezbytné kafíčko pod hradem a pomaličku zpátky na Výstaviště.

      K sobotnímu programu nemám co dodat. Valilo se to ze všech stran. Hex, Věra Bílá, Boban Markovič Orkestar, Neuropa, Buty (moc se nepředvedly, Krtek nebyl)...Luděk Sobota by mi ani nechyběl, připadal mi trochu trapný, ale naštěstí po šesté večerní se spustil ten den poprvé déšť, tak jsem vyrazil do stanu pro pláštěnku. Nesmím opomenout skvělý Vidiek, který si s lidmi dělal co chtěl. To Šum svistu už nedokázal rozehřátý rozbahněný dav udržet ve varu. Tož hurá vedle na Dunaj. Těšil jsem se na ně, ale nějak nebyla nálada nebo co a Free Faces až v jednu...tak jsem šel spát. Ale Free Faces na Rock open air stage mě po jedné dokázaly vzbudit a v tom stanu ta jejich hudba zněla hodně zvláštně, tak trochu tajemně, až mě z toho mrazilo...brrrr. Bylo to nádherné.

-A neděle-

Stan se šel sušit na trubku a boty na kurník. A vzpomněl jsem si na ně ve čtvrtek...po čtyřech dnech deště. Bláto přežily. Ten víkend neměl jednoduše chybu. Prostě POHODA.

<-Sko->

SKOUMÁLŮV PŘÍBOR

Původně měl být tento článek o možnostech kuchařů a kuchařek v naší oblíbené Klenbě, k čemuž by se hodila i fotka. Jenže mě napadá něco trochu jiného. Při své práci v okolí MOM jsem občas nucen někde pojíst. Za těch několik let jsem vystřídal spousty restaurací, bufetů či hospod a i kvalita byla různá. Takže bych se s vámi podělil o několik zážitků.

      V současné době dokončujeme jednu z X etap v železniční stanici Studénka. Času není moc, ale když to jde, máme jedno oblíbené místo. Říkáme mu "McLareny". Oficiálně je to Bistro U Šopíků. Najdete ho ve Studénce u autobusáku vedle vjezdu do vagónky. Je to takový světle modrý baráček, dobře viditelný z nadjezdu nad kolejemi. Když pojedete od Příbora, zahnete před Mošnovem na Studénku, přejedete nadjezd a pak hned dvakrát doprava.
      Jak název napovídá, není to klasická hospoda. I když název Bistro je také poněkud zavádějící, míst k sezení je 16 a někdy kolem poledne bývá plno. Otevírací doba je (mám takový pocit) od půl deváté do pěti. Na čepu mají Radegast 10% za 11,50 a na můj vkus není nejhorší. Denní lístek nabízí 3 až 4 polévky v ceně kolem 12 korun a několik hotovek za 40. Stálý lístek je poměrně slušný a nabízí jídla ve váze 100 nebo 150 gramů. Ochutnejte třeba česnekový řízek a chtějte velký a hrubý (obsluha už bude vědět).
      A ještě pár slov k personálu. V kuchyni panuje takové rodinné prostředí, takže když si objednáte třeba smažák nebo smažený květák, dveřmi klidně vidíte, jak ho kuchařka vytahuje z lednice, sype do misky mouku, kvedlá vajca, obaluje a smaží. Kuchařka je jen jedna, takže v případě většího počtu strávníků se na jídlo musí trochu počkat (a to platí někdy i pro hotovky). Místním inventářem je trafikantka od vedle, která zde sedává přes polední pauzu. Někdy to vypadá, že víc utratí než vydělá. A abych nezapomněl na servírku. Je poměrně mladá (vzhledem k nám skorotřicátníkům), dá se říct štíhlá a občas nosí takové zvláštní trička, že byste z toho zešíleli. K hostům je velice milá, když ji o něco požádáte, usměje se a řekne HMMM. Nechám to na vás, třeba poznáte, proč k "McLarenům" tak rádi chodíme.

15.srpen2002 -Sko-

cesta z Města

Tour de Súľov
na svatého Václava - 28. října 2001

Už teď vidím, jak následující řádky čte Vlado v práci a říká si: "Prečo sa ten kokot neozval?!?" Jenže u nás jsme v pátek svátkovali (svatého Václava jsme měli) a na Slovensku panoval tvrdý předvíkendový pracovní den. Poznali jsme to v Žilině i v Súľově, kde jsme potkávali samé Čechy-turisty. S nápadem projít Súľovské skály přišel Skoumí a mě se jeho nápad docela zamlouval. Chtěl jsem se vytratit někam mimo pidlivizaci a trochu (spíš pořádně) provětrat hlavu. Proto jsem se ani neozval vám, milým mým Slovákům.

- utrpení zvané Excelsior a Bohumín -

      Před šestou hodinou ranní jsme se se Skoumím sešli na sviňákovském nádraží. Už pomyšlení na vlak s luxusním názvem a nelidským vnitřkem "Excelsior" mi udělalo poněkud nevolno. Zpoždění nadstandartních dvacet minut (obvyklejší je v těchto časech mnohem vyšší!) spíš potěšilo. Nástup do narvaného vlaku byl jako vždy tragický. Udělat ze tří kupé neklimatizovaného vagónu kupé kuřácké znamená udělat kuřáckým celý vlak. Smrad a zatuchlost vagónů proti dýmu z cigaret byl učiněným parfémem. Člověku ani nedodá "krásná" příroda kolem Bohumína a Karviné, natož nádraží v Třinci. Ale dost pesimismu! Už se svítá na lepší časy.

- Žilina -

      V Žilině jsme měli hodinu a kousek času. Já jsem času využil k vrácení flašek Keltu, na kterých jsem vydělal skvělých 23%. Ano, na Slovensku se DPH začalo připočítávat i k flaškám!!!
      Taky jsme trošku prokorzovali kulaťák i čtvercové náměstí a nestíhali z místních náctiletých krasavic. Pane, jo, ta údržba musí stát peněz! Na Slovensku už vymřely přirozeně krásné ženy? Fakty síla. Ještě, že už musíme na vlak...

- Znám kykolky -

      Náš původní úmysl vystoupit v Kotešové nevyšel. Jízdní řád nelhal, když mi našel nejbližší spoj až ve dvě hodiny odpoledne. Vlak s lehkostí sobě vlastní Kotešovou projel...
      Až v Bytči na mejnstejšnu mi Skoumí sdělil pravou příčinu svého zájmu o Súľovské skály. Mají tady dvě turistické známky. Vlastně díky vlaku je naše trasa lepší. Až na její úvod, poáč šlapat pěšky kolem hlavní "polodialnice" Blava-Žilina není žádný med.
      Cestu po vedlejší cestě do centra Súľova nám pro změnu "zpříjemňovaly" náklaďáky plné kameniva a hlavně jejich prašná jízda. S oddechem jsme zašli za kamenolom, kde skončily poslední zbytky mobilních signálů a začal dlouhoočekávaný klid.
      První známku měli mít na chatě Kinex. Najít ji (tu chatu) byl trošku problém. Cedule, které informovaly o její existenci, byly lehce zavádějící. I tak jsme měli smůlu, poáč bylo zavřeno. První dnešní neúspěch máme za sebou.
      Druhý neúspěch přišel o kousek později přímo v Súľově. Informační centrum jsme nenašli vůbec a bufet Smis byl drsný a bez známky. Zašli jsme aspoň do AB reštiky, kde jsme loni byli a kde poprvé Volejníčková zkoušela kofolu s chmelem. Jedná se o specialitu Bytčanského pivovaru a i tentokráte byla vynikající!

- Vzhůru do skal! -

Z vesnice se vracíme kousek po státní silnici za prvních kapek deště do soutěsky, odkud začíná hlavní vycházková trasa. Na to, jak se fšechno kolem tváří ospale, ani dnes nechybí na parkovišti výběrčí. Místa jsou obsazena pouze auty od nás. Je vidět, že dnes svátkujeme!

      Už první metry červené turistické značky dávají tušit, že si skály budeme prohlížet především z jejich vrcholů. Dofuněli jsme ke gotické bráně a vystříleli u ní pár prvních snímků. Počasí se umoudřilo. I výhledy jsou slušné a začínají přibývat. Stále stoupáme vzhůru a první vrcholovou prémií se stává hrad Súľov, z nějž do dnešních dnů, pravda, mnoho nezbylo. Zatímco Skoumí se cítí být spokojen s ne-rozhledem na prvním "nádvoří," já vylézám až na torzo věže a vzpomínám, jak jsme tady byli s Bláhovci a Valjentovci...

- Brada a Roháč -

      Od Súľovského hradu se stále držíme červené značky, která doslova padá kaňonem k jedinému trpěnému tábořišti ve skalách. Příjemná oddechovka bylo to klesání.
      Od tábořiště je další cesta nejen pro Skoumího velkou neznámou. Stoupáme směrem k sedlu pod Bradou. Brada je pro obyčejné smrtelníky nepřístupná. (nepočítáme-li Beneše a spol.) Jedná se totiž o skalní masivy bez možnosti bezlanového výstupu. Jako malá kompenzace se při cestě občas objeví nějaká odbočka na vyhlídku. Posedět a dát odpočinout nohám před dalším šlapáním je vždy příjemné.
      Sedlo na Roháči je posledním místem ve skalách. Z něj (a stále po červené) už zamíříme směrem k Hričovskému hradu. Na Skoumího přišel hlad, ale chápe, že k papání je třeba najít správné místo.

- Hričov -

      Oním místem se nakonec stal hrad Hričov. Ještě před ním jsme fšak měli příležitost dokola recitovat pasáž "O tých vyjebaných kokotoch" z oblíbeného Ojza, poáč lesáci se rozhodli, že na cestě, po které vede turistická značka, budou svážet do údolí klády. Cesta pak připomínala slušné oraniště a my se jí mlázím vyhýbali, jak jen to šlo. Fakty síla! Cesta měla snad jen kilometr, ale na náladě nám nepřidala.
      S oddechem jsme vyšlápli ke hradu, jehož okolí využívali k životu naši předkové už v hodně dávných dobách. Hrad má skvělou polohu a ze zbytků věží a paláců může člověk jen odhadovat, jak se tady v minulých stoletích žilo. Vyšplhal jsem až na nejvyšší místo hradu v bývalé věži a koukám po okolí. Šňůra rozsvícených světel aut na hlavní polodialnici působí až mysticky. Na druhou stranu je vidět obrovských komplex Lietavského hradu.
      Hlavní palác hričovského hradu nám přišel jako ideální místo k obědu a tak zasedáme v jeho prvním patře k slavnostní tabuli. Alespoň si ji domýšlíme. Za prvních kapek už kdovíkteré dnešní přeháňky (v září bývává stabilní počasí?) odcházíme do podhradí. Doslova.

- konec -

Cesta do Hričovského Podhradia uběhla jako voda. Počáteční prudké klesání roklí bylo vystřídáno pohodlným sestupem do vsi přes louku, která je ideální ke svedení nějaké hradní bitvy. Ještě jsme se museli protáhnout na vlak Dolným Hričovem. Šlo to naštěstí i mimo polodialnici. Časově jsme výlet zmákli perfektně a dokonce i přípoj v Žilině je takřka okamžitý. Závěrečným trojbojem R+Os+Os dojíždíme do Ótravy za rekorní dvě hodiny a deset minut. Další skvělý den máme za sebou.

-md-

30. listopad 1990

      Napadá mě, proč zrovna v roce 1990? Rok 90, taková šedivá myška. Takhle rok 89, zajímavý z hlediska politického nebo rok 91, zásadní z hlediska osobního, ale rok 90?

      Trochu zavzpomínám. Poruba, bylo mi 16 a půl, ještě panic, studoval jsem ve třeťáku na gymplu, občas trochu popil, vizáží jsem nebyl nijaký krasavec. (foto 1) Ve škole mi to šlo spíš průměrně, nebyl jsem žádný premiant. Měl jsem walkmana, kterého mi přivezl strejda z Rakouska, poslouchal jsem depešáky, chodili jsme na burzu na Černou louku kupovat kazety. V květnu jsem se naučil kouřit, Sparty, chodívali jsme do Moravy dolů do šatny kupovat kusovky. A zhruba od léta začali chodit na nedělní diskotéky pro mládež do Domu kultury OKD (dnes DK Poklad), říkali jsme tomu "Haus". Navštěvovali jsme je řekl bych každou neděli, konaly se tuším do pěti do osmi. Nedá se říct, že bych tam chodil za účelem balit holky, ale už jsem se pomalu rozkoukával a zjišťoval, že jsou i holky, a že některé by se mi mohly i líbit. Byla mezi nimi i Petra, kterou jsem registroval již od prváku, ale ten podzim se mi podařilo se s ní trochu sblížit. A když mě pak po spolužačce nechala pozdravovat (což nebyla pravda), řekl bych, z dnešního pohledu, že jsem ji začal uhánět. Snažil se, snažil, docházel za ní po škole domů, vyměnil partnerku v tanečních (foto 2), abych mohl být co nejvíce s ní. (foto 3) Zhubl 18 kilo za tři měsíce, abych zjistil, že to nemá cenu. Inu, cenná to byla zkušenost. Ano, ten konec roku 90 bylo takové nakopnutí, no a někteří vědí, jak to se mnou nakonec celé dopadlo. Tenkrát jsme byli "mladí a neklidní", teď už jsme "staří a nehybní". Ne, to je jenom taková legrácka.
      A co jsem vlastně teda mohl dělat zrovna 30. listopadu 1990? Přes den jsem byl určitě ve škole. A odpoledne jsem mohl stát frontu na lístky na nedělní diskotéku v "Hausu". Vybavím si, že ty lístky bylo nutno kupovat v pátek v předprodeji, neboť v neděli na místě už nebyly. Kolik tak mohly stát? Pětku? Nebo dvě? A večer jsem mohl jít do divadla, do Bezručů, jelikož jsem měl permici na jednu z pátečních skupin. I když tohle zrovna pravděpodobné není, představení bývalo tak jedno do měsíce. Každopádně jsem se určitě těšil na nedělní disko, o paření tenkrát nemohla být řeč, ale mohli jsme si aspoň v klidu zakouřit.

Skoumal

...AŤ HODÍ KAMENEM...

Majáles ŽU v Žilině
24. až 26.dubna 2001

Žilina/-Sko-/  Po únavném a dlouhotrvajícím "výcvikovém kursu" v Karviné jsem už nejen já dovolenou potřeboval jako sůl. Ubytování jsem si narychlo sehnal a v úterý odpoledne již nic nebránilo odjezdu za hranice (všedních dnů).
     Z Bohumína jsem vyrazil skoro o hodinu později (ach ty koridory...) a po příjezdu do Žiliny vyrazil na Hliny něco nakoupit a složit věci. V šest večer byl před menzou solidní ruch, který jsem opravdu nečekal: davy lidí, kelímky poházené v trávě, hukot jak v úle...inu po lehké večeři nás to kolem deváté zlákalo jít pařit na menzu.
     Oproti loňskému roku se pivo rapidně zlepšilo, desítka slovenský Gambrinus je tak o tři třídy lepší než Popper...ty fronty u stánků však stály za to (20 minut čekáš a 5 minut piješ...), takže jsem toho moc nestihl vypít. Zábava na menze se konala až do třetí hodiny ranní, pak jsme si udělali procházku na Vlčince (na OMV neměli bagety!) a ve čtyři jsme ulehli.
     Když jsem si v neděli prohlížel počasí, vypadalo to na solidní zimu, ale středa mě dostala. Nebe bez mráčku, na slunku snad 28...trochu jsem pochodil po městě, dal jsem si langoše, po obědě lehce zdřímnul a večer zase na menzu...pivo teklo proudem, dohra bude popsána níže.
     Zato ve čtvrtek pršelo již od rána, tak mě napadlo, jak budou vypadat večerní koncerty na hřišti. V takovém případě je k dispozici menza. Hlavní hvězdy večera LOJZO a Gladiator ji nacpaly k prasknutí a potila se tam snad i podlaha.
     A proč takový titulek? Mým přátelům se totiž podařilo zmizet s klíčema. Asi pět hodin jsem běhal po menze a okolí a naháněl je. Od dvou rána jsem házel kamínky na okno (bohudík jen do prvního patra) tak dlouho, až se někdo vzbudil, leč okno nevydrželo...

SKOUMALŮV PŘÍBOR (2)

      Dnes jsem si pro vás připravil opět něco ze svých pracovních cest. Zabrousíme tentokrát do Jeseníků.
      Po ničivých povodních jsme na konci roku 1998 opravovali zničený traťový úsek Velké Losiny-Loučná nad Desnou. Celá trať z Petrova až do Koutů je velice malebná, na několika místech vlivem povodní byla zcela zničena a my jsme tam stavěli pět přejezdů. Fotka pochází ze přejezdu ve Velkých Losinách u hřbitova.
      Spali jsme v Loučné v penzionu Oáza a přes den, když jsme pracovali, jezdilo se různě na oběd. V Petrově Udírna u policajta (takový uzený kabanos s hořčicí...), v Loučné jsme občas chodili do Tygra (kde vařili celkem slušně a levně), ale pak jsme narazili na opravdovou bombu: občerstvení u Čecha v Losinách.
      Bohužel nemůžu s jistotou říct, jestli toto občerstvení ještě funguje. Naposledy jsem tam jedl v červenci 1999 (kdo pojede kolem, ozvěte se). V centru Losin je křižovatka a hotel Praděd. Když půjdete od křižovatky dolů směrem k lázním, po levé straně hned pod hotelem stojí červený barák něco jako Dům služeb. Vchod je uprostřed, na chodbě vpravo je řeznictví a úplně na konci chodby je ono občerstvení. Majitel řeznictví je zároveň majitelem občerstvení. Takže maso si dodává sám sobě přímo do kuchyně.
      Jídelníček je poněkud jednotvárně zaměřen: 99 procent tvoří vepřové. Vegetarián se zcela určitě nenají...a ani pro štíhlou linii to zrovna není to pravé. Například: prdelanka, klasické vepřo-knedlo-zelo, pečený nebo uzený jazyk se zelím, prejt se zelím, ledvinky nebo srdce na smetaně, masové koule s rajskou. A k tomu knedlík nebo chleba. A vše za opravdu bezkonkurenční ceny: od 21,- za srdce na smetaně po vepřovou pečeni za 24,50. A knedlík za 0,90 Kč za kus. Takže za maximálně třicet korun pořádný oběd. Ovšem ty porce! Z talíře přímo přetékaly! Neznaje věci jsme si tam poprvé dali s hlavním jídlem i polévku a ke konci jsme jenom odfukovali...
      A ovšem kultura stolování. Občerstvení je to opravdu malé, vepředu výdejní pult a před ním místo tak pro 15 strávníků. V zimě 98 jsme si museli dávat pozor na hodinky, abychom přijeli před vlnou dělníků. To pak člověk trávil čas čekáním ve frontě na chodbě. Lidi stáli s tácky v ruce nad těmí, kteří dojídali. A bodrý pan vedoucí běhá mezi lidmi s hadrem a utírá stoly (důvod naznačen výše). A taky se ptá, jestli chutná nebo ne.
      Jo jo, kde jsou ty časy. V létě 99 jsem se tam na dovolené zastavil na oběd a kolem poledne tam nebylo k hnutí. Žádní dělníci ze stavby, ale babky z lázní se po obědě patrně chodily dorážet. Měly to po cestě: u hotelu přes cestu byla cukrárna...

-Sko-

Z předchozích oslav...

Skoumího 27
24. května 2001

Ve čtvrtek 24. května jsme oslavili již 27. narozeniny našeho kamaráda Skoumího v oblíbené hopsůdce Klenba v Klimkovicích. A poáč jsme se už nemohli nadále dívat na to, jak se nám Skoumí prostorově poněkud zvýrazňuje, dohodli jsme se na společném dárku. Tím byla jednoznačně určena koloběžka.

      Oslavenec projevil při jejím předání netušenou radost. Jenže po počáteční extázi začaly přicházet naše další doplňující podmínky pro provoz vozítka: Především: Nosnost je pouhých 80kg. Dále byla Skoumímu napříště zakázána přeprava do Klenby jinak než koloběžkou či kolmo. Pro jistotu mu byla na místě s okamžitou platností zabavena šalinkarta a klíče od auta.
      Již v den konání oslavy chtěl Skoumí nám i sobě po všech odpitých pivech dokázat, že podmínky s dárkem spojené hravě dokáže splnit a hrdinně dojel po půlnoci domů právě na kolobězce. I přesto, že jeho manželce se nápad s koloběžkou také velice zamlouval, byl jsem po Skoumího dojezdu domů okamžitě bombardován touto krtčinou esemeskou: "Vrahu!!!"
      Naštěstí Skoumí svůj křest koloběžkou bez ztráty kytičky přežil a hned o fíkendu "spáchal" okružní jízdu na svém krásném novém stroji Polankou, což musela být pastva i pro okolí. Navečer pak dokonce spáchal už vyloženě edvenčrovou jízdu na kole po celé velké Ótravě. Je zřejmé, že všemi vysněná limitující osmdesátka se přeci jen blíží! Skoumale, jen tak dále!

-md-

SKOkamenec Speciál
25. dubna 2008

Ceny mírné, obsluha výborná. Ba přímo vynikající! Kamenec v Jilešovicích testujeme svými celkem pravidelnými návštěvami už rok a musím konstatovat, že si nadále drží vysoký standart. Nemá smysl dělat této restauraci s pensionem nějak velkou reklamu, protože její proslulost (soudě podle častých soukromých akcí) už je v našem kraji dosti známa. Kuchyni tady mají výbornou a holky za pultem to stále baví a dokáží dělat příjemnou společnost. Není tedy divu, že u Skoumala spadla Klenba z lopatky a oslavu svých 34. přirozenin uspořádal právě tady...

      Tentokráte však (co se týče zábavy:-))) obsluhující personál prohrával s námi na body. Kromě Spolkařů s námi zasedli ke stolu i kolegové z práce a jak už to bývává, Pinďa se vytáhne vždy s nějakou tou ptákovinou. Věřte, že tentokráte to byla ptákovina ryzí. Kromě prezervativu a jiných pokrývek (včetně uší, prý aby neprochladl...) také perlil svou družností s cizími chlapy a podával veskrze výkony i ve sféře, kde jindy kraluje Pan Roman. Jenže ten tady tentokráte nebyl (ale už na Kamenec jednou zavítal), nicméně vtipů sršelo i tak dost a když by náhodou nějaký došel, vytáhl Skoumal (právě darovanou) knihu plnou Urbana. Jak jsme v pozdějších dnech zjistili, zábava u stolu byla dostatečná a holky na baru (seděli jsme přímo pod ním) se příště o tuhle povedenou partičku budou hádat. Však už jedna z nich, jistá Martina - také slušná pařmenka, povídala plná závisti (to berte s rezervou:-)), že příště budeme pařit zase na její šichtě. Koneckonců, proč ne?

-md- 04.05.08

Sedláček 36 speciál
ve volební noci z 28. na 29. května 2010

Řeknu vám, tenhle týden byl vážně mazec! Zatímco minulý víkend překvapil hokejový mančaft, nad kterým jsem už dávno předtím zlomil hůl, ziskem nejcennějších bedajlí a potupou Rusů, v poslední květnový víkend pak překvapil celý český národ. I nad ním jsem onu pomyslnou hůl zlomil a národ naopak efektně zlomil Paroubka. Krásný pocit! A teď si vemte, že ve volební noci si ještě Skoumal vymyslel oslavu svých přirozenin. Jestli se vyvedená akce měla být předskokanem zítřků podstatně světlejších, musí být spokojen snad úplně každý:-)

      Po žních k Turkovi! Známý citát mne napadl, když jsem se utrápen protáhl Turkovem, jenž je nyní po povodních spíše bažinnou státní rezervací se všudepřítomnými a pořádně dotěrnými komáry. Na tuhle turistickou zkratku od Okouna jen tak brzy nezapomenu a asi mne jen tak nenapadne se tudy kdy podruhé znova protáhnout. S úlevou jsem došel až na ulici za policajtama, kam nás všechny nanavigoval oslavenec. Byl tajemný jako hrad v Karpatech a ani nenaznačil, kolik se nás tady dneska sejde. Když jsem přicházel ke správné z mnoha místních občerstvoven, vycházel oslavenec ještě společně s Kufberkem (ten přišel tentokrát už bez Vačka:-)), rozhlíželi se oba po zahrádce a Skoumal významně zhodnotil její rozlehlost. V jeho očích bylo vidět: "Ano, tady bychom se mohli všichni vejít!" A já hned ve své bujné a vyhlášené představivosti uviděl takovou malou oslavu zhruba pro sto padesát šest lidí.
      Účast nakonec nebyla tak drtivá a stačil nám bohatě jeden velký stůl. Snad i oslavenec byl spokojen. Když mne však místní domina-obsluha zastavila burácejícím: "Kam jdete!!!!" a já se jen snažil nevinně najít záchod, zůstal jsem paf ze zdejšího "salonku." Větší už má k dispozici snad jen král Václav Narcis I. ve svém hradním budynku:-) Tak že by přece ještě někdo později měl přijet?

I když bylo dnešní karaoke obrovskou výzvou, místnímu DJovi se ani po půlhodinovém intenzivním skenu obou harddisků nepodařilo najít Dřeváky. Snažil jsem se vysvětlit, že s textem si oslavenec určitě poradí i bez nápovědy. Marně...

      S přicházející tmou jsme byli druhou (tou naší) šenkýřkou vyzýváni k přechodu dovnitř: "... poáč karaoke!" Tahle zábava pro nás? To si zřejmě neužijeme. Si myslím. Opak byl pravdou a za nějaký čas jsme se skamarádili nejen ze sympatickou zpěváčkou, ale i mikrofon nám mnohdy vlítl do rukou a co lítalo z nás raději snad ani nebudu popisovat:-) Vše skončilo závěrečným Medvídkem a teprve při (naštěstí!) sborovém békotu mi došlo, jak vysoké tady mají stropy a tradiční vybubnovávání se nekoná:-)
      Druhého dne jsme se s Kufberkem shodli, že koncovka akce se nám poněkud mlží a vněm začíná úprkem na téměř ujíždějící hodně popůlnoční tramvaj. Na konečné ve Výškovicích jsme se pokusili konečně vyřešit problém somálského hladomoru. Už už svítala naděje na definitivní řešení, jenže jak se za chvilku ukázalo, svítat začalo úplně něco jiného, totiž slunce a raději jsme se rozprchli k domovům...:-)
      Zhruba někde tady by se slušelo poděkovat Skoumalovi a skončit. Jenže skončily volby, já se probral, a už první výsledky naznačovaly neuvěřitelný zvrat v myšlení lidí. Že by snad přišla ona revoluce po obligátních českých dvaceti letech? Aspoň se mi zdá a mám obrovskou radost, snad euforii. Oba s Kufberkem vyrážíme na popravky. Nedivte se, že každý krýgl byl věnován na borce Paroubka a jeho skvadru. A když se Ostravou před osmou rozšířila zpráva, že Paroubek to zabalil, začalo se na zahrádkách slavit ještě více. Slavili i lidé, u nichž bych to vážně nečekal a něco mne naplnilo uspokojením, že to tady v Česku přeci jen půjde. A to byl teprve ten správný závěr povedené akce!

30.5.2010 medvěd:-)

CESTA Z MĚSTA (10)

Jeseníky podruhé

Když už jsem ve svých vzpomínkách narazil na malebnou trať Petrov nad Desnou-Kouty nad Desnou, zabrousíme také trošku do kopců. Na dovolené v roce 1999 se nám přihodil mimo jiné i tento výlet.

            Ze Šumperka, Velkých Losin, Loučné nad Desnou nebo Koutů nad Desnou vyjedeme busem nahoru na Červenohorské sedlo a pustíme se po červené vzhůru. Vystoupáme až na Výrovku a po cestě mezi bažinami přes Malý Jezerník k Velkému Jezerníku. Zde se napojíme na cyklostezku od Koutů a dobereme se k chatě Švýcárna. Zde je možnost občerstvení. Od Švýcárny vede pohodlná cesta až na vrchol nejvyšší hory Jeseníků Pradědu (1491 m.n.m.). Z Pradědu je výhled téměř na celé Jeseníky. Na vrcholu je restaurace a televizní vysílač s možností vyhlídky z něho (za příznivého počasí).
      Po případném občerstvení a pokochání se krásami okolních hor se pustíme k sestupu do Koutů. Po modré kousek po asfaltce směrem na Ovčárnu a na rozcestí doprava do Divokého dolu. Cesta vede cestičkou po louce a pokud je po dešti, cestu lemují potůčky, které občas protínají cestičku a někdy vedou přímo po ní. V lese je k vidění nějaký ten vodopád a začne přibývat kamenů a cesta vede prudce dolů. Po levé straně pod Vámi hučí potok a sestup jde velice pomalu (1,5 km cca 2 hodiny) až do Divokého dolu.
      Od vyhlídky nad Divokým dolem je to již kousek k asfaltce. Od rozcestí u Česnekové chaty to je do Koutů (ŽD) ještě dobrých 10 km. Po levé straně uvidíte dolní nádrž přečerpávací elektrárny Dlouhé stráně, nádherný podlouhlý masiv Velké Jezerné a podél Divoké Desné pozvolným klesáním dojdete až na okraj Koutů a po rovince ještě asi 2 km k nádraží ŽD (Železnice Desná).
      Túra je hodně závislá na počasí, a když je přímo po dešti, některé úseky jsou hodně rozblácené (Výrovka-Velký Jezerník, sestup do Divokého dolu) a počasí se může měnit každou chvíli. Ale stojí to za to!

-sKo-

ze Spolku

Hotelík 38´s SKOumal speciál
pátek 25. května

Co myslíte, přijde i Brekoun? Snad již brzy v nových Thájmsech a snad psáno i SKOpérem...