Akce roku 2009

Náš diář

--- 2009 ---

Seno, vidle, Amerika
      Nadpis pro rok 2009 nosím v hlavě už pár měsíců a pořád uvažuji, zda mi jej nějaký jiný nápad přebije. Nestalo se. Vyjadřuje pro mne dvě nejdůležitější události. Jednu pracovní a druhou soukromou. Obojí byly mazec a jsem moc rád, že přišly takhle za sebou. Obě totiž velmi výrazně ovlivnily mé vidění světa.
      Čím se vyznačoval rok 2009? Především českou politickou ostudou. Netřeba rozebírat, každý ví. Vládci si s našemi daněmi dělají co chtějí a byl by čas je sestřelit za všechny jejich trucpodniky. Jenže to se neslučuje s mým viděním světa, kde bohužel vítězí drzost, hloupost a omezenost. Jako pravdoláskař bych byl rád, aby vše bylo jinak. Lépe a důstojněji.
      Rok 2009 začal tradičně na lyžáku, přešel několika pracovními a zároveň skvělými Peckami. Výborný jarní Pištachat nebo můj zářez s Klenbaři na Vltavě. Hodně (i když méně než jsem chtěl) jsem najezdil na kole a v září dostal bonus navíc - Ameriku. Každému přeji její návštěvu. Já měl výhodu skvělého přijetí v ségřině rodině.
      Rok 2009 nebyl špatný. Aspoň v soukromém životě. Lidi, kteří ví, při sobě drží. Více či méně. Jsem zvědav, co přinese rok další a doufám, že lidé se budou k sobě chovat mnohem lépe. Myšleno všeobecně:-)

md:-) 100110

Letem rokem 2009

      Rok 2009 začínáme 109. Thájmsy. Je to také rok, kdy existuje náš web 9 let. Minulý rok měl být osudový osmičkový a skončil velkým ekonomickým převratem. Lépe řečeno jeho začátkem. Slavní ekonomové se na nás pokusili ze sebe přenést kus své blbé nálady. Jenže my už tady jedenáct let dost dobře víme, jak to dopadá, když blbé náladě podlehneme. I proto vstupuji do roku 2009 s optimismem a myslím si (doufám), že bude podstatně lepší než právě ten skončený:-)

      Rok se přehoupl přes Silvestra jako nic. Zatímco na Nový rok ve dvě ráno se zřejmě Nova zbláznila a dokázala odvysílat celý koncert Monkey Business bez jediné reklamy, o pár dní později už bylo všechno ve starých kolejích. Jediné, co nevychází jako dříve, jsou Thájmsy. Již od října mne na plný úvazek zaměstnávají Klenbovní stránky. Aktualizace hlavní stránky přichází minimálně jednou týdně stejně jako sněží jedna akce za druhou. I přesto vycházejí dvoje Thájmsy a důvod je jediný, zato velký: ski.Roháče. Po dvou na sníh velmi chudých zimách totiž přichází správná Charlieho doba ledová, s ní Euro na Slovensko, zdražení a odliv poláků. Celkově tak vznikla naprosto báječná kombinace navíc podpořená domáckou atmoškou na Krajinke.
      Popisovat Roháče tady nemá smysl, mají svůj vlastní odkaz a právě Roháčskými stránkami začal pomalý přechod stránek na nový design. Podle všeho se povedl, bylo již třeba vymést letité pavučiny a dát stránkám patřičný ráz. Více se v lednu stihnout vzhledem k četným pracovním povinnostem vlastně zvládnout nedalo. Ani do galérky nepřibyly žádné novinky. Jednu věc však ještě zmínit musím. Tou byla oslava mých pětatřicátnin, povedené taškařice, ke které však (považte!) dodnes neexistuje zápis. Je pravdou, že o některých konkretnostech jsem se dozvěděl až v půli března, ale slibuji, že se pokusím napravit.

      Začátek února mne zastihl na služební cestě do Olomouce, kde jsem pro ex-kolegy s těmi současnými školil. Počasí bylo klasicky únorově pošmourné a fotit se nedalo. Co se naopak dalo zcela určitě, bylo nasávání šumného města, kterého jsem si aspoň po večerech docela užíval. A co se ještě stalo?
      ... já na tom dělám, já na tom makám..., chce se mi citovat. Času nemnoho, Klenba mne stále vytěžuje a na vlastní stránky času nezbylo. Osmého února proběhla již třetí Klenba seriál. Doma bych se nedíval, ale v hospodské společnosti jsou Chalupáři dobrou volbou, což jsem rozhodně nečekal.
      15. jsem si poprvé a bohužel i naposled vyrazil na chokej do Zlína, kde domácí deklasovali Perníky 5:1. Jestli jsem si měl opět připomenout, že ve Vítkovicích se skutečně neumí fandit, šel jsem na správný zápas. Fantazie! O týden později jsme měl příležitost se přesvědčit naopak ve Vítkovicích. Liberec byl naštěstí ještě marnější než domácí, kteří utrpěli výhru 3:0. Lojza mohl být spokojen...
      Přiblížili jsme se ke konci měsíce. Zatímco v týdnu ještě zkoušíme s kolegy tramvajové zabezpečovací zařízení v Brně, v pátek s Klenbaři odjíždíme do Ramzové na vysoce povedené Tour de ski. Praděd, Švýcárna a Kurzovní se nám stali zázemím. Díky Zdenovi Psárkovi! Jen ty nešťastné Poldovy běžky. Ale to se prý spraví!

      Začátek března si pamatuji dost dobře. Celý předchozí měsíc byla jedna šedivá zamračená deprese, konec zimy nevidět. A teď koukám od Barborky na Praděd, sluníčko svítí stejně jako včera a já si říkám, že si tenhle ohřejváček musím na nějakou dobu schovat a hlavně zapamatovat. A měl jsem důvod, protože březen rozhodně za kamna vlezem...
      Třetího mi udělala radost Česká pošta, když mi bez úhony dovezla novou silničku. Kdyby tušila, že ještě čtrnáct dní se na sebe budeme smutně koukat v obýváku. Až od poloviny měsíce, kdy na pár (doslova) dnů teplota vyšplhala na dosud neviděných deset a patnáct stupňů bylo hned na cestách vidět, že jsem nebyl jediný nedočkavý cyklista:-)
      Pátého jsme s Klenbaři měli navštívit České nebe od Cimrmanů, leč já musel služebně do Petrovic na první, rozhodně ne poslední nekonečnou noční. Cesta z Ostravy na Karvinou v tom špinavém městě mé březnové deprese rozhodně nezmenšovala. Zatímco Klenbaři si devátého užívají "nový přístup" k Baníkovcům na Slavii, od den později mířím do Práglu i já. Konkrétně do Vinoře pokecat s Rudolfem, poáč bylo už třeba.
      Čtrnáctého konečně svítí dopoledne sluníčko a já téměř po čtvrt roce mířím do Kozlovic na Fojta a Vojvodu. O co jde? Nový Šmíra pivovar otevřený v areálu Fojtství. Opět ukázková rekonstrukce, pivo jako křen. Jen ta obsluha... Ale poprvé na kole a na novém!
      O den později sledujeme zmar pardubických hokejistů, kdy ve druhém prodloužení končí krutě jejich sezóna a Plzeň bude dále válet se Slávií nádhernou část playoff Extraligy.
      22. máme čtvrtou Klenbu seriál, kdy jsme málem dorazili Chalupáře (kdybych nezapomněl poslední dývko...) a tak propukla Svatba jako řemen. Taky dobrá!
      A teď se podržte: teprve osmadvacátého března mohu do diáře konečně zaznamenat: První zahrádka! Nejenže chutná pivko úplně jinak, ale také si konečně odpočineme od věčně zakouřených prostor. A vida, nakonec jsem přece jen něco na kole ujel: 386km:-)

      ... ňák nám přeskočili jaro! Chce se říct při pohledu na průměrné denní teploty v dubnu. Zatímco v březnu zima vládla naplno, začátkem dubna přišly běžně teploty kolem dvacítky a příroda neměla moc šancí. Třeba takové sněženky byly vidět jen pár dní a už byly vystřídány kvapem další flórou. U nás v Poodří třeba medvědím česnekem, který vládne především svou specifickou vůní:-)
      A co u nás? Tak u mne především kolo.1216 kilometrů za měsíc jsem už pěkně dlouho nedal. A to jsem, jak právě koukám, nejezdil každý den. Občas emcy a občas třeba Kůlna Pecka o velikonocích. Místo svátečního laškování jsme stavěli kůlničku na dříví, což je v případě této stavby spíš eufemismus. Starý Karel v roli stavbyvedoucího nemohl zklamat: "Přijít mi takhle obutý do práce, tak tě okamžitě vyhodím," povídal při pohledu na mé nohy v cuklích. Myslíte, že vyhodil? Kdepak!
      Před velikonocemi jsme měli ještě jeden báječný víkend, kdy jsem navštívil Požahu a její nejlepší pivo na této planetě, což vymyslel Rejže a já mu musel dát za pravdu. To pivo je skutečně koží! O den později jsme pak s Klenbaři vystartovali vybrat správný strom, setnout jej, odvézt před Klenbu a oškrábat z kůry, aby v klidu celý duben vysychal připraven na svou novou roli - na čarodějnice se vztyčit k nebesům poblíž Malíkova vodoplivu. Ano, májka! Poslední duben se v Klimkovicích více než povedl. Cestou do Klenby jsem zastihl první bosorky už pod lázněmi U Rašků a třeba dcérka majitele rozhodně k upálení nebyla. Naopak! 90-60-90 existuje.
      Jedna z mnoha zaznamenáníhodných věcí je samozřejmě i tradiční podzimní Oldřichovický dejchánek, který se letos konal podruhé na Pištachatu. Jak je dobrým zvykem, nehledejte ji v Oldřichovicích - cool je teď Čeladná! Kufberek mohl jen litovat, že nakonec odjel (snad) poslední vlakem, protože večer, kdy se opékali utopenci, hokej v plazmě jen marně bojoval se stále kouřícím táborákem v těsném sousedství, a ranní Pištův final countdown: "Tak to máme osm lidí patnáct nocí," v nás mnohých vyloudil podivný úškleb, stejně jako postupně ze střípků skládaná historie celého večera. Byl to pěkný měsíc:-)

      Květen začal netradičně. První máj, piva čas byla pohodovou sváteční klenbovní akcí, kdy jsme obrazili hned tři druhy malých pivovarů. Hukvaldy překvapily snad ze všech nejvíce a zcela logicky se nám z nich vůbec nechtělo. O dva dny později jsem neodolal dokonalému počasí, chuti po kole i pivu a vyrazil směrem k nejlepšímu pivu na celé planetě. Ano, Požaha. Ve stejný den a se stejnou silou na mne zapůsobila i řeka Moravice se svým fantastickým okolím.
      V následujícím víkendu došlo k náhodnému splynutí duší. Zázračnou konstalací či snad erupcemi na slunci jsme se sešli s Kufberkem, Rudolfem a Zippem v Klenbě. Ano, zmínění dva pražští pohunci navštívili naši jedovou chýši a byl z toho veselý večer. Jen, co ten Fünf? Měl jsem sice o víkendu emcy, přestom cyklokilometry valem přibývaly, stejně jako fotky, jejichž galérku znovu doporučuji. Za nic nemohu, protože jen příroda dokáže tak báječně čarovat. Pak stačí troštičku štěstí a kýčovitý obrázek je na světě:-)
      Prostředek měsíce byl ve znamení klenbovních POMAlenovic, kde Batin s Pižwou slavili nějaká svá životní jubilea. Kaňkou na mé cyklistické kariéře je hanebné vyměknutí, kdy jsem zbaběle odpískal svou účast na Tour de Lysá a raději se zbytkem Alkáčů (ano, nechyběla ani Věrka...:-)) se vydal vstříct dalšímu úsilí k Veličkům. Jen zázrakem a únavou jsme tam nezůstali příliš dlouho:-)
      Zbytek měsíce jsem měl drsně pracovní. Začal jsem dělat věci, které jsem dělat nikdy nechtěl, nebyl dokonce čas na kolo a navíc přišla sada tří víkendů bez víkendů. Jediným malým spočinutím byla návštěva paroubkovského Písku, o kterém jsem se přece jen rozepsal. A pak už jen práce, práce a práce... Vlastně ne, jedna sobota s Pivkem a Benjamínkem v Příboře. Příjemný relax na konci měsíce:-)

      Červen? Pracovní, rychlý, virtuální, podvodní, dovolenkový, jednoznačně extrémní! Tak nějak jsem viděl šestý měsíc roku 2009. Jeho počátek byl poznamenán především prací, díky které jsem nestíhal vůbec nic jiného. Třeba Langerovic veselku v klimkovické kapli a následně v BarBaru.
      Nicméně nejen prací živ je člověk a když jsem konečně dva extrémní pracovní projekty ukončil, odskočil jsem si zarelaxovat do Posázaví a večer pak po roce navštívil ku všeobecné radosti Bláhovce v Třemblatu. Bylo fájně!
      Po posázavské malé dovolenkové předehře jsem už odpočítával jeden pracovní den za druhým, odsloužil si sobotní emcy a v neděli ráno vyrazil na vytouženou dovolenou. Co tady mám vykládat: Česká Kanada, Slavonice, Peršlák. Nebo třeba Chlum u Třeboně a především magické Nové Hrady. Škoda jen, že jsem zbytečně vytuhl před deštěm a do Vyššího Brodu nedojel po své ose. Daleko rozhodně nebyl a já přišel o nejeden kopec. Však jsem si vše vynahradil nepředpokládaným zájezdem k Lipnu.
      Z Vyššího Brodu pak začalo povodňové a značně virtuální putování Vltavou přes Rožmberk, Český Krumlov a Zlatou Korunu. Počíst si zápich z celé akce bude i pro mne zajímavé, neboť z celé akce mám jenom výjevy. Doufám, že REjže něco napíše:-) Návrat z dovolené pak byl pro mne brutálním skokem zpět do pracovní pakárny. Začalo období nekonečných bouřek a dusna...

      Jasně, červencem léto nezačíná, ale prázdniny rozhodně. Jeho začátek trápil celou republiku neuvěřitelný pařák. Nebylo příliš vedro, spíše nepříjemné tropy a k tomu neutuchající bouřky. I na kole se nedalo jezdit, z člověka tekl jenom pot. Však i výkony tomu odpovídaly:-) Až o prodlouženém víkendu se počasí trošku uklidnilo a dalo se vyrazit. Měl jsem emcy, tak aspoň do Beskyd. Okolí Hukvald jednoduše nemá chybu. Opičí hory v neděli pak jako bonus.
      Emcy jsem ukončil až další čtvrtek, protože v Ostravě začíná tradiční festival Colours of Ostrava. Vrcholný svátek ostravského léta. I letos přibyli do medvědova doupěte Delegace s Pivkem, Vendelín pak vše sledoval z povzdálí ostravského centra. Jestliže vloni jsem nenechal na Barvách nit suchou, letos jsem pěl jenom chválu. Báječně jsme si festival užili a jeho dozvuky mne držely ještě další týden. Obzvláště Špinarka, Tatabojs s Ahn Triem, neuvěřitelný Nohavica a mnoho dalších. Jó, Barvy!
      Léto, jak má být! Hoteliéři si stěžují, že nejsou lidi a my se máme potřebu chodit schovávat před sluncem a třeba i svlažit. Nejinak tomu bylo v pátek 17. července v den Kufberkových přirozenin, kdy jsem pro sebe objevil kouzlonevídané, místo příjemné, pohodou a ledovou vodou naplněné. Ano, kuňkaliště v Proskovicích. Jaká lahoda! S Kufberkovými jsme pobyli v příjemné oáze a asi ani Kufberek si nedokázal představit své narozeniny jinak. Povedly se, byť zatím neoficiálně.
      20. vychází další Thájmsy, kde jsem konečně zpracoval k dokonalosti článek i fotky k Barvám a 24. jsme pak s Pivkem mohli (nějak jsme se zatím nestačili potkat) vyhodnotit tytéž Barvy. Kde? Ve Štramberku. Úplně změnili recepturu světlého piva a my si na něm pořádně ujeli. O dva dny později jsem se na Medové Požaze dozvěděl, že dosud ve Štramberku nestíhali a nechali si ležák vyrábět v otřesném Avaru v Hlučíně. Nevím, ale možná na každém šprochu je pravdy trochu. Medová Požaha byla vynikající, se samotným majitelem a sládkem jsem měl tu čest povykládat a to byla jedna z posledních věc, kterou jsem si pamatoval. Cestou zpátky jsem měl nepříjemný cyklistický jump a ztráta paměti trvala až do příštího rána...
      Závěr července nás zastihl v Klenbě. Pěkné zakončení příjemného měsíce, dá se říct. Kufberek zde oslavil své 37. léto s párou, dnes již nefunkční SZKF se po dlouhé době sešel a je jen škoda, že jsme cestu ze Zátiší absolvovali jen se Skoumalem...:-)

      Kdeže letní teploty jsou! Aspoň nyní začátkem října, kdy se konečně dostávám k sepsání událostí, jež se staly v druhé půli prázdnin roku 2009. Srpen byl příjemným letním měsícem. V podstatě nebylo špatného dne a léto se drželo pěkně až do konce. A co se tedy stalo u nás?
      První srpencový víkend je už tradičně věnován Bystřičce. Ani letos tomu nebylo jinak a promovaní inženýři se sešli na pravidelné kvalifikaci již ve čtvrtek před víkendem, aby si ověřili, zda ještě mají vůbec právo zosnovat si název "Správně rozpité chlastací party," o čemž samozřejmě nikdo nepochybuje a jako obvykle se v sobotu jezdíme s Kufberkem přesvědčit, že vše je v nejlepším pořádku. Pravda, Kufberkovi se ranní jízda do Luhačovic poněkud žvejkla po včerejší oslavě vlastních přirozenin, nicméně nešlo o nic zásadního. Naopak velmi zásadní byl návrat z Bystřičky domů, kdy jsem (spíš náhodou) zvolili za místo k občerstvení Uherské Hradiště. Nikdy jsem je předtím nenavštívil a místní slavná Letní filmová škola se právem stala zážitkem s velkým Z. Škoda jen, že vyměřeného času jsme měli jen velmi málo.
      Šestého srpna poprvé odjíždím pro rozkoukání na nové dočasné působiště v Krnově, kam mne na následující dva měsíce zavanou služební povinnostě. Dennodenně jezdit do Ostravy a zpátky se mi nechtělo a tak jsem využil občas Vendelajnova pohostinství v Hynčicích, později pak útulnost Koliby v Krnově. Především se však rozkoukávám i po kraji přilehlém, abych si v něm našel časem i zalíbení. Dva měsíce, které mne zde čekají (byť s nějakými pauzami), jsou přeci jen dost dlouhá doba. O tom později. Nicméně je to poprvé, co se ocitám služebně mimo na delší dobu a vzpomínám, jak takhle dlil třeba Zipp v Konstantinkách za času Telekomu a Siemense.
      Jedinou významnou změnou v pracovním vytížení se stává tradiční Trutnov. Ani 22. ročník nemohu vynechat a už týden předem jsem se patřičně kde u Města Albrechtice ladil do správné náladky. Trutnov si ji zaslouží. Začátek s kávičkou u peckovského bazénu a chaty (díky, Delegaci!) byl správným antré, jaké si lze jen představit. Na Trutnově se nás sešlo spousta a dokonce i Zipp připlachtil ze vzdálené Afriky. Dojem byl jako vždy mimořádný, člověk nemohl být nespokojený a "vydržet" až do pondělka bylo příjemnou povinností. Jen ten ubohý Kryštof, achjo:-)
      Trutnovem vlastně prázdniny vždy pomalu končí. Je ve mně vždy rozpor. Těšit se na Trutnov, přičemž vím, že léto končí? Proč ne? Vždyť je to vždy taková pěkná tečkě za tím krásným obdobím. Je dobře, že Trutnov žije!

      Psát o září roku 2009 je jednou velkou radostí. Urkitě pro mne, neboť se moje hodnoty absolutně zpřeházely. Vlastně celý ten proces začal jednoho neveselého dopoledne v MNM začátkem srpna, hnedka po skvělé Bystřičce, za které jsem si musel logicky zasloužit přiměřenou odměnu. To, že o nějaký měsíc přijde odměna zcela nepřiměřená, jsem neměl ani tušení...       A tak jsem hnedle druhého září vystartoval z ruzyňské ránveje, abych poznal, o jak zoufale provinční letiště jde hned za pár okamžiků. Kam patří Česká republika, člověk pochopí už v Heatrow, natož ještě o něco později v Bostonu. Ano, návštěva Amíkova je zážitek nad všechny možné zážitky a máte-li tak skvělou ségru jako já, nemůžete tušit, co vás v těch nadcházejících krátkých dvanácti dnech všechno čeká.
      Asi netřeba pochybovat, že Amíkov je Země Neomezených Možností, že celníci záměrně dělají drahoty, než vás tam pustí, poáč tak nějak tuší, že není další síly, která by vás zadržela. Ať už zíráte hnedka na Bostonský Downtown (třetí den pobytu), nebo si připadáte jako na konci světa (myšleno časově) při pohledu do dodnes bezedné díry, která zbyla po Dvojčatech v Novém Yorku právě 11. září. Myslíte, že tryznou žije celé město? Kdepak! Tenhle útvar má zcela jiné tempo a na časy vupomínání jsou určena jen určitá místa. O pár ulic dále už nic nepoznáte a pochopíte, že noční kužely asociující Dvojčata, mají svůj význam.
      Jako stejně zaprděný čecháček civíte na stadionu Novoanglických patriotů, kde se hraje "pouze" přípravný zápas a nemáte šanci to nijak poznat, kdyby vám to neřekli. Jako čecháček pochopíte nástup místních odsloužilců z Íráku a zastydíte se za švejkovský syndrom, který vás napadne při hraní hymny a ve stoje tleskajících všech přítomných fandů, hráčů, třepetalek, pořadatelů a nevímkohoještě.
      Pak si zajedete mrknout na velryby a když se k nim konečně dostanete, dobré dvě třetiny posádky už to nevnímá, poáč vinou obrovských vln má problémy s žaludkem. Nebo si třeba zajdete jako já se ségrou na kajaky na stejné moře, které najednou ukazuje zcela jinou - klidnou a vlídnou tvář. Na bouřlivý oceán pak znovu mrknete při jízdě offroadem do dun nebo zase naopak ne zcela líné vlnky nevěřícně koukáte o pár dní jindy na kole tamtéž.
      Já a moře? Proboha, co bych tam měl dělat 14 dní? Říkal jsem si vždycky. Jenže Cape Cod a konkrétně Provincetown je natolik krásné místo, že se mi tam chce jednou zůstat navždy. Jasan, všichni varují, že Amerika dokáže být mnohde jiná, ale kdo z nich to vlastně zná? Cesta mnohých Amíků do Evropy je celoživotním zážitkem, na druhou stranu Států se třeba ani nepodívají, bo neni čas. A my Evropané? Já si tenhle luxus budu díky ségře dopřávat klidně každoročně. Ale nejen ségra je P-town! Taky její rodina, kamarádi a mnozí další, kteří mi z první půlky září udělali fantastické prázdniny a já jim za to moc děkuji!
      Ano. Amerika je hrdá země. Vykládejte si, co chcete, nadávejte stejně jako já předtím, než jsem se tam (pro ségru konečně!) podíval. Jsme i nejsme součástí euroamerické pidlivizace. Pochopíte, že přesně tady se nachází hodnoty, po kterých toužíte a tajně doufáte, že se jich jednou dočkáte i tady u nás. A nebo si to "tady u nás" musíte jednoduše udělat tam. Jiné cesty není a já o tom už tři týdny přemýšlím.       A pak se musíte vrátit. 12 dní je v životě lidském nic. Jenže zásadních dvanáct dní je něco jiného! Začne vás srát Paroubek svými veletoči (nejdřív chce volby, pak nasrat, pak chce vládu a zase ne... atd...) stejně jako ostatní "volení zástupci" z lidu a je vám šoufl. Uvědomíte si, že s blbostí nelze bojovat slušností, ale naopak stále dokola poukazovat na jejich chyby. Když jsem říkal ségře, co Paroubek vyvádí, kroutila nevěřícně hlavou a správně tvrdila, že v Amíkově by už byl dávno zmizelej. A tak jsem si zase zoufal a nestíhal. I to tady patří.
      Na přemýšlení však mnoho času nebylo, poáč práce bylo nad hlavu a medvěd se jen těžko srovnával s tempem ostatních. O jednom víkendu se za mnou přijel podívat do Krnova, kam jsem přechodně (pracovně) emigroval, tatík a spoustu věcí jsme si vyříkali. Je líp. Na to se musím logicky potkat na Cvilíně s Kufberkovou rodinou, aniž bychom se domlouvali, stejně jako o den dříve jsem se vypravil na kole aspoň na otočku na Praděd, abych zjistil, kdo všechno je na Kurzovní. Potkal jsem pouze Zdenu a Bobovce. Nikdo víc. Tak i o tom bylo září 2009. Fantastický měsíc!

      Začátek října si pamatuji naprosto přesně, protože někdy kolem druhé hodiny ranní procházím nočním krnovským rynkem a mířím pod Cvilín, kde pobývám. Však už se mi dva měsíce krnovských prázdnin pomalu krátí...
      Však jsem také využil každou volnou chvilku k projetí dalších kousků Krnovska, kam jsem ještě nezavítal. Proto jsem nemohl minout hned druhého října všechny tři okolostojící rozhledny, stejně jako o den později hrad Šelenburk. Vždyť byl krásný podzim! Pátéhp jsem ještě projel kolem Ježníku a sedmého definitivně fijá z Krnova domů. Na kole, jak jinak. Uteklo mi to a ani se mi ve finále z cvilínské Koliby ani moc nechtělo.
      Už v poslední večer v Krnově jsem dostal báječný nápad zajet se podíívat - letzos vlastně poprvé - do Zlína. Nejen za báječnými přáteli, ale také na chokej, abych se přesvědčil, že jenom tady se pořádně fandí. Nakonec se Zlín protáhl na dva a rozhodně nebylo proč litovat.
      V druhém říjnovém víkendu překvapilo počasí. Nejenže se (zřejmě definitivně) ochladilo, ale navíc začala ta správná ralley letní gumy. Na horách i metr sněhu, u muzea čtyři a já jen trnul, abych v rámci emcy nemusel vystartovat na letních gumách. Naštěstí jsem se tomu vyhnul a protože rozpršená Ostrava nelákala vůbec nikam, vznikají aspoň další nové thájmsy, které stále voní Amerikou.
      S blížícím se státním svátkem se blížila připravovaná tour de koridor, kterou jsme s Pivkem nakonec přejmenovali na malý Freedland. Den před svátkem jsme ještě vše pořádně naplánovali a v den akce vyrazili přeplněnými vlaky přes Českou Vepřovou do Brna, kde se odpoledne scházíme s Rudolfem a Vendelínem. Že bylo u Pegase příjemně, nemusíte ani uvažovat. Jen jsme nějak zapomněli fotit.
      Konec měsíce byl naprosto famózní! Jak jinak nazvat čas, kdy se člověk potažmo medvěd dostane na Pecku. Jako vždy byla Pecka pracovní, byť tentokrát příjemně pracovní, protože jsme zušlechťovali garage. Plány jsou velkolepé a pokud se vše podaří, na hokejovém Mistrovství světa počátkem května bude vše připraveno. Pecka-aréna bude připravena přivítat první návštěvníky v novém. Inu, povedený měsíc:-)

      Listopad? Pecka a zase Pecka. Pecka hradní i Pecka v garáži. Taky Pecka podzimní s roztančenými hroby na místním hřbitově. Tím a mnohým jiným pro mne (a nejen pro mne) začíná letošní předposlední měsíc. Sluníčka jsem se sice na Pecce nedočkal, fotek jsem však udělal nemálo a asi jste už na ně jukli. A jak běžel listopad dále?
      Z Pecky jsem se přesunul jenom o kousek vedle. Skoro se chce říct, že k sousedům. Vždyť do Nové Páky je to coby k Fünfovu felicia-hupu kamenem dohodil (dneska by to už bylo horší - plot je tam nyní kamenný) a zbytek došel. Skoumal měl dobrý čuch na slušné ubytování a v místních Novopackých sklepech bylo skutečně příjemně. Překvapilo nejen protější kino, ale i zdejší Půda, která žije kulturně. Mnohem horší však bylo počasí a tak jsme si "vychutnali" na přejezdu první sněžení a v jeden den pak také zasněžené Bojiště v Trutnově, kam jsem mimo léto vlastně poprvé zavítal. Zrušit tohle magické místo by byla vážně velká škoda!
       Kromě dobrých vzpomínek jsem si odvezl z Nové Páky taky pořádné nachlazení a hned po návratu jsem prakticky lehnul. Vyležet, vypotit, byla má hesla na celý následujcí týden, poáč ladit a potit bylo třeba. Termín Klenbovní lysé Lysé se nebezpečně blížil a nebýt tam by byl pořádný skandál. Tahle akce se totiž mimořádně povedla. Vedoucí objednal fanatstické počasí, v podstatě zřejmě poslední pořádný záchvat babího léta, což přispělo k všeobecné spokojenosti všech a s tím příchozí logická dobrá nálada, která dala zapomenout na dílčí příkoří, které nám stoupání na Lysou přineslo. Ostatně, kdy se člověku podaří přespat nahoře na Lysé hoře? Byl jsem tam přes noc poprvé a doufám, že ne naposled. Kamenárka je vynikající zázemí stejně jako noční Šantán.
       Pln nových dojmů a nedoléčeného nachlazení, které se pořád v zamračeném počasí vracelo, jsem následující pátek vydal nové Thájmsy, které samozřejmě musely reagovat na předchozí akci stejně jako na famózní Brekounovu drzost. To když si ze svolané schůze udělal rodinnou narozeninovou párty a to bylo na mne moc. Snad i proto jsem si šel o den později (Kufberek totiž ze "schůze" odešel proklatě brzy...) spravit chuť i náladu focením kolem Jistebníka (viz níže) a následným pivkem s Pivkem u Krásné Marie u Studéneckého nádraží. Ze zaplivané hospody se stal příjemný penzion s ještě příjemnější kuchyní. Je třeba nalézat taková příjemná zákoutí. Zima se nezadržitelně blíží a u Krásné Marie se, prosím, nekouří!
      Poslední týden byl zcela pracovní (opět viz níže) a tak není divu, že konec měsíce mne zastihl opět na cestách. Vlastně cestě jedné (sic!) pracovní. čeká mne historická Olomouc a školená bývalých kolegů...

      "To je svět!" Chce se mi zařvat dávné heslo mexického Jaromíra a mám k němu důvod. Není to ještě ani dva týdny, co jsem večer mrzl v práci na tramvajovém souhlasu při minus patnácti a říkal si, že ta Charlieho zima má letos pořádné grády. Na sjezdovce na Skalce, kolem které jsem autem pendloval mezi prací a zahřátím se střílelo o duši a já začal spřádat plány, že bych letos mohl lyžařskou sezónu začít právě tady. Jenže teď sedím na Hotelíku v Zátiší, na konci trasy stejné tramvaje a venku prší při stejných patnácti stupních. Jenže plus! První svátek vánoční mne láká spíš na kolo než na lyže, jen na Skalce se umělý sníh udržel. Pane jo, to je tedy konec roku...
      Prosinec však začal úplně jinak. Totiž v Olomouci, kde jsem služebně pobýval a byl rád, že jsem navštívil zdejší Vánoční trhy. Ano, historie vkusně spojená s punčparádou nezklame určitě nikoho. Však jsem se do Olomouce rád vrátil ještě na jeden víkend. Stál za to.
      Olomouc-Zlín-Prágl. Vše jsem zvládl v pár dnech a prosinec se překlopil do vánoční půlky. Kupodivu letos předvánoční šílenství propuklo až dva nebo tři dny před termínem a to už jsem potřeboval pořídit pouze kapra. Vše ostatní se stihlo v rámci klidu a pohody dříve. A kapra jsem, vězte, letos vychytal. Byl výborný!
      Ano, ano, rok končí, je třeba popřemýšlet, analyzovat a zavazovat se na čas budoucí. K rozjímání v podobných případech se hodí právě Pecka. A co teprve, když je Silvestrovská. Povedla se. Tři chlapi v chalupě (tedy především - občas nás tam bylo mnohem více...), lyžovačka, jenž přinesla všechno možné (ledovec, břečku, prašan, azúro i mlhu), pohoda a relax, jak má být. Inu, Pecka lyžák! Rok 2009 tak máme definitivně za sebou. Byl dobrý? Jasně, že jo:-)

md:-) 100110