SILVESTROVSKÁ OSTRAVICE
31. prosince

Článek o Silvestru 2000 musí mít nutně na začátku malé upřesnění. Končilo se totiž jedno století ba i tisíciletí a do druhého jsme se chystali vstoupit, aniž bychom věděli, co od něj můžeme očekávat. Pro mě osobně byl rok 2000 tím nejhnusnějším v životě. Pravda, našlo by se v něm i pár krásných dnů (a odstupem času jich dokonce přibývá), ale celkově jsem velmi očekával jeho odchod a těšil se, že bude už jen líp. Mé očekávání se postupem času naplňovalo, z čehož jsem měl a mám i teď radost. Článek, který si zde můžete přečíst, je předešlými fakty velmi ovlivněn a tak vás laskavé čtenáře, prosím, o shovívavost nad některými mými tehdejšími soudy. Dnes už se jim zaplaťpámbůh jen usmívám a vás prosím o totéž. Článek jsem se rozhodl zařadit jen z důvodů, že je vlastně posledním z Nojtbůku č.4, ke kterému se už nadále nemusím vracet. Asi jej některým lidem dlužím jako omluvu a navíc jím jednoduše tím uzavírám určitou životní kapitolu...

Silvestr na Ostravici

      Mám pocit, že pohodlním, usádluju se. Nevím, jak jinak ještě pojmenovat stav, kterým zrovna procházím. Mám nějak potřebu sžívat se svým okolím, tedy Ostravou jako takovou. Už mne neláká neustále někam jinam utíkat. Jo, takhle se zajet podívat na pěkná místa, to ano, ale už chci mít své vlastní. Vždyť mi tady v podstatě vůbec nic nechybí: práci mám skvělou, kolektiv mladý, snad nejmladší u České dráhy... Co víc si přát? Snad jen přátele do běžného života. A těmi z jasných důvodů nemohou být lidé, kteří jsou rozstřílení po celé republice, neřku-li ještě dále.

      Letos před Silvestrem se ve mně cosi zlomilo. Ještě 30. prosince ráno jsem byl přesvědčen, že chci jet na Pecku. Jenže jak jsem se začal balit, něco se stalo a já se rozhodl, že si opět lehnu a nikam nepojedu. Vymluvil jsem se trapně na nemoc a šel spát. Nad ránem začalo hustě sněžit. I přesto nebo právě proto jsem vyrazil na kolo řka si, že udělám něco pro zdraví a bude mít zároveň třeba pěkný zážitek na konec dvacátého století. Přes čtyřicet kilometrů v husté chumelenici dalo mému tělu pěkně zabrat, ale měl jsem z výkonu obrovskou radost. Během dne jsem kontaktoval svého parťáka Smejkyho, zda bych nemohl s jeho bandou jít oslavit konec roku. Neměl nic proti. Zippovi jsem sdělil pravdu, jak jsem ji cítil, a ten ve svém záchvatu upřímnosti řekl vše Charliemu. Ten to pak jen těžko vydejchával, za což mu dlužím omluvu. Choval jsem se jako magor.

      Na Silvestrovský oběd jsem se nahlásil k rodičům, což už pěknou řádku let nebylo a cítili jsme všichni takovou vyjímečnou přímo sváteční situaci. Odpoledne jsem pelášil domů, abych si po třetí hodině doma pustil poslední skladbu v tomhle šíleném tisíciletí: Chci zas v tobě spát od Davida Kollera, po které odcházím na vlak. Poslední možný vlak na Beskydy jel už po čtvrté odpoledne a byl slušně naplněn. Přisedl si ke mně jakýsi podivín-samotář depkař a chtěl si vykládat. Chápu, že samota na konci roku není kdoví co a tak jsem s ním potáhl z flašky rumu, kterou nabídl.

      Ve Frajdku of Majstku přistoupila banda, se kterou dnes propařím noc a ze které znám jen hodně málo lidí. Chudák Smejky mne nemohl poznat, poáč jsem se oholil (A už tu blbost zase dlouho neudělám!) a navíc mám na hlavě šátek v rámci nového imáge. A taky proto, že nemůžu už třetí den najít doma ani jeden hřeben. Hodinovou přestupní pauzu ve Frýdlantě jsme vyplnili korzováním po městě, abychom zjistili, že všechny hospody se v tuto chvíli připravují na noc a mají teď provozní pauzu. Pak už jsme sedli do přistaveného vlaku. Já s ženskýma do jednoho vagónu, ostatní chlapi do druhého. V tom našem voze bylo i podstatně veseleji, poáč vedle nás seděla banda, která vyráží přespat na Lysou horu a měli s sebou dobré pití. Na konečné na Ostravici jsme byli za velmi krátkou chvíli.
      Hospoda U Ivánka za mostem u pily přes Ostravici se tváří na první pohled nevábně. Vnitřek už je lehce lepší, leč obsluha se dnes tvářila, že to má za trest. Se zábavou tomu naštěstí bylo úplně naopak, poáč do ní jsme si už nikým mluvit nenechali. Hlavně Smejky se nominoval do role vrchního koordinátora a baviče a běda tomu, kdo by odporoval! U Juke-boxu, který dnes hrál grátis jsme se skvělým výběrem dobře doplňovali, čehož si pochvalovali všichni. Půlnoc s přípitkem přišla nějak velmi brzy. Venku před hospodou jsme si připadali jako uprostřed ohňostroje, poáč snad všichni novozbohatlíci vysoko v kopcích dnes mají závazek trumfnout jeden druhého v pompéznosti světel. Příjemná podívaná!
      První ranní vlak jel po půl osmé. Téměř polovina lidí odjela taxíkem už během brzkého rána, takže nás zbylo jen pár a pořádně jsme propařili celou noc. Když se začalo rozednívat, balili jsme se k odchodu. Neustále jsem navrhoval novoroční výšlap na Lysou horu a čekal, že aspoň jeden člověk se chytne. Marně. Venku totiž zavládlo nádherné počasí a mě bylo jasno, že jestliže pojedu domů, celý ten krásný den prospím.
      Snídaně v bufáči frýdlatského nádraží nás při přestupu dostala z nejhoršího. Teda aspoň některé. Ve Frajdku vystoupili kromě mě všichni a já měl co dělat, abych se udržel při vědomí aspoň do Kunčic, ze kterých jsem to pro jistotu vzal domů pěšky... Byl jsem rád, že jsem byl tam, kde jsem byl. Hodně mi to pomohlo, abych si uvědomil, co mám a co bych taky mohl ztratit...

      A co Pecka? Proběhla. Její účastníci se propařili do pěti hodin do rána. Charlie se nepohodl s Barčou a vytvořil undergroundovou skupinu ve sklepě. Kdo vešel dovnitř, už nesměl ven. Docela maras.

-md- 06.02.02