| Hlavní stránka | <<< | 2001 | >>> | Náš diář |
|---|
Letos jsem byl na Pustevnách lyžovat už čtyřikrát. Na mne jde o poměrně neuvěřitelný výkon. Jenže, přátelé, jsem se do lyží letos obul a doslova mne chytly. Tak doslova, že jsem po osmi dnech nelyžování měl takový absťák po zasněžených pláních, že jsem přemlouval snad každého. Však mnozí z vás víte své. Charlie se na poslední chvíli chytil a tak jsme si mohli užít lyžování při mínus 18 stupních Celsia, za perfektního rychlého sněhu na velké sjezdovce, pravého nefalšovaného azúra a dalekých výhledů na Tatry, Roháče nebo třeba Jeseníků. Začněme pěkně popořádku...
Odpoledne odjíždím sockou k rodičům pro auto. Silný a krutý severní vítr mne totálně profoukává při mínus dvaceti stupních. A to bylo ráno v pět, prosím pěkně, stupňů teprve patnáct! Začínám uvažovat, zda bude vůbec reálné vykonávat v takovém krutu jakýkoli pohyb na sjezdovkách. Rodičové mi nakonec auto nepůjčují. Mají o něj strach a nám ráno nezbude, než jet vlakem a autobusem. Hlavně z autobusu jsem měl obavy, které naštěstí byly úplně zbytečné. Předpověď počasí v TV hlásí úlevu od mrazů a hlavně bezvětří. Super!
Jedu pro Charlieho na nádraží do Sviňákova, odkud se přemisťujeme ke mě domů. Máme oba celkem valnou chuť na pivo, takže v zápětí míříme do Dostavníku, ve kterém vykládáme až do jedné hodiny ranní. Na čepu měli Žabanta, čehož jsme na začátku využili, a přivodili si příjemnou slovenskou náladku. Jój, jak se těšíme na Roháče. Doma nás rozlaďuje, že máme před sebou jen tři hodiny spánku. Ale určitě déle spát nebudeme!
Vstávání nám kupodivu docela jde. Přibližovadlo k vlaku stíháme tak, tak. Přestup v Kunčicích a konečně spánek v nevytopitelném poschoďáku. Lidí jako sviní a neuvěřitelný počet dennědojíždějících studentů na trase Frýdlant - Frenštát nám, pravda, mnoho spánku nedopřeje. Autobus jede za půl hodiny a my tak můžeme zajít do bufáče na první ranní kávu. Bus je takřka prázdný a kromě nás dvou vidíme už jen jednoho zimního nadržence a pošuka. Před osmou nás autobus vyklopí na konečné zastávce na Ráztoce a my spěcháme k lanovce. Nezbývá nám, než nasednout s lyžema v ruce. Máme málo času.
Už jízda lanovkou byla famózní! Sice zase mínus patnáct, ale fantastický východ slunce, který je v horní partii překryt střílejícím sněhovým dělem. Nádhera. Nahoře necháváme batohy v bufetu, dáváme první svařák a po chvíli jedeme vyzkoušet první sjezdovku. Dostáváme zdrba za to, že jedeme po uzavřené sjezdovce. Nedivím se. Její kvalita je mizerná a umělý sníh už rozhodně potřebuje. Dojíždíme dolů akorátně na lanovku v devět hodin. Ano, přes týden jezdí lanovka jen v každou celou hodinu. Jejich služeb nás využívá ještě méně než v osm hodin. Všehovšudy tři lidé. Nahoře zkoušíme "pětistovku," která se nám taky nezamlouvá a raději jedeme po Knížecí cestě na "naši" velkou sjezdovku. Lidí je na ní jen pár a při jízdě na dvojkotvě si začínáme s Charliem labožit. Sluníčko, upravený svah, rychlý sníh... Vše je, jak má být. Ano, to je přesně ta správná sjezdovka!
Na velké sjezdovce lyžujeme od desáté do půl třetí. Několik povinných zastávek v bufetu u příjemné obsluhy, tři kochací přestávky nad vlekem. Při každé jízdě bylo slunce někde jinde a poledne za naprosto průzačného vzduchu, křupajícího sněhu nemělo chybu. Den utekl jako voda. Charlie piloval oblouky, já techniku vůbec. Na třetí hodinu jedeme k sedačkové lanovce po docela drsné sjezdovce-nesjezdovce. Není na ní mnoho sněhu a lyžařsky je průjezd lesem dost náročný. Vyjedeme nahoru na Pustevny a koho nevidíme: Volejníčková! Hm, drsný. Je vidět, že má velkou "radost," že nás vidí. Společně s ní a našimi batohy jedeme ještě znovu na velkou sjezdovku po Knížecí cestě. Stihneme ještě dvě jízdy? Jo! Sotva vyjedeme nahoru podruhé, kotva pro dnešek definitivně zastavuje. Ještě se naposledy kocháme večerní horskou "duhou" (spodní barva šedá, prostřední modrá a vrchní krvavě rudá) a jedeme uzavřít sjezdovku. Máme fantastický pocit!
S Lenkou a Lukášem-kuchařem máme společnou cestu do Frenštátu. Poloprázdným busem jedeme na nádraží. Nám s Charliem vlak chtěně-nechtěně ujíždí. Je jasné, že ještě pokecáme v bufáči u nádraží. Loučíme se v sedm hodin, kdy pak každý míříme svým směrem. Až doma zjišťujeme utrpěné škody: lehce zamrzlé uši, připálené obličeje a bolavé nohy a záda. Ještěže původně plánovaná Klenba odpadá. Nedokážeme si dnes představit další cestování. Zůstáváme doma a vykládáme dlouho do noci.
Charlie je docela frajer! Budík nachystaný na půl šesté neignoruje a skutečně stává. Loučíme se a já znovu ulehám, abych se vzbudil kolem poledne. To už Charlie funguje doma na baráku a já uvažuju, co s načatým dnem. Že bych se šel protáhnout na běžky? Mám fakt štěstí, že bydlím, kde bydlím. Nazouvám se do běžek hned u vchodu a po Bělském lese a Starobělských zámčiskách si dávám desetikilometrový okruh. Za hodinu jsem příjemně unaven opět doma a mám příjemný pocit z toho, že sjezdovky v kombinaci s inlajnama vylepšili i můj běžkařský styl. Vždyť, nepočítám-li pondělí, jsem na běžkách nestál dva roky! Pln elánu začínám plánovat zítřejší hřebenovku z Mostů u Jablunkova na Bílý Kříž. A ještě se přece jen něco stalo: dnes nad ránem se z Austrálie vrátil Zipp s Danou!