| Hlavní stránka | <<< | 2002 | >>> | Náš diář |
|---|
Na výlet, který budu nyní popisovat, jsme se vydali s Lukášem o víkendu, ve kterém probíhal hudební festival uprostřed města Colours Of Ostrava. Víkend jsme chtěli totiž přece jen zakončit trochu sportovně. V sobotu jsme neměli valné chuti k opětovnému přesunu do jámy lvové, ani chuť užíti si Monkey Business nebo třeba Kryštofáky. Jednoduše jsme všeho toho paření měli po pátku dost. Sobota byla pro nás oba dnem oddechovým a jen jsme uvažovali, kterým směrem se vydat. Lukáš vybral dvě možné trasy, z nichž jedna mířila na nejvýchodnější místo u nás. S tím jsem musel souhlasit, neboť na mne přišla chuť, mrknout se po dlouhé době na Slovensko. V neděli o půl osmé ráno jsme se sešli v panťáku, který nás odvážel směrem k Mostům u Jablunkova...
Mosty u Jablunkova - (route 561) - Hrčava - (žlutá a posléze zelená značka) - Čierne pri Čadci - Vyšný Koniec - Chovancovci - Rediška - Za Črchľou - Bordžovci - Kupkovci - Kliešťovci - Škradné - Podzávos (Čadca) - Surovská Roveň - Hulaňovci - Privárovci - Vyšné Megoňky - Stryková - Suglovci - Dlhá - Korchanovci - Kopčisko - chata Tetřev - chata Skalka - Bocanovice - Návsí / Ostrava-Sviňákov - Janová - Klimkovice (80km)
Po deváté hodině vystupujeme z vlaku a vydáváme se směrem k hraničnímu přechodu na Slovensko. Po noční bouřce je nyní už jen jediná památka - příjemně svěží vzduch; jinak jsme poslední mrak nechali kdesi u Třince. Obloha je jako vymetená a my při jízdě k přechodu koukáme na levou stráň, kudy vede nový silniční obchvat. Mosty u Jablunkova dostaly teprve nyní svůj správný význam.
Před prvními budovami celnice opouštíme starou cestu a vydáváme se po báječném kilometrovém sjezdu poprvé do kopce. Kdo tudy směrem na Hrčavu nikdy nejel, může jen litovat. Cesta, která rázovitou vesnici připojila k nám teprve nedávno, se totiž báječně klikatí. Nejen horizontálně, ale i vertikálně. Oba jsme z ní velmi nadšení a ne neprávem po silnici vede i cyklotrasa číslo 561. Z Mostů u Jablunkova je to na Hrčavu něco málo přes deset kilometrů a vesnice se vlastně vynoří za levotočivou zatáčkou v podstatě jako v pohádce. Četné dřevěné stavby malebně zasazené do krajiny potěší nejedno srdce, stejně jako zjištění, že na nějakých tři sta obyvatel jsou tady hned tři hospody. My si vybíráme Deny-bar především z důvodu, že zde mají na čepu Budvar. Ten nás nezklamal a já jen žasnu, že i tady na nejvýchodnějším cípu České republiky si člověk může dopřát proslulého Kumburáka nebo Broučka. Netušíte, oč se jedná? Proslulá piva Novopackého pivovaru...
Ne, ne, kdepak! Další pivo si už nedáme! Sedí se velmi příjemně, ale dnešní den chceme skutečně věnovat jiné činnosti. Platíme a vydáváme se do druhé hospody, kde by měli mít k dostání potvrzení o navštívení nejvýchodnější obce u nás a také turistickou známku. Leč máme smůlu a ani jednoho se nám nedostává. Vy si potvrzení ovšem prohlédnout můžete, protože jsem jej získal již před lety. Okoukáváme ještě pamětní desku na návštěvu prvního českého prezidenta v roce 1993 na místní škole a pak již odjíždíme vstříc dalším kilometrům.
Po žluté turistické značce opouštíme naši obec a hned za ní se musíme zastavit. Díváme se totiž do zvláštního kraje: Naproti nám jsou první domky polské Jaworzynky a naopak hluboko pod námi slovenské Čierne při Čadci, do kterého směřujeme. Škoda jen, že ani jednoho z nás nenapadlo vzít foťák! Žlutá značka doslova střemhlav padá do údolí a my si ze srandy říkáme, že když tady dělníci tu ozubnicovou železnici stavěli, museli být notně pod parou, protože nejenže pražce položili těsně jeden vedle druhého, ale i vzhůru nohama; takové jakoby metro naruby. Na druhou stranu můžeme být rádi, že tady pražce jsou, protože jinak si cestu dolů nedokážeme vůbec představit.
Po kilometru plného brzdění se ocitáme na hranici. Zde žlutá značka zmírňuje a odbočuje doleva, zatímco my se napojujeme na značku zelenou, která nás má (podle mapy) dovézt do Čierneho pri Čadci. Pěšinka se sice postupně rozšíří na velikost cesty, ale ta je zpočátku třikrát křížena brodem, aby se její spodní část stala korytem úplným. Teda jestli tohle kdysi byla jediná přístupová cesta na Hrčavu, tak tady musela mít auta problémy nejen v zimě! My ale neztrácíme hlavu ani veselou náladu a bereme tenhle úsek jako báječné zpestření. A já si představuji, co by tak asi na tohle říkal Zipp: "Kua, zase ta ZVZ!!! ..."
U řeky Čierňanky pod mostem prvého slovenského železničného koridoru Čadca - Skalité (mimochodem, doporučuji vřele k vidění!) zastavujeme, abychom svá kola a boty zbavili poněkud přebytečných nánosů bahna. To jsme získali právě na závěrečném úseku klesání, když jsme se snažili obejít po čerstvém bahnitém návozu místně sporadicky vzniknuvší rybník. Slovensko mám upřímně rád přesně takové, jaké je. Vládne tady kolem příjemná nedělní pohoda, lidé se vracejí z kostelů do hospod a my tady působíme nepatřičně, jako bychom spadli z úplně jiné planety. Člověku se ani nechce věřit, že jsme "jen" přejeli přes jeden horský hřeben.
Na Vyšnom Konci Čierneho pri Čadci se napojujeme na Kysuckou cyklistickou magistrálu. Tady mají oproti nám značení přece jen jiné. Bílý kruh s velkým písmenem "C" příslušné barvy. Ta naše, která nás bude provázet až k Čadci, je červená a my začínáme dnes poprvé pořádně funět do kopce. První tři kilometry jsou totiž pořádně drsně do kopce. Je už naprosté vedro a cesta se schovává mezi stromy skutečně jen na chvíli. Po nějaké půl hodině zastavujeme v sedle u Redišky, odkud nevěřícně koukáme na nádhernou okolní přírodu. Jsme ve stejné výšce, jako před pouhými šesti kilometry na Hrčavě. Nyní nás čeká naprosto bezchybný šestikilometrový sjezd do Čadce. Na prvních dvou kilometrech do osady Kliešťovce doslova padáme a dále si už vychutnáváme poměrně širokou cestu okolo Čadečanky, která nás přivádí k silnici Těšín - Žilina.
Hlavní silnici v podstatě využíváme jen k přejezdu železniční tratě a hned se vydáváme zpátky do kopců, po silnici směřující k hraničnímu přechodu Mosty - Šance, kterou i nadále sleduje Kysucká cyklomagistrála, tentokrát zelené barvy. Na pěti kilometrech až do osady Privárovce silnice příjemně houpe. Chvíli z kopce, o to víc do kopce, ale jede se nám velmi dobře. Ve zmíněné osadě, na fotbalovém hřišti u místního jezera hluboko pod námi, koukáme, že místní Sokol hraje přátelák s brazilskou reprezentací. Aspoň tak tušíme podle barev dresů. I diváků je více než jindy, neboť oproti běžným čtyřem autům (z toho tři přivážejí obvykle hráče) se jich na parkovišti tísní hned dvojnásobek. Jen nevím, kam po mači zajdou na pivo, když místní hospoda otvírá až za dvě hodiny...
Trasa Kysucké magistrály od osady u Privárovcov odbočuje z hlavní silnice a míří cestou, která začíná pořádně stoupat. Až do osady Vyšné Megoňky (mám rád nejen Slovensko, ale i ty báječné názvy osad) jedeme po široké cestě. Dále už vede jen šotolinová silnice, která u Soglovcov magistrála přechází na dříve popsané metro naruby a po chvíli na klasickou lesní cestu, která se doslova drápe do kopců. Pod vrcholkem stoupání zastavujeme, abychom nabrali dalších sil. Borůvek je kolem spousta a Lukáš se pokouší o své první letošní houbařské štěstí. Zatím marně. Odpočívajíc, po chvíli neuvěřitelně koukáme na blížící se Tatru 815, která se po téhle cestě taky kamsi drápe, a za ní ještě na žigulíka. To už si začínáme zvykat.
Po načerpání sil se dáváme na další cestu. Sjíždíme do osady Repčakovců a poprvé potkáváme cyklistu. Jeho Nazdar! zní zcela česky. V osadě jdeme utratit všechny naše slovenské peníze. Máme jich 46 a dá to na dva Urpíny za 15 (ta chuť...) a dvě kafe po osmi. Mladá šenkýřka je naší (hlavně Lukášovou) přítomností příjemně vyvedena z tradiční nedělní nálady. Sedíme uvnitř a za chvíli si k nám zvědavě přisedá starší pán. V kostele asi jako jeden z mála nebyl, povídá nám o synovi oženěném kdesi za Plzní a dceři vyvdané do Kroměříže, o tom, jak je to tady na Slovensku všetko na piču a že u nás je to mnohem lepší (Fakt jsme na Kysucích?). Jeho nos (tak velký jsem fakt ještě neviděl!) a zřejmě i játra by mohla vyprávět. Prostě nádherná zapadlá slovenská idylka, po které se mi (zcela upřímně!) už hodně stýskalo!
Po dopití odpolední porce kávy (byla poctivá!) se vydáváme na cestu. Ukrajujeme první metry z těch sedmi tisíc, které nás čekají až na Tetřev a přitom porovnáváme ceny v poměru k výplatám. Tak třeba: fernet 22Sk, vodka 12Sk, pivo 15Sk (vše v půlkách - jak jinak!), velký Margot 27Sk a slovenská Tatranka 9Sk. Příjemně nám cesta ubíhá, i když dřeme a po chvíli jsme rádi, že se schovává, a my s ní, do stínu stromů.
Oněch sedm tisíc metrů bylo na závěr poměrně krutých. Po opuštění Kysucké cyklomagistrály nás již mapa žene k chatě Tetřev. Cesta měla být pohodová, jenže u státní hranice musíme kilometr po nekvalitní šotolině (mapa ovšem pořád vidí asfalt!) na přístupovou cestu z české strany, jejíž závěr nás doráží. Posledních pět set metrů docházíme a fakt už nás kolemjedoucí cyklista nemůže rozházet. Obdivuji, že Lukáš pořád neprotestuje i přesto, že jeho noha by už dávno mohla. Na oběd se rozhodujeme dojet k chatě na Skalce. Ještě před ní, u sjezdovek na Severce, potkáváme příjemnou slečnu a dáváme se na chvíli do řeči. Podle všeho na ní někdo dnešní výšlap narafičil a ona vlastně ani neví, kde a proč vlastně tady je. Loučíme se a dojíždíme ke Skalce. Ta už dnes konečně vypadá mnohem lépe. Jenže je tady hodně lidí a s jídlem je to takové všelijaké. Nakonec jen dáme pivko, koupím turistickou známku (Hurá, na čtvrtý pokus!), platíme a po cyklistické hájveji číslo 6081 opouštíme beskydský hlavní hřeben směrem k Bocanovicím.
Jo! Jo! Jo! Jo!!! Tak tohle může skutečně každý cyklista! Z počáteční části cesty okolo vrcholku Skalky (zpátky na Tetřev se nám již nechtělo) jsem měl trochu strach, ale zřejmě tady v posledních letech zapracovali na podkladu a jelo se přímo báječně. S klesající nadmořskou výškou sice přibývalo lidí, ale kvalita cesty se zvyšovala natolik, že nás příjezd po jedenácti kilometrech klesání do Bocanovic docela překvapil. Ani tady ovšem žádnou kloudnou hospodu nenacházíme a vzhledem k našemu stavu a konečně i vzhledem k blížící se bouřce, se rozhodujeme dnešní cestu ukončit na nádraží v Jablunkově - Návsí.
Ano, už ráno jsme si všimli stánku s čepovaným Budvarem a těší nás, že touto značkou dnešní pouť i zakončíme. (Zapomněl jsem na začátku prozradit, že jedeme ve firemních černo - červených barvách!) Česká dráha nás mile překvapila i zpožděním, díky kterému došlo i na jedno pivní repete. Prostě totální pohoda na úpný závěr.
Ale, on nám pořád ještě chybí zasloužený oběd! Z Jablunkova - Návsí tak jedeme rychlíkem do Sviňákova a z něj už z posledních sil míříme do Klenby na večeři. A to už byl vlastně úplný závěr cesty. Já pak ještě k dosavadním osmdesáti kilometrům přidal ještě zbývajících deset domů a po zasloužené sprše padám vysílen do postele. Byl to nadmíru báječný den!
-md- 15.07.2002