| Hlavní stránka | <<< | 2002 | >>> | Náš diář |
|---|
Tak, čím dneska třeba začneme? Že by takto: "Ty vole, Varhaniku! Ty jsi ale prase, krome toho, ze ses ozralej, tak jeste pichas nejakou holcicku! Na Eviku bych nesah, ale jinak zavidim. Ty nalady bychom meli zesynchronizovat, hadam ze v zime nam to vyjde. Mej se a omez kua ten chlast, vis, ze to neni zdravy..."
Ano, již delší dobu jsem své kamarády ze Spolku zval na otestování piva a jiných pochutin do Chopper pubu ve Vrútkách, který je znám svou neopakovatelnou náladou. Na člověka v něm dýchne lehká železniční nálada, neboť všudypřítomné vrtule drží pohromadě snad celou hospodu. Ano, železniční Vrútky. Pak ta místní mexická kuchyně, vychytaná obsluha, u dveří věčně třímající Lenin, truhla s rozstříleným Mexičanem, ring volný, dva bary a také WC u náčelníka stanice. Slibů bylo dost a teď už vlastně šlo jen o to, kdy akci spustit. Několikrát se její termín odložil, abychom se Sporťákem konečně seznali, že nedáme-li zrovinka my ten první iniciativní krok, k ničemu nakonec nedojde. Termín jsme stanovili dostatečně dopředu a teď už záleželo jen na ostatních, jak se vyjádří. Ano, pokud začínáte tušit, že jsme nakonec jeli jen ve dvou, tušíte zcela správně. Jenže jak se o několik hodin později ukázalo, počáteční prvek zklamání byl nahrazen prvkem naprosté spokojenosti.
Jako úplně ideální k přesunu v prostoru a čase z MOM do Vrútek nám přišel IC Košičan s drobným přestupem v Žilině na osobák. Lukáš nebyl na Slovensku od rozdělení našeho společného státu a nebýt celníků v Mostech, asi by jej ve Varíně náhodně nastupující starší dáma a za pár okamžiků i sympatická průvodčí nepřesvědčily svou češtinou o tom, že jsme již za kopečkama. Naštěstí ve Vrútkách na nádraží bylo již vše v naprostém pořádku a nám nic nebránilo v cestě kolem obou dvou místních kostelů dojít po čtvrt hodině do vychvalované hospdůdky. Stačili jsme objednat po pivu, zahledět se do prvních obrázků menu a přišla chvíle, která mne přesvědčila o tom, že tentokrát nebude pobyt na Slovensku vůbec nudný. Ve dveřích se totiž objevila Ali s Vladem. Musím na tomto místě přísahat, že o našem pobytě ve Vrútkách neměli ani ponětí. Sedli si k vedlejšímu stolu tak, že Vlado mne neviděl, za to Ali jsem seděl přímo v ráně. Přiznávám, že zcela záměrně jsem se nehlásil a jen jsem si Alenu začal velmi důkladně přeměřovat, což pochopitelně nemohlo ujít její pozornosti a následné reakci: "Vlado, pozri sa, kto za tebou sedí!!!" O chvíli později se dovídáme, že vlastně ani do Chopper pubu původně zajít nechtěli (Ali chtěla strečnianské halušky, prý výborné), ale Vlado nakonec rozhodl jinak.
Ani nevím proč, ale poměrně dlouhou dobu nám trvalo, než jsme si nakonec z nabídky jídel vybrali. Menu je bohaté a navíc k oslavě VOSR (od Beskyd na západ VŘSR), zde bylo speciální ruské menu, kterému jsme neodolali. Po pořádném obědě nás Vlado s Ali opouštějí (toho času byli stále ještě pracující) a ještě chvíli předtím se domlouváme na příjezdu do Žiliny na večer. Máme tedy spoustu času k dalšímu nasávání. Tedy nemyslím jen piva (ačkoli místní Pilsner Urqell se nám velmi zamlouval), ale především zdejší atmosféry. Jediné, co nám pak muselo nutně uniknout byla Travesti show po osmé hodině večerní. To už jsme totiž dávno seděli ve Velvet (či Guinness?) pubu v rohu rohatého náměstí v Žilině a očekávali příchod Ali s Vladem. Zoznámte sa v druhom kole...
Lukáš byl poměrně příjemně překvapen, že se globalizuje Evropa i směrem na východ od nás - soudě podle obou navštívených měst. Před odjezdem vlaku jsme se pak královsky bavili na "plechové hubě" železničnej spoločnosti a.s. Nejenže toho chlapa, který hlášení namlouval, taková práce zhola nebavila, ale i jeho srozumitelnost byla na velmi nízké úrovni. Ještě dodnes vzpomínáme na hlášení "Stanica Vrútky, stanica Vrútky" se silným mrazením v zádech;-)))
Před devátou hodinou už za námi do Velvet pubu dorazili Vlado s Ali s tím, že Ali dnes řídí a tak bude v pohotovosti připravena doma do okamžiku, kdy my řekneme Teraz! a Ali pro nás dojede. No, co vám budu dále vykládat, kromě nesmrtelnosti brouka a politické situace jsme stačili u piva ve třech probrat snad úplně všechno. Sedělo se báječně a neustálým "Kelti jdou, Kelti jdou!" (pochopitelně ti slovenští) jsme si zvyšovali procento (o promilích už nemělo cenu hovořit...) alkoholu v krvi až do brzkých ranních hodin. Inu, přesně tak, jak jsme to v Žilině vždy dělali. Závěrečnou jízdou hodně obstarožním taxíkem značky Forman jsme se pak přesunuli k Ali do doupěte a po kávičce usínáme zcela zlikvidováni.
- "Zippe, jsem dnes tak happy, ze by vsichni ty kurvy kamaradi u toho meli bejt! Toto jste snad jeste nevideli!"
- "Cau, Médo! Spís?! Odpoved je NE, nazdar! Sedime v Kosicanu (momentalne Cadca) mame draka jako svińa, jsme ozrali a jedeme na cesnecku do Klenby. Nejdes taky?"
Kolem deváté ráno se začínáme pomalounku budit. Já si jen lehce vybavuji, že mne už jednou Vlado v okamžiku, kdy se chystal brzy ráno na zahradu, budil s velmi pobaveným výrazem v tváři, ale jak říkám, šlo jen o pokus. Teď už to bylo lepší. Ali napekla snídani, kafe a spolu s Donnym jsme se nasnídali. Kvalitně. Před desátou nás pak Ali odváží do centra města (teď po cestě přestávám stíhat ze žilinské lidojemové globalizace i já...) a u kulaťáku se naše cesty definitivně dělí. Snažíme se ještě marně sehnat Kelty v Tescu a s dvěma lahváči míříme na svého IC Košičana. Někdy v tu chvíli Lukáš říká osudnou větu: "Mám pocit, že jsem pořád ještě ožralý a jen tak brzy z toho nevypadnu! Nejsi na tom náhodou stejně!?"
Ano, byl jsem na tom zcela stejně. Ale ze všeho toho "parádna", co jsem kolem sebe během několika posledních hodin zažil, jsem byl tak šíleně HAPPY, že ihned po překročení státní hranice vytáčím nazdařbůh čísla a snažím se svým happy stavem oblažit nejednoho známého. Proč taky ne?
Za dvě hodiny, kousek po poledni, se opět ocitáme ve Sviňákově: "Hele, jedeme na česnečku, je tam Věrka, večer je uzavřená společnost, takže nás včas vyhodí a my aspoň budeme mít čas na střízlivění," povídá Lukáš a věřte nevěřte, dvakrát mne přesvědčovat nemusel. Celý plán měl pouze jedinou (v podstatě malinkou) chybičku. Věrka nás nevyhodila a my se tak účastnili celého večerního klání. Vylosovali jsme si taky nejeden vtipný vtip a především všechny okolosedící pobavili svou happy náladou. I Věrka musela přiznat, že mne v takovém stavu ještě nikdy nepotkala. Konečně naše hned počáteční: "Kuk! Ahoj Věrko, tak nás tady máš, máš radost;-)))" ji pobavilo. Do toho všeho bláznivé nápady atd., no prostě nás happy stav nechtěl za nic na světě opustit. (Tedy až na skoumalovo intermezzo, při kterém jsme fakt s Lukášem nepochopili, proč se svou odpornou náladou přišel prudit zrovna nás a raději jsme jej rovnou poslali do šáší. - Ale to jsou malé věci.)
Mně se nakonec podařilo doslova utéct před půlnocí na autobus a Lukáš poté, co si na dvě hodinky dadnul, seznal že i jeho čas se naplnil a dvě hodiny po půlnoci zamířil k domovu...
A jsme na konci povídání o jedné z dalších báječných akcí. Nevím jak vy, ale od té doby, co našich setkání začíná ubývat, začínám mít stále větší pocit, že dokážu podobnou akci víc vnímat, cítit a prožít. A to ani zdaleka nejde o alkohol, i když přiznávám, že nebýt jej, člověk se tak neodváže. Cítím tedy, že musím poděkovat Ali i Vladovi za jejich talent podobnou atmosféru utvořit. Moc, móc děkuji. Byla radost u vás pobejt. Pak ještě také musím poděkovat svému šéfovi za následnou trpělivost a pochopení. Jsem stále HAPPY!
md;-))) 11.11.2002