7. Tour de Stodolní
aneb samé krabičky a trubky
2. listopadu

      Už jsem tam dlouho nebyl! Ulice plná hospod, hospůdek a vykřičených barů, která proslavila MOM široko daleko. Ano, mluvím o Stodolní ulici. Na pořádnou pařbu se do jejích zákoutí sjíždějí lidé z hodně širokého okolí a tak se nemůžeme divit, že se zvěsti o vykřičené ulici kdesi na dálném východě donesly až do MNM. (Koneckonců svých vlastních rozsévačů máme také v MNM dost a možná pověsti dopomohl i náš web - řečeno se vší skromností.) A tak se jednoho dne rozhodl Zippův kolega, řekněme Pavel, že i on chce vidět, zažít a prožít atmosféru, která víkend co víkend panuje ve Stodolní ulici. Kromě toho měl jakési tušení o divném černém městě plném trubek a špíny, což chtěl taky viděti na vlastní oko. Jakého překvapení se dočkal, když zjistil, že se tamtéž nachází i pěkná řádka sympatických krabiček...

nejprve Klenba...

      Pavlík však nechtěl do toho všeho vlítnout jen se Zippem a vzal s sebou do jistoty ještě jednoho svého kamaráda, řekněme Páju. Oba dva Zipp s malým zaškobrtnutím kdesi u Holic dovezl do Klimkovic, posadil je do Klenby a vyrazil pro Medvěda, ale především k rodičům, aby se pochlubil svým novým fárem...
      S Pájou a Pavlem (prvního jsem neznal, s druhým jsem už tu čest měl...) jsme se tedy viděli o nějakou tu hodinu později. Oběma panáčkům se Klenba zamlouvala a tak jsme poseděli u nejednoho piva ještě nějakou chvíli a vylosovali si při té příležitosti i nejeden vtipný vtip. Ano, probíhá skvělá "výherní akce" s Gambrinusem, leč na žádnou kvalitnější cenu jsme v losovacím "kýblu" nenarazili a tak jsme se aspoň královsky posmáli.

... a co takhle Stodolní, pánové?

      Někdy po šesté večer, dostatečně připojeni (pochopitelně mimo řidiče) odjíždíme ubytovat Pavla a Páju do Medvědova doupěte a už už spěcháme na tramvaj. Pavel je neskutečně nadržený na ty trubky, které stále ještě neviděl (a přitom je jich přece plná celá Ostrava...), leč zapomněl v batohu hulení a tak po mnoha letech musel stihnout doběhnout zpátky od tramvaje do doupěte a zpátky, to vše za necelých sedm minut. Slušný výkon. Však se taky pořádně zadýchal a nebýt neustálého dlouhého stání v zastávkách, kdy řidička prodávala jízdenky jak o dušu (automaty dnes nejenže nebyly výherní, ale dokonce nevydávaly jízdenky), prošvihl by v kómatu Pavel na Dolních Vítkovicích i ty trubky, po kterých tak toužil. Ještě se musím zmínit o druhém úchylovi v našem kolektivu, protože i Zipp byl dnes divný. Ohromně sexy mu dnes připadala každá projíždějící tramvaj. To máte totiž tak: každá tramvaj má přestavovací tyč a s tou už se přece dají dělat věci...
      Vystupujeme na Náměstí republiky (leckterý pražák se diví, jak je možné, že cesta od Kotvy na Náměstí republiky trvá dvacet minut a ještě k tomu tramvají...), protože jsem rozhodl, že do Stodolní vtrhneme zezadu. Je totiž poměrně známo, že Stodolní začíná u Vesmíru a končí podchodem pod tratí. A i tuto raritu je přece třeba vidět!
      Před devátou hodinou vypadá život ve Stodolní ulici stále poměrně ponuře. Lidí je zde pomálu, nicméně všechny u prvního piva v E99 uklidňuji, že hlavní část večera teprve propukne. Kde jsme začali už víte. Další pivko jsme sósli v Boomerangu (to už se Pavlovi začaly zamlouvat okolo sedící krabičky) a Pája ožil v okamžiku, kdy lokální mediastar R.F.Petřík roztočil (za 39Kč vlezného...) první vinyl s prastarým hitem. Leč o chvíli později vyskočil z repráku nedočkavý Karel Černoch, čímž se spustil automaticky náš odchod. S komunistickým mrazením v zádech zrychleně opouštíme doupě, kde si většina zaplatila za to, že ukápnou nostalgickou slzu mládí, a míříme neochvějně do "feťáckého doupěte" zvoucího Černý pavouk. Ano, hospoda, která to všechno na Stodolní rozpoutala, má stále stejně těžký vzduch i atmosféru, jen to osazenstvo poněkud, kua, omládlo. Co už, smótli jsme brčko... Pavlík nám však to hulení nějak neustál (ani Guinnesse nedopil) a tak další následné kroky naše neochvějně míří do řeckého vyžieráku, kde pro změnu neustál kuřecí steak z mletého masa. Budiž.
      Posilněni táhneme na Bastilu. Otevíráme dveře a krve by se v kamarádech nedořezal: "Bijte je pražáky, hanba Sparta!" řve Jarek z okolních reprobeden. Nádherná shoda náhod. Nicméně po chvíli sedáme k uvolněnému stolu a dáváme další pivo. Naprosto skvělá a profesionální číšnice nás má pod kontrolou a když přináší ke třetímu kolu tequilly údajně poslední třetí solničku v hospodě (přičemž ty dvě předtím na stole nejsou a ona sama je neodnesla), začínáme se Zippem tušit, jaký fetiš si protentokrát Pája s Pavlem hodlají odnést jako památku na Stodolní. Také se začali extrémně zajímat o vedlesedící slečnu, se kterou tam byl jakýsi trouba, a se kterou neustále někam odcházeli. Tu jeden, tu druhý. Oduševnělý výraz v jejich tvářích pak jen cosi upřímně naznačoval.
      Po tomto zážitku se naše cesty rozcházejí. Zatímco já se Zippem odcházíme na druhou řeckou mňamku, následně k Ptákovi hrsti na kafe a hruškový džus, Pavel a Pája atakují nejen slečnu, ale taky karaoke šou v dalším klubu na jehož název si teď za nic na světě nevzpomenu. Konečným klubem se pak pro mne a Zippa stává Desperado. Hudba hraje zostra a na plno a zábava taky. Na baru, okně a dalších stolech tančí dohromady devět krabiček a nějaký ten chlap. Zatímco Zipp sedí na baru a kouká zadumaně na krabičky ve výkladu, já jim sedím přímo u nohou a je nám oběma moc fajn. Koukáme jak dva nadržení puberťáci a jsme happy.
      Po hodině spánku v pět ráno mne budí mobil, přemýšlím, proč mi kdosi musí zrovna tak brzy po ránu volat a o chvíli později mi konečně dojde, že chce vlastně chtějí jen mí dva podnájemníci uložit k spánku. Krabičku nedotáhli, poáč ji prý kdesi zapomněli. Přitom jsou oba naprosto v pohodě a mně naopak začíná neskutečně hučet v hlavě. Nebo v úlu? Cestu domů že prý měli kluci v pohodě. Jen je nějaká krabička prý ignorovala, pražáky jedny, a až teprve po pokleknutí na chodník jim milostivě sdělila, že tato tramvaj do kina Lumík (nebo tak nějak) skutečně jede: "Helé, voni tady ty pražáky asi fakt nemaj rádi nebo co?"

- neděle -

      A máme tady nedělní poledne. Přijíždí má sestra a se slovy "Co to tady máš za broučky?" se oba dva vykuklují z pelíšků a vstávají. Pavel, stále cosi žblekotající o krabičkách, háže do placu jednu skvělou hlášku za druhou a předělává můj ME45 na S45i, zatímco Pája se upejpá. Je po včerejšku až neskutečně plachý. Oba broučky odpoledne ponecháváme jejich osudu a míříme k rodičům. Naše cesty se tedy na chvíli rozcházejí.
      Večer se pak opět v původní sestavě scházíme na chvíli u Ptáka v hrsti (na tamnější šenkýřku si fakt pomýšlím stále více) a dáme nějaké to pivo. Pavel by celkem podnikl nějakou tu bojofku na krabičky, my ostatní jsme však totálně k.o. a tak nakonec zamíříme do doupěte. Však už je zítra pondělí a všichni brzy vstáváme. Kua, nějak celý ten víkend strašně rychle utekl.
      A propos, jak se pánové líbilo v MOM? Dík za návštěvu a příští rok na Colours of Otrava se těším se všema na viděnou!

-md- 08.11.2002

www.zulu.cz      www.stodolni.cz      www.stodolni-ulice.cz