|
Znáte to, Vánoce jsou svátky klidu, ale také nekončícím festivalem řízků, bramborových salátů, sladkostí, cukroví a echtovního pití. Člověk pak stoupne s velkým sebezapřením na váhu a řekne: ,,Dost!'' My na to šli letos se ségrou trochu jinak a hned na První svátek vánoční jsme za mrazivého rána vyrazili na Sviňákovský kolodvor, odkud nás vlak, potažmo nevytopená koza (ach, jo, jak mi hned zčerstva dala Česká dráha vzpomenout na vlaky ve Švýcarsku...) vyvážejí do Veřovic. Záměrně jsem zvolil tento směr s tím, že všude jinde bude lidí jako malých sviní a my máme šanci spočinout v tichosti Javornické chaty. Jak krutě jsem se mýlil! Netušil jsem, že podobný nebo spíš stejný nápad jako já, dostane půlka Kopřivnice.
V deset hodin vysedáme z přeplněné kozy (mělo to i své výhody, poáč jsme si interiér vozu vydýchali s ostatními až na skousnutelných deset stupňů nad nulou, zatímco venku bylo o dvacet méně...) a s dalšími lidmi pěkně jeden za druhým jako husy kráčíme pod tratí do prvních kilometrů. Přišlo nám to tak absurdní, že jsme se začali smát. Smích uvolňuje.
Za podjezdem se davy naštěstí začínají trhat a nám nečiní velkých potíží dohnat a předehnat čelo pěšího pelotonu. Skupinky lidí se trhají stále více a my se hřejeme myšlenkou, že budeme nahoře mezi prvními. U kačáku s umělohmotným pádovodem potkáváme dobře rozpařenou skupinku lidí a celkem bez problémů předbíháme i ji. Na prvním rozcestí postávají dvě velmi sympatické roštěnky, leč ani oslovování ségra-brácho nepomáhá a obě postávají dále. Škoda. Napadá mne jen spásná myšlenka, že jim nahoře vše řádně vysvětlíme a skamarádíme se.
Závěrečný kilometr je velmi únavný. Sice konečně křupe pod nohami sníh, ale také nohy občas odmítají poslušnost na ledových krustách. Stoupáme z posledních sil a za sedmdesát minut čistého času stojíme na vrcholu hory. Koukáme kolem dokola se zatajeným dechem a sledujeme nádherný pás Jeseníků na severozápadě, který se zdá jakoby na dosah ruky. Na druhé straně vévodí všemu majestátný Radhošť s nepřehlédnutelným vysílačem, pod nímž se bohužel jen krčí kaple Cyrila a Metoděje. Kousek v povzdálí s dalším pyjem na vrcholu kouká Lysá hora. Bereme do rukou foťák a snažíme se aspoň něco málo z té nádhery kolem zaznamenat.
O deset minut později už beru za kliku restaurace a jakým nemilým překvapením je pro nás její totální naplněnost! Jsou tady všichni! Tedy téměř všichni, které jsme předběhli cestou necestou tady už sedí, popíjejí a někteří i békají, zatímco my jsme rádi, že aspoň chvíli postojíme. Venku je sice nádherně, jenže fouká pořádný fičák. Původní představa o poklidném posezení bere za své. Aspoň, že čaj s rumíkem dostáváme a po chvíli i místo u stolu. Dlouho se však nezdržíme. Slečny od rozcestí stále nikde a tak se ségrou domlouváme další postup a vycházíme ven.
Žlutou značku měníme za zelenou a zledovatělým úvozem klesáme k Frenštátu. Po kilometru mění cesta sklon i směr a my opouštíme definitvně značku, abychom si trochu ušetřili kilometrů. Ségra jen velmi nerada dává na můj vrozený cit pro zkratky, ale celkem odevzdaně pokračuje v mých šlépějích dřevařskou roklí směrem dolů. Za malou chvíli se ocitáme mezi prvními domečky a přejezd pótrati dává jednoznačně vědět o blížící se pidlivizaci.
To ovšem ani zdaleka neznamená, že jsme na konci cesty! Krajinka velmi připomíná okolí Svojanova a mně nedá okusit další část dobrodružství. Opouštíme asfalt a soupáme znovu k lesům. Překulíme se přes hřbet hory a klesáme do bočního údolí Bordovic. Má sestra sice nemá mnoho pochopení pro přelézání elektrických ohradníků, natož pro vstup do otevřených vrat jakési usedlosti, ale opět odevzdaně (tentokrát s mírným ostupem) pokračuje dále.
Nepokousáni vycházíme bez ztráty kytičky na chvíli na asfalt a rychle šup do protisvahu. Tahle hora nám dá přece jen zabrat více a my naposledy stoupáme vstříct překvapení, které nás čeká na hřebenu. A taky jo! Dobíhá k nám dobrman (naštěstí kamarádský) a ve větším odstupu pak ještě jeho páníčci. Tady? Na konci světa? Naproti nám se na nás už usmívá Štramberská trůba a Bílá hora a my už víme, že nám do konce cesty nechybí mnoho.
Z Čertovy vyhlídky klesáme k silnici spojující Lichnov se Štramberkem a šlapání po jejím asfaltu je jedinou nudnou částí dnešní trasy. Za chvíli se přidá na asfalt i červená značka z Frenštátu, na kterou jsme si původně dělali zálusk, ale to nám vůbec nevadilo. Od Štramberského kolodvoru jsme už jen co noha nohu mine stoupali k Trůbě, abychom nakonec jako nejvhodnější k našemu spočinutí shledali chatu přímo pod ní. Posledních 196 schodů nám sice přišlo totálně nekonečných, ale hned po jejich sdolání jsme dali konečně spočinout svý oudům a do žaludku pustili od rána nějakou tu poživatinu. Závěrečná cesta na kolodvor už byla jen takovou třešinkou na tomhle výletovém dortu.
Celý dnešní výlet jsme pojali jako takovou malou treňírovku na Tour de Lysá, kam se chystáme 28. prosince společně s Danou, Zippem a dalšími. Doma jsem náš dnešní výkon spočítal na dvacet kilometrů a musel jsem smeknout před ségrou, kterážto vůbec neremcala...
md;-))) 26.12.2003
Šup nahoru!
|