|
Dlouho plánovanou předvánoční akci jsme nakonec "jen" s Pivrncem (ostatní dva kolegové z práce se kousli) podnikli od čtvrtka do neděle. Pěkně po poledni jsme sedli do EC Polonia, která nás odvezla do Mašinky. Pravidelný čtenář FTh již ví, pro zbývající dodávám, že jde o nádražku s vynikající kuchyní v Otrokovicích. Nečekaně zde shlédneme podstatnou část našeho hokejového porodu se Švédy a potkáme se s Kačenkou a Skorošvagrem Jiřím. Pohoda, jak má být! V pět odpoledne pak pokračujeme dále na Břeclav s malým pivním interezzem ve Starém Městě u Uh.H., kde náš vlak nečekaně dlouho pobýval, a tam se potkáváme s "rodinným" průvodčím Mírou. Štěstí nám holt přeje!
Posíleni nákupem sedáme po šesté večerní do vlaku na Vídeň a definitivně opouštíme naší svrchovanost. Ve Vídni na Südu jsme přistáli až nečekaně brzy, a protože Meindlich není Mödlich, vydáváme se z prvního na nečekaný špacír po rezidenční části Vídně. Přátelé, není o co stát!! Vídeň je skutečně neskutečné provinční město, jehož lesk v řádech upadá i proti Stodolní Ostravě. Naštěstí nám nečekaně kříží cestu zdejší Sviňákov (zde mu říkají Schönbrun), který je nádherně nasvícený a oproti zbývajícím částem tohoto divnoměsta překvapivě plný lidí. Spolehlivě se jedná o jediné místo, kde nasáváme vánoční atmošku.
Rychle však dále, protože Pivrnec začíná být nesmírně nervózní ("...vždyť nám to jede už za dvě hodiny..."), poáč se dorval k mapě a má neoprávněný pocit, že jsme kdesi na provincii. No, ... Po Maria Hilfen Strasse přicházíme k Westu hodinu před odjezdem a protože se nám už nechce nadále bloumat mrtvým městem, blomáme v útrobách mramorového kolodvoru (nebo spíš mauzolea?) a čekáme na příjezd našeho vlaku.
Po půlhodině se dočkáváme a po další půlhodině si už radostně připíjíme ve Vídeňském valčíku Černochovicí. Nevěřili byste, jak super se po ní spalo!
No super, ve vlaku? V rámci možností. Cestou do Curychu jen jednou buzeni celníky a dvakrát průvodčími, jsme vyzkoušeli všemožné polohy, ve kterých by se aspoň trochu dalo vyspat. Jak rádi nakonec vysedáme ve stále nočním Curychu HB. Tohle nádraží navštívíme ještě mnohokrát. Teď však v klidu přestupujeme na první vlak do Kostnice a poprvé se srážíme se Švýcarskou realitou a precizností: Že jedeš osobákem? No, a? Nemáš snad právo na pohodlí? U vás nejezdí vlaky precizně co hodinu a na minutu přesně? Kde to proboha žijete?
Kostnice je již v Německu. Stále na břehu Bodamského jezera a pro nás výhodně v tom, že jsme v eurozóně. Jakékoli hraniční kontroly nehrozí (zpátky do Švajcu už ovšem ano), takže vycházíme z vlaku přímo do ranního městečka. To je sice ještě ospalé, ale proti Vídni přece jen živé. Historické jádro města je neuvěřitelně malebné a nám nečiní větší problém najít Hus strasse a u městské brány Husův dům už vůbec. Je brzy, muzeum zavřené a tak jdeme mrknout do malebných uliček, ve kterých už místy propuká ranní trh plný lákavých pochoutek ať už masných, sýrových, rybích, uzených či čerstvá zelenina. Je však zima a my se tak raději přesouváme do McDonalds na ranní kávu a nějaký ten papundeklový zob. Po vydatné i když ne dvakrát chutné snídani propuká i v nás předvánoční davové šílenství a jdeme nakupovat. Nakonec jsem odolal lákadlům, což se však o Pivrncovi říci nedalo.
Se vstupem do Švýcarska to bylo již zajímavější, přes celnici jsme projít museli, ale kontrola se nekonala. Vlakem jsme se převezli do vedlejší stanice a z té nám pokračoval přípoj do Romanshornu. Vláček nebo spíš tramvaj kopíroval břeh Bodamského jezera a nás jen mrzelo, že z hor kolem vinou mlhy nebylo ani zbla vidět. Z další přestupné stanice, jejíž krajní nástupiště doslova oblizovaly vlny jezera pokračujeme přes Curych na Bern. Nastoupili jsme do patrové jednotky, jejíž pohodlí se s našimi vlaky nedá v ničem srovnat. Jeden celý oddíl byl věnován prolézačkám, houpačkám a skluzavkám pro děti, malé kulaté stolíky, "bobky" na sezení a veselé zdi soupravy (i z venku, aby bylo jasné, kam mají děti jít) jen dokreslovaly pohodu, která z vláčku sálala. Hned vedle byl perfektní "skoroobývák" s rohovou zasedací soupravou a konferenčním stolkem uprostřed. Jen ta televize chyběla.
Ale dost o vlacích. Míříme na jihozápad mezi Alpské velikány a tak se horské masivy kolem nás zvyšují a údolí zúžují. Řeka pod Bernem je neuvěřitelně čistá a klenutý most, po kterém vjíždíme pod město, odvážný. Škoda, že z města mnoho nemáme, protože kolodvor je pod zemí a my pokračujeme dále směrem na Interlaken. Ve stanici před ním přesedáme na soukromou dráhu, která se stále více zahryzává do hor. Po hodině jízdy přesedáme v nádherné alpské vesničce z klasického rozchodu na rozchod úzký a zmenšením vagónků se stává trať malebnější a drsnější. Stále elektrickým vláčkem (jinak to snad ve Švajcu ani nejde...) nabíráme výšku, jsme stále výše a objevuje se konečně i první sníh. Jsme fascinováni, jak přesně bez zbytečných průtahů se křižují každou chvíli vlaky a opět oceňujeme jejich spolehlivost. S přibývající tmou klesá náš vlak dolů k Ženevskému jezeru a my zaznamenáváme nejvyšší kótu, kam jsme se dostali vlakem: 1350m. Kousek výš než na Lysé hoře. Zítra však bude ještě výš!
V Montrée, kde se mluví francouzsky, přesedáme na vlak do hlavního města olympiád Loussanne a odtud pak přes Bern do Zurichu. Už v Loussanne vládne na nádraží předvánoční chaos, náš vlak je přeplněn a v Curychu pak už chytáme schízu z toho množství lidí všude kolem. Jdeme proto mrknout do města, protože máme také čas, a hlavně chceme odpočinout od lidí, což se daří. Město je až kýčovitě vyzdobeno, ale teď po osmé hodině je mrtvé. Z výzdoby bychom si před patnácti lety možná sedli na zadek, ale nyní to je nuda. Zlatý Innsbruck, ve kterém byla super vánoční atmosféra, svítící betlémy, hrající kapely a vůně svařáku či pochutin. Tady nic. Vracíme se tedy zpět a jediné, co nás zaujalo, byl krásný prosvětlený "vodopád" v podchodu k nádraží. Ještě více nás však zajímá, kdy přistaví náš vlak, kterým uskutečníme noční spánkový přesun.
Náš Valčík se povážlivě zaplňuje dlouho před odjezdem a místo u "automatických" dveří se nejevilo jako nejvhodnější. Aspoň pro mne. Pivrnec usnul tvrdě, já byl jako na trní hlavně proto, abychom nezaspali přestup v Innsbrucku, kde bylo na přestup jen deset minut. Celkem v poho jsme přestup zvládli a opět Valčíkem míříme zpět na Curych.
Nevystoupili jsme však až tam, nýbrž o hodinu dříve v Buchsu, odkud máme další plán cesty. Nádraží je v šest ráno prázdné a pusté, čekárna nikde a tak klepeme kosu venku na nástupišti, než nám přistaví vlak, kterým se přesuneme dále do hor a především italské části Švýcarska.
V Churu přesedáme opět z normálního rozchodu na úzký a do hor s námi (poprvé ve Švýcarsku!) vyjíždí žena-průvodčí - nadstandart svých kolegyň a s velmi sympatickým úsměvem. (Ve Švýcarsku je jinak krása žen téměř neznámým pojmem...) Začíná se rozednívat, náš vláček začíná spomalovat a my koukáme, že včerejší mlha je tatam a dnes nás čeká perfektní azúro! Vlak překonává stále větší a větší výškový rozdíl, dramatickými mosty se přesouvá z tunelu do tunelu a my koukáme na krajinu kolem. Respektive na alpské velikány a malebné vesničky pod nimi. Pravda, člověk, který už viděl Norsko až tak nežasne, ale srovnání je to pořád slušné. Jen ty pádovody nějak chybí. Kousek před Svatým Mořicem dvakrát přesedáme z Alpin expresu na poněkud pomalejší vláček. Po chvíli chápeme, že mašinka (teda vypadá spíš jako lepší tramvaj - s klasickou českou kozou totiž srovnání nesnese...) má už co dělat, protože sklon trati je ještě povážlivější. Průsmykem za Svatým Mořicem jedeme kolem "oboustranného" jezera, jehož jeden odtok směřuje k Itálii a druhý na sever do Švýcarska, nad nímž se majestátně klenou ledovce, které jsou kvůli malého množství sněhu stále rozpoznatelné, překonáváme nejvyšší metu ve výšce 2340 metrů nad mořem, a od nynějška začínáme velmi brutálně klesat. V malebné vysokohorské staničce s hotelem Grimmalpen čekáme na protijedoucí vlak a jen si představujeme, jak báječné by bylo tady zůstat. Po chvíli se však rozjíždíme do pořádné smyčky a rázem se ocitáme stále hlouběji pod stanicí. Postavit takovouhle trať někdy v předminulém století bylo skutečně velmi odvážné!
Ještě chvíli stíháme sledovat nádherné okolí trati (a hlavně koleje hluboko v údolí, po kterých zanedlouho pojedeme), ale spánek je silnější a tak jen občas koukneme po okolí. Tak se stalo, že jsme za chvíli dole a ocitáme se v Itálii. V horském městečku Lugano trať definitivně končí a my bez toho, aniž by nás někdo konroloval, přecházíme celnicí a ocitáme se v pravém italském reji. Po švýcarském poklidu přece jen nečekané vzrůšo.
Už cestou jsme si dělali velkou chuť na pizzu a docela nám dalo zabrat než jsme skutečně nějakou pizzerii našli. Nakonec byla ještě nejlepší ta přímo vedle konečné našeho vlaku a tam jsme zapadli. Opět jsem se utvrdil v tom, že pořádnou pizzu a capuccino umí skutečně udělat jen v Itálii. Posilněni odcházíme akorát na vlak a italští celníci nám věnují až nezvyklou péči předtím než nás pustí zpět do Švýcarska. Těsně před odjezdem (a tedy v pravý čas) nastupujeme do vlaku, který odjíždí už po švýcarsku. Až teď si všímáme, že trať vede přes městečka uprostřed nebo na kraji silnice a že skutečně tady nahrazuje tramvaj. Spořádaně vždy před obcí zpomalí a každou projede zcela pohodově. Také až teď si všímáme nádherného zakrouceného viaduktu, který nejprve podjedeme, aby pak koleje vytvořily jasnou smyčku. Prostě paráda! Cesta už ubíhá podstatně rychleji a tak co nevidět se ocitáme na Svatém Mořici.
Svahy nad Mořicem vypadají skvěle. Rozsáhlé pláně, které křižují jen vleky a dole pod nimi městečko. Až v okamžiku, kdy sháníme nějakou normální "sámošku", což je velký problém v celém Švýcarsku, poáč Coop je zde zřejmě monopolem (a pěkně předraženým), zjišťujeme, že jsme se octli v luxusním středisku. Není se čemu divit, protože do oblíbeného střediska našeho pana prezidenta (Davos), je to jen coby kamenem dohodil. S novými zásobami se vracíme na kolodvor, nabíráme letáky, které pojednávají o blížícím se hokejovém poháru právě v Davosu (a kde v minulosti naši hokejisté zabodovali - teda v té dávnější, poáč Sparta naposledy... dalo se čekat) a nastoupili jsme do předlouhého Alpinexpresu, tentokrát však již do panoramatického vagónu.
Dlouho jsme si jej však neužili, protože do soumraku nebylo daleko a naše unavená těla si řekla opět o spánek. V Churu jsme opět přestoupili a s ohodláním, že závěrečný večer věnujeme Curychu, se vracíme na nejdůležitější kolodvor v tomto státě.
Někdy po osmé hodině tam také přistáváme a hned mizíme z pulzujícího nádraží do poklidného centra. Zní to sice absurdně, ale je to tak. Procházíme malebnými starými uličkami a zjišťujeme, že tady bychom vážně žít nemohli. Najít tady nějakou hospodu, kde by číšník před nás postavil pivo s pořádnou pěnou, udělal čárku na účtu a dál se nestaral, je zhola nemožné. Zdejší preciznost jednoduše nudí a není k žití. Jdeme raději zpátky na nádraží a jdeme na "naši" platformu očekávat přistavení Valčíku. Venku se citelně oteplilo a začalo drobně pršet.
Valčík je dnes kratší než včera a tak se maďarský vagón jedoucí do Prahy hned za lokomotivou tentokrát vešel i na nástupiště. Veze jej polský (!!!) průvodčí a tak nám domluva nečiní žádnou potíž. Má volno (dokonce i celá kupé) a usazujeme se za směšných čtrnáct euro pěkně u země a máme radost z toho, že dnes se skutečně vyspíme.
Chvíli před odjezdem k nám do kupé vstupuje pár anglicky mluvících lidí, slečna je na zdejší poměry extrémně přitažlivá, a tak není divu, že po chvíli se z ní vyklube česká emigrantka Eva (tedy dcera emigrantů) trvale žijící v Ottavě a její kanadský přítel Brian. Seznamujeme se, nabízíme slivovici (spíš její zbytek) a zjišťujeme, že svět je malý a ten hokejový ještě více. Jméno Karel Rachůnek nám není cizí a tak jsme to dali s Pivkem dohromady a už jsme byli jedna velká rodina. Spát jsme tak šli až v jednu ráno a vůbec nám to nevadilo...
V Linci se zřejmě rakouští koloťuci rozhodli, že nám jasně naznačí, kam míříme a s naším vagónem neurvale zacloumali. Síla, ale brali jsme to jako pouhou přípravu na přípravu. Mělo být přece hůř.
Jasně, klokotání kolejí pod vlakem se samozřejmě nedalo nepoznat. Jsme doma! Pomalu se budíme a od Budějic už vykládáme všichni dohromady. V Táboře se loučíme s našimi novými přáteli, pomáháme s bagáží a už se těšíme na pořádný kus jídla v MNM.
Proč to tady nenapsat. Ještě před příjezdem do Curychu chytil Pivrnec remcavou, a že chce dojet domů brzy a chce vidět hokej. Aniž bych měl páru o tom, kdy hokej začíná, odkázal jsem jej do patřičných mezí a dál to neřešil. Pojďme ale zpět k jádru: O dobrých deset minut dříve přistáváme na hlavním kolodvoru a aniž bychom se nějak zbytečně zdržovali, jdeme rovnou Nad rozhlas. Dveře jsou sice ještě zamčené, ale obsluha ochotně dobíhá a otvírá. V televizích všude kolem běží nějaký socialistický psychotriller, žádáme tedy hokej, který je uveden na menu, načež nás výčepní pohunek přesunuje vedle, stahuje plátno, zapíná projektor, sází před nás dva piva, maluje první dvě čárky a my spokojeně konstatujeme: Ano, jsme doma!
Na chvíli přichází za námi i Zipp, ale jen skutečně na chvilku. My mezitím pojedli, dali několik kousků, skoukli přes dvě třetiny hokeje a o dvě hodiny později už opět cestujeme. Tentokrát už skutečně k domovu. Lidé z přeplněného vlaku nás napřímo vhánějí do jídelňáku a ten opouštíme až ve Sviňákově, kde naše cesta končí.
A to už je skutečný konec. Můj poslední výlet vlakem za pár šušňů se nadmíru povedl, procestovali jsme kus světa. Mrzí opravdu jen ten fakt, že šlo o cestu poslední...
-md-26.12.03
Šup nahoru!
|