V pátek ráno přisedám (jsa poněkud nevyspán a unaven z včerejší návštěvy Klenby) do Ex Hutníku, ve kterém již sedí Pivkovci (Jura s Radkou), abychom již ve třech dále pokračovali cestou necestou do severních Čech. Změn počasí, kdy hned za Hranicemi přechází jasno v přesný opak a za Zábřehem mlha zase do sluníčka, za celý den zažíváme snad více než přestupů z vlaku do vlaku: Česká Vepřová, kde perfektním způsobem opravili vnitřek budovy kolodvoru a kde na nás koukal vrchní montér Stármontronů poněkud podezřele (chápu, naše xichty znal, ale zlínský dres nějak neseděl...), Holešovice, kde nás překvapil neuvěřitelně teplý vzduch, Ústí nad Labem, které naopak nepřekvapilo vůbec, ale naopak jsme byli šokováni, i závěrečný přestup na kozu v Teplicích, ze kterých jsme odjížděli s nicmoc představou, že tady někde máme strávit večerní posezení. Inu, bylo toho za těch víc než osm hodin jízdy víc než dost (ani kafe v Teplicích rádobypřestrojené v kapúčo a naopak kapúčo přestrojené... no však to znáte, jak to v kavárnách chodí nám nepomohlo) a tak s úlevou vystupujeme na šíleném litvínovském kolodvoru (vyhořelá a totálně zdevastovaná budova by si mohla zahrát ve slušném hororu) z kozy, v níž byl vzduch, který se dal krájet a možná ještě dál...
Úprkem do civilizovanější části Litvínova však dnešní psychotriller naštěstí končí. Zjišťujeme, že centrum městečka je veskrze sympatické a půlhodinová procházka ke stadionu nám dělá docela dobře. Oproti dnu se teď za tmy trochu ochladilo, ale pořád je příjemně. Hokejovou arénu jsme našli celkem v poho, jen já zjišťuji, že se mi tady z první návštěvy před deseti lety ale vůbec nic nevybavuje. Zapadáme do blízké hospůdky a dáváme přednost Budvaru před lounským ležákem. Riskovat se nám nechce.
S Panem Romanem, který sice volal už v Teplicích, že je doma, se setkáváme až krátce před začátkem zápasu a na můj podnět kupujeme lístky do přízemí, přímo k ploše. Jak se později ukázalo, byli jsme hodně skutečně velmi blízko ledu, abychom zažili leccos nečekaného a abychom tak skoukli zápas z nezvyklé pozice. Aréna v Litvínově je celkem sympatická, publikum je však nezvykle tiché a o poznání sprostější než naše, kotel pak zcela neznatelný a roztleskávačky na balkonech naprosto tragické. Kdo neviděl, neuvěří! Hra samotná pak byla úplně o něčem jiném, naši odehráli již tradiční rychlou a bojovnou hru a zaslouženě (to uznal i jinak nasraný Pan Roman...) nad litvínovskými hérečkami zvítězili 4:1. Dále jsme se přesvědčili, že rozhodčí Jebavý dělá čest svému jménu, přičemž patří mezi desítky možná rozhodcovské spodky. Musel totiž mnohokrát vidět stejné zákroky stejně jako my (poškozoval však oba týmy stejně). Možná však, že můj úsudek není relevantní, poáč jsem byl trefen pukem, takže to mám včil oficiální. (ze hry předtím na nás šel ještě jeden, ale ten dostal klučina odvedle a já stejně podezírám Barinku, že ten druhý tam poslal schválně. Třetí pak dostal od Altrichtra náš bývalý brankář Tukan...) Jediný zlínský dres jsem měl na sobě v ochozech já, poáč Pivrnec vyměknul, a překvapovaly mne i reakce jednoho ze soupeřů, který najel ke mně a sděloval cosi o tom, že ta hra stojí dnes za ...
Spokojeni (tedy v poměru 3na1) odcházíme z haly a na cestě čekáme na panromanův vůz, ve kterém už sedí i bratránek Míra (panromanův brácha). Přemisťujeme se do panromanova bydliště, kde se setkáváme s Ferencem, Bróňou, Mášou a po chvíli i s Jitkou a Mírou Volákem. To už jsme v kompletní sestavě a můžeme vyrazit do lázeňské části Teplic, která na nás cestou do hospůdky zanechala velmi příjemný dojem, stejně jako Staročeská hospůdka se svým prostředím a také nezvykle příjemnou obsluhou. Pan Roman to měl holt vychytané.
Zasedli jsme k hodovnímu stolu, vyzkoušeli nejednu výbornou mňamku a hlavně pořádně poklábosili, abychom zjistili, že máme zatraceně hodně kvalitních vzpomínek na minulost a řádku podobných starostí v současnosti a blízké budoucnosti. Bál jsem se jen otevřeného krbu za námi, aby jeho sálavé teplo nezpůsobilo příliš bouřlivou reakci v našich hlavách, ovšem nakonec jen Pan Roman utrpěl chvilkovou ztrátu rovnováhy a paměti, kterou však nabyl zpět o chvíli později v dalším námi navštíveném místě, na které jsme se přesunuli.
Diskotéka v útrobách místního stadionu (jejíž tuctový název nezanechal stopu v mé paměti) trpěla hned dvěma nedostatky. Za prvé v ní šmidlil katastrofální dýdžej a pak (což bylo horší) člověk nenarazil na pěknou kukinu. Smažky, co se tam vyskytovaly, byly úděsné. My však problém neměli a s Jíťou aspoň na chvíli zatančili. Pan Roman se trochu dostal ze svého delíria a tak na tom byli nejhůř Ferenc s Mášou, kterým představa zítřejších povinností nedovolila pořádný odvaz. Nakonec se nám přece jen podařilo Pana Romana ukecat, aby povolil a mohli jsme jít domů. Po čtvrté hodině ranní se přesouváme přes půlku města, abychom na pár hodin zalehli.
Jak jsem se již zmínil, nejhůř na tom byli Ferenc s Mášou, kteří dadli na dvě hoďky a po sedmé hodině ranní opustili noclehárnu. My zbývající jsme se (až na Mirečka) vzudili po deváté, vyžrali všechny panromanovy zásoby korbáčíku, dali několik kakaí a káv a postupně se rozpouštěli k domovům. Jako poslední jsme odcházeli po desáté my ótraváci, skoukli ještě kousek historické části města a ve tři čtvrtě na jedenáct definitivně naposledy zamávali Panu Romanovi na rozloučenou.
Zpáteční cesta nebyla pak již tak kritická jako ta včerejší, něco jsme i zaspali, dali výtečný gulage v jídelňáku a dokonce i Česká dráha překvapila, když náš vlak dorazil do MOM téměř načas, když ještě předtím dorazil do MNM vlak dokonce o deset minut dříve.
Na závěr musíme poděkovat Panu Romanovi za uspořádanou akci, potěšil i výsledek hokeje (potvrdilo se nám, že se vyplácí brát s sebou na hokej kamarády, kteří fanďá soupeřovu týmu...), a doufáme, že někdy příště proběhne něco podobného. Rád jsem se po dlouhé době viděl i s ostatními xichty z Roudnice, i s Jíťou. Teď už končím, poáč náš vlak se chystá na přistání v Otrokovicích a jsem zvědav, zda i Pan Roman přihodí nějaký ten řádek.
md;-))) 23.11.03 Sviňákov->Otrokovice
Opsáno odjinud
Dne 21.11.2003 mne poctila vzácná návštěva z MĚSTA OMEZENÝCH MOŽNOSTÍ dále jen MOM ( pro nezasvěcené OSTRAVA)můj nejoblíbenější bratránek Medvěd a zamilovaní Pivko a budoucí Pivková. Svoji návštěvu začali na litvínovském stadionu, kde zlínští hokejisté přijeli vyučovat ty místní jak se hraje hokej. Litvínov dostal na prdel 4:1 a tak se odjíždělo s dobrou náladou, tedy kromě mě, do lázeňského města Teplice, užívat si nočního života. Přibrali jsme ještě bráchu Mirka, Ference, Mášu, Mirka Voláka, Broňu a Jíťu a vyrazili do mojí oblíbené knaj pičky Staročeské krčmy. Jelikož jsme měli rezervačku na 21h a bylo již skoro, popoběhl jsem napřed, aby nám ji nezrušili. Hned na úvod jsem měl malý incidentík s místní obsluhou, která pustila k našemu 10 dní dopředu zarezervovanému stolu lidi a nebyla je schopna vystrnadit. Ke slovu musela přijít moje horší část povahy a s arogancí sobě vlastní jsem situaci ke spokojenosti osazenstva vyřešil.
Jakmile se čas přesunul z jednoho dne do druhého, my se přesunuli také do místního pupíku, kde jsme juchali do brzkých ranních hodin. Druhý den se všichni postupně vykopali do svých domovů. Já si vzal za povinnost napravit reputaci Teplic, která těžce utrpěla po té co zde na místním nádraží den před tím přistáli přátelé z MOM.
Myslím, že se mi to povedlo, po té co jsem je protáhl srdcem lázní. Přátelé rád Vás zde opět při nějaké příležitosti přivítám.