MEDVĚDÍ VÍTKOVICE a další
víkend od 14. do 16. března 2003

      Začátek celého víkendu byl poměrně nevinný. Jsa unaven celodenní prací odcházím výjimečně coby samopíč na dvě pivka do Sazkárny, abych o dvě hodiny později navštívil byt svých rodičů, který se toho času nacházel ve stavu neuspokojivém, totiž rozestavěném. Na nějaký úklid, natož manuální práci jsem neměl ani pomyšlení a tak vyzývám svou sestru na pivko. Stodolní rovnou zamítla s odůvodněním, že přece nemůžeme odejít na dlouho: "Co by si o nás rodiče pomysleli?" Odcházíme tedy do nedalekého kulturáku, kde nás zaujal nedávno otevřený bar. Rozvykládali jsme se natolik, že na rodiče rázem zapomínáme a navracíme se až po dvojitém vyzvonění maminkou...

      I po návratu do již částečně odklizeného bytu se však dlouho nezdržuji a po desáté večerní odcházím do vylidněných ulic porubského sídliště. Pilsnery mi dnes maximálně sedly a tak přemýšlím, co s načatým večerem? Zkusím zavolat Laďovi, ten se chytá a nakonec po hodinovém pěším přesunu zakotvujeme u neoblíbeného Šimka ve Sviňákově. Někdo si dá Budvar, jiný zase Pilsner. Tak jako tak zůstáváme u lahváčů, protože místní Ostravar je skutečně nepitelný. Během pár minut začínáme ladit náš zítřejší plán. Na návštěvu (a ne ledajakou) se k nám chystají kamarádi z Tlumačova. Když už my zlínští fanoušci nemůžeme chodit do Medvědovy arény, proč nezajít na PlayOff do Vítkovic? Program je jasný, teď jen včas vstát a odjet naproti ostatním do Přerova.

MEDVĚDI FANDÍ VÍTKOVICÍM!!!

      Vstát včas se nakonec podaří jen Laďovi. Já otvírám oko až v okamžiku, kdy jeho vlak opouští Sviňákov. Probírám se a než se ztopořím k odchodu, přichází první zpráva: "Ty vole, mají s sebou perfektní vlajky a k tomu i báječnou slivku! Jen nevím, jestli nám vydrží na konečnou!" O hodinu později už celou výpravu očekávám na nádraží. Laďa v repre dresu je v okně nepřehlédnutelný a jeho zvolání "Vítkovičtí Medvědi!!!" nepřeslechnutelné. Bouřlivě se vítáme a skandování se rozjíždí naplno. Asi jsem ještě zapomněl napsat, že kromě vlajek jsme my ostatní v medvědích dresech, takže nechápavé pohledy začínají už na nádraží.

      Se všemi připojenými se ihned přesouváme k Sazkárně, jejíž šéf však do našeho příchodu nevydržel, a tak jdeme vzbudit senzaci o kousek dále k Ťamanovi. Veselé veselí pokračuje a já si hledím toho, abych se k ostatním co nejdříve připojil, což po včerejším výkonu není nic těžkého. Ostatní hosté i sám majitel stále nějak nedokáží pochopit, co se to tady vlastně děje. Jistým zklamáním pak je Pivkův příchod. Bastard nejenže si nevzal dres, ale ještě měl k tomu blbé kecy, že jsem mu nic neřekl. Mám mu vytnout hned nebo později? VÍTKOVICE!!!

      Přiblížil se začátek hokeje a my tedy stoupáme k tramvajové zastávce. Fandění nebere konce stejně jako údivné pohledy spolucestujících. Za chvíli však již vystupujeme ze sedmnáctky vedle haly a to už se začínají divit i kolemjdoucí fanoušci. Až na pár primitivních výjimek však převažují kladné reakce opět podpořené vlajkami. Absolutní vrchol však přichází již v druhé minutě. Zásluhou "našeho" Hubáčka Vítkovice dávají první (bohužel také předposlední) gól a Sused se jako na povel zvedá a všude kolem ukazuje svou vlajku "MEDVĚDI FANDÍ VÍTKOVICÍM!", za což sklízí potlesk ze všech stran a tribuna nás přijímá zcela za své. Už i vítkovický fanoušek před námi se osměluje k dotazu: "Zda by si i on mohl dovolit přijet do Medvědí arény ve Vítkovickém dresu?" A pročpak ne?

      Další výkon vítkovického týmu však potvrzuje naše obavy, že ani Medvědi první vítkovické lajně nepomohou. Třinec zcela zaslouženě vyhrává poměrem 2:6 dnešní zápas a poměrem 4:2 i první kolo PlayOff a postupuje do semifinále.

Tlumačovská Klenba speciál

      Před stadionem se chvíli hledáme. Hlavně nález poněkud podroušeného Havrana nás na nějaký čas zaměstná, ale po chvíli jsme kompletní a můžeme vyrazit na další cestu, která nás má přes Sviňákov, kde prožíváme u Ťamana malé deja-vu, přivést až do Klenby. Televizní stůl je zamluven, takže by neměl být problém. Se stolem nebyl, ale s podroušenými a nyní hlavně unavenými Medvědy z Tlumačova ano. Před jejich definitivním odpadnutím napadá Pivrnce spásný nápad: "Jedeme na Stodolní!!!" a po chvíli vskutku podnikáme poslední dnešní přesun směrem do centra města, kde se ocitáme kolem půlnoci. Tlumačáci zprvu nadšeni nejsou, ale po chvíli se jim odvázaná atmoška v nitru Stodolní přece jen zamlouvá. Sused je maximálně spokojen se svým dnešním úlovkem - originální zabroušenou výškou od Radegasta a Pivrnec časem začíná litovat, že dnes dres nevzal s sebou. Oslovuje nás totiž stále více lidí.

      Dance-club bar s poněkud lechtivou obsluhou nás však dlouho nebaví a odcházíme "pařyt" dále, konkrétně do E99. Je sobota po berouskovi a tak osazenstvo na tucplacu je obstojné, nacož s Pivrncem pozitivně reagujeme. Tlumačovští nám nakonec dávají ještě chvíli a sami jdou posedět do Tunnelu. Zábavu pak utínáme přesně v nejlepším, po druhé ranní, loučíme se s Pivrncem a podnikáme přesun do Medvědího doupěte, kde zanedlouho usínáme spánkem spravedlivě unavených.

Nedělní překvapení na Mexiku

      Ráno překvapuje sused čerstvě uvařeným kafem a zatímco se ostatní po chvíli věnují sledování filmu Rok ďábla, začínám vařit Sojového psa, který si typičtí masaři nemohou vynachválit. Čas se však nebezpečně blíží k odpoledni, kdy chtějí vyrazit na vlak směrem k domovu a tak se ještě domlouváme s Laďou na jedno k Ťamanovi. Tam opět přichází deja-vu (s některými z osazenstva se vidíme během čtyřiadvaceti hodin podruhé) a s ním první, druhé, třetí vyprošťovací a s nimi susedův nápad s rumem. Před třetí však už skutečně nadešel čas k odjezdu, s Laďou se bezpečně přesvědčujeme, že vlak i se známými opouští Sviňákov a domlouváme se na malý výlet na kolech.

      Opouštíme Sviňákov a přes Porubu míříme (nejen) k lesům kolem Krásného Pole a Vřesiny. No a když lesy a kolem Vřesiny, tak logicky přichází ještě jeden název: Mexiko. Sedáme ke stolu, objednáváme tvargle a Radegasta. Vykládáme o včerejšku, o hokeji a tak a za chvíli koukám přes Laďovo rameno ke dveřím, ve kterých stojí Moravec. Záměrně nic neříkám a o pár chvil později, kdy se zvedá na záchod, otáčí pohled a zůstává stát jako zkoprnělý: "Ty vole, ty vole, Moravec, Irgl, Burger, Trvaj, Zápotočný, Phillip, Černošek, Krayzel, Hubáček, Svozil... Já se snad zblázním!!! Ty vole, ty vole!!!" Jo, jo. V repre dresu, s Vítkovickou šálou kolem krku a celý auf. Ještě více zkoprnělý zůstává v okamžiku, kdy David sedí přímo u našeho stolu. Tamtam ze Zlína totiž hlásil, že o něj má Zlín zájem, ale Davidovy zájmy míří úplně někam jinam: zůstat doma nebo do zahraničí.
      Za nějaký čas Laďa získává odvahu, obíhá s dresem celý mančaft a následně ještě s kartičkou pro svou mladou. O ještě kousek později pak přichází první zelená a my si k týmu přisedáme. S Jirkou Trvajem držíme řeč nejdéle a nejradši. Je prostě skvělý, skromný a do zbytku týmu nějak nezapadá. Předčasně také odjíždí, ale my místo toho, abychom sebrali poslední zbytky rozumu, opájíme se společností i zelenou víc a více. Nakonec hokejisté sami odjíždějí kolem druhé a my vyprovázeni paní Buroňovou o chvíli později také. Cesta domů na kole byla pak přímo šílená, já ji opepřil držkopádem před Klenbou (naštěstí nic netušíc o uvnitř probíhající Věrčině narozeninové pařbě) na několikátý pokus nasedám na kolo a mířím domů. Pondělní dovolená je pak více než nezbytná...

      P.S.: Tady by mohlo vyprávění o jednom šíleně propařeném víkendu docela i končit. Ovšem i čtyři dny po akci nemám na alkohol ani pomyšlení a úspěšně se jej straním. (Včerejší jedno pivko v Klenbě nepočítám, protože mi ani nechutnalo.) S Laďou jsme pak ve středu vyrazili na kole a na cestě mezi Plesnou a Velkou Polomí potkáváme auto a v něm známou tvář z Mexika - Phillip. Vypadá to, že se hokejisté rozhodli nás pronásledovat i nadále (teda spíš se vracel domů od Moravce...).

md:-))) 20.03.2003