Den první - pátek
itinerář
Kolín - Radovesnice 1 - Lošany - Polní Voděrady - Libodřice - Svojšice - Votelež - Kouřim - Molitorov - Bulánka - Králka - Oleška - Nučice - Konojedy - Černé Voděrady - Zvánovice - Třemblat (75km)
Tak tedy hurá! Počasí sice nic moc (ale stále lepší než u nás na dálném východě...), fouká nepříjemný severozápadní vítr, který mne bude otravovat téměř celou cestu. Ale přece se nenechám zlomit! Sedám na kolo a začínám šlapat lehce do kopce přes centrum Kolína směrem na Radovesnice. Moc to nejede, piv bylo zřejmě víc než bylo zdrávo, ale mne přece neotráví!
V Radovesnici se na chvíli zastavuji u zříceniny zdejšího zámku. Je celkem škoda, že za pár let z něj už zřejmě mnoho nezbude. Celá stavba s místy propadlými střechami je zcela pohlcen okolní zelení. Tristní pohled. Raději se dlouho nezdržuji a mířím dále do Lošan. Cesta se ještě zvedá k obzoru a za mými zády nechávám celé Polabí, od nějž už si držím slušný výškový rozdíl. Jen ten vítr ne a ne přestat. V Lošanech opět "nabírám dech" a koukám po místní zřícenině tvrze, na níž se můžete sami podívat na vedlejší fotce. Na kostel se peníze našly, na tvrz už ne. A jak jinak, i tady chcípl pes, což je pro tento kraj celkem příznačné...
Dále mne cesta vedla přes Polní Voděrady přes Libodřice, kde jsem chtěl skouknout Gočárovu vilu, jenže provoz po cestě nesnesitelně houstnul a já si netoužil nic víc, než se co nejdříve vzdálit místnímu kamenolomu, ze kterého snad co minutu vyjíždí přeplněné kamiony. Až před Svojšicemi provoz ustává a já zpomaluji u místního zámku. Slouží jako sociální ústav, ale oproti předchozím památkám je v mnohem lepší formě. Na chvíli se zastavuji a koukám po obci, která se malebně rozprostírá kolem velkého rybníka. Pastva pro oči, navíc poslední na několik dalších kilometrů. Do Kouřimi je to sice jen coby kamenem dohodil, ale vítr je protivný, takže těch sedm kilometrů je přímo utrpením.
Ještě před příjezdem do města odbočuji k místnímu nádraží. Je malinké a malebné, jen na druhé straně je ve vysoké trávě schováno něco, co jsem tady věru nečekal - Tuzex! Ano, prodejna textilu a potravin (jak hlásají cedule nad vitrínami) nevypadá, že zavřela už před patnácti lety. Ale to už zase vyjíždím k městu. Po kamenném a pěkně točeném mostu přes Kouřimku přejíždím pod zbytky hradeb, které kdysi chránily toto starobylé město. Ze vstupních čtyř bran zůstala zachována pouze jediná - Pražská - a než jsem se kouknul po obědě, procházím a kochám se místními památkami: Vysoký gotický kostel, starobylá radnice i Pražskou bránu jsem skouknul. Mé nadšení z města opadá až v okamžiku, kdy zjišťuji, že jediným možným místem, kde se lze najíst, je místní bufet. Jdu však pozdě, z jídel zbylo jedno a o čepovaném pivu si mohu nechat jenom zdát. Ach jo...
A jedu dále. Čeká mne nepříjemný kopec od Molitorova (proboha, kdo se tomuto místu mohl takhle nechutně pomstít...) na Bulánku. S lehce zaplněným žaludkem to moc nejde, ale snažím se.
Trochu se oteplilo a vítr se uklidnil, respektive na mne čekal nahoře na Králce. Jenže se mi vůbec nelíbí mraky přede mnou a tak "makám co to dá" přes Olešku směrem na Nučice. V nich konečně potkávám čerstvě otevřenou hospodu a dávám čepovaný Gambrinus. Ten první sice ležel přes noc v Trubkách a bylo to znát, ale kdo by hleděl. Hostinec byl přímo na návsi, kde se potkává hned pět cest, a tak jsem si sednul do "parčíku" a relaxoval. S Lukasem jsem prohodil pár slov o aktuální poloze a předpokládaném času příjezdu. Dám ještě jedno a zpoza hospody ze zatáčky z kopce se řítí maník na kolečkových bruslích. Přisedl a poklábosili jsme. Má v plánu ujet téměř totéž co já, jen na bruslích. Jede z Brodu a míří do Sázavy, takže větší část cesty má za sebou. Sklízí můj obdiv a po vypití škopku už se opět odráží k další cestě. Já taky.
Poslední část cesty už moc nejde. Nejprve nečekaný a krutý kopec do Konojed, pak parádní skopec do údolí Jebanského potoka a zase nahoru po červené značce a špatné cestě do Černých Voděrad, ve kterých mne víc než láká sympatická hospůdka s logem Budvaru. Nemám zase kam tak spěchat, tudíž neváhám a sedám. Na chvíli se opět objevilo slunce a já mu rád vystavuji svá skřehlá záda.
Do cíle mi dnes chybí jen pár kilometrů, jenže jsem nějak neodhadnul profil trati a od konce Voděrad směrem ke Zvánovicím cesta opět stoupá. Kdo by řekl, že Třemblat je tak vysoko!? Z Voděrad pak cesta jemně klesá a už vjíždím do dědiny. Trošku mne překvapila první vložená křižovatka, druhou i s hospodou už poznávám a šplhám na mukařovský konec dědiny, kde už se v kopci nedá přehlédnout Ford-Oskar. Hurá, dobyt! A já dobit.
Klasická vítačka, kafčo a vyrážíme zajistit suroviny pro zítřejší bárbekjú. Charlie mezitím vyráží z Práglu na kole naším směrem, my pro změnu míříme do Struhařova a Říčan, aby mne nakonec Lukas vysadil v Mukařově na křižovatce. Máme s Charliem obrovský hlad po jídle i po kecu, k tomu žízeň, takže si pro nás asi po dvou hodinách znovu přijíždí Lukas a odváží na zahradu. Vykládáme pak u ohně a ani nevím, kdy odpadám. Byl to pohodový den...
den druhý - sobota
itinerář
Třemblat - Hvězdárna Ondřejov - Hradové Střímelice - Stříbrná Skalice - Oplany - Výžerky - Nučice - Konojedy - Černé Voděrady - Zvánovice - Třemblat (37km)
Královsky jsme se vyspali. Na dnešek jsme tady byli pouze v pěti lidech, takže nám chajda bez problémů stačila. Ranní kávičku a čerstvou buchtu připravila Monča naprosto skvěle. Posloucháme békání snad tisíce ovcí z protějšího kopce a řešíme, zda vystartovat na kolo nebo nikoli. Počasí je všelijaké, ale nakonec jsme s Charliem drsní a jdeme do akce: "Po žluté značce nebude problém dojet na hvězdárnu nad Ondřejovem, no a zbytek uvidíme...".
Problém to však byl. Ani ne tak po žluté, jako tu žlutou vůbec najít! Tady ten kraj je celkově nějak divně začarovaný a není to zdaleka naposledy, co máme pocit, že se točíme stále dokola. Nakonec přijíždíme na hvězdárnu z úplně jiné strany, ale jsme rádi, že ji nacházíme. Charlie: "Ty vole, koukej, ten strejda u té skulptury vypadá jako docelá živej!" A taky byl! Ani ne tak strejda jako velmi legrační postarší madam a my se chechtáme jak smyslů zbavení.
Areál hvězdárny se nám velmi zamlouvá. Je to sympatické a klidné místo na kopci, vilky sloužící jako pracovny by klidně mohly být i příjemným bydlením a večer se tady několika směry otevírá obzor nejen k výšinám, ale i na okolí ryze pozemské. Koukáme na fantastické "budky" pozorovatelny s důmyslným odklápěcím systémem stejně jako na jezírko, v němž se nacházejí kousek pod hladinou dvě žulové desky čtvercového tvaru. K čemu asi slouží. Ptát se není koho a tak ještě koukáme na obelisk, přes jeho tenké otvory prochází sluneční paprsek pouze při slunovratu. Opravdu velmi příjemné a klidné místo. Bádejte, bádejte, bádejte...;-))
Od areálu se spouštíme (jak jinak) na kolech do Ondřejova. Ten už známe, párkrát jsme se tady už vyskytly a využíváme pohostinnosti místního pohostinství, neboť se hlásí hlad i tak trochu žízeň. Hospodský sál se proslavil ve filmu (a nedávno jsem se o tom přesvědčil) Jára Cimrman ležící spící, protože právě tady se natáčela slavná scénka "Vichr z hor" a hra, v níž maminka přesvědčuje syna, že je jeho teta a tatínek jeho syn, tatínku... Hospodská je celkem sympatická, ale nemůžeme si odpustit poznámku, že by vůbec neměla opouštět prostor za pípou. Naše pohledy neunesou sílu jejich boků, škoda. Pivo i dršťkovka jsou skvělé a my můžeme po chvíli opět vyrazit na další cestu.
Cesta z Ondřejova přes Hradové Střímelice velmi příjemně klesá a nám se napočítává několik kilometrů úplně zadarmo. Je vidět, že Ondřejov je skutečně vysoko a Sázava zase hluboko. Stříbrná Skalice už má zase náměstí výše nad vodou a ještě o kus výš je kostel, který stojí na ostrohu, který někde hluboko pod námi omývají vlny Jevanského potoka. Moc pěkné místo. My se však dlouho nezdržujeme, chytáme se žluté značky a krásným údolím pomalu stoupáme k Oplanům. Co tam? Hospůdka naše středisková. Aspoň v mapě je řádně vyznačena.
"Ty vole, tady maj ten samoser Staráč," povídá Charlie a hned na to mu šenkýřka odpovídá něco ve stylu, že ho přece nikdo nenutí to pivo pít. Trošku mu to ujelo, ale nakonec nám byla velmi sympatická. Během našeho posezení přicházeli postupně vyoraní hosté zpátky na svůj první doušek a vykládali si o tom, co vše se stalo. Někteří potřebovali i rekonstrukci, ale celkově se sedělo velmi příjemně: "Kde jste na nás přišli?" Ptala se šenkýřka a my, že v mapě a museli jsme tak super pojmenovanou hospůdku navštívit. Povídala, že to není možné, protože fungují teprve třetí měsíc, ale důkaz místo slibů v mapě nám dává za pravdu. Uznává, kouká a povídá, že to je asi z doby, kdy to tady provozoval někdo úplně jiný.
"Na samoser vám docela chutná...," povídá šenkýřka, my dáme tedy ještě jedno, k tomu utopeného, ale už je třeba pokračovat dále do Výžerek. Loučíme se se slibem, že se příště určitě zase zastavíme a před hospodou se ještě kocháme nádherou zdejší obce, která je sympaticky sevřená mezi kopce, není tady žádná vážně zasahující novostavba, prostě paráda. Tak sedáme na kola a vyrážíme vzhůru ke kopcům. Jupí!
K Výžerkám cesta stoupá, na chvíli klesá a na jejím začátku šílíme z báječného novobaroka: stavba mohutně zapřená do malé vyvýšeniny jakoby chtěla svou stupidní mohutností nahradit vojenský val. Není jediná a my se opět smějem nehynoucí lidské blbosti. Výžerky nakonec jenom projíždíme. Hospoda přímo u hlavní cesty nebyla a tak míříme do mě už starých známých Nučic. Jenže hospoda dnes zklamala (Proč si koneckonců v sobotu nezavřít, že?) a tak pokračujeme už známým stoupáním na Konojedy. Charliemu to oproti mně jede do kopce lépe, jen se za ním vleču a funím.
V Konojedech, hned na začátku obce nás svými otevřenými dveřmi vítá hospoda. Vzduch v ní by se dal krájet (... a možná ještě dál...) - hosté se snažili vyplnit kouřem každou vzduchovou skulinu - a k tomu ten nešťastný Zlatopramen. Čepnul nám prý sice Gambáč, ale nějak jsme vytušili, proč všichni ostatní popíjejí lahváče. "Tak za to jim aspoň znárodníme krýgly, určitě se budou na chatě hodit," povídá Charlie a skutečně tak po dobití činíme. Spouštíme se kolem kostela dolů přes ves a dále po cyklohiqhway směrem do údolí Jebanského potoka. Ten už jsme dneska taky viděli...
Po červené značce pomalu stoupáme k Černým Voděradům. Počasí je stále zamračené, ale teplota vzduchu není špatná. Kolem bývalého JZD stoupáme k centru vesnice a míříme - ano, správně - k Budvar hospodě. Dnes tady bude tuctuctárna, občas někdo přijede, objedná, odjede, zřejmě i místní Boss s naprosto chladnou madam, kterou nechal v autě a dal si coby řidič pivo... Šenkýřka přináší pivo a povídá: "Zkuste to pivo, jestli je ještě dobrý, ne vy - tohle. To druhý je už dobrý!" Smějeme se, chutnáme a klábosíme. Charlie se super připojil, hází hlášky atd. Shání nás už i Lukas, tak raději po třetím platíme a zvedáme kotvy do posledního kopce, který nás čeká.
Cestou se chceme ještě stavit na jedno před Zvánovicemi na jakémsi středisku do vedlejší koliby, ale jsou tam KRUKRU, takže nic pro nás. Aspoň nebude Lukas tak moc nadávat. Dojíždíme kolem osmé hodiny večerní, zahrada se slušně plní lidmi a auty, občas někdo přijede nebo odjede, bárbekjů s vynikajícím jídlem nemá chybu. Vykládáme, klábosíme po skupinkách, jak která komu vyhovuje. A tak to má být. Odpadám únavou někdy po půlnoci a tradičně mizím...
Třetí den, totiž neděle...
itinerář
TŘEMBLAT - Struhařov - Svojetice - Mukařov - Žernovka - Doubek - Třebohostice - Dobročovice - Běchovice - Klánovice - Šestajovice - Zeleneč - Svémyslice - Jenštejn - VINOŘ, KOBYLA
Vstáváme pomalu. Kolem osmé jsem na nohou, postupně se otevírají další a další auta, kadibudka zažívá extrémní špičku, ranní kávičku připravuje vzorná hostitelka Monča... Jednoduše ranní siesta. V deset hodin se se všemi loučíme a proti větru (Jak jinak!) vyrážíme směr Vinoř. Nešlape to a nešlape. Jedeme jen co noha nohu mine, cesta do Mukařova znatelně stále stoupá, až za hlavní kutnohorskou cestou se povrch země otáčí a my téměř neznatelně klesáme ke Klánovicím. Ještě koukáme nevěřícně na schizofrenní cyklistické značení, občas technická zastávka, ale hospůdka žádná. Cesta z Doubku do Třebohostic je pro dopravu (pro nás nepochopitelně) uzavřena, což využili lidé k bezpečnému odložení všeho. Příjemnou cestu z kopce dolů nám tak lemuje bordel. Ach jo.
Před Třebohosticemi koukáme na daleký výhled k Bezdězu a Řípu, kousek před námi se pak tyčí majestátní hrad nad Škvorcem. Ale opět žádná hospoda a tak pokračujeme polní cestou dále k Dobročovicím a odtud po červené značce na okraj Klánovického lesa. Ten už se před námi otevírá a jeho průjezd je příjemný. Ve skutečnosti je větší než se zdá z vlaku. To už ale neomylně přijíždíme k místnímu nádraží a hlavně restauraci hned vedle. Specialit je tam spousta, peněz málo, takže se uskrovňujeme a hovězí guláš je výborná volba. Použijeme zde i všechny služby, které moderní stravovací zařízení nabízí a teprve potom se vydáváme na zbývající kus cesty.
Poslední kus cesty už je nezáživný. Křižujeme dálnice, hlavní silnice, satelity... Jen Klánovice mile překvapily svým sympatickým zjevem. Cestou se ještě zastavujeme pod hradem Jenštejn, který dnes zaniká s okolní zástavbou a jen díky vysoké opukové věži jej lze zahlédnout. Místo je to ale pěkné. 4 kilometry do Vinoře už se doslova trápím. Přijíždíme "domů", odkládáme kola, dáváme sprchu a poměrně rychle se přemisťujeme do Kobyly, kde stihneme aspoň tři plzničky. Tady se pak unavení s Charliem loučíme a každý to bere svým směrem. Víkend pomalu končí...
-md-10.8.2005
fotky z akce
