chat

Akce roku 2006

Náš diář

aneb volné pokračování Havana Pecky 2006

      Na závěr velikonoční Havana Pecky 2006 přišlo pondělí, s ním spojený tradiční šmigrust neboli pomláska. My s Charliem jsme však pojali nápad, že místo trápení té jemnější části lidstva raději potrápíme sami sebe a pojedeme do MNM přímo na kole. Netušili jsme, jak pestrá cesta nás čeká. Jednak máme ještě duben a my kamna vyměnili za chvilkovou, ale intenzivní nepřízeň počasí. Také nám na část cesty zcela chyběly mapy, takže jsme se museli spolehnou na Pšendův jmenný seznam nácestných obcí a trochu taky na vlastní dedukci. Tady se asi Zipp bude smát, poáč si vzpomene, jakou dedukci jsem předváděl bez mapy já, ale tentokrát jsem se polepšil. Pojďme tedy začít. Je ráno, jsme stále ještě na Pecce a vstáváme. Je devět hodin...

PECKA - Bělá u Pecky - Horní Nová Ves a řada dalších - opět Lázně Bělohrad - Šárovcova Lhota - Mlázovice a teď Konecchlumí: první plznička za 24,50 U Patřilů.
      Ano, v devět vyjíždíme! Sice Charlie vstává až o deset minut později, balení a vymrskání dámské části bydlících také chvíli trvá, takže nakonec je správným startovním časem 10:20. A počasí? Vítr jako sviňa (samodeci, že fučí od Práglu), mraky se honí, ale kapky nás nezasahují - zatím. Cesta do Lázní Bělohrad byla skvělá, poáč převážně padavá. Jenže od Lázní se trápíme. Cestou mne docela zaujaly Mlázovice - samá cedulka odkazující na rodáky, bývalé hospody a vtipné parkoviště místní jednoty. A propos, jak právě zjistil Charlie, jde o bývalé lázně. Fotky však nebudou, protože nebylo v té zimě ani trochu chuti zastavovat. Dopíjíme zaslouženou plzničku a chystáme se k odjezdu...

KONECCHLUMÍ - Kovač - Butoves - Milíčeves - Malá Strana - Milíčeves - Slatiny - Jičíněves - Bartoušov - Pševes - KOPIDLNO (44.km)
      Tak to byl mazec! Nejprve projíždíme obec Kovač a v ní mne zaujal penzion Charlie. Pro Charlieho žádná novinka, poáč tady často chodívával s Chlumečáky trsat. Jinak malebné dřevěnici kdysi dávno totiž přirostl nevzhledný vřed a v něm se konala prý vyhlášená diskotéka. Budu věřit. Koneckonců se snažíme stále bourat protivítr. Cesta do Butovse na chvíli mizí v lese, což kvitujeme. Radost však není příliš dlouhá. V Milíčevsi koukáme na pitoreskní altán, který stojí v zahradě naproti zámeckého komplexu. Dnes nějaký ústav. Budova však vypadá celkem zajímavě, tak ji aspoň blejskám. Před Jičíněvsí nám cesta na chvíli dělá radost. Krásně krouživě klesá k obci a oblouky si užíváme. Je to také nadlouho naposledy, protože závěrečná sedmikilometrovka po brutální 32 do Kopidlna Charlieho vytáčí natolik, že buší jen proto, abychom už z ní utekli. Podotýkám, že provoz je v této chvíli ještě naprosto v pohodě.
      Konečně Kopidlno! Na náměstí stojí dvě restaurace, přičemž vyhrává ta U Tomáše. Všude rezervace, ale to nám nevadí, poáč se nás vlastně taky tak trochu týká. Ti, kteří chtějí pojíst, jsou vítáni. Jídelní lístek je dražší, ale porce odpovídají ceně, což je pro nás vlastě spíš nevýhoda, poáč nás bud ještě dluho tlačit. Nezbytná plznička následovaná gambáčem a už se opět chystáme na cestu. Mimochodem, byl jsem dost zvědav, jak vlastně vypadá Kopidlno Díky Václavu Čtvrtkovi jde o známý název. Ale jsem zklamán. Šedé město ležící na hlavní spojnici Praha - Špindl. Nic víc. Tak jedem..

KOPIDLNO - Kamensko - Mlýnec - Rožďalovice - Podlužany - Křinec - Oskořínek - Bobnice - NYMBURK (72.km)
      Tak to byla síla! Déšť mezi Rožďalovicemi a Křincem mne zlomil. Ještě v Kopidlně jsme hledali správnou cestu, protože dál jsme se museli spolehnout čistě na jmenný seznam, který dostal Charlie od Pšendy a pak na vlastní dedukci. Proto omylem bloudíme kolem nádraží, jehož stav a stav jeho okolí potvrzuje mou dmněnku, že v Kopidlnu bylo kdysi lépe: opuštěná nádražka, oprýskaná nádražní budova... Ochotná obsluha stanice pak jako jediná zachraňuje pověst města a směruje nás na správnou cestu na Kamensko.
      Začíná krápat. Zatím to bereme spíš jako takové varování a pokračujeme po pravé straně trati. Před vjezdem do lesa nás obsolutně mate cedule a místo k Bučickému mlýnu míříme na obec Mlýnec, kde nás o naší mýlce informuje sympatiká mladá paní s kočárkem a potvrzuje, že jsme měli jet lesem. Vracet se nechceme a tak nezbývá než nepříjemná cesta poli a závěrečný stoupák ke křižovatce. Rožďalovice mne opět překvapují. Tentokráte svou velikostí. Je vidět, že kdysi kvetoucí město mělo kromě zámku a náměstí, které ještě zůstalo, také rozvinutý průmysl. Dřevěnice s krytým podloubím nás na rohu náměstí ještě mile překvapuje. Horší to je s obsluhou místní "pětky", poáč slečně evidentně stačí kšeft místních chlempalů a ani déšť ji nepřesvědčí, že bychom potřebovali schovat nejen sebe, ale i kola. Nezbývá tedy než nasadit bundy a vydat se směrem na Křinec: Rožďalovice? Never more!
      A tady to přišlo. Hustota mraků a lány stuh od mraků k zemi před námi nevěstily nic dobrého. Déšť mohutněl a za Podlužany už šlo o regulérní průtrž. Pravda, chyběly ještě loni nezbytné kroupy, ale i tak jsme neměli chuť koukat, že kousek před Křincem je hned vlevo od cesty hrad Kuncberk. Raději pokračujeme až do vsi. Opět nečekaně velké náměstí, zámek v ještě horším stavu. Dokonce i místní štamgast s krásně červeným nosem mířící za svou denní dávkou, jakmile nás viděl, respektive náš vzhled, předem a nahlas pozdravil: Dobrý den! Nevím, s tím dobrým to asi neodhadl. Jako pozvánku k pivu jsme to však nevzali a protože déšť přešel už jen v mírné mrholení, rozhodujeme se, že pokračujeme dále. Vítr přece jen trochu povolil a tak kolem Hrubého Jeseníku (tady na té rovině je nějaká rozhledna???) a přes Oskořínek míříme dále. Z Bobnic je to už jen kousek do Nymburka a tady právě sedíme.
      Průjezd Nymburkem mne jednoznačně přesvědčuje o tom, že jde o díru. Provoz už docela houstne, policajti už to nejistí na Aralce a s vidinou sluníčka a dobrých kšeftů stojí na příjezdech k městu a staví auta. Projíždíme náměstí, marně hledáme otevřenou hospůdku na Labské stezce a nakonec po lanovém mostě přejíždíme na levý břeh. Hned pod ním je hospoda Na Žofíně. Super čtyřka s anarchisty a postřižinským pivem, z nějž raději volím francinův ležák. A konečně je i příjemně. Sušíme svršky a ohříváme svá prochlazená těla. Co dále? Mě se moc nechce, Charlie prosazuje směr Sadská a pak uvidíme. Radar o počasí ale moc nadějí stejně nedává. Dopíjíme pivko, slunce zakryje mrak a je hned o poznání větší zima. Jedeme dále!

NYMBURK - Zvěřínek - Sadská - Mílčice - Tatce zast. // Praha Kyje - SATALICE - VINOŘ (98km!)
      Dobyt! Sedíme v hospůdce s pizzerií uprostřed Satalic. Sparta zrovna bouchla ve finále se Slávií v pátém zápase i vinou jinak excelentního Břízy a zaznamenáváme cestou z nádraží velmi zajímavou situaci: jedna hospoda řve Sparta, druhá Slávie a všichni se snad shodnou jen v tom, že Bříza to dnes posral... Dva kluby na tak malém městě mi přijdou jako zhovadilost. Ale zpátky do Nymburka. Na kraji města zkoušíme Benzinu, zda nebudou mít mapu, kterou potřebujeme, ale za 185 fakt nebereme. Tak nasávám do hlavy aspoň kousek a vyjíždíme na Sadskou. Charlie ještě věří, že to dojedeme, ale u Zvěřínka už jsou mraky zase tak hrozivé, že prosazuji Sadskou a dál směr Tatce. Na železniční zastávku dojíždíme už zase za deště a jsme rádi, že tady je aspoň nějaký přístřešek. Vlak jede až za tři čtvrtě hodiny (nakonec vinou zpoždění až za hodinu). Charlie nestíhá, kolik vlaků takhle neávečer míří z MNM a dokonce projíždí i Prndolíno. To fotím a hned v zápětí mi volá kámoš z Tlumačova, že to se přece nědělá. Co? No fotit Pendolíno! Úplnou náhodou v něm coby průvodčí jede. Jen nechápu, jak mohl stíhat ještě koukat ven...
      Do Práglu nás odváží nová patrová jednotka, jejíž design je sice příšerný, ale vevnitř je pohoda. Jen ty informační tabule jsou jaksi na draka. Běhají na nich písmenka připomínající brejlovo písmo, ale tušíme, že služba pro slepce to asi nebude... Při vystupování v Kyjích nás vítá už pro změnu slunce. V jeho pozdních paprscích stoupáme kupodivu liduprázdným Hloubětínem, alegantně nadjíždíme Chlumeckou cestu a zadem přijíždíme do Satalic. Zasloužená večeře chutná víc než skvěle a dvě závěrečné plzničky se taky vešly. S Rudolfem, který sledoval hokej u Zippů, se domlouváme až nadoma navečer. Už za tmy a (opět) prvních kapek odjíždíme do Vinoře. Ještěže to byl jen kousek, neboť ve Vinoři už zase regulérně prší. Jak rádi vidíme naše dnešní útočiště. Charlie je sice trochu nervózní, že ujel "jen" 98km, ale vzhledem k dešti a odpornému větru si dnes může s klidem připočítat dalších dvacet nebo třicet. Tour de Prágl tak končí...

... pokračování? Ale ano! Druhý den mířím na Kokořínsko.

30.04.06 md;-)