chat

Akce roku 2006

Náš diář

18. dubna 2006

      Tato akce volně navazuje na předchozí dvě. Tou první byla velikonoční Pecka, po níž následoval poměrně brutální přejezd z Pecky do Práglu. V pískovcovém kraji kolem Kokořína jsem byl naposledy (a vlastně také poprvé) před dvanácti lety. Tehdy jsme tady byli taky na kolech, ale jeli jsme přesně naopak, takřka pořád z kopce. A protože si člověk staré vzpomínky časem idealizuje, byl jsem zvědav, co mne na kokořínsku čeká. Pokračujme tedy ranním vstáváním ve Vinoři...

      ... které je nic moc. Charlie s Rudolfem už dávno vyrazili vydělávat, zatímco já zvažuji, zda jet nebo ne. Naštěstí do deváté hodiny, kterou jsem stanovil jako rozhodující, se počasí přece jen vylepšuje. Start a loučení s Charliem tedy přichází pár minut po celé.

VINOŘ - Přezletice - Veleň - Sluhy - Mratín - Kostelec n.L. - Všetaty - Přívory - Liblice - Hostín - V Lukách (30.km)
      První kilometry jdou až překvapivě lehce. Tak přece jen už se fyzička začíná dostavovat. Soustavou pražských satelitů se zanedlouho dostávám do Kostelce nad Labem, za nímž na mostě přes Labe poprvé aspoň na chvíli zastavuji a koukám, že kromě zatopeného okolí fotbalového hřiště nedávná velká voda vlastně vůbec nic neodnesla ani nezbořila. Stav budovy bývalých letních lázní je smutná už po povodních minulých, takže vše je tak nějak o.k. Následující cesta k Všetatům slouží zřejmě jako spojka na Mělník, což tuším podle poměrně hustého provozu. Na křižovatce před Všetaty však vše uhýbá doleva a pohodovou cestou pokračuji do Palachových Všetat. Tady už rozhodně nevládne běs jako v Satelitech a ani náhodou bych netipoval, že jsem jen takový kousek za Prahou. Ano, tady chcíp pes. Jednoduše ospalé dopoledne a jinak malebnou náves hyzdí všude zavedený "China" shopping plátěný park.
      Dlouho jsem se ve Všetatech nezdržel a kolem jinak sympatického nádraží mířím přes Přívory, lehce do kopce, zpátky přes trať směrem k Byšicím. Ty znám jen z nálepek Vitany a ani tak mne nijak nezaujaly. Jen cesty kolem mají neskutečné větší než velké množství děr, místy připomínající pořádné lavory. Prasatům v dodávkách to však nebrání ve zběsilé jízdě. Kšeft je kšeft.
      Za Liblicemi začíná cesta stoupat a já tuším, že se blíží Kokořínsko. Úroveň provozu je minimální, zato malebnost kraje se zvyšuje. Vítr také ustal a slunce už na obloze je víc než mraků. Sympatická ves Hostín je na kopci, kousek pod návsí se cesta romanticky stáčí do esíček a já si užívám pořádného kopce do údolí říčky Pšovky. Také tady začíná konečně cykloznačení. Mapa sice tvrdí, že jsem defacto na cyklotrase jsem už od Vinoře, ale znáte to. A právě tady - V Lukách - dávám dnešní první větší pauzu. Jsem sice kousek od jakési rozvodny, tu už ale dávno vzala zeleň k sobě a kolem mne vidím sympatické údolí a mezi lesy roztroušené chaty. Pohoda. Sluním se pořádně, poáč je třeba...

V Lukách - Hleďsebe - Vystrkov - Lhotka - Štampach - Harasov - Kokořínský Důl - Kokořín (45.km)
      Názvy projížděných obcí zní naprosto malebně. Z Luk sjíždím kolem železnice po modré značce, stále kolem Pšovky, k Hleďsebi. Skutečně si sebe hledí, protože vypadá moc malebně. Jenže nezmínit v této souvislosti všechny ostatní následující vesnice, by bylo vůči nim nefér. Je vidět, že toto údolí slouží již dlouhou dobu k rekreaci a nedostatek financí před dvaceti lety naštěstí nutil lidi přestavující stará stavení na letní chalupy zachovat jejich ráz. Za Lhotkou se již objevují první pískovcové skály a já už pomalu roztáčím objektiv svého foťáku. Vyhovuje mi i naprostá samota. V létě to tady bude zaručeně vypadat úplně jinak!
      Další krátkou zastávku jsem uskutečnil v Harasově, což je malebné místo na stejnojmenné přehradě. Znali jej už naši předkové a šlo zřejmě o vyhlášené místo. U silnice totiž stojí rozlehlý hotel. Jenže oproti srubu, který se teprve staví vedle, jde o ruinu. Bohužel už tento funkcionalistický hotel nikdo nezachrání a brzy se bude poroučet k zemi. Za to srub bude časem určitě vyhledáván. Zatím stojí v hrubé stavbě a tak mi nic nebrání kouknout do jeho budoucích pater. Samé dřevo! Hrubé trámy i uvnitř budou vypadat skvěle. Kdy asi? Že by letos v létě? Uvidíme. Zatím se jdu ještě pokochat přehradou a staveními kolem, která mezi skalami vypadají víc než skvěle. Skutečně se mi tady moc líbí.
      Kokořín dobyt! Říkám si pár minut po poledni před vchodem do hradu. Dovnitř se nepodívám, poáč to v dubnu jde pouze o víkendech. A tak "jen" pořizuji pár fotek a brzy sjíždím zpátky do stejnojmenného Dolu. Mnohem sympatičtější než hrad je mi cesta, kterou tady postavili mezi válkami. Jde o slušné převýšení a nachází se tady dokonce i malý tunel. Kokořínský Důl také zatím spí. Některé penziony září, jiné chátrají a brzy spadnou. Těšil jsem se tady do toho místa, ale nějak jsem je přecenil. Raději jedu dále...

Kokořín - Vojtěchov - Ráj - Konrádov - hrad Houska - vyhlídka na Říp - Horní i Dolní Houska - Blatce - Ždírec - Tachov - Skalka u Doks (78.km)
      To bude ráj! Říkal jsem si o Ráji, ve kterém jsem podle cedulí očekával velké množství otevřených restaurací. Ach, jak najivní jsem byl! Chutě jsem si částečně kompenzoval pišingrem a malou přestávkou. Místo je to skutečně pěkné. Jeden penzion byl dokonce šikovně a citlivě zrekonstruován, leč co se zavřeným penzionem. Po krátké pauze se tedy vydávám dále. Ves Konrádov je rychlá i ve stoupání na kole, ale o to víc pěknější. V jednom stavení mají dokonce zavěšenou starou křižíkovu lampu. Otázka je, jestli jim večer dělá svícení při posezení na dvorku. Za Konrádovem mám chvíli pocit, že jedu špatně, ale nakonec přece jen potkávám modrou cyklistickou značku, která mne bezpečně dovede zkratkou na Housku.
      O Housce se povídá, že jde o zazděný vstup do pekla. A skutečně mi úzké údolí, jimž stoupá kamenitá cesta s patníky přijde až nezvykle ponuré. Na začátku si však musím všímat hlavně všudypřítomných žab. Snad jsem se všem vyhnul. S blížícím se hradem cesta stoupá stále prudčeji a před závěrečnýma serpentinama musím na chvíli spočnout. V temném hvozdu pracuje má představivost na plné obrátky. Teď už čekám jen nějakého ďábla se smlouvou, která by mi ten kopec pomohla zdolat. Ale přece jen už vidím vrch kopce a pod ním stojící hrad. Vypadá skutečně tajemně, leč o případných paranormálních jevech se budu muset přesvědčit někdy jindy. Je zase zavřeno. Od hradu jsem se vydal ještě k vyhlídce na Říp, kde mne ani nenadchl výhled na zmíněnou horu jako spíš, výhled na bezprostřední okolí. Skutečně zajímavé místo, ta Houska.
      Od hradu vede cesta logicky dolů. Ale že to bude až takový kalup, to jsem nečekal. Dodatečně jsem rád, že jsem to nejel naopak, neboť cesta je z téhle strany sice asfaltová, ale s pořádným převýšením. Dole pod stále hrozícím tejemným hradem je velmi malebný hostinec. Jak jinak: Pod Houskou. Jen mne mrzí, že opět nefunguje - zatím. Až zase ve čtvrtek. Aspoň jsem jej vyblejsknul, poáč tak nějak si představuji hostinec mých snů;-)))
      Na okraji Blatce stojí další hostinec, tentokrát zájezdní a cyklistický a opět zavřený. Cedule u vchodu sice hovoří o něčem jiném, ale co už. Jsem rozhodnut dojet až na konec cesty. Navíc se (asi stylově) začaly po obloze honit těžké mraky. Z Blatce na Ždírec projíždím kolem temného Ždíreckého lomu, aby se za poslední zatáčkou předemnou otevřel úplně jiný svět - ano, jsem v kraji Máchova jezera. Houska zmizela kdesi mezi kopci a naopak naproti majestátně stojí Bezděz. Kousek blíž pak Tachovský kamenolom znatelně užírá kopec nad stejnojmennou obcí. V té pak pokouším poslední hospodu U slunečních hodin, která však zůstává věrna také zdejšímu zavřenému království. Ještě se naposledy koukám zpátky na silnici vedoucí do temných hvozdů, loučím se s nimi a sjíždím ke Skalce.
      Skalka dobyt! Bez jediného cestovního piva dnes stanovuji index ChPM (Charlieho Pivní Metodika - považuje se za ideál 1 pivo na 20km) na hodnotu 0 a na okraji stejnojmenné obce zajíždím do rekreační chaty. Ta se mi stane na 48 hodin pracovním domovem, poáč právě tady začne za pár hodin služební porada.

Douška na závěr:

      Svět je neskutečně malý. Jako první přirazivší servisák se dávám do hovoru s majitelem a kuchařem. Zjišťuji, že majitel je bývalým učitelem našeho nového ředitele a proto tady. Jako bývalý Pétepák se majitel penzionu zná s (již opět) majitelem hradu Houska. A aby se nám to nakonec propojilo s celým dosavadním výletem, tak kuchař je z Nymburka (tam jsme byli včera) a vařil ještě nedávno pod jiným hradem v Hotelu Roubal. Ano, tušíte správně. Tak jsem se zase dostal zpátky k mé oblíbené Pecce...

02.05.06 md;-)

další fotky