Není Hornbach jako Hornbach..., říkám si, když až napočtvrté odcházíme s nakoupeným materiálem (kupovali jsme neuvěřitelné dvě polozky...) a což mne utvrzuje v tom, že je nejvyšší čas aspoň na chvíli opustit MNM. Charlieho auto se pod tíhou cementu přece jen prohnulo, nicméně koleje Pražské stojky uz nevylepšíme a já s radostí vyhlízím prohlubující se skalnaté vltavské údolí. Co nevidět jsme ve Vraném a začínáme plánovat práci na celý den. Heslem dne (pro pobavení všech) je do mramoru vytesaná Zippověta: "Na co bych to kupoval, když už to nikdy nebudu potřebovat!!!" Poprvé se o její platnosti přesvědčuji v okamžiku, kdy řežu dřevo skvělou pilkou na dřevo (no nekup to!) za 30Kč. Má jedinou malou chybičku: zuby jsou naopak, což je u pilky jednoručky celkem malicherný zádrhel...
Hlavní akcí sobotního dne je betonování základů pro elektrickou bránu. Do toho se nepletu (poáč si s betonem dodnes vykáme), nicméně mne překvapuje, že jindy pedantní Zipp klidně zaměřuje osm metrů dlohou betonáž podle velmi pochybně ložených prken. V poledne je mi jasné, ze ke stavbě plotu dnes rozhodně nedojde. Nakonec bednění dáváme dohromady a začíná se betonovat. S pokračujícím časem je práce přece jen vidět, ale ze zapůjčené míchačky si zoufá i Charlie. Gumový flahajz opřený o roh baráku však netřeba. Kolem nás stále běhá Dana, za což sklízí můj obdiv a dík. Večer pak přece jen za tmy navrtáme pár zkušebních děr do stojin plotu, ale do žádných dalších větších akcí se přece jen nepouštíme. Ráno moudřejší večera a navíc Kill Bill...
Neděle ráno je poetická. Zatímco v sobotu nám několikrát krápalo při práci za krk, dnes vylezlo sluníčko při práci to bylo i na tričko. Zipp se jal hnedka zčerstva nastudovat návod k aktivaci pletiva a tak jsme kolem desáté mohli rozmotat první klubko. Samozřejmě nám to šlo hodně špatně, stejně tak jsme to rozmotali, nicméně se nám začalo pomalu dařit najít ten správný grif. A to jsem se skutečně vyzíval. Zatímco Charlie se Zippem vrtali do sloupků, zavěšovali pletivo a nakonec jej připevňovali přesně podle dokonalých představ pana stavitele, já je snazil hledat, jak nejlépe zaplést horní a spodní řadu. To byla ta správná intelektuální práce. Absolutně jsem vypnul mozek a pletl, pletl, jel a jel...
Poslední metry pletiva jsme uz zavěšovali opět za tmy. Dobrá věc se podařila, Dana se Zippem byli štastni. Dana naknec prosadila svou a nařídila odvézt nebezpečnou míchačku majiteli, z čehoz se pro nás ostatní stal večerní výlet Vraným. Ale je hotovo. Po večeři jsme se rozloučili a naprosto vytahanýma rukama jsme s Charliem odjeli domů, do Prahy, do Vinoře...
Mozná vám přišlo, že až nepřiměřeně v řádcích nahoře docela šiju do Zippa. On to byl tak trochu ode mne i záměr. Měl jsme k tomu jen jediný důvod. Oproti mému přesvědčení si totiž Zipp mou vykonanou práci koupil. A to se přece u kamarádů nedělá. Byl jsem z toho docela řidký a uvažoval jsem, jak se s tím vyrovnat. Nic rozumnějšího mne nenapadlo...
md;-))) 08.11.2006
... a zbylo ještě pár fotek ...
PŘED A PO AKCI
Dvounásobná návštěva Duhovky
20. a 24. října
Jak se dočtete jinde (třeba v Našem diáři), pobýval jsem necelé dva týdny v Práglu. I přes dokonalou péči mého hostitele (Rudolfe, díky!) se přece jen tak dlouhý pobyt snáší tězce. Proto jsem s Charliem vyuzil hokejového osudu a zavolal exPingvinovi, zda by nám nezajistil na pátek 20.10. lístky do Duhovky. Do Pardubic přijelo Kladno a domácí si na něm docela smlsli, takze Charlie byl s hokejem maximálně spokojen. Jenze na jeho začátku jsme celkem beznadějně viseli v zácpě na konci nedokončené D11. K Duhovce jsme tak nakonec dorazili az při běhu druhé třetiny. Lístky byly na domluveném místě a my se hned ptali místních (echt!) slečen uvaděček, kudy nejrychleji dovnitř: "Tudy nemůzete, ale kdyz půjdete tudy, pak doprava, nahoru, doleva,výtahem, ... bude to nejrychlejší...," povídá jedna a my hledáme ten správný vstup. Hned napoprvé se ocitáme mezi velkou a malou halou a teprve mantinel pod domácím kotlem nám napovídá, ze tohle asi nebude ten správný vstup. Chvíli váháme, pak se vracíme, nalézáme správný vchod a chybujeme u dalších slečen podruhé: Odmítáme nabízený výtah (bo neni čas!) a vybíháme schodiště. Následuje pár kliek, schodišt a jsme ... u šaten! Aha, tak tudy taky ne. Návrat na půl cesty, průchod skyboxy s plným bary (kua!), pár kliček, průchod VIP i (posléze) normálním barem a ... a uz zase koukáme na ty první slečny, co nám dávaly lístky. Sice je mezi námi chodba s dvěma dveřmi, ale taky pouhých deset metrů... Konec třetiny tak raději prokoukáme s policajty a pak jdeme hledat naše místa. Přestávka nám k tomu pomohla a tak na poslední třetinu uz sedíme na svých místech. Jsou přímo nad střídačkou domácích a výhled je famózní. Jen škoda toho VIP baru, který je hned za rohem. Takhle musíme o patra dolů. Nicméně dnes uz to nepotřebujeme a v úterý to poladíme. Po hokeji ještě vracíme lístky Liborovi a spokojeni (já s Liborovými výkony, Charlie s výsledkem) odcházíme k autu a šup do Vinoře...
O co suverénnější chování máme my, o to horší výkon předvádějí dole na place domácí se sPlzní. No hrůza. Jsou holt zápasy, které se nepovedou. Nadáváme nahlas na šíleného Lašáka (Kladno vychytal Svoboda), abychom se nakonec bavili s vedlesedící manelkou..., a není divu, ze Libor nemá náladu jít domů jinak nez kanálama, natoz zajít s námi posedet. Ale my uz aspoň po dnešku víme, jak na to;-)))