Jak sami víte, prostor na našem webu není neomezený. Díky letos mnou objevené službě se však můžete klidně kouknout na všechny pořízené fotky. Máte - li tedy zájem,
klikněte tady pro fotky z cesty ze Slavonic přes Vranov do Znojma přes národní park Podyjí.
Službu zcela zdarma poskytuje server iDnes na adrese Rajče.iDnes.cz. Služba má navíc neomezený prostor, obsluha je příjemná pomocí malého prográmku, takže jej doporučuji všem;-)
Slavonice – Slavětín – Písečné – Rancířov – Vratěnín – Uherčice – Stálky – Šafov – Podmyče – Vranov nad Dyjí – Onšov – Čížov – Lukov – Nová Ves – Nový Hrádek – Šobes – Havraníky – Popice – Konice – Vraní vrch – Znojmo / Břeclav / Ostrava, 93km.
Uherčice, 35.km, 10 hodin
To byl fičák! Ze Slavonic jsem sice musel ještě vystoupat pár kopců, na jeho jednom vrcholku jsem pak objevil pitoreskní vojenský bunkr – zřejmě nový model…, ale vesměs cesta utíkala závratným tempem. Slavětín, Písečné, Rancířov i Vratěnín jsem spíše vnímal podle cedulí. Zarazilo, jakou dálku je to tady z jedné obce do další a za vše v naší jinak hodně osídlené krajině určitě může hraniční pásmo. Zastavuji až v Uherčicích. To už jsem vyměnil jižní Čechy za jižní Moravu, i stavení v obcích se viditelně jihomoravsky protáhla a také hodně povolila ona malebnost barokních vesnic o kus dříve. Tady už mnohem častěji vítězil tupý břízolit a obrovská trojdílná okna. Uherčice samotné jsou pak vyloženě ospalým a neobjeveným koutem světa. Své lepší časy mají stále dávno za sebou. Monumentálně působí zdejší zámecký komplex, který má prý nejbohatší vnitřní výzdobu u nás, zvenku však působí dost neutěšeně, i když je vidět, že přece jen pomalu ožívá. Skutečně pomalu – je to již deset lep od prvních úprav. Hospodářské budovy na opačném konci naproti rybníku pak ukazují na kdysi bohaté hospodářství. Tak ještě opravit všechna místní stavení a nebude tady špatně.
Vranov nad Dyjí, 48.km, před polednem
Z Uherčic se cesta stočila k jihu a teprve tady poznávám, jak nepříjemné by bylo mít vítr proti sobě. Oproti ránu už se i znatelně oteplilo, což kvituji s povděkem. Za dalším statkem, který kdysi zřejmě patřil k areálu v Uherčicích a který mne děsil cedulemi: Zákaz vstupu nebezpečí nákazy!, jsem raději pospíchal do údolí Dyje. A že to byl fičák. Ještě před odbočkou na Podhradí jedu přes nový obloukový most a na již zmíněné odbočce sleduji raději Greenways (poučen s předchozích nezdarů…), navíc když stále nedisponuji mapou. Docela jsem nechápal nácestné Stálky, Šafov či Podmyče, že nevyužijí výhod velké cyklostezky a nepokusí se mne zaujmout. Škoda. Od Dyje jsem se dostal na náhorní plošinu, ze které jsou vidět na jednu stranu hory daleko v Rakousku a Dukovany na druhou stranu. Závěrečný sešup do Vranova pak na chvíli přerušuji u zámku, kde pořizuji pár fotek a nezvyklý na velké množství lidí raději pokračuji dále do města.
To na mne působí hodně ospale. Je vidět, že na sezónu se tady všichni připravují a já jsem naopak rád, že jsem tady v červnu. U autobusového nádraží chci odpočinout a dávám si na zkoušku Hostana. Musím plně souhlasit s jejich sloganem: Stejně dobré jako tenkrát. Myslel jsem si, že tak vtipnou ironii dokáží vymyslet jenom v Přerově u Zubra. Začínám se děsit, že mne na další cestě nečeká nic lepšího…
Šobes, NP Podyjí, vinařské trati a občerstvovna uprostřed panenské přírody, 73.km, 14 hodin
Do další cesty jsem se moc těšil. Znáte to. Vzpomínky fungují a Národní park Podyjí je skutečně nádherný. A tak i stoupání z Vranova s pár fotozastávkami absolvuji celkem v pohodě. Už se i objevilo slunce, takže by i fotky z parku mohly vyjít. Vzpomínám, jak kdesi za hospodou v Lesné jsme tenkrát spali a trošku jsem hledal tu správnou odbočku z hlavní cesty. Nekonečné lesy mne vlastně téměř hned za odbočením obstoupily a vlastně jen ve vesnicích mělo slunce šanci. Co mne zaujalo hned, tak to byla neuvěřitelná schopnost přírody vzít si zpátky zanedbanou část krajiny. Někde to byl záměr. Třeba na cestě z Čížova do Lukova, kde záměrně rozorali bývalou signálku a tak se z kusu železné opony, která se také nezadržitelně rozpadá, zbývá už jen panoptikum. Je ale určitě třeba, aby zůstalo a připomínalo, jak „skvěle“ jsme si za komoušů žili. Rozoranou signálku jsem si zkusil, protože se mi nechtělo objíždět kus cesty a hodně jsem koukal. Místy jsem jen tušil, kudy signálka vedla a říkal jsem si, že je zrovna v tomhle případě škoda, že se cesta opustila. Jak jsem zjistil později, nešlo o jediný případ. A tak si říkám, že vlastně časem tady nikdo ani jezdit nebude, protože pohyb národním parkem se bude hodně podobat pohybem zarostlou buší. Nejsem schopen posoudit, zda je to tak správné, ale bez výhledů do nádherných zákoutí Dyje smysl putování postrádám.
Cestou jsem zavítal i na Nový Hrádek. Respektive před jeho beznadějně zavřenou bránu. Čekal jsem, že se dostanu aspoň k pokladně, ale trapně vystrčená cedule mne informovala, že další prohlídka je až za hodinu. Kdepak, takhle „nasucho“ tady nebudu. Jen pár fotek hradeb a jedu zpátky. Údolí Dyje už jen tuším podle šumění řeky. Škoda.
Šobes. Nádherné místo uprostřed panenské přírody. Cestou sem jsem nepochopil ještě jedno místo, kudy vedla signálka a kterou záměrně rozorali a zcela nepochopitelně nás cyklisty honí šílenými cestami hned o kousek vedle a na kterých budou mít kola i příroda (eroze) problémy. Nechápu to. Ale pojeďme kousek nad Šobes, nad nímž se úzká asfaltka klikatí na hřebenu ze tří stran sevřeným hučícím údolím Dyje. Tady konečně koukám na výhledech, tady konečně obdivuji tu přírodu kolem a tady třikrát krátce za sebou, při jízdě z jednoho a téhož kopce se mi ze zrychlení zvedá žaludek. A to nešlapu. Nádhera!
Mezi vinicemi stojí stánek, je otevřený a Znovín Znojmo tady reprezentuje produkty ze zdejšího místa. Joj, jak milé. Navíc po několika povedených ročnících zkouším pár vzorků a na závěr kupuji lahev rýňáčku, který jsem si teď doma, kdy píšu tyto řádky, pro povzbuzení chutě a vzpomínek načal. Čeká mne závěrečná část cesty do Znojma.
Znojmo, 85.km, 17 hodin
Ze Šobesu vedla cesta nesjízdná do samého nitra údolí k lanové lávce přes Dyji. Krásně se houpe a tady se musím naposledy rozhodnout, jakou cestu zvolit. Nakonec jedu nejkratší možnou přímo na Znojmo. Začínají docházet síly a už se také těším, jak konečně něco zakousnu. Zastavuji na okraji v Havraníkách, kde mají už také otevřen občerstvovací stánek a protože jízda zdejší pustou (nevím jak přesně nazvat zvlněnou a hodně písečnou jen občas vinicí přerušenou krajinu kolem) hodně unavila, rád jsem si na chvíli sedl a koštoval. Tupost piva je skutečně dobré nahradit vinným osvěžením. Jsem spokojen.
Poslední kilometry mne vedou na Vraní vrch nad Znojmem. Skutečně se na majestátné město odtud kouká nejlépe. Člověk z něj získá až respekt a věřím, že ve středověku tak rozhodně působilo. Teď se však musím dostat opět k Dyji, kterou přejíždím po dřevěném mostě. Už také hledám proslulý Závišův Červený most. Je sice železniční, ale červený rozhodně není. Škoda. Teď mne však čeká (pěší) cesta do města. Tady od Dyje vypadá ještě nedobytněji a já kašlu na to, abych ten prudký kopec šlapal v sedle.
Musím se přiznat, že Znojmo jsem si měl nechat ve vzpomínkách pěkně z Kraví hory nebo od Dyje. Jet do jeho centra byla zásadní chyba. Nejenže mne přímo vyděsil svou komunistickou tupostí obchodní dům Dyje, který tady přistál jako ufo na historickém náměstí (humus!), ale také moc divně na mne působil i hrad a vedle položený pivovar. Samozřejmě jsem také po kruté vranovské zkušenosti neměl zdejší mok ani ochutnávat natož pít. Jenže to řekněte místním. Kromě dvou kru-kru restaurací jsem nic jiného než planetu Hostan nenašel. Nene, děkuji, tady mne už nedostanete. Končím tedy celé své dvoudenní putování v nádražním vyžieráku. Nádraží a jeho okolí evidentně soudruzi také vylepšovali podle svého vkusu a tak jsem s oddechem opouštěl před pátou hodinou tohle pitoreskní město směrem do Břeclavi.
A jak že bylo? Ono to z předchozího asi vyplynulo samo. Perfektně jsem dobyl vnitřní baterky, poáč to bylo třeba, potěšil se pohledem na malebné barokní jižní Čechy, kde mají přece jen podstatně vyvinutější smysl pro turistiku. Česká Kanada ani Podyjí nezklamali, po Slavonických zdech jsem už dávno toužil a koneckonců i se svým výkonem v sedle jsem byl spokojen…;-))
md;-))) 05.07.2007