Fotogalerie
Jistebnické rybníky
Na DP (Dolní Polance) je však jinak. Kufberek hlásí, že se chvíli zdrží a já svůj plán na návštěvu místní hospody také měním, neboť je tam narváno za účelem zdivočelých hodů. Dostávám tedy jiný nápad a poáč mám nový foťák, vyrážím mezi rybníky. Vida, chvíle volna se také hodí, poáč člověk takhle objeví spoustu nových cest, o kterých neměl ani tušení. A spojení olověného nebe s vypuštěnou vodní plochou se navíc jeví jako celkem fotogenické, obzvláště v okamžicích, kdy i slunce dává o sobě vědět alespoň nejasnými konturami. A tak fotím a zároveň koukám, jak rychle běží čas. Jsem tedy i rád, že Kufberek se ještě jednou omlouvá, že se o kousek zpozdí a já ještě vyrážím "objevit" ještě jedno místo. Jsme domluveni, že se Kufberek ozve.
Neozval, ale vůbec to nevadilo, protože jsem jej stejně zmerčil a to už se o chvíli později omlouvá potřetí, že si doma zapomněl oba mobily. Prý se do takové fatální situace ještě nedostal. Nevadí, mám přece Marcelu uloženou ve svém mobilu. Teď tedy vyrážíme známou cestou k Jistebníku. Ta je rozbahněná a protože nespěcháme, občas obházíme nejkritičtější místa stejně tak, jako kolem krásně zašité rybárny. Tam by byly akce, pane jo! Neviděli jsme se nějaký ten pátek (přesně jeden), takže vykládáme a cesta utíká. Občas uhýbáme projíždějícím tatrovkám s káděmi a občas stačím i fotit. Jenže před Jistebníkem, zrovna u rybářských sádek, jsme už slušně větrem vyšlehaní a už už se těšíme na hospodské zákoutí. Takže u sochy vodníka, o které jsem neměl ani tušení se zdržujeme chvíli.
Auta stojící kolem jistebnického nádraží nám trochu kazí náladu, nicméně se rozhodujeme, že tentokrát přece jen půjdeme nasát trochu atmosféry kolem výlovu. U prvního stanku dáváme příjemnou medovinu a zároveň se bavíme tím, jak i na takových akcích lze najít různé parazití stanky. Inu, komerce.
Rybník Bezruč je velký. Neříkám, že se chytá třeba na takový Rožmberk, ale za takový ostravský Balaton jej klidně můžeme považovat. Cesta z Jistebníku do Košatky vlastně tvoří hráz tohoto rybníka, takže dva kilometry délky je také dost. Proto se ještě k hrázi přece jen projdeme. Není sice uprostřed, ale ostrý vítr od vyprázdněného rybníka se neopírá jen o vrby, které lemují celou cestu, ale především do nás. Medovina vychladla dříve než jsem ji dopil a fotit se mi zmrzlýma rukama také moc nechce. Na hrázi u výpustě však už přece jen foťák do ruky beru, protože je přece jen zdejší atmosféru zdokumentovat. Vůbec nezávidím všem těm rybářům, že tady musí celý den stát ve vodě. Ale nevypadají, že by jim to nějak vadilo. Lidí je všude kolem docela dost a i my si prohlížíme, jaké poklady Bezruč letos vydal. Jak asi dopadne ten velký amur?
Na cestu zpátky si samozřejmě pořizujeme druhou medovinu a už se těšíme na teplo. Měli jsme sice v úmyslu zajít na kapra a nějaké to pivo do Matěje, cestou nám však hned u přejezdu frnkl do očí Bar, který sice nevypadá nijak lákavě, ale koneckonců ani Matěj na tom není líp. Takže vcházíme a máme štěstí. Jeden box se zrovna uvolnil. Sedáme a dost dlouho čekáme na obsluhu. Nakonec jsme se dočkali jí i piva a rybí polévky i následného smaženého kapra s výborným domácím salátem. Příjemně nasyceni pak i nadále vykládáme a postupem času se venku přece jen setmí. Dáváme tedy večeři, bavíme se okolní omladinou (co to je za móda vyhledávat cizí mobily přes bluetooth???), tedy hlavně jejich frky a s postupujícím časem tady začínáme hodně zvedat návštěvnický průměr. Osmý vlak je tedy náš.
Vlakem jsme se svezli jenom na DP, kde přece jen nacházíme volná místa a stíháme dát ještě dvě cestovní pivka dříve než pojede autobus. Nakonec tedy končíme tam, kde jsme chtěli před mnoha hodinami začít. Kruh se uzavřel.
md:-))) 18.11.2007