Náš diář

FREE´D´LANDy

      Emma. Tak se jmenuje vichr z hor, který po roce opět zavítal do střední Evropy. Předpokládalo se, že bude menší než její minulý kolega Kyrill, ale jak se nakonec v neděli ukázalo, škody byly možná ještě větší. Kromě toho však letos zažíváme naprosto neladovskou zimu. V podstatě od konce listopadu nelze o nějaké zimě ani hovořit. A tak týden před plánovanou akcí se chodíme vyhřívat na sluníčko a řeknu vám, i to pivo chutná na zahrádce jinak. Když k tomu pak přidáte nějaký ten kilometr na kole, člověk je zcela spokojen. A za takové nálady se jen velmi těžce mění plány, byť se Emma má snažit...

      ... a tak zatímco ještě v předvečer ladíme ve slušně Klenbě plány na zítřejší akci, sobotní výletní vlak do Beskyd překvapivě asi zažívá nepoměrně větší návaly substrátu. Vida, přeci jen Emma mele maso:-) Ve Frýdlantě nás nijak příjemné počasí nečekalo, takže se rozhodujeme posunout se v prostoru a čase ještě o kousek výše a přestupujeme do opotěného plechu - zázračné to pomsty na odvážlivé. Ani na Ostravici však není o nic vlídněji a kromě toho, že pršelo, někde v hustých mracích nad sebou jsme jen částečně tušili Lysou horu. Ba ne, dneska Lysá hora nehrozí. Ale přiznejme, že tuto - rozhodně ne špatnou - myšlenku jsme dostali už včera.
      Od zastávky na Ostravici jsme se protáhli k nedalekým Peřejím a poprvé zakoušíme nepřízeň počasí. Chčije jako podle pana Komárka. Peřeje chtěl vidět především ze studijních důvodů Štyk. S Poldou pak vzpomínáme na předloňskou akci na Visalajích, kdy jsme se tudy protáhli s Klenbovníky na kolech. Dneska je však počasí, že by psa ani nevyhnal, takže se nezdržujeme, na focení rozhodně žádná nálada není a směle pokračujeme chvíli po proudu k rozcestí u Bezručovy chaty a cestou probíráme, že by vůbec nebylo od věci, objednat chatky, které stojí přímo u Peřejí na nějakou tu předletní akcičku.
      U Bezručovy chaty pro nás končí legrace. Nacházíme modrou značku, která by nás měla neomylně přivézt až nahoru pod Staškov, kde plánujeme příjemnou návštěvu U Zbuja. Jenže do něj nám momentálně chybí nějaké tři kilometry a zpočátku asfaltová cesta nám dává pocítit, že jsme přeci jen v horách. Kdesi nad hlavami slyšíme i poměrně hlučné hučení povichru, ale kromě deště se jakoby zázrakem stále pohybujeme mimo jeho dosah. Jak cesta přechází z asfaltu do polní a časem i lesní cesty, funíme stále více stejně, jako je nám stále méně do řeči. Cesta stále stoupá a i kolemjdoucí starý pán se diví, kamže jsme se to v tomhle počasí vypravili. Zmínka o Zbujovi jej však přece jen uklidní.
      V půlce cesty nás cesta konečně přeci jen začíná šetřit a stoupání ustalo. Jen příjemně nabíráme výšku a po malé chvíli se pozastavujeme pod (snad) nejnesmyslnější sjezdovkou v Beskydech. Představa, že až sem bychom se měli lopotit s výbavou, je přímo děsivá. Přitom v zimě v podtstaě asi ani jiná možnost než pěšárně neexisstuje. Ale koho by to při současné zimě trápilo, že? V klidu stoupáme dále, cesta se začíná stále více klikatit a my poznáváme, že kdybychom to vzali napřímo pod sjezdovkou, byli bychom U Zbuja zřejmě dříve. Jenže na takový hecunk nám tady přece jen chybí Bartič...:-)
      Příjemné chaloupky ve svahu nad Ostravicí jsme dávno opustili, lesy však taky končí, kopec se vrcholově vyrovnává a před námi se odkrývá jedno z nejmalebnějších míst v Beskydech. Osadě, v níž se nachází i hospůdka U Zbuja, nemůže z krásy ubrat ani dnešní pošmourné počasí. Na nějaké vychutnávání přírody nemáme chuť, jsme durch mokří a rychle scházíme k zápraží hospůdky. A ta nás nezklamala. Stejně tak malebně, jako z venku, je vše na svém místě i vevnitř. Prostor kolem baru nepůsobí ani tak stísněně, jako spíš domácky. A tak zatímco se venku mraky honí, tady vevnitř čepují skvělého Bernarda, který lze velmi dobře doplnit nějakou krmí. V našem případě pak přímo česnečkou.
      Zatímco v deset ráno jsme zřejmě vzali za kliku hospůdky jako první a ještě nějakou chvíli si vychutnávali její poklidnou atmosféru, po poledni, kdy se konečně odvažujeme odejít (a kdy i příroda se umoudřila a ustal déšť), je plno. Hospoda hučí a i na ostatních lidech je vidět, že je jim tady příjemně. My se však zdravíme s vypitým Bernardem i bernardýnem před chaloupkou a pokračujeme dále. Naše cesta už není nijak složitá, protože stačí vyšlápnout kousek nahoru na Staškov, vybrat správnou cestu a pomalu začít klesat. Opět kdesi vysoko nad námi řádí Emma a díky její síle se cestou před námi otevírají neuvěřitelné výhledy.
      Hospodu U Veličků, náš další přístav, netřeba představovat. Kdo tady nebyl, nebyl v Beskydech. I tady je poznat, že Beskydy vskutku mnoho tuláků dnes nepřitáhly. O to je příjemněji a když pak člověk občas odejde "na potřebu," nestačí se divit, jak se výhledy dolů do údolí stále více zvýrazňují. Tomu pomáhá navíc i slunce, které se přeci jen rozhodlo dneska ukázat na chvíli i svou tvář. Štyk zde U Veličků zajistil rezervaci na akci, která tady proběhne za čtrnáct dní, zaplatíme a chystáme se na poslední část naší cesty.
      Cesta od Veličků padá pořádně rychle. Za chvíli se zase schováváme mezi kopce, míjíme vodopády i Rajskou chatu a na obzoru se před námi objevuje známá silueta Borovského kostela. O mnoho radši pak s potěšením koukáme na stejnojmennou hospodu na jeho úpatí, kde uvnitř vládne dokonalá domácká atmosféra. No, nezastav se tady! Jen Polda už tvrdí něco o tom, že má dost a pokračuje dále na nádraží, zato my se štykem přidáme ještě jedno (vlastně dvě) pivka a teprvá po nich pro nás přijíždí taxík. No ano, přiznávám, je to vyžranost. Ale vzhledem k tomu počasí? A za stovku (s vracením se z půlky cesty pro zapomenutý batoh...)? No nekup to! Ještě dlouho budeme vzpomínat na ty dobroty, co kolem nás pronášeli do sálu. Kua, aspoň ty štrůdly mohli nechat vyzkoušet i náhodné pocestné:-)
      Ve Frýdlantu zamačkávám slzu dojetí při pohledu na stále funkční Opevněný areál ČD, kterému vděčíme i za tyhle stránky, poáč tam ty nápady začaly..., a už přijíždíme na nádraží. Tady je jediné místo, kde nám Emma ukazuje důkazy své dnešní síly v podobě převrácených TOI-TOI budek. My však neohroženě sedáme do osobáku a vracíme se, už opět s Poldou, k domovu. V Kunčicích pak máme dokonce štěští na drážního slona a tak by to chtělo celou povedenou akci nějak patřičně ukončit. Jakáto hloupá myšlenka se v Poldově hlavě zrodila, když cestou na nádraží do Frýdlantu (sic!) vyhodil skoro plnou plaskuli (na Poldu) mimořádně povedené pálenky. Nezbylo tedy než se zastavit u mne v práci ve Sviňákově, kde jsme (už bez Štyka, ale navíc s Nadporučíkem) celou akci zdárně ukončili.

-md- 03.03.08

Fotogalerie

U Zbuja

U Veličků

Vodopád

- ve vlaku -

chat

Akce roku 2008