W E B P R O T Y, K T E Ř Í V Í
chat
Akce roku 2009
Náš diář
Zatímco dopoledne 9. září jsme strávili s přítelem Karlosem v marném boji s rybami i velkými vlnami (dali jsme fisching a na stůl jsem donesl jako cenu útěchy humra, kterého vylovil Karlosův táta...), odpoledne nás čekal jeden z nejlepších zážitků, které Cape Cod vůbec nabízí. Duny, které zde vznikly erozí a nyní se vláda snaží písek co nejvíce eliminovat, což je sysifofská snaha par excelence, nabízí něco zcela unikátního. Jsou totiž o něco níže než moře a přitom všude kolem jsou rezervoárem pitné vody, což lze posoudit jen zřídka rezavě zbarveným pískem. Do těchto míst je zakázáno jezdit bez povolení. To nezíská každý a jednou z mnoha podmínek je mít pořádnou čtyřkolku, protože cesta nenabízí jen skvělé výhledy, ale také mnohá úskalí při krátkých, ale pořádně kolmých stoupáních...
Trocha historie nikoho nezabije: Když se tady poprvé kolonisté někdy kolem roku 1620 objevili, celý Cape Cod byl jeden velký a hustý les. Strana od oceánu však byla pro námořníky velmi nebezpečná, protože poryvy větru a vln směrem k pobřeží způsobovaly mnohé tragédie. I proto vznikaly na pobřeží záchranné domky s odvážlivci, kteří se vrhali na pomoc zoufalcům. Jen jejich prací by však k likvidaci lesa určitě nedošlo. Dřevo mizelo především proto, že lodě přivážející ze starého kontinentu zásoby a zboží bylo nutné opět něčím na zpáteční cestu naplnit. Ano, dřevo je ideální surovina k zatěžkání plavidel. A tak časem z Cape Codu zmizelo veškeré dřevo, eroze ve spojení se solí udělala své a z Cape Codu se stala polopoušť nevhodná k bydlení, což samozřejmě nikomu nevyhovuje ani dnes a od poloviny minulého století se lidé snaží poušť změnit alespoň na trochu přijatelnější step. Je dost možné, že za několik desítek let už nikoho duny lákat nebudou, protože se třeba opět stanou lesem. Kdo ví...
My vyrážíme s panem Cookem, jenž je nejen pamětníkem, dobrým průvodcem, ale i vášnivým fotografem. Má zmáknuté, kde zastavit a čím nás dostat. Naše Tour de duny začíná na pobřeží Severního Atlantiku, které je dnes bičováno pořádnými vlnami. Jaká toť změna proti včerejšímu ladnému oleji ke koupání lákající nejednoho turistu. A dnes? S hlubokou úctou a odstupem sledujeme nádhernou šou plnou burácení, ve které jsou jako doma racci i tuleni. Fascinující začátek pořádné jízdy, Mr. Cook fotí stejně nadšeně jako já. Tvrdí, že vlny jsou každý den zcela jiné. Věřím.
Sotva přejedeme pobřežní pás oddělující dva absolutně rozdílné světy, nestačíme zírat na fascinující koncert písku, skal, vyběleného dřeva, zakrslých borovic, všudypřítomných brusinek a šípků. K tomu pološedé, polomodré nebe a otevřené vnímání nás všech. Jen Peter (syn Mr. Cooka) vypadá, jako by byl na takový zážitek zvyklý. Opět střílíme s Mr. Cookem seč nám uzávěrky stačí a rozhlížíme se, co ještě vyfotit.
Třetí zastávka uprostřed dun na nejvyšším místě s výhledem až k Atlantiku ve mně vyloženě asociuje vzpomínku na něšťastné Návštěvníky, kteří právě přistáli na rozestavěné dálnici u Kamenice roku 1984. Přesně tak vypadá i náš offroad, jen my máme štěstí, že víme, kudy pokračovat dále. Mr. Cook nás překvapuje informací o jednom trvalém obyvateli zdejších dun a tím, že občasné domky vykoupil stát a teď je možné se v nich přes léto na týden ubytovávat. Dobrý tip na báječnou dovolenou s koupáním u Atlantiku. Jen pořádné zásoby na týden s sebou!
Nikam se nespěchalo, času jsme měli, kolik jsme ráčili, a tak až po necelých třech hodinách přijíždíme na okraj pidlivizace (v našem případě Route No.6) a vracíme se domů. Zážitků máme rozhodně na dlouho a já vím, že se tady musím ještě někdy určitě podívat.
galérka
