chat

Akce roku 2009

Náš diář

v noci ze soboty 14. na neděli 15. listopadu

      "Ty ses zbláznil! Ty seš tu na kole? Kua, mně bolí po včerejšku celé tělo!" První slova, které jsem slyšel, když jsem přijel svěží a čilý (mno, dobře, malinko kecám...:-)) na kole na Mex a potkal jsem Jaryna: "Ty jedeš ještě do Klenby? Tak se zeptej, jak je na tom kolegyně Věrka. To by mne docela zajímalo!" Dojel jsem a než jsem stačil pozdravit, koukám, že Věrka opět pudruje obličej pomocí svého mobilního zrcátka. Teprve potom řekla: "Bylo fájně, co?" Musel jsem pokývat hlavou a přiznat se, že tak mimořádně povedená akce už dávno chyběla!

Vzhůru!

      Vše vycházelo už od rána. Sic mi Štyk volá, zda jedu (kua, jsem Npor, nebo co???) a chci lístek, nakonec potkávám na sviňákovském kolodvoru nejprve Piliňáky. Rovnou všechny a rovnou všichni se mne vyptávají, kde je zbytek? Či já vím? Důležité je, že Vedoucí ňákým způsobem jistí lístky a zbytek se vyřeší tak nějak přirozeně. Jako vždy. A? Jasně, že v upalujícím drážním expresu sedíme všichni. Inu, když je dobrá organizace, tak i ve Frýdlantě přestoupí všichni, byť někdo do régionové a někdo do překvapivě vytuněné (zapomeňte na koženku!) régiostaré.
      Už cestou k Ostravici nevěřícně koukáme na hustou frontu aut, která se vine od konce dálnice až ... no ano, až k ostravické zastávce, kde začíná semtamfór usměrňující dopravu. Že v sobotu se více jezdí do hor? A koho toé zajímá! Však si to v neděli užijí všichni zpátky. Kdo by to přeprogramovával. Bo neni čas, pičo! Frézujeme a buďte rádi, že bude do zimy hotovo. Možná. My hledíme, že platí staré a profláklé: "Auta stojí, vlaky jedou," ale jen do okamžiku, než si uvědomíme, že ve stejné zácpě bude za chvíli Simča a my tak budeme (naprosto proti své vůli!) muset strávit spoustu času v Ostravickém vyžieráku v očekávání.
      Vydrželi jsme. Však už jsme taky trochu světa znalí, ne? Jediné, komu čekání na rodinu vhánělo nové vrásky na čelo, byl samozřejmě Maro. V obavách čekal a jen nerad si dal ještě jedno pivko navíc: "S tímhle snad nidko nepočítal, co?" Až kývavý pohyb hlavy Vedoucího jej přece jen uklidnil.
      Řeknu vám, když Poldu záměrně nevezmete s sebou, čeká vás v horách počasí naprosto neuvěřitelné. Zapomeňte na zimu, zapomeňte na vítr, zapomeňte na déšť, jediné, co vás ohromí je všudypřítomné azúru, usměvaví lidé a fatastická panorámata. Dokonce i špičku lysohorského vysílače pomalu není problém vzít mezi prsty a přenést ji kousek níže. To jediné tak nějak vadí. Jenže právě proto tady jsme a zatímco my foto-střelci uzavíráme peloton, divočáci samozřejmě určují tempo a tlak výpravy, čímž sice potkávají na Montéru auto-část výpravy, ale zcela zbytečně míjí REjžeho zkratku ke Zbujovi, kam se chvost pelotonu, čítající stále více lidí, nakonec s přehledem a rád dostává.
      Avšak ani zkratka nám logicky nemůže pomoci. Zbuj je beznadějně pln horských nadšenců a jsme rádi, že částečně můžeme využít pohostinství jeho zahrádky. Je zbytečné tady vysvětlovat, že (pomalu) dětská obsluha byla fajn, ale jen do chvíle, než někdo objednal dvanáct piv, kdy se rozpouštěly i poslední naděje na slušnost. Naštěstí i Schumi raději vykouřil čtyři cigára než by hoklách řval: "SYPAT!!!"
      U Zbuja došlo k zásadnímu rozdělení skupin, jež téměř dokonale skončilo na malchorském krmelci, kde jsme se nakonec téměř všichni sešli ve zdraví. Postupně, ale přece. Jen Gabča s Vitoldem a Rockym troštičku nervózní, zda ta Lysá, kam došli, je ta správná Lysá, volali Vedoucímu, zda je vše o.k. A Vedoucí? Co byste chtěli? Odpovědi se Langrovci téměř nedočkali: "Jste dobře!"
      Mezi posledními stoupám k vrcholu a nechápu, proč se na západě objevily mraky. To, že jdu dobře, jsem cítil a těsně pod vrcholem i viděl. Jaryn dával zprvu kouřové značky posledním, aby dvě stě metrů pod vrcholem odmítl dokončit výstup: "Serte na mně!" Nakonec samozřejmě dokončil a s částečnou úlevou dosedl v pohodlí lysohorského Šantánu. Proč částečnou? Protože mu nikdo z dobrých Klenbařů neřekl, že právě tady dneska máme konečnou. Až Vedoucího výzva jej přivedla ke klidu, že nemusí dneska už nikam dneska jít.
      Řeknu vám, málo kdy se stane, že člověk přespí na Lysé (tak jednou za život, zatím), že posedí v Šantánu do tmy bez starostí, že zabéká s ostatními, čímž učiníme kulturní vložku, za kterou překvapivě dokonce získáme fanatastické sádlo se škvarkama od vedlejšího stolu za odměnu. Pak už jen člověk nestíhá, že 22:22 je celá Klenba v kanafásu na Kamenárce a pomalu a jistě (zaslouženě a s únavou) usíná...

Vzhůru dolů!

      Víte, jak se spí na Lysé? Báječně! I když se názory samozřejmě různily a Pižwovci tvrdili, že v tom chrápání se spát nedalo. Gabča s Vitoldem rozhodně nic takového nepotvrdili! Rozcvičku se nám stále snažili vnutit sousedi Maro se Strunkou. Marně. I když ve mně už převážila chuť vstávat, byť jsem z okna viděl, že nic světoborného na nás venku nečeká.
      Zvláštní pocit být o půl sedmé ráno na vrcholu lysé Lysé. Mlha umocňovala pocit, že je zde liduprázdno a kolem vršku se motalo jen pár ztracenců. Otevřením dveří Šantánu však člověk vkročil do úplně jiného světa! Kdepak černá díra. Špeluňka tepající a žijící s pochopitelným vlhkým odérem příchozím Lysařů. "Tak takhle vypadají," říkám si, když koukám po pánech, v jejichž věku budeme na Lysou koukat maximálně na online kamerách (jestli vůbec to...). Navíc je vidět, že jsou tady více domácí než my prachsprostí náhodní přespávači. Když pak vidíte chlapíka, jak nabízí vlastní pálenici na počest Martina a uvědomíte si, že musel razit k hoře brzy za tmy, jste v hluboké úctě. Jak Schumi později zjistil, je tomuhle mladíkovi pouhých 86 let.
      Maro si u "našeho" stolu vychutnává ranní kvas stejně jako Strunka nezbytné párečky. Co jsme si museli všechno včera vyslechnout o špatném bufetě na Ostravici. Tady je však Strunka spokojen. Za chvíli přichází i lehce civilizovaný Schumi, aby nás výše zmínění dva "pouze na chvilku" opustili, jdouc si sbalit své propriety na Kamenárku: "Držte nám tady místa," byla jejich poslední slova na další hodinu, kdy se nějak pozapomněli. Prý je zbytek nechtěl pustit a je fakt, že jsme se aspoň kolem půl desáté všichni slezli. Jen oba Lišáci museli (velmi neradi) opustit naší skupinu poněkud dříve.
      Venku se mezitím vylepšilo počasí a snad někdy po jedenácté naše bývalá polární výprava opouští vrchol. Samozřejmě až na RR (redakční radu), jež se jala konečně zdolat vrchol hory a hlavně vystřílet poslední snímky. Čas byl milostivý a my neměli kam spěchat. Proč taky, když počasí se stále jen vylepšovalo.
      A tak i k Veličkům přicházíme poslední. Přede dveřmi zrovinka hodila Věrka se Schumim posledního šluka a byla tak otrávena čerstvým vzduchem, že málem netrefila veličkovské veřeje. Nebo že by trošku divadla pro RR? Těžko říci.
      Lze s povděkem kvitovat, že se snižující se nadmořskou výškou se stejně prudce zvyšuje kvalita piva. Oproti lysohorskému bublifuku nás tady čekala veličkovská klasika a byl nejvyšší čas, byť i tady došlo k opakovaným a několikanásobným pokusům o zdolání likérové Lysé hory. Jednak vznikly ještě i nahoře jisté dluhy kolektivu a druhak zde byla jistá individua (jako třeba já), která příslušnou rundu neobjednala. Tady jsme vše srovnali a mohli vyrazit za poslední vytouženou metou - Borovou hospodou, kde probíhají Svatomartinské hody a taková kachnička se zelím...
      Máme mezi s sebou i takové "kamarády," kteří se nám úspěšně pokusili otrávit pěkný kus cesty před Borovou. Proč přece nezavolat (a tím nasrat) i zbývající, kteří jsou někde u Rajské boudy a říct jim, že tady na Borové dostanou maximálně tak pizzu? Povedlo se a raději ten pochybný lokál s prachsprostými sliby míjíme. Jenže co teď? Vše zachraňuje (a exkluzivně!) Harcovna!
      Nejen bezkonkurenční Plzničkou z tanku (a pražskou mírou, jak nezapomněli poznamenat pravidelní pražští pivní testéři REjže a Vedoucí), ale také vysněnou kachničkou a mnohými dalšími pochutinami. Čeho jsme si už několikrát všimli, že v okamžiku, kdy se přiblížíme hospodě, kde by Pižwa rozhodně měl brát inspiraci, potajmu zmizí. Tabula rasa pro Pižwu, chce se říct. Bojí se oprávněně našich keců a stejně jim neubrání. Jojo, jak zaperlil zrovna na Lysé: Hospodu dělá personál!
      Je jasné, že po tom harcovském nášupu (a možná taky únavou) naše tempo na nádraží muselo polevit. Časová rezerva byla dostatečná a utíkat se naštěstí nemuselo. Česká pótrať se vyznamenala tak brutálně přetopenými vagóny, že dokonce i Schumi poprvé za celý víkend sundal bundu! Věrce navíc zbylo kus rumu a bylo ctí, abychom se s ním řádně vypořádali ještě před přestupem na nádraží u Donbasu. Nebojte, jsme profíci!
      Ve Vítkovicích jsem opustil klenbařskou bandu, která - jak jsem zjistil druhého dne - pokračovala svorně dále až do Klenby. Padaly dokonce časy hluboko popůlnoční, ale těm se jen těžko věří, neboť únava byla zcela jasná. Předpokládám u všech.
      Závěrem se sluší poděkovat všem dobrým Klenbařům za účast na exkluzivní a povedené akci, Vedoucímu za brilantní organizaci a objednávku dokonalého počasí a svému tělu pak za to, že celý turistický nápor ustálo bez ztráty kytičky, což asi platí o všech.

Díky a zase někde!
Indurajn:-)

--- parádní lysá galérka ---

REjže se tentokrát parádně vytáhl a probral svůj foťák dokonale. Z více než tří set snímků prošlo autocenzurou nakonec čtyřicet. Úctyhodný výkon...! Změnou formátu přejdete na Indurajnovy fotky.